Výběr z judikatury NS a ÚS k náhradě škody podle zákoníku práce - část II.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrada věcné škody při pracovním úrazu nebo úraz při výkonu práce v tzv. faktickém pracovním poměru. Nejen tyto problémy řešily ve svých rozhodnutích české soudy.

Výběr z judikatury NS a ÚS k náhradě škody podle zákoníku práce - část III.
Foto: Shutterstock

První část článku naleznete zde.

Jednotlivá a do přehledu zařazená rozhodnutí jsou seřazena podle systematiky zákoníku práce (jak po sobě následují pro řešení daných otázek klíčová nebo jinak významná ustanovení zákona), nikoliv chronologicky (podle data vyhlášení rozhodnutí), ani abecedně dle hesel vyhledávače rozhodnutí a stanovisek  Nejvyšší soudu.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při nezaměstnanosti nikoliv v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (podle odst. 1) přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. (Ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce)[1] Právní úprava uvedená v ust. § 271b odst. 3 větě první zákoníku práce vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po pracovním úraze, zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Minimální mzda tak vyjadřuje nejnižší možnou hranici „výdělku po pracovním úrazu“ ve smyslu ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce; nemusí však vyjadřovat výši mzdy, kterou by zaměstnanec se zachovanou pracovní schopností za příznivější situace na trhu práce pravděpodobně dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Jde o určité zjednodušení či zprůhlednění stavu, který vznikal ve skutkově obdobných případech v minulosti, kdy bylo obtížné až nemožné zjišťovat reálný pravděpodobný výdělek, jehož by zaměstnanec skutečně mohl dosahovat při příznivější situaci na trhu práce, jestliže předtím nevykonával jinou práci než tu, kterou ztratil v důsledku nemoci z povolání či pracovního úrazu.

Odlišná je situace, jestliže je zaměstnanec v důsledku zjištěné nemoci z povolání (pracovního úrazu) převeden na jinou, méně placenou práci, a jestliže poté (nikoliv pro následky nemoci z povolání či pracovního úrazu) tuto práci a příjem s ní spojený ztratí, novou práci nezíská a stane se uchazečem o zaměstnání. V takové situaci, pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci zákon zaručuje náhradu v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru; přísluší mu rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4131/2018, ze dne 29. 1. 2019.

Stanovení průměrného výdělku pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku při péči o blízkou osobou

I když odpovědnost za škodu způsobenou nemocí z povolání je tzv. objektivní odpovědností (zaměstnavatel odpovídá za tuto škodu, aniž by bylo uvažováno zavinění), je zaměstnavatel povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému zaměstnanci vznikla následkem nemoci z povolání (tj. v příčinné souvislosti s ní). Skutečnost, že poškozený zaměstnanec, který pro následky nemoci z povolání nemůže konat dosavadní práci, nenastoupí po zjištění nemoci z povolání jiné zaměstnání odpovídající nemocí z povolání snížené (omezené) pracovní způsobilosti z toho důvodu, že pečuje o blízkou osobu, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti, není způsobena následky nemoci z povolání, kterou trpí zaměstnanec, ale nepříznivým zdravotním stavem jemu blízké osoby. Je též třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost zaměstnance dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Tím, že z důvodu péče o blízkou osobu nemá zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání žádný příjem, se na tomto účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku nic nemůže změnit, neboť jinak by zaměstnanci byla odškodňována újma, k jejíž úhradě náhrada za ztrátu na výdělku nemůže sloužit. Z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání tedy nemůže být zaměstnanci, který pro následky nemoci z povolání není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že z důvodu péče o blízkou osobu, která pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb, nemá po zjištění nemoci z povolání příjem z vlastní výdělečné činnosti.

Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) z důvodu péče o blízkou osobu příjem z vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování zpravidla vychází). Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, je odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránila okolnost, že pečuje o blízkou osobu, která pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity.  Ztráta na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a uvedeným pravděpodobným výdělkem (s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu) je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť i v době péče o blízkou osobu brání zaměstnanci, který pro nemoc z povolání není schopen konat dosavadní práci, následky nemoci z povolání, aby dosahoval takový výdělek, jaký měl před poškozením zdraví touto nemocí. Uvedené závěry, ke kterým došel Nejvyšší soudu ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4262/2018, ze dne 19. 3. 2019, vycházející z právní úpravy předchozího zákoníku práce týkající se náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání lze použít i na aktuální právní úpravu, jakož i náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu.

Náhrada věcné škody při pracovním úrazu

Věcnou škodou je nejen škoda na určité konkrétní věci, kterou měl zaměstnanec na sobě či při sobě v okamžiku pracovního úrazu a která byla následkem úrazového děje zničena nebo poškozena, nýbrž i další škody vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem, které nelze zahrnout pod některý z ostatních specificky upravených dílčích nároků. Jedná se tedy o majetkovou újmu, která spočívá ve zmenšení majetku poškozeného, a může jít například o případy náhrady škody vzniklé zaměstnanci, který v důsledku poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nemůže zcela nebo zčásti vykonávat práce ve své domácnosti a musí si k jejich výkonu zjednat za úplatu cizí osobu.

Je tedy možné odškodnit jakékoli zmenšení majetku poškozeného, které vzniklo v důsledku události, s níž zákon spojuje právo na náhradu škody. Není proto vyloučeno, aby jako věcná škoda byly uplatněny náklady na pořízení zvláštní pomůcky k zajištění mobility poškozeného, včetně motorového vozidla s upraveným zvláštním (ručním) ovládáním, nejsou-li uhrazeny příspěvkem na zvláštní pomůcku podle ust. § 9 a násl. zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Uplatněn může být i nárok na náhradu věcné škody spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na opravu zvláštního (ručního) ovládání motorového vozidla (včetně automatické převodovky, je-li – jak tomu bylo ve věci řešené Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 21 Cdo 2/2019 – součástí zvláštní úpravy vozidla), která je nezbytná k zajištění jeho funkčnosti. Bylo by v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech, kterým je nahradit poškozenému veškerou škodu, která mu vznikne poškozením zdraví pracovním úrazem, kdyby jako věcnou škodu bylo možné poškozenému nahradit náklady na pořízení motorového vozidla s upraveným zvláštním ovládáním (nebyly-li zcela nebo zčásti uhrazeny příspěvkem na zvláštní pomůcku podle ust. § 9 a násl. zákona č. 329/2011 Sb.), nikoli však již náklady na opravy zvláštního ovládání spojené s jím nezaviněnými poruchami či opotřebením této zvláštní pomůcky, přestože by mu tyto náklady nevznikly, kdyby nedošlo ke škodní události (úrazu), jejímž důsledkem byla opodstatněná potřeba poškozeného používat uvedenou zvláštní pomůcku k zajištění své mobility, a přestože jsou opravy zvláštního ovládání hospodárnější a méně zatěžující odpovědný subjekt než pořízení nové zvláštní pomůcky. Důvodem pro odmítnutí náhrady nákladů na nezbytné opravy zvláštního ovládání motorového vozidla jako věcné škody nemůže být ani to, že zákon č. 329/2011 Sb. zakládá osobám s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla s upraveným zvláštním (ručním) ovládáním, nikoli však nárok na příspěvek na opravy tohoto ovládání. Okolnost, že zákon č. 329/2011 Sb. neumožňuje poskytnutí příspěvku na opravu zvláštního ovládání motorového vozidla, znamená pouze to, že poškozeným vynaložený (potřebný) náklad představuje věcnou škodu v celém rozsahu. Nejvyšší soud ČR proto odmítl ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2/2019, ze dne 28. 3. 2019, názor nižšího soudu, že k zajištění mobility sice potřebuje poškozený zvláštní pomůcky a že je proto pořízení těchto pomůcek i úprava automobilu na ruční řízení v příčinné souvislosti s úrazem žalobce a nahrazením chybějící funkce mobility, avšak že běžná údržba a náklady na opravy způsobené poruchou či opotřebením nejsou v příčinné souvislosti s předmětným úrazem.

Úraz při výkonu práce v tzv. faktickém pracovním poměru

Vykonává-li jednatel společnosti s ručením omezeným pro tuto společnost na základě neplatné pracovní smlouvy práci, jejíž náplní není výkon funkce statutárního orgánu, vznikají ohledně této práce vztahy z tzv. faktického pracovního poměru. Utrpí-li při takto fakticky vykonávané práci škodu úrazem, vzniká mu právo na náhradu škody; úraz utrpěný v rámci faktického pracovního poměru se posuzuje jako pracovní úraz.

Ze samotné okolnosti, že faktický pracovní poměr je pracovněprávní institut, však nelze usuzovat na to, že plnění, které poškozený zaměstnanec po právu od zaměstnavatele obdržel, musí zaměstnavateli nahradit příslušná pojišťovna. Na škodu vzniklou úrazem, který zaměstnanec utrpěl při výkonu práce konané pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2124/2018, ze dne 26. 11. 2019. Jestliže zaměstnavatel nahradil takovému zaměstnanci škodu nebo její část, aniž by mezi nimi existoval základní pracovněprávní vztah, nevzniká zaměstnavateli právo, aby mu pojišťovna vydala to, co by za něj jinak plnila zaměstnanci, neboť jde o plnění poskytnuté mimo pracovněprávní vztah, které zaměstnavatel uhradil jako důsledek urovnání mimoprávního (faktického) vztahu a které zákonné pojištění nepokrývá.

Článek byl publikován v Advokátním deníku.


[1] Předmětný případ byl posuzován podle zákoníku práce, ve znění do dne 30. 6. 2016. Uvádíme znění ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce účinné tehdy i v r. 2019 v době vyhlášení rozhodnutí NS. Novela zákoníku práce – zákon č. 285/2000 Sb. s účinností 30. 7. 2020 doplnil předmětné ust. § 271b odst. 3 tak, že ve větě druhé byla za slova „tato náhrada“ vložena slova „po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání“ a na konci odstavce byla doplněna věta „Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1.“

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu