Jak se může zkomplikovat spor o placení provize za nově přivedeného zákazníka

Do zcela absurdní situace vygradovalo řízení ve sporu našeho klienta, který je společností, s jeho bývalým společníkem, o placení provize za přivedeného zákazníka. Ujednání o tom, že někdo bude dostávat pravidelnou měsíční provizi za nově přivedeného zákazníka, a to po dobu, kdy bude trvat spolupráce mezi společností a tímto zákazníkem, není nic nového ani světoborného. Jak zásadní problém však může způsobit, pokud je tím někým společník oné společnosti, jsme se dozvěděli až v odvolacím řízení sporu o zaplacení této provize.

Před okresním soudem jsme spor vyhráli – soud potvrdil, že po skončení spolupráce mezi společností a zákazníkem již provize placena být nemá. Při projednávání odvolání protistrany však krajský soud došel k závěru, že věc vůbec neměla být řešena okresním soudem, ale v prvním stupni ji měl řešit rovnou soud krajský, neboť se jedná o spor mezi společností a jejím bývalým společníkem. Naše námitky, že krajské soudy jsou v prvním stupni příslušné pouze v případě, že spor vyplývá z účasti na obchodní korporaci, a že v tomto případě zjevně spor vyplývá z uzavřené smlouvy, nikoli z účasti na společnosti, soud nereflektoval.

Proti usnesení o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a o postoupení věci krajskému soudu jsme podali dovolání, se stále stejnou, evidentní argumentací. Když může dohodu o vyplácení provize, zcela stejnou jako v našem případě, se společností uzavřít např. i obchodní zástupce, nebo téměř jakýkoli pracovník, a spor z takové smlouvy by se projednával jasně před okresním soudem, jak je možné, že spor z naprosto stejné smlouvy, jen uzavřený mezi společností a jejím (bývalým) společníkem, který nota bene nijak nesouvisí s účastí tohoto společníka na společnosti, má být projednáván před krajským soudem?

Absurditu situace dokonale podtrhl vrchní soud, který se do věci shodou okolností také zapojil. Ve stejné věci, jen za jiný časový úsek, podal bývalý společník druhou žalobu. V první, výše uvedené věci, žaloval na zaplacení za určité časové období (do r. 2016), a z důvodu hrozícího promlčení podal následně druhou žalobu z úplně stejné věci, pouze za následující časové období (2016-2019). Věc podal k okresnímu soudu. Okresní soud již věděl o zrušujícím rozhodnutí krajského soudu, proto předložil rovnou celou věc vrchnímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti, neboť zcela logicky nechtěl čekat, až mu krajský soud jeho rozsudek opět zruší.

Vrchní soud o příslušnosti rozhodl zcela fascinujícím způsobem. Byť obě žaloby byly kromě časového období naprosto shodné, rozhodl vrchní soud, že v jím řešené věci (druhá žaloba), jsou příslušné okresní soudy, a v odůvodnění věci prohlásil, že ale v dřívější věci (první žaloba) jsou samozřejmě příslušné soudy krajské. A pak, že soudci nemají smysl pro humor.

Nejvyššímu soudu jsme toto zajímavé rozhodnutí obratem zaslali, aby mohl zjevně neudržitelnou situaci napravit, což naštěstí také učinil. S konečnou platností rozhodl tak, že (v první věci) zrušil rozhodnutí krajského soudu, neboť ve věci jsou samozřejmě věcně příslušné soudy okresní.

Čtenářům zaměřeným na procesní právo nelze než doporučit větší část předmětného judikátu, ve které Nejvyšší soud ČR rozebírá problematiku přípustnosti dovolání ve věci, kdy odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně věc nevrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jak předpokládá § 238 odst. 1 písm. k) osř, ale věc postoupí k řízení krajskému soudu. Nejvyšší soud se v této otázce nedobral závěru gramatickým ani teleologickým výkladem příslušného ustanovení, nicméně dochází k (logickému) závěru, že vzhledem k tomu, že věcná příslušnost již dále nemůže být přezkoumávána, je nezbytné, aby proti usnesení, které zodpovídá otázku věcné příslušnosti, bylo dovolání přípustné. Vůči uvedenému ustanovení tak zaujal restriktivní postoj. Tuto problematiku dokonce v závěru své úvahy zobecňuje s tím, že tedy pokud věc odvolací soud po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně postoupí věcně příslušnému soudu, je proti takovému rozhodnutí dovolání objektivně přípustné.

zdroj: bnt journal