[1] Nejedná se však o právo absolutně nedotknutelné. Jak exekuční řízení, tak vyvlastňovací řízení shodně směřují k omezení vlastnického práva osoby k nemovité věci a obě mohou skončit odnětím nemovité věci jejímu vlastníku, nicméně každé z nich probíhá z jiného důvodu. Na jedné straně stojí uspokojení věřitelů vyvlastňovaného, a na straně druhé účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem. Může se stát, že jedna a tatáž nemovitá věc je současně předmětem jak exekučního řízení, tak řízení o vyvlastnění.
Předcházející část článku si můžete přečíst zde.
Stojí za zmínku, že platná právní úprava ani v jednom případě výslovně nepočítá se vzájemnou účastí účastníků jednotlivých řízení – zákon o vyvlastnění v ustanovení § 17, které obsahuje taxativní výčet účastníků vyvlastňovacího řízení, soudního exekutora ani oprávněného nezmiňuje. Současně vyvlastňovací úřad ani vyvlastnitel nepatří mezi okruh účastníků exekučního řízení, tak jak je definován v ustanovení § 36 EŘ, rovněž vlastní podstata exekučního řízení vylučuje účastenství vedlejších účastníků[2]. Jak bylo zmíněno výše, exekutor zasílá řadě osob vyrozumění o zahájení exekuce, v případě exekvovaných nemovitých věcí se informace o probíhajících exekučních řízeních vyznačují k předmětným nemovitým věcem v katastru nemovitostí ve formě poznámky. Stejně tak se do v katastru nemovitostí vyznačuje zahájení vyvlastňovacího řízení. Obě skupiny dotčených osob tak mají šanci se sice dozvědět o souběžné existenci obou řízení, ale ačkoliv mají právní zájem na výsledku jednotlivých řízení, nemají výslovnou oporu de lege lata, aby mohly ovlivnit průběh předmětných řízení svojí účastí. V případě vyvlastňovacího řízení se nabízí aplikace ustanovení § 28 správního řádu, kdy za účastníka je považován ten, kdo tuto skutečnost tvrdí, dokud se neprokáže opak, a je pak na vyvlastňovacím úřadu, aby usnesením rozhodl, zda taková osoba skutečně účastníkem je, či nikoliv. Proti usnesení je možné podat opravné odvolání, nicméně odvolání nemá odkladný účinek.[3] Usnesení vyvlastňovacího úřadu je možno podrobit soudnímu přezkumu, v případě rozhodnutí soudu ve prospěch opomenutého účastníka má opomenutý účastník šanci případný zmeškaný úkon učinit ve lhůtě 15 dnů od doručení nově vydaného usnesení podle § 28 odst. 1 správního řádu, které správní orgán vydá v návaznosti na zrušující rozsudek správního soudu.[4] Takovýto postup, ač se jeví jako jediné východisko pro účast další osoby na vyvlastňovacím řízení, není za jedno s cíli vyvlastňovacího řízení (co nejrychlejší vyvlastnění nemovitosti), rovněž po celou tuto dobu nedochází k uspokojení oprávněného prodejem nemovitosti. Již ze samotného textu zákona by mělo být postaveno najisto, zda exekutor či oprávněný z exekučního řízení mohou být účastníky vyvlastňovacího řízení, jestliže je předmětem exekučního řízení prodej vyvlastňované nemovité věci.
Dále je vhodné podotknout, že při souběhu vyvlastňovacího a exekučního řízení je způsob dispozice s nemovitými věcmi omezena, a to na obou stranách. Na straně exekučního řízení se jedná o generální, nebo později i speciální inhibitorium, které vlastníkovi předmětné nemovité věci znemožňuje uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo stavbě dle ustanovení § 5 zákona o vyvlastnění. Výjimku by mohl nabídnout postup dle ustanovení § 44a odst. 4 EŘ, nicméně naplnění všech podmínek uvedených v tomto ustanovení může činit nemalé problémy (například vyslovení souhlasu se zpeněžením nemovité věci ze strany ostatních přihlášených věřitelů či absence vícero exekučních řízení vůči povinnému). Překážkou aplikace § 44a odst. 4 EŘ je rovněž skutečnost, že jiný způsob soudního výkonu rozhodnutí, než prodej dražbou, není v případě nemovitých věcí možný. Rovněž i samotný zákon o vyvlastnění obsahuje ustanovení, kterým zamezuje, aby vyvlastňovaný disponoval s nemovitou věcí[5]. V takovém případě je možné dosáhnout výjimky pouze se souhlasem vyvlastnitele. Není tedy prakticky šance, jak při střetu obou řízení dosáhnout dohody všech zúčastněných stran.
Dalším aspektem, kde se principy vyvlastňovacího a exekučního řízení rozcházejí, je úhrada ceny nemovité věci a uspokojení pohledávky oprávněného. Ve vyvlastňovacím řízení je náhrada za vyvlastnění vyplácena primárně vyvlastňovanému na jím uvedený bankovní účet. Nutně však nemusí jít o bankovní účet postižený exekučním řízením ani o účet vedený na jeho jméno. Šance oprávněného z exekučního řízení na uspokojení jeho pohledávky je extrémně ohrožena – povinný v exekučním řízení v danou chvíli již nevlastní nemovitý majetek, který mohl být v rámci exekučního řízení prodán, finanční prostředky z vyvlastňovacího řízení byly poukázány na účet, o kterém exekutor mnohdy ani vědět nemusí. Rovněž ve vyvlastňovacím řízení vychází faktická náhrada za vyvlastnění z plné ceny nemovité věci stanovené znaleckým posudkem – v případě většího množství pohledávek v exekučním řízení je tak šance na lepší uspokojení oprávněných (na rozdíl od stanovení hodnoty nemovité věci v první dražbě v rámci exekučního řízení ve výši 2/3 odhadované ceny).
Zákon rovněž výslovně neupravuje vliv ukončení jednoho z řízení na řízení druhé. V případě úspěšného vydražení nemovité věci v rámci exekučního řízení dojde na straně účastníků vyvlastňovacího řízení ke změně v osobě vyvlastňovaného, vzhledem k povaze samotného řízení by zřejmě bylo nutné řízení zastavit. Na druhé straně následkem úspěšného vyvlastnění nemovité věci by již nebylo možné provést exekuci prodejem této věci, neboť tato by již nebyla, z logiky věci, ve vlastnictví povinného.
Závěr
Jak vyplývá z výše uvedeného, střet exekučního a vyvlastňovacího řízení je opředen řadou nejasností, a to především v situacích, kdy nedochází k pouhému omezení vlastnického práva vyvlastňovaného k nemovité věci, ale k jeho odnětí. Střet těchto dvou řízení může obě řízení negativně ovlivnit, způsobit časové průtahy, mnohdy účel samotného řízení zcela znemožnit. Vláda ČR dne 19. července 2021 schválila věcný záměr zákona o vyvlastnění, který předložilo Ministerstvo pro místní rozvoj s cílem zrychlit proces vyvlastňování zkrácením délky vyvlastňovacího řízení a zvýšit právní jistotu v otázkách náhrady za vyvlastnění.[6]
Věcný záměr zákona o vyvlastnění rovněž adresuje střet exekučního a vyvlastňovacího řízení, kdy v řadě případů navrhuje řešení, jehož cílem je odstranění hmotněprávních i procesněprávních kolizí obou řízení. Je vhodné podotknout, že nová právní úprava je namístě, především s ohledem na posílení právní jistoty oprávněného v exekučním řízení v případě, že současně dochází k vyvlastnění exekvované nemovité věci.
Článek byl publikován v Komorních listech č. 3/2021.
[1] Usnesení č. 2/1993 Sb., předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, čl. 11 odst. 4.
[2] Zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, § 93.
[3] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 3 As 74/2006-61
[4] Srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2014, č. j. 47 A 15/2012-152
[5] Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), § 19 odst. 3 věta první a druhá: ,,Po doručení uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení nesmí vyvlastňovaný nakládat s pozemkem nebo stavbou, a to v rozsahu, kterého se vyvlastnění týká, převést je, pronajmout nebo jinak zatížit. Právní úkony, kterými vyvlastňovaný poruší tuto povinnost, jsou neplatné; to neplatí v případě smluv uzavíraných s vyvlastnitelem nebo s jeho souhlasem.”
[6] Předkládací zpráva Ministerstva pro místní rozvoje [online] Copyright © 2021 [cit. 17.09.2021]. Dostupné z: https://apps.odok.cz/ veklep-detail?pid=KORNBSSHJWDI
Diskuze k článku ()