Pravomoc soudů při uplatňování a uspokojování prioritních pohledávek v insolvenčním řízení

Obecně k prioritním pohledávkám

Teorie insolvenčního práva tenduje k principu, jenž je často vykládán jako základní princip insolvenčního či úpadkového řízení, totiž k zásadě pari passu (par conditium creditorum) znamenající rovné zacházení s věřiteli, podle kterého věřitelé získávají rovný podíl na majetku dlužníka.

Odbornou veřejností je však uvedený princip vnímán odlišně. Keay and Walton vidí smysl této zásady v zajištění kultivace při distribuci majetku dlužníka, když je opuštěn středověký princip first come, first served.[1] Goode uvádí, že ačkoliv je princip pari passu pro insolvenční řízení základním, není absolutním, když z něj existují určité výjimky.[2] Mokal analýzou praxe insolvenčního řízení dokonce staví princip pari passu do mýtické roviny a zpochybňuje jej jako základní princip tohoto odvětví práva, když se v důsledku existence prioritních pohledávek dostává nezajištěným věřitelům v insolvenčním řízení většinou jen velmi malého či žádného uspokojení. Dle Mokala jsou nezajištění věřitelé uspokojeni v průměru ze 7 %.[3] Do kontrastu k tomuto staví Ziegel uspokojení prioritních pohledávek ve výši 17,8 % a dokonce ohromující uspokojení prioritních pohledávek insolvenčních správců, jež dosahuje 99 %.[4] Keay, Boraine a Burdette analýzou právních řádů různých států světa rozlišují tři v praxi tendující směry: (i) státy s širokou úpravou prioritních pohledávek v insolvenčním řízení (např. Španělsko, Francie, Itálie), (ii) státy, kde došlo k významné redukci právní úpravy prioritních pohledávek v insolvenčním řízení (např. Velká Británie, Spojené státy americké), a (iii) státy, kde došlo k úplnému upuštění od prioritizace některých věřitelů (např. Německo, Rakousko).[5]

V České republice je hmotněprávní zakotvení prioritních pohledávek v insolvenčním řízení provedeno zejména v § 168 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“) jako pohledávky za majetkovou podstatou a v § 169 insolvenčního zákona jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

Tento článek nespekuluje, které pohledávky by měl (a z jakých důvodů) zákonodárce upřednostnit, ale reaguje na procesněprávní aspekty uplatňování a uspokojování prioritních pohledávek v insolvenčním řízení v České republice, zejména pak na otázku vymezení pravomoci soudů v jednotlivých fázích uspokojování prioritních pohledávek.

Procesněprávní aspekty

Obecně platí, že prioritní pohledávky jsou v souladu s § 203 insolvenčního zákona věřitelem uplatňovány u osoby s dispozičním oprávněním kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení. Osoba s dispozičním oprávněním následně s ohledem na stav výtěžku zpeněžení majetkové podstaty takovou pohledávku uspokojí nebo její uspokojení (dočasně) odmítne, případně v rámci konkursu navrhne v konečné zprávě její poměrné uspokojení v souladu s § 305 insolvenčního zákona. Jelikož zákonodárce zamýšlel, aby věřitel nemusel čekat na konečnou fázi insolvenčního řízení, poskytl věřiteli prioritní pohledávky v § 203 odst. 4 insolvenčního zákona žalobní legitimaci. Věřitel prioritní pohledávky se tak může, není-li jeho pohledávka včas a v plné výši uspokojena, žalobou na plnění proti osobě s dispozičním oprávněním domáhat jejího splnění, přitom však nejde o incidenční spor. Žalobou je tak vyvolán soukromoprávní spor mezi věřitelem a osobou s dispozičním oprávněním o zaplacení prioritní pohledávky. Věcně příslušným k řešení takového sporu bude v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) okresní soud. Z komplexnosti a jednotnosti insolvenčního řízení, jež probíhá pod dohledem insolvenčního soudu, je tak vytržen a do pravomoci jiného soudu dán spor o pravost a výši prioritní pohledávky. Obecný soud však nemůže posoudit a určit pořadí žalované pohledávky, tedy zda věřitel disponuje pohledávkou s prioritním statutem v insolvenčním řízení. Naopak je to jen a pouze insolvenční soud, který v souladu s § 203a insolvenčního zákona může stanovit pořadí uplatňované pohledávky, tedy určit, zda se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou či o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

Popsanou zákonnou úpravou tedy vzniká dvojkolejnost soudní pravomoci, jež však zjednodušeně nakonec řeší tu samou otázku – tedy, zda pohledávka věřitele může být a zda bude uspokojena v rámci insolvenčního řízení v prioritním postavení.

Pokusím se dále v textu analyzovat situace, jež standardně vznikají v insolvenčním řízení v souvislosti s uplatňováním prioritních pohledávek a demonstrovat tak nedokonalost úpravy insolvenčního zákona. Nad identifikovanými nedostatky budu následně uvažovat možnou úpravou de lege ferenda.

Osoba s dispozičním oprávněním nesporuje pravost ani pořadí

V případech, kdy osoba s dispozičním oprávněním nesporuje pravost ani pořadí uplatňované prioritní pohledávky, tedy je postaveno na jisto, že pohledávka existuje a zároveň se jedná o pohledávku s prioritním pořadím dle § 168 nebo § 169 insolvenčního zákona, postupuje osoba s dispozičním oprávněním v souladu s § 168 odst. 3, resp. § 169 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy pohledávku kdykoliv po rozhodnutí o úpadku plně uspokojí.

Problematickým aspektem může být stav, kdy výtěžek zpeněžení majetkové podstaty k okamžiku uplatnění prioritní pohledávky neumožňuje tuto pohledávku (zcela) uspokojit. Zároveň osoba s dispozičním oprávněním musí zajistit poměrné uspokojení prioritních pohledávek ve smyslu § 305 insolvenčního zákona, aniž by např. v okamžiku uspokojování jedné věděla, kolik a v jaké výši v budoucnu stejných či podobných prioritních pohledávek ještě vznikne.

V praxi insolvenčního řízení tedy není výjimkou, že prioritní pohledávky, ač nesporovány, nejsou navzdory zákonné dikci uspokojovány kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, ale až v jeho konečné fázi, kdy je objem prioritních pohledávek konečný a neměnný.

Z judikatury Nejvyššího soudu[6] vyplývá, že k vydání rozhodnutí o pořadí úhrady nebo o poměrné úhradě prioritních pohledávek dle § 297 odst. 2 insolvenčního zákona může insolvenční soud přistoupit až po schválení konečné zprávy[7] insolvenčního správce. Tato zpráva dle § 302 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona povinně obsahuje informace, které prioritní pohledávky byly uspokojeny a které ještě zbývá uspokojit, resp. kdy a jak je hodlá osoba s dispozičním oprávněním uspokojit. Věřitelé prioritních pohledávek tak mohou čekat velmi dlouhou dobu na jejich uspokojení, které je nadto ne vždy jisté.

Insolvenční zákon tedy upravuje postup osoby s dispozičním oprávněním v situaci, kdy nelze všechny prioritní pohledávky uhradit, výslovně pouze pro samotný konec insolvenčního řízení, avšak zcela mlčí, jakým způsobem má osoba s dispozičním oprávněním postupovat v případě existence pochybností, že nebudou uhrazeny všechny prioritní pohledávky již v průběhu insolvenčního řízení.

Osoba s dispozičním oprávněním sporuje pravost

Další uvažovanou situací je případ, kdy osoba s dispozičním oprávněním sporuje pravost, tedy zpravidla skutečnost, zda pohledávka vůbec vznikla a existuje, případně zda není promlčená. Pokud by taková pohledávka hypoteticky existentní byla, nebude sporu o jejím prioritním pořadí a osoba s dispozičním oprávněním nebude namítat, že by se nemělo jednat o pohledávku podle § 168 nebo § 169 insolvenčního zákona.

Logickým důsledkem takových okolností však bude, že osoba s dispozičním oprávněním nebude uplatněnou prioritní pohledávku uspokojovat, jelikož má za to, že pohledávka nevznikla. Věřitel tak bude nucen, bude-li trvat na uspokojení své pohledávky, postupovat podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona a podat proti osobě s dispozičním oprávněním žalobu. Věřitel neuspokojené prioritní pohledávky přitom musí věnovat pozornost otázce promlčení své pohledávky, jelikož uplatněním[8] pohledávky u osoby s dispozičním oprávněním se nestaví promlčecí lhůta.

Jak bylo výše uvedeno, podanou žalobou je vyvolán spor o zaplacení prioritní pohledávky u obecného soudu, přičemž tento je oprávněn řešit pouze otázku pravosti a výše žalované pohledávky. Naopak obecný soud nemůže, a to ani prejudiciálně, řešit otázku, zda se jedná o prioritní pohledávku s uplatňovaným přednostním pořadím.[9] Shledá-li soud žalobu důvodnou, uloží osobě s dispozičním oprávněním zaplatit žalovanou pohledávku, přitom však nesmí určit pariční lhůtu. K tomu je v souladu s § 203 odst. 5 insolvenčního zákona oprávněn insolvenční soud, který rovněž určí, která část majetkové podstaty má sloužit k uspokojení přisouzené pohledávky.

Rozebíraný případ s popsanými okolnostmi je tak jasně a bez výkladových problémů řešen úpravou insolvenčního zákona.

Osoba s dispozičním oprávněním sporuje pořadí, případně pravost i pořadí

V praxi mohou vznikat rovněž případy, kdy věřitel uplatňuje domnělou prioritní pohledávku, přičemž osoba s dispozičním oprávněním sporuje přednostní postavení takové pohledávky, případně rovněž pravost pohledávky. Osoba s dispozičním oprávněním argumentuje pochybností o skutečnosti, zda pohledem insolvenčního zákona disponuje taková pohledávka prioritním postavením, případně zda vůbec vznikla. Osoba s dispozičním oprávněním pohledávku odmítne uspokojit s argumentací, že se buď jedná o pohledávku, jež měla být standardně přihlášena v souladu s § 165 insolvenčního zákona, či se jedná o pohledávku, jež je podle § 170 insolvenčního zákona vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení, případně že pohledávka je neexistentní.

Věřitel pak standardně podává žalobu na zaplacení podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona a vyvolá spor o splnění povinnosti před obecným soudem. Osoba s dispozičním oprávněním nebude mít zájem na vedení takového sporu, jelikož v takovém řízení obecný soud nemůže určit pořadí žalované pohledávky (a vyřešit tak vzniknuvší pochybnosti), ale jen a pouze pravost či výši žalované pohledávky, a navrhne insolvenčnímu soudu postup podle § 203a odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční soud uloží věřiteli, aby ve lhůtě[10] 30 dnů podal proti insolvenčnímu správci[11] žalobu na určení pořadí uplatňované pohledávky. Takovou žalobou je vyvolán incidenční spor v intencích § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.

V jednom okamžiku jsou tak paralelně vedena dvě soudní řízení: (i) o pravost a výši pohledávky před obecným soudem a (ii) o pořadí pohledávky před insolvenčním soudem.

Insolvenční zákon žádným způsobem neřeší souběh těchto dvou řízení, pouze vymezil pravomoci soudů. Jak však bude níže uvedeno, ne vždy se soudy mantinelů své pravomoci drží. K uvedenému souběhu dvou řízení se vyjadřují Řeháček a Vrba, když uvádějí: „Pokud soud zjistí, že je tato otázka mezi stranami sporná, musí řízení o žalobě na plnění přerušit do doby pravomocného rozhodnutí v incidenčním sporu [§ 109 odst. 1 písm. b) OSŘ]. Před rozhodnutím incidenčního sporu o pořadí pohledávky totiž není postaveno najisto, zda jsou ve sporu o plnění vůbec splněny procesní podmínky, když vedení (mimoinsolvenčního) sporu o jiné než zapodstatové či jí na roveň postavené pohledávce InsZ zakazuje [§ 5 písm. d), § 109 odst. 1 písm. a) a § 140a a násl.]. Pokud je v incidenčním sporu deklarována přednostní povaha sporné pohledávky, lze v řízení o žalobě na plnění pokračovat.“[12] Uvedení autoři předkládají výkladové stanovisko, podle kterého by měl obecný soud v řízení o zaplacení toto řízení přerušit v souladu s § 109 odst. 1 písm. b) OSŘ, a to do doby pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu o pořadí žalované pohledávky. Identifikuje-li insolvenční soud pohledávku jako prioritní, lze v řízení o zaplacení pokračovat, v opačném případě je nutné řízení o zaplacení zastavit v souladu s § 141a insolvenčního zákona.

K tomuto logickému závěru se přiklonil rovněž Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3572/2019: „Lze tedy shrnout, že v případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, respektive „pravost“), případně výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně vypočtených v § 168 insolvenčního zákona) [na základě incidenční žaloby podané u insolvenčního soudu], může být výsledek sporu o zaplacení pohledávky závislý na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod přerušit řízení o zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. do skončení incidenčního sporu o pořadí této pohledávky.“[13]

V judikatuře vyšších soudů je však možné identifikovat i zcela opačný přístup, tedy že nejprve má být rozsudkem obecného soudu stanovena najisto existence a výše uplatněné pohledávky, a případně až následně zkoumat její pořadí v insolvenčním řízení. Např. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 43 ICm 3541/2018, 104 VSPH 489/2019 (KSCB 28 INS 10077/2016), stanovil: „Jinými slovy řečeno, dokud není postavena najisto existence, výše a právní důvod uplatněné pohledávky u obecného soudu, je předčasné a tedy bezpředmětné zkoumat, zda, či v jakém pořadí má být taková sporná pohledávka v insolvenčním řízení uspokojována.“ Vrchní soud v Praze míní, že nejprve má obecný soud rozhodnout o skutečnosti, zda pohledávka existuje a v jaké výši a poté insolvenční soud posoudí pořadí pohledávky.[14]

Ačkoliv jsou řízení u obecného soudu a insolvenčního soudu vedena o jiných právních otázkách, tedy o pravost a výši, resp. pořadí pohledávky, rozhodnutí soudů jsou na sobě závislá a vzájemně se ovlivňují. Vrchní soud v Praze judikoval, že ačkoliv rozhodnutí obecného soudu podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona nepředstavuje pro řízení o určení pořadí pohledávky res iudicata, není insolvenční soud v řízení o určení pořadí pohledávky oprávněn přezkoumávat závěry o skutečnosti, zda pohledávka existuje a v jaké výši.[15]

V  judikatuře soudy nikoliv výjimečně svou pravomoc danou insolvenčním zákonem nerespektují. Ačkoliv obecný soud nemůže posuzovat charakter pohledávky, tedy zda je pohledávkou prioritní podle § 168 nebo § 169 insolvenčního zákona, a to ani prejudiciálně, lze běžně na popsané překročení pravomoci narazit. Např. Obvodní soud pro Prahu 10 v rozsudku ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 8 C 54/2019, uvádí: „Dle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními, tzn. insolvenční správce, pohledávky za majetkovou podstatou v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními u obecného soudu této osoby, když v takovém případě nejde o incidenční spor. V daném případě se ze strany žalobkyně jedná o tento typ žaloby. Soud však dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro tento postup žalobkyně, neboť pohledávka uplatněná žalobkyní vůči žalovanému nespadá do taxativně vymezeného okruhu pohledávek dle § 168 a § 169 insolvenčního zákona.“ Městský soud následně v rozsudku ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 68 Co 47/2020, při rozhodnutí o odvolání tento postup soudu prvního stupně verifikoval: „Soud prvního stupně se tedy zcela správně zabýval otázkou, zda pohledávka uplatněná žalobkyní v nyní projednávané věci je pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 IZ, popřípadě pohledávkou jí postavenou na roveň ve smyslu § 169 IZ.“

Z uvedeného je zřejmé, že jak obecný soud, tak i následně odvolací soud, posuzovaly žalovanou pohledávku z hlediska její povahy, tedy překročily svou pravomoc vymezenou insolvenčním zákonem. Obecné soudy v popsaném případě nerespektovaly paralelně vedené incidenční řízení o určení pořadí žalované pohledávky.

De lege ferenda

V rámci uplatňování a uspokojování prioritních pohledávek v insolvenčním řízení mohou být iniciována a paralelně vedena dvě soudní řízení. Soudy ve sporu o pravost a výši pohledávky (§ 203 odst. 4 insolvenčního zákona), resp. sporu o pořadí pohledávky (§ 203a insolvenčního zákona) disponují oddělenou pravomocí, jejíž mantinely nejsou vždy důsledně dodržovány. Pokud nevyvstanou pochybnosti ohledně pořadí uplatňované pohledávky, poskytuje insolvenční zákon věřiteli jasný návod, jak se domoci zaplacení své pohledávky, je-li k jejímu uspokojení dostatečný stav majetkové podstaty.

Vznese-li však osoba s dispozičním oprávněním pochybnost ohledně pořadí uplatňované pohledávky, jsou následně vedena dvě řízení, a to spor o zaplacení u obecného soudu a spor o pořadí u insolvenčního soudu. Paralelní souběh těchto řízení hodnotím jako nežádoucí a v tomto smyslu souhlasím se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v usnesení ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3572/2019, kdy řízení o zaplacení je závislé na výroku insolvenčního soudu o pořadí žalované pohledávky. Insolvenční zákon by měl stanovit, že obecný soud je v takovém případě povinen vždy řízení o zaplacení přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b) OSŘ a vyčkat do pravomocného rozhodnutí insolvenčního soudu o určení pořadí pohledávky. Shledá-li insolvenční soud, že žalovaná pohledávka nemá v insolvenčním řízení prioritní postavení, je to důvodem pro zastavení řízení o zaplacení u obecného soudu ve smyslu § 141a insolvenčního zákona.

Dané obligatorní přerušení řízení o zaplacení u obecného soudu v případě pochybnosti o pořadí žalované pohledávky a vyvolání sporu podle § 203a insolvenčního zákona by přineslo právní jistotu pro zúčastněné subjekty, snížilo transakční náklady na vedení dvou řízení zároveň a rovněž by obecným soudům zamezilo překračovat svou pravomoc při přezkumu pravosti a výše žalované pohledávky.