Mezi jedno z nejdůležitějších procesních práv dítěte patří, spolu s právem na informace o soudním řízení, právo na výslech a právo na vyjádření svého názoru. Ale jak moc je nynější úprava šetrná k dětem? Lze si jistě představit, že výslech může být nepatřičně náročný pro dospělého jedince, a co teprve pro dítě?
Jedním ze základních předpisů umožňujícím vyjádření nezletilých před soudem je mezinárodní Úmluva o právech dítěte, která byla zástupci České republiky podepsána v New Yorku dne 30. září 1990. Zmínku o výše jmenovaných právech nalezneme v článku 12 Úmluvy, který říká, že dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory se musí věnovat patřičná pozornost. Ve věcech, které se ho týkají, mu musí být dána možnost se vyjádřit a jeho vyjádření musí být brána s vážností odpovídající jeho věku. To se pak nejviditelněji projevuje u práva na vyjádření svého názoru v jakémkoli soudním i správním procesu. Závěrem článku je také uvedeno, a to je důležité, že způsob slyšení nezletilého musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Tato poslední věta umožňuje velkou volnost v úpravě výslechů vnitrostátními normami, které by se však měly snažit o zařízení co nejpříjemnějšího prostředí pro výslech a co nejkvalifikovanějšího vyslýchajícího.
K zařízení příjemného prostředí by měly sloužit speciální výslechové místnosti pro nezletilé. První taková místnost byla v České republice zařízena pražskou policií v roce 2004. Místnosti tohoto typu zevnitř ani zdaleka nepřipomínají běžné výslechové místnosti. Jsou v nich barevné stěny s dětskou výzdobou a jsou plné pohodlného nábytku. Celkově prostor připomíná běžný dětský pokojíček. Policejní psycholog Jan Hubert se v článku ze dne 27. října 2014 pro iRozhlas nechal slyšet, že místnost má být útulná a vyvolávat pocity bezpečí.
V průběhu času se také naskytly názory, že výslech dítěte by měl být prováděn na nějakém jemu známém místě. Tedy na místě, kde se cítí bezpečně, a o kterém ví, co od něj může čekat. Jako příklad byla uváděna škola, kam nezletilý dochází dennodenně, zná tam většinu ostatních lidí a zároveň se v ní bezproblémově orientuje. Tento názor, byť se na první přečtení zdá jako rozumný, je však silně kritizován. Odpůrci tohoto řešení uvádí, že škola může být poslední bezpečné místo vyslýchaného. Uveďme příklad velmi vyhroceného rozvodu manželství, kdy si dítě prochází, hádkami rodičů, které jsou velmi intenzivní a na nezletilého mají traumatický dopad. Škola pak opravdu může představovat záchranu od těchto vážných problémů. Zatažení konfliktu na místo klidu by pak bylo naprostým selháním. I z tohoto důvodu je výběr místa výslechu tolik důležitý.
Dalším z problémů je samotný průběh výslechu. Podle § 867 občanského zákoníku soud dítěti poskytne potřebné informace, aby mohlo samo vyhodnotit situaci, vytvořit si názor a posléze jej sdělit. Pokud tohoto úkonu dítě kvůli nedostatečným schopnostem není schopno, poskytne soud potřebné informace osobě, která je schopna zájmy dítěte chránit. Tuto osobu následně vyslechne. § 100 odstavec 3 občanského soudního řádu dále stanovuje, že ve výjimečných případech lze zjistit názor dítěte prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Taktéž tento odstavec říká, že lze výslech provést bez účasti dalších osob, pokud by došlo k podezření, že by vyslýchaný byl ovlivněn a nevypověděl by podle své vlastní vůle.
Druhý odstavec již zmiňovaného § 867 zároveň uvádí, že dítě starší dvanácti let je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a ten vzápětí sdělit. Neznamená to však ani zdaleka, že děti mladší dvanácti let toto dělat nemohou, a že na jejich názory se nepřihlíží. Každé dítě, jak již bylo zmíněno, má právo se vyjádřit. A podle § 867 soud názoru dítěte věnuje patřičnou pozornost. K výslechům tak běžně dochází i u jedinců mladších dvanácti let. Ve výjimečných situacích mohou výpovědi podávat i děti v předškolním věku. Děti v rozmezí od sedmi do desíti let navíc mohou být jedni z nejlepších pro výpověď. Umí se již velmi dobře a přesně vyjadřovat, jsou silně orientovány na skutečnou realitu. Jsou poměrně málo sugestivní. A co je nejdůležitější – neuvědomují si přesně důsledky toho, co říkají. Je tedy menší šance toho, že by se nechaly někým při výslechu ovlivnit. Mnohem problematičtější pak může být výslech nezletilého v pubertě. V tomto období je jedinec mnohem náchylnější na emocionální výkyvy. Dokáže se lehce rozhodit, často má problém s autoritami a proto vyžaduje o to více patřičné jednání s respektem.
Veškeré vyslýchání osob mladších osmnácti let by mělo probíhat za dozoru profesionálů z oboru psychologie. S vyslýchanou osobou by se mělo jednat obezřetně a s přátelským přístupem. Po celou dobu by se nezletilý měl cítit bezpečně s důrazem na to, aby jeho výpověď nebyla nijak ovlivněna. Zároveň by měl být pečlivě vybrán okruh otázek a způsob, jakým způsobem otázky budou kladeny. Samotné zopakování otázky po jejím zodpovězení nebo pobídka ke spekulacím může působit jako sugestivní prvek a ovlivnit výpověď.
Závěrem je také nutno dodat, že je zdůrazňováno, že právo dítěte na vyjádření svého názoru není povinností. Nezletilý se kdykoli může rozhodnout mlčet. Tato ochrana v podobě nemožnosti nucení dítěte vypovídat je důležitá právě kvůli tomu, aby na dítě nebyl vyvíjen přílišný tlak, aby nebylo vysilováno a aby soudní či správní proces nevyvolal ještě horší následky, než doposud existují.
Diskuze k článku ()