Předchozí část článku naleznete zde.
Akciová společnost, statusové otázky a její obecné limity
K omezení vůle jednajících osob může dojít např. z důvodu ochrany právního postavení osob (označovaný jako tzv. status). Jak v literatuře uvádějí Melzer a Tégl,[1] právní normy upravující osobní status osob jsou typicky právními normami, které chrání veřejný pořádek. V rámci úpravy zákona o obchodních korporacích vymezil tzv. statusovou otázku Nejvyšší soud,[2] když konstatoval, že mezi statusové otázky patří např. vymezení jednotlivých orgánů obchodních korporací a jejich působnost, rozhodování orgánů (tj. zejména problematika jejich svolání, usnášeníschopnosti, hlasovacích většin, osvědčování rozhodnutí těchto orgánů veřejnou listinou). Přes vymezení statusové otázky uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu však diskuse nad obsahem pojmu „statusová otázka“ v režimu právní úpravy obchodních korporací nepolevila. Ani právní teorie nenašla shodu na tom, jak široké je vymezení této oblasti.[3] Jak uvádí Eichlerová,[4] existují názory, že je třeba za statusovou otázku pokládat vše to, „co souvisí se základní charakteristikou obchodní korporace a s její organizační strukturou“, na druhou stranu je třeba k ní řadit „jen ty základní znaky obchodní korporace, které ji odlišují od ostatních forem a bez jejichž naplnění bychom již nemohli uvažovat o tom, že jde o konkrétní formu obchodní korporace“. Havel[5] má za to, že zákon se slovy „právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti“ zjevně přiklonil k širšímu pojetí statusových otázek.
Lze uvést, že existuje principiální shoda na tom, že za statusovou otázku obchodních korporací se považuje i vymezení orgánů obchodních korporací. V této souvislosti např. Pelikán[6] ve vztahu k vnitřnímu vymezení orgánů korporací uvádí, že zakladatelům nepřísluší modifikovat základní organizační strukturu obchodních korporací. Tento názor odůvodňuje jednak tím, že by se narušil veřejný pořádek, neboť by mohly vzniknout právní formy, se kterými zákonodárce nepočítal, a jednak tím, že by mohlo dojít k porušení práv třetích osob, zejména věřitelů, ale i společníků, které jsou touto dělbou moci v korporaci lépe chráněny. Dále pak Pelikán uvádí případy, kdy se lze od právní úpravy obchodních korporací odchýlit. S těmito předestřenými závěry lze souhlasit, včetně argumentace uvedené v daném článku.
Melzer a Tégl[7] rovněž uvádějí, aniž by blíže své názory argumentovali, že mezi statusové věci týkající se právnických osob náleží vnitřní struktura orgánů právnických osob, jejich působnost a pravidla jednání. Stejně tak Pelikán a Pelikánová[8] uvádějí, že za „právo týkající se postavení osob“ je u právnických osob možné považovat „zřejmě i ustanovení určující vnitřní právní uspořádání jednotlivých forem právnických osob“.
Mezi statusové otázky řadí Hurdík[9] s odkazem na Melzera a Tégla[10] u právnických osob zákonem stanovenou typovou vnitřní strukturu orgánů, která v sobě zahrnuje „společné typové zákonné organizační znaky právnické osoby stanovící jejich minimální předpoklady existence organizační struktury jako samostatného subjektu práva“.
Havel[11] ve vztahu k obchodním korporacím do statusových otázek zahrnuje mj. minimální pravidla vnitřní organizace a zpravidla také základní působnost jejich orgánů. Současně Havel uvádí, že „zákon stanoví strukturální minima“ obchodní korporace, a „nikoliv detail“, a vyjadřuje názor, že se nedomnívá, že „… kogentní je v tomto smyslu každé pravidlo o působnosti orgánů, protože jednak sám zákon někdy počítá s odchylkami, ale zejména proto, že obchodní korporace stojí na smluvním základě, tedy se předpokládá, že vůle nejvyššího orgánu by jistě měla mít možnost určité kompetenční otázky modifikovat či delegovat“. Havel pak spatřuje základ pro úvahu o kogentnosti pravidel ve vztahu k právnickým osobám poměřování principu autonomie vůle s veřejným zájmem na „existenci pravidel vymezujících existenci a fungování právnických osob“.
Podstatně podrobněji se statusovými otázkami zabýval Eliáš,[12] který rovněž vymezil okruh statusových otázek právnických osob. Mezi statusové otázky mj. také zařazuje určení, který orgán je statutárním orgánem právnické osoby a jak se vytváří, s výjimkou případů, kdy je toto určení ponecháno na autonomii vůle zakladatelů. Současně s tím Eliáš upozorňuje, že se otevírá závažná otázka, nakolik je možné s odkazem na statusovou otázku považovat právní úpravu vnitřních poměrů právnických osob za kogentní. Zdůrazňuje s odkazem na Štenglovou, Havla a Kuhna,[13] že je třeba zohlednit při posuzování regulace vnitřní struktury obchodní korporace ochranu těch, kteří mají v konkrétních případech informační deficit. K tomu blíže Eliáš uvádí, že „Nelze přitom pominout zásadu vnitřní autonomie právnických osob, chceme-li dospět k závěru, že určitá zákonná úprava vnitřních poměrů právnické osoby soukromého práva je kogentní, musíme to zargumentovat s odkazem na § 1 odst. 2 o. z. a s respektem k principu legální licence i ústavním limitům zákonodárcovy možnosti svobodu omezit. Právo upravující postavení právnické osoby nezahrnuje její vnitřní řád. To přirozeně nebrání, aby některá zákonná pravidla regulující vnitřní poměry právnické osoby byla uznána za kogentní z jiných právních důvodů než z odkazu na statusovou otázku.“
Eichlerová[41] se naopak přiklání k užšímu pojetí statusové otázky, a to, že mezi statusové otázky patří pouze základní otázky, které se týkají orgánů obchodních korporací, jejich působnosti a rozhodování. Má za to, že je třeba každé konkrétní pravidlo podrobit materiálnímu přezkumu jeho funkčnosti. Ve vztahu k valné hromadě společnosti s ručením omezeným dospívá Eichlerová[14] k dílčímu závěru, že působnost valné hromady o volbě jednatele společnosti s ručením omezeným není statusovou otázkou, a tento svůj názor ještě zobecňuje v tom směru,[15] že působnost valné hromady samé nepatří mezi statusové otázky.
Ronovská s Havlem[16] dokonce vytvořili jakousi „matici kogentnosti“. V rámci této matice kogentnosti zařadili mezi kogentní ta ustanovení, která upravují „stěžejní minimální kompetenční strukturu povinných orgánů právnické osoby s účelem zachování předpokládaného odlišení statutárních a jiných orgánů právnické osoby“.
Současně se oba autoři domnívají, že tato matice musí projít testem funkcionality konkrétní právnické osoby a smyslem a účelem konkrétního pravidla, jak předvídá ust. § 580 odst. 1 o. z., a dále uvádějí, že je třeba vždy vážit, „zda např. přesun dílčích kompetencí rozhodnutím všech společníků z nejvyššího orgánu na jiný orgán korporace není jen dalším projevem autonomie vůle, protože takováto delegace nemá za následek narušení pravidel pro to, abychom určité pravidlo chápali jako kogentní (např. přesun kompetence volby členů povinných orgánů na speciální, k tomu jmenovaný výbor apod.)“.
Hurychová[17] vychází z užšího pojetí statusové otázky, který je postaven na principu autonomie vůle a je vždy navázán na materiální posouzení konkrétní právní normy z hlediska jejího účelu a smyslu. Ve vztahu k otázce možnosti přenést působnost valné hromady při schvalování smlouvy o výkonu funkce (nepočítaje v to výslovné případy umožňující odchylku pro případ tzv. německého dualistického modelu a v rámci monistického modelu vnitřní struktury akciové společnosti) Hurychová dospívá k názoru, že závěr o dispozitivnosti ust. § 59 odst. 2 z. o. k. upravujícího v této věci působnost valné hromady není výkladem jdoucím proti zákonu, čímž zákon tuto odchylku v působnosti valné hromady umožňuje. Současně Hurychová konstatuje, že by zákon „neměl bránit praxi v nastavení svých vnitřních rozhodovacích mechanismů odlišně dle vlastních potřeb“ za předpokladu, že „takové vnitřní uspořádání nezpochybňuje samotný charakter akciové společnosti jako zákonem vymezené formy obchodní korporace“. Závěrem pak Hurychová shrnuje své názory s přihlédnutím k principu autonomie vůle do závěru, že akcionáři dle své vůle mohou delegovat působnost valné hromady ke schvalování smlouvy o výkonu funkce členů představenstva na jiný orgán společnosti.
Šuk[18] má za to, že vymezení orgánů, které musí právnická osoba zřizovat, spadá mezi statusové otázky, přičemž současně upřesňuje, že vymezením orgánů rozumí „nejen určení jejich názvu, ale také úpravu toho, jak a kým se tyto orgány obsazují, jak tyto orgány rozhodují a jaká je jejich působnost“. Pokládá si řečnickou otázku ve znění, cituji: „Co jiného však (vedle jeho názvu a způsobu jeho obsazování) definuje orgán, než právě jeho působnost (tj. vymezení záležitostí, o nichž rozhoduje)?“ Šuk zároveň uvádí, že záleží na úvaze zákonodárce, jak podrobně upraví u jednotlivých právních forem jejich orgány, včetně vymezení jejich působnosti. V této souvislosti konstatuje, že míra podrobnosti právní úpravy dané formy právnické osoby je ovlivňována rolí této právnické osoby ve společenských vztazích. Přes skutečnost, že považuje vymezení působnosti orgánů právnických osob za součást statusu, se Šuk přiklání k závěru, že to samozřejmě na druhou stranu neznamená, že vše, o čem tyto orgány rozhodují, náleží do působnosti práva upravujícího postavení osob. Dospívá naopak k závěru, že značná část působnosti orgánů není upravena tímto právem týkajícím se postavení osob, a uvádí celou řadu příkladů, kdy se nejedná o právní úpravu postavení osob – schvalování účetní závěrky, tiché společnosti, finanční asistence, rozhodování o rozdělení zisku, schvalování či odvolání prokury a další. K tomu dodává, že i když vymezení obligatorně zřizovaných orgánů právnických osob považuje za součást statusové úpravy, má za to, že se od úpravy odchýlit lze, neboť ust. § 1 odst. 2 část věty za středníkem o. z. nezakazuje „jakákoliv jednání odchylující se od právních norem spadajících do práva týkajícího se postavení osob, ale pouze ujednání tyto právní normy porušující. Přitom platí, že ne každé odchýlení lze bez dalšího kvalifikovat jako porušení.“
Poté, co proběhly výše uvedené teoretické diskuse týkající se statusové otázky, se nepřímo s ohledem na skutečnost, že statusové otázky jsou součástí veřejného pořádku, k této otázce vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, ve vztahu k formě právních jednání. V tomto rozsudku, ve kterém v rozporu s dosavadní judikaturou[19] NS jinak interpretoval adjektivum „zjevně“,[20] uvedl, že ne každé odchýlení se od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku. Za postižené absolutní neplatností pak Nejvyšší soud považuje pouze taková porušení veřejného pořádku, která jsou ve smyslu ust. § 588 věty první o. z. nepochybná. Soud dále zdůrazňuje, že zakázaná jsou dle ust. § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů či jiných, v § 1 odst. 2 o. z. výslovně neuvedených chráněných hodnot. Soud dále v konkrétním případě zkonstatoval, že současně platí závěr, že i v případě nedodržení požadavku na určitou formu právního jednání uvedeného v ust. § 13 z. o. k. je nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti daného případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy.
Ke smyslu a účelu právní normy mohu dodat s přihlédnutím ke svým praktickým zkušenostem, že je často obtížné při aplikaci pravidla obsaženého v příslušné právní normě interpretovat jasný účel a smysl právní normy, ten, který byl v literatuře i v právní praxi zmiňován – často s jistým despektem – jako „úmysl zákonodárce“, neboť posouzení dané normy konkrétní osobou dle mého názoru může vést k různým závěrům ohledně kogentnosti právní normy. Z uvedeného judikátu NS však jasně vyplývá, že bude třeba naplnění smyslu a účelu právní normy vždy testovat. Tento přístup k právní normě ohledně testování smyslu a účelu právní normy, coby poněkud liberálnější přístup, je evidentně posílením autonomie vůle jednajícího a je třeba ho pozitivně přijmout. Slabinu tohoto přístupu však vidím v oslabení právní jistoty jako neodmyslitelného prvku právního státu, a to především v situaci, kdy převažuje prvně uvedený, tedy „kogentnější“ přístup k právní úpravě orgánů obchodních společností, včetně akciové společnosti. To vše za situace, kdy judikát naznačuje požadavek na nepochybnost či jednoznačnost závěru o tom, že k narušení veřejného pořádku došlo.
Lze si tedy položit otázku, jakou může mít kdokoli právní jistotu v tom směru, že úprava konkrétní působnosti valné hromady akciové společnosti ve stanovách projde testem smyslu a účelu zákona a umožní mi projevit autonomii vůle při tvorbě či úpravě stanov?
Mám za to, že názor opírající se o širší pojetí statusové otázky je právě s ohledem na zachování principu právní jistoty prakticky přijatelnější, a je z tohoto důvodu veřejností více akceptován. Naopak nevýhodou širšího pojetí statusové otázky s přihlédnutím k akciové společnosti je skutečnost, že neumožňuje adaptaci právních poměrů situaci v konkrétní akciové společnosti.
Osobně bych uvítal i třetí přístup k dané problematice kogentnosti a dispozitivnosti právních norem, a to doplnění užšího pojetí statusové otázky v režimu obchodních společností o testování právní úpravy nejen smyslem a účelem zákona, ale i explicitně principem ochrany třetích osob jako součásti veřejného pořádku. Lze shrnout, že by se za dispozitivní normu považovala tedy nejen ta právní norma, kde účel a smysl této právní normy by nevyžadoval její kogentnost, ale i ta právní norma, která by nebyla v rozporu s principem ochrany třetích osob jako součásti veřejného pořádku. V této situaci bych mohl jako příklad uvést ust. § 421 odst. 1 písm. f) z. o. k., podle kterého je v působnosti valné hromady volba a odvolání členů jiných orgánů společnosti určených stanovami.
V případě, že bychom vycházeli z užšího pojetí statusové otázky doplněného principem ochrany práv třetích osob, stanovy by mohly určit, že členy jiných (fakultativních) orgánů společnosti volí a odvolává i jiný orgán než valná hromada, popř. že mohou být vydány akcie s vysílacím právem akcionáře umožňujícím mu vysílat do těchto fakultativních orgánů jejich člena či členy.
Lze si položit otázku, proč by v tomto případě měla být omezena autonomie vůle akcionářů znemožňující konstruovat úpravou stanov tvorbu fakultativních orgánů dle jejich potřeby, když odpovídající většina s uvedenou konstrukcí souhlasí? Důvod omezení jejich autonomie vůle zde lze jen obtížně nalézt a dle mého názoru to ochrana práv třetích osob ani nevyžaduje.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol., F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek 1, § 1-117, Leges, Praha 2013, str. 161.
[2] Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015.
[3] Např. K. Hurychová: Schvalování odměn členů řídících orgánů akciových společností, Obchodněprávní revue č. 11-12/2016, str. 308, K. Eichlerová: Může být jednatel ustanoven do funkce jinak než valnou hromadou? in J. Bejček, J. Šilhán, J. Valdans (eds.): Dny práva 2015, Část I. – Zákonná regulace vs. smluvní úprava? AUB, Brno, str. 42, B. Havel, op. cit. sub 21, str. 378, J. Hurdík: Kogentnost a dispozitivnost ustanovení nového občanského zákoníku o právnických osobách. Ke vzájemné použitelnosti ustanovení o nadacích a nadačních fondech, Právní rozhledy č. 7/2014, str. 231.
[4] K. Eichlerová: Může být jednatel ustanoven do funkce jinak než valnou hromadou? in J. Bejček, J. Šilhán, J. Valdans (eds.), op. cit. sub 3, str. 42.
[5] B. Havel: Úvahy ke statusovým limitům smluvní podstaty korporace, Právny obzor č. 4/2014, str. 379.
[6] R. Pelikán: Kogentní a dispozitivní ustanovení v novém zákonu o obchodních korporacích, Obchodněprávní revue č. 9/2012, str. 248.
[7] P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek 1, § 1-117, Leges, Praha 2013, str. 63.
[8] I. Pelikánová, P. Pelikán in op. cit. sub 24, str. 16.
[9] J. Hurdík, ogentnost a dispozitivnost ustanovení nového občanského zákoníku o právnických osobách. Ke vzájemné použitelnosti ustanovení o nadacích a nadačních fondech, Právní rozhledy č. 7/2014, str. 231.
[10] P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek 1, § 1-117, Leges, Praha 2013, str. 63.
[11] B. Havel: Úvahy ke statusovým limitům smluvní podstaty korporace, Právny obzor č. 4/2014, str. 379 a 380.
[12] K. Eichlerová: Může být jednatel ustanoven do funkce jinak než valnou hromadou? in J. Bejček, J. Šilhán, J. Valdans (eds.), op. cit. sub 3, str. 79 a násl.
[13] I. Štenglová, B. Havel a P. Kuhn in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 4.
[14] K. Eichlerová: Může být jednatel ustanoven do funkce jinak než valnou hromadou? in J. Bejček, J. Šilhán, J. Valdans (eds.), op. cit. sub 3, str. 46.
[15] Tamtéž, str. 47.
[16] Tamtéž, str. 49.
[17] K. Ronovská, B. Havel: Kogentnost úpravy právnických osob a její omezení autonomií vůle nebo vice versa? Obchodněprávní revue č. 2/2016, str. 38.
[18] K. Hurychová: Schvalování odměn členů řídících orgánů akciových společností, Obchodněprávní revue č. 11-12/2016, str. 310 a 311.
[19] P. Šuk: Kogentnost a dispozitivita korporátního práva – hledání hranic, Ad Notam č. 3/2019, , str. 6 a 7.
[20] Např. usnesení NS ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2576/2018.
[21] V uvedeném rozsudku soud interpretuje adjektivum „zjevně“ jako jednoznačnost, nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku došlo, nikoli jako vyšší míru intenzity takového porušení veřejného pořádku.
Diskuze k článku ()