Polemicky je vyjádřena možnost stanovit význam výrazu zúžením rozsahu pojmu v obecném jazyce prostřednictvím konstantní (trestněprávní) judikatury. V případech, kdy není jazykovou metodou pojem jednoznačně definován a jeho rozsah zůstává sporný, nebo by výkladem byla narušena hodnota, na níž (trestní) právo spočívá, ponechává se rozhodnutí o správnosti interpretace na jiných výkladových metodách. I tehdy však zůstává nezastupitelná role jazykového výkladu jako rámce interpretace. To je zvlášť významné v trestním právu, kde dotváření obsahu norem tohoto odvětví práva, formou teleologické redukce nebo analogií (in malam partem), je výrazně omezeno, respektive zcela vyloučeno.
Úvod
"Proto vidíme, že osud občana mění se častokráte přechodem od jednoho soudu ke druhému, že život nešťastníkův jest obětí nepravého rozumování anebo nahodilého rozkvašení, nálady soudcovy, který považuje za zákonitý výklad nejasný důsledek této veškeré spletité řady poznání, které jemu víří ve hlavě."[1] Dávný Beccariův povzdech, podmíněný dobou a jeho nahlížením na právo, nutno brát s rezervou, avšak příhodně odkazuje na jeden z problémů i současné trestněprávní praxe, tedy určitou nevyzpytatelnost soudních rozhodnutí. K této nevyzpytatelnosti přispívá nejasnost interpretačních postupů, zejména jejich nejasné vymezení a hierarchizace.[2] Zvláště v trestním právu, s ohledem na zásadní dopad do života jednotlivců, je přitom žádoucí, aby užití interpretačních metod a jejich hierarchie byly jasné, a tak i postup soudu předvídatelný.
V českém právním prostředí přinejmenším práce Wintrova[3] a Melzerova[4] přinesly přesvědčivou prezentaci hierarchie metod interpretace/nalézání práva, byť se ubíraly odlišnou cestou.[5] Účelem tohoto článku je rozšířit úvahy do oblasti trestního práva a vyzdvihnout úlohu poněkud podceňovaného jazykového výkladu jako výchozího a zároveň svébytného způsobu interpretace trestněprávních norem. Jednotlivé teze a postupy přitom budou průběžně prezentovány a testovány na příkladech z trestního práva a ve vztahu k němu také hodnoceny.
Výchozí úvahy
Panuje vcelku shoda na tom, že jazyková (gramatická) metoda, respektive jazykový výklad zjišťuje význam slov a zároveň vytyčuje rámec interpretace. Nejširší možný jazykový výklad pojmů tedy tvoří hranici interpretace, za níž se již nachází dotváření práva.[6] Jak trefně uvádí Bydlinski, jen pokud rozhodnutí soudce odpovídá možnému významu slov, může se bezprostředně odvolat na příkaz zákonodárce.[7] Přitom je pro tento výklad relevantní jen skutečně v zákoně vyjádřená vůle, nikoliv to, o čem je zákonodárce přesvědčen, že je v zákoně vyjádřeno, ačkoliv není.[8] Obdobně tvrdí Wintr: "Přikládej zákonnému ustanovení jen ten význam, jaký plyne z vlastního významu slov v jejich vzájemné souvislosti."[9] V tomto smyslu je jazyková metoda v hierarchii metod interpretace na prvním místě (znění zákona je jakýsi starting point každé interpretace[10]), neboť identifikuje-li jednoznačně určitý pojem, neuplatní se (zpravidla) metody jiné.
Souhlasím přitom se Škopovou kritikou takových přístupů, které jazykové metodě nepřiznávají právo přispět k poznání významu a obsahu právní normy.[11] Nelze se tak ani plně spokojit s Melzerovou tezí, že "skutečný význam jazykového výkladu spočívá ve vymezení hranic pro další postup při interpretaci".[12] Mám totiž za to, že již samotný jazykový výklad může v mnoha případech být jedinou a dostatečnou interpretací. Ústavní soud ve známém nálezu uvádí: "V případě aplikace právního ustanovení nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým."[13] Z toho by se dalo dovozovat, že jakýkoliv interpretační prostředek, o jehož užití není pochybnost, by mohl spadat pod jazykový výklad; přesněji řečeno jakýkoliv interpretační prostředek či postup, který by jakákoliv osoba znalá daného jazyka, ale i právního řádu a základů logiky považovala za jednoznačný.
V jazykovém výkladu by se tak vlastně měly protínat tři rozměry: jazyk (gramatika), právní znalosti a logika; všechny tyto rozměry by měly být v souladu, abychom interpretační řešení mohli považovat za jednoznačné. Toto protnutí je ostatně reflektováno i v Legislativních pravidlech vlády (Legislativní pravidla vlády, ve znění platném od 1. 2. 2018, dále "LPV"), která stanovují pravidla pro tvorbu právních předpisů, mj. proto, aby upřesňovala/ modifikovala užívání gramatických a logických postupů. Navzdory uvedené trojrozměrnosti jazykového výkladu považuji adjektivum "jazykový" pro název tohoto výkladu a metody, na které je založen, za nejpřiléhavější, neboť užití logiky a právních znalostí se děje ve vazbě na jazykový rámec, zejména sémantickou a syntaktickou stránku jazyka.
Nutným předpokladem při popisu jazykové metody je vyjasnit si, jaký náhled na pojmy bude zvolen. Vycházíme z následujícího přístupu: Pojem, za nějž budeme považovat i slovní spojení či větší slovní celky, identifikuje určitý objekt. Identifikovaný objekt má určité vlastnosti, které jej vystihují (definují); nutno proto odmítnout rozlišování na podstatné a nepodstatné vlastnosti, neboť určité vlastnosti objekt buď definují, nebo nikoliv. Pojem je reprezentován určitým výrazem a zároveň se stává významem tohoto výrazu.[14] Byť se zákonodárce snaží o terminologickou konzistenci, tj. aby jeden použitý výraz reprezentoval týž pojem,[15] musíme si být vědomi, že pro určitý pojem může být v různých právních předpisech použito více výrazů, případně že jeden výraz může reprezentovat více pojmů.
Pro vysvětlení jazykového výkladu nám velmi dobře poslouží Heckovo rozlišování tří oblastí pojmu. Do jádra pojmu (první oblast pojmu) budou spadat objekty, které by pod pojem v zásadě podřadil každý (odborný interpret) výrazu rozumějící. Neurčitá část pojmu (druhá oblast pojmu) zahrnuje objekty, u nichž se interpreti na jejich subsumpci pod daný pojem neshodnou. Oblast mimo rozsah pojmu (třetí oblast pojmu) identifikuje objekty, které se nacházejí, o čemž existuje všeobecná shoda, mimo samotný pojem, a je tak "hájemstvím" dotváření práva.[16]
Solan tvrdí, že složité interpretační případy, tzv. hard cases (spadající do neurčité části pojmu), vznikají kvůli rozporu mezi naší schopností psát přiléhavé a zároveň přiměřeně pružné zákony a konstrukcí našich kognitivních a jazykových schopností.[17] Jazyková metoda umožňuje naopak řešit soft cases, tedy identifikovat objekty (případy) spadající do jádra pojmu.[18] Pro Melzera je přitom subjektem jazykového výkladu, tedy tím, kdo úspěšně realizuje subsumpci v soft cases, "prakticky každý příslušník příslušného jazykového prostředí".[19] To je však "nespravedlivá" degradace jazykového výkladu. Pokud přijmeme Kühnovu poznámku o utopii (takového) práva, které by bylo srozumitelné všem,[20] pak zajisté dává smysl jazykový výklad vztáhnout k interpretovi, který je vybaven nejen jazykově, ale i znalostmi práva a logiky; a také je v rámci tohoto výkladu využívá. Jazykový výklad tak není založen na ideji, že jeho použitím významu výrazu porozumí v zásadě každý, ale v zásadě každý odborný interpret, tj. ten, kdo kvalifikovaně užívá jazykových, logických a právních postupů.
Jazyková metoda, jak si ostatně budeme v dalším textu prezentovat, tak pomáhá odhalit i méně triviální soft cases, které se jeví být jako hard cases; výše zmiňovaný Solanův rozpor je zde jen zdánlivý. Na druhé straně znalost interpreta může vést k identifikaci zdánlivě jednoduchého případu jako případu složitého. Např. ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku vztahuje odpovědnost za trestný čin (čin soudně trestný) na společensky škodlivé jednání ("Trestní odpovědnost [...] lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých"); ovšem, stejně tak vymezení přestupku v § 5 přestupkového zákona definuje, že "přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin [...], nejde-li o trestný čin". Z toho je zřejmé, že se společenskou škodlivostí nerozumí v obou případech totéž a že k určení (odlišení) stupně společenské škodlivosti potřebné pro trestný čin nebo přestupek je potřeba úvah hlubších.[21]
Přesto, nutno podotknout, jazykový výklad zůstává "procesem logického nebo gramatického nebo jakéhokoliv jiného (relativně - pozn. Autora) jednoduchého vyplývání ze slovního vyjádření normy v právním předpisu".[22] V případech, "ve kterých je text víceznačný, nesrozumitelný či jinak problematický [...], jazykový výklad selhává a je nutno použít speciální postupy".[23] Odbornost interpreta proto spočívá nejen v tom, že disponuje znalostmi právního řádu a fungování práva, ale také v schopnosti rozpoznat víceznačnost textu, a tedy nedostatečnost jazykového výkladu.
Výše zmíněná východiska pro jazykový výklad doplňme ve vztahu k interpretaci trestního práva o dva předpoklady, které vychází z víceméně jednotného nazírání odborníků v oblasti trestního práva:[24]
- jazyková metoda je (i) v trestním právu běžně použitelnou výkladovou metodou;
- není v zásadě rozdíl mezi použitím v trestním právu hmotném či procesním. Můžeme proto v dalším výkladu sledovat linii jazykové metody obecněji a postupně/průběžně charakterizovat specifika v oblasti trestního práva (hmotného i procesního).
Článek byl publikován v časopise Právník č. 7/2023. Pokračování je dostupné zde.
[1] BECCARIA, C. O zločinech a trestech. Praha: Bursík a Kohout, 1893, s. 13.
[2] Weinberger hovoří o potřebě racionálně uspořádané metodologie interpretace práva, avšak zároveň je skeptický, když tvrdí, že nelze stanovit pořadí ani váhu jednotlivých argumentačních způsobů. WEINBERGER, O. Norma a instituce: úvod do teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017, s. 194.
[3] WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2019.
[4] MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011.
[5] Wintrova hierarchizace vychází z kategorizace principů – od striktně závazných, přes závazné a relevantní, až po podpůrné (viz zejména WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva, s. 281-289); Melzer vytváří hierarchii právních argumentů podle výkladových cílů (viz zejména MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace, s. 200-209).
[6] BYDLINSKI, F. Juristische Methodenlehre und Rechtsbegriff. 2., erg. Auflage. Wien: Springer-Verlag, 1991, s. 468. ESER, A. - BURKHARDT, B. Strafrecht. 1, Schwerpunkt allgemeine Verbrechenselemente. 4. wesentlich überarb. Auflage. München: Beck, 1992, s. 6.
[7] BYDLINSKI, F. Juristische Methodenlehre und Rechtsbegriff, s. 468.
[8] BINDING, K. Die Normen und ihre Übertretung: Eine Untersuchung über die rechtmässige Handlung und die Arten des Delikts. Erster Band, Normen und Strafgesetze. Leipzig: Verlag von Wilhelm Engelmann, 1872, s. 68.
[9] WINTR, J. Metody a zásady interpretace práva, s. 31.
[10] KRAMER, E. A. Juristische Methodenlehre. 3. Auflage. Bern: Stämpfli Verlag, 2010, s. 57.
[11] ŠKOP, M. Některé techniky jazykové metody interpretace práva. Právník. 2017, roč. 156, č. 9, s. 770-771.
[12] MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace, s. 96.
[13] Nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS st. 1/96.
[14] MATERNA, P. Svět pojmů a logika. Praha: Filosofia, 1995, s. 11-20. Materna přitom navazuje na pojímání pojmu zejména u Bolzana (BOLZANO, B. - SCHULTZ, W. Bernard Bolzanos Wissenschaftslehre in vier Bänden. Zweiter Band. Neudruck, 2. verb. Auflage. Leipzig: Felix Meiner, 1929) a Tichého (TICHÝ, P. - PEREGRIN, J. (ed.). O čem mluvíme? vybrané stati k logice a sémantice. Praha: Filosofia, 1996).
[15] Viz i čl. 40 odst. 1 LPV.
[16] K tomu viz výklad MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace, s. 97-103; LAJSEK, V. Pojetí teleologické metody interpretace v českém právním prostředí. Právník. 2011, roč. 150, č. 7, s. 643-644. Kramer nazývá objekty v jádru pojmu "pozitivními kandidáty", v neurčité oblasti pojmu "neutrálními kandidáty" a mimo rozsah pojmu "negativními kandidáty". KRAMER, E. A. Juristische Methodenlehre, s. 60.
[17] SOLAN, L. M. The Language of Statutes: Laws and their Interpretation. Chicago: University of Chicago Press, 2010, s. 4.
[18] MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace, s. 109-110; KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře. Praha: Karolinum, 2002, s. 27-28. BYDLINSKI, F. Grundzüge der juristischen Methodenlehre. Wien: FOWI, 2003, s. 13.
[19] MELZER, F. Metodologie nalézání práva: úvod do právní argumentace, s. 97 a 109.
[20] "Odedávna byl snem snad všech utopistů (a bezesporu nejen jich) právní řád maximálně přehledný a maximálně jednoduchý, v němž by pravidla chování byla jednoduše určitelná laikem a role právníků by byla maximálně redukována." KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře, s. 13.
[21] K tomu viz KRATOCHVÍL, V. Případ, trestný čin, společenská škodlivost a vina v trestním právu (o zásadě subsidiarity trestní represe trochu jinak). Právník. 2015, roč. 154, č. 7, s. 543.
[22] KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech: k úloze právních principů v judikatuře, s. 27.
[23] ŠKOP, M. Některé techniky jazykové metody interpretace práva, s. 771.
[24] FINGER, A. Lehrbuch des Deutschen Strafrechts. Erster Band. Berlin: Carl Heymanns Verlag, 1904, s. 179; TRIFFTERER, O. Österreichisches Strafrecht: allgemeiner Teil. Wien: Springer, 1985, s. 24-28; ESER, A. - BURKHARDT, B. Strafrecht, s. 4-7; MUSIL, J. - KRATOCHVÍL, V. - ŠÁMAL, P. Kurs trestního práva: trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 60-65; KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné: obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 144-152; KIENAPFEL, D. - HÖPFEL, F. Grundriss des Strafrechts. 12., überarbeitete und erw. Auflage. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2007, s. 1-3, 16-19; ŠÁMAL, P. - MUSIL, J. - KUCHTA, J. - FRYŠTÁK, M. - KALVODOVÁ, V. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 47-52; FENYK, J. - CÍSAŘOVÁ, D. - GŘIVNA, T. - PROVAZNÍK, J. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 40-44; JELÍNEK, J. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 8. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 68-74; JELÍNEK, J. Trestní právo procesní. 6. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2021, s. 68-76.
Diskuze k článku ()