V době globalizace, kdy je možné cestovat do všech destinací světa, a to bez větších obtíží, se setkáváme s čím dál běžnějším trendem, kterým jsou mezinárodní manželství. Je zcela logické, že při možnostech, jaké dnes umožňují otevřené hranice, se lidé přesouvají, usazují se v jiných koutech světa, potkávají nové přátelé a zakládají rodiny. Ne vždy si však jsou vědomi rozsahu možných právních komplikací v podobě péče o dítě v případě rozvodu či pouhého rozchodu s partnerem v rámci mezinárodního soužití. Problém nastává ve chvíli, kdy vztahy přestanou být harmonické a mezi osobami majícími společné dítě dojde k situaci, že se jeden z páru rozhodne opustit zemi, ve které doposud společně s druhým rodičem dítě vychovával. Vzhledem k již zmíněnému není překvapující, že roste počet případů mezinárodních únosů dětí a více než kdy jindy se touto problematikou musíme podrobněji zabývat.
Samotný mezinárodní únos dítěte je neoprávněné přemístění či zadržení dítěte mimo stát jeho obvyklého bydliště, a to bez souhlasu druhého rodiče nebo také soudu. Pojem obvyklého bydliště není shodný s pojmem trvalého bydliště. Mohou se od sebe lišit dokonce do takové míry, že se budou nacházet zcela v odlišných státech. Trvalým bydlištěm se rozumí adresa, která je občanem (potažmo jeho rodiči) zvolena, typicky se váže k místu a konkrétní nemovitosti, která je určena k bydlení. Má ale pouze evidenční charakter a to především z důvodu potřeby státu. Přestože právní úprava Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí podepsaná v Haagu v roce 1980 publikovaná pod č. 34/1998 Sb., (dále jen ,,Haagská úmluva” nebo také ,,Úmluva”) a případně i Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 Sb., o příslušnosti a uznávání rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen ,,Brusel II bis“) (dopadá-li na věc) pojem ,,obvyklé bydliště“ nedefinují, z judikatury českých soudů vyplývá, že obvyklým bydlištěm je místo, kde se dítě zdržuje, chodí do školy, má sociální vazby a vcelku zde vede svůj každodenní život.[1] Jedná se tedy o faktické místo pobytu, ke kterému je soud povinen přihlédnout.
Klíčový nástrojem a zdrojem ochrany na poli mezinárodního únosu dítěte je Úmluva, která upravuje problematiku navrácení dětí do místa jejich obvyklého bydliště. Haagská úmluva je závazná pro všechny státy, které k této Úmluvě přistoupily, jako taková umožňuje rychlejší průběh řízení, a to z toho důvodu, že soud se zabývá otázkou, bylo-li dítě přemístěno protiprávně, nikoli otázkou kdo by měl o dítě pečovat. Stranami je rozsáhlý seznam států, jehož součástí jsou také všechny státy Evropské Unie. V případě států, které nejsou Haagskou úmluvou vázány, musí být zahájeno řízení o péči dítěte v zemi únosu, typicky tak činí ten, jehož právo bylo narušeno, tedy rodič, který neudělil s odvezením dítěte souhlas. Je zde také možnost uznání vykonatelného rozhodnutí soudu jiného státu, který rozhodl o péči, nicméně ne ve všech státech stojících mimo Úmluvu je takový postup možný. Aktuální seznam států, jež jsou Haagskou úmluvou vázány, je možné dohledat na internetových stránkách Haagské konference o mezinárodním právu soukromém[2], nicméně pro představu přikládám celosvětovou mapu[3], na které jsou červeně vybarveny státy, které k Úmluvě přistoupily.
obrázek pochází z frankbold.org
K samotné judikatuře ESLP je třeba zmínit, že vzhledem k tomu, že se jedná o velké kvantum případů, vybrala jsem judikáty určitým způsobem průlomové, které jsou významné z obecnějšího hlediska a použití v soudní praxi.
Jako základní stavební pilíř v problematice mezinárodního únosu dítěte a otázky odmítnutí navrácení dítěte do státu jeho obvyklého původu je dle mého názoru rozhodnutí ESLP sp. zn. 4783/03 ze dne 15. 5. 2003 ve věci Paradis proti Německu. V tomto rozhodnutí došlo k určitému vyřešení interpretačního problému článku 13 Úmluvy[4], který svým způsobem narušuje myšlenku neprodleného návratu dítěte do místa obvyklého bydliště, a to proto, že dává možnost rozhodnout o nenavrácení dítěte. Vzhledem k tomu, že nenavrácení je nevratný zásah do práva péče o dítě a práva na rodinný a soukromý život zajištěným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, znamenala by chybná interpretace obrovský zásah do práv jednotlivce. V rozhodnutí Paradis proti Německu snížil ESLP důležitost a přednostní aplikaci nejlepšího zájmu dítěte, a to z toho důvodu, že na problematiku nelze nahlížet přes samotný pojem nejlepšího zájmu, protože rozhodující orgán musí důkladně prozkoumat a co nejpřesněji určit skutkové okolnosti, které mají podpořit nenavrácení dle článku 13 Úmluvy. Toto rozhodnutí bylo a je významné z toho důvodu, že byť je zájem dítěte zřejmě nejdůležitějším pojmem celé problematiky mezinárodních únosů dětí, kdyby soudy přihlížely pouze k nejlepšímu zájmu dítěte a nezkoumaly dostatečně detailně skutkovou podstatu celého případu, docházelo by k úplnému potlačení a rozhodování dle Úmluvy jako takové.
Jeden z patrně nejdůležitějších judikátů týkající se samotné České republiky je pravděpodobně rozhodnutí č. 4824/06 a sp. zn. 15512/08 ze dne 22. 4. 2010 ve věci Macready proti České republice. V tomto případě zakázal americký soud matce dítěte vycestovat z 27. obvodu Bell Country v Texasu, přičemž tento zákaz matka porušila a s dítětem vycestovala do České republiky, kde zahájila řízení o svěření dítěte do péče. Než došlo k informování českých soudů o protiprávním přemístění dítěte, došlo k vydání rozhodnutí ve prospěch matky, kterým jí soud svěřil dítě do péče a otci dítěte stanovil vyživovací povinnost. Samotné řízení bylo zahájeno po necelých čtyřech měsících od počátku řízení o svěření do péče matky, přičemž v rámci tohoto řízení bylo nařízeno vyšetření dětským psychiatrem a vypracování znaleckého posudku v souladu s článkem 13 odst. 1 písm. b) Úmluvy. V rámci šetření vyšlo najevo, že dítě trpí určitou formou autismu a ze strany matky bylo podotýkáno, že by se stav dítěte při opětovném přesunu jistě zhoršil, proto není v jeho zájmu, aby došlo k navrácení do Spojených států amerických. Ze strany otce došlo ke zpochybnění znaleckého posudku, nicméně soud nakonec dospěl k rozhodnutí, že stěžovatelův návrh na navrácení dítěte do Spojených států amerických zamítá, ačkoliv matka porušila rodičovská práva stěžovatele tím, že dítě protiprávně přemístila. Soud došel k závěru, že byly splněny podmínky článku 13 odst. 1 písm. b) Úmluvy. Stěžovatel se obrátil na ESLP a ve své stížnosti se domáhal konstatování porušení článku 6 odst. 1 a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze strany České republiky. Stěžovatel poukázal na nečinnost soudu při výkonu nařízených předběžných opatření, ale především zdůraznil nedodržení ,,přiměřené lhůty” v řízení, kterým bylo porušeno jeho právo na respektování rodinného života. V samotném meritu věci ESLP zdůraznil, že cílem Úmluvy je co nejrychlejší obnova předchozího stavu v rodině a neopomněl zdůraznit šestitýdenní lhůtu pro vyřizování žádostí o navrácení dítěte, která byla překročena. Tento rozsudek vyzdvihl ustanovení Úmluvy zabývající se délkou samotného řízení především z důvodu, že právě čas je v řízení o mezinárodním únosu dítěte zásadní. Jelikož dětem plyne čas jinak než dospělým a velmi rychle si zvykají, případný návrat do původního bydliště, ačkoli by byl maximálně v souladu s právem, by pro dítě mohl být dalším velkým traumatem. Samotné odloučení od jednoho rodiče a přítomnost pouze druhého, kterým je rodič únosce, skýtá nebezpečí ovlivnění mínění dítěte vůči nepřítomnému rodiči a vzniku tzv. syndromu zavrženého rodiče.
Z obecného hlediska se dá konstatovat, že Česká republika se ve svých rozhodnutích za dobu uplynulou od podepsání Úmluvy v mnohém přiblížila judikatuře ESLP, na kterou ve svých rozsudcích běžně odkazuje, a za cíl má jako ostatní signatáři Úmluvy nadále prohlubovat ochranu svých občanů a na základě hodnot obsažených v Úmluvě odsuzovat neoprávněné přemístění a zadržování dětí. Jak konstatoval ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5473/2007 Nejvyšší soud ze dne 5. 3. 2008, skutečnou obětí únosů je totiž dítě samotné, které trpí náhlým narušením své stability, traumatickou ztrátou rodiče, který zajišťoval jeho výchovu, nejistotou a frustrací spojenou s nutností přizpůsobit se cizímu jazyku, neznámým kulturním podmínkám, učitelům, příbuzným atd. Z toho důvodu je důležitá alespoň relativní sjednocenost judikatury a společný postup signatářů Úmluvy.
Ze statistiky vedené Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen ,,ÚMPOD”), které byly poskytnuty pro účely diplomové práce v roce 2021[5], vyplývá, že od roku 2007 až dodnes je více dětí unášeno z České republiky do zahraničí, než je jich unesených do České republiky. Můžeme sledovat slábnoucí tendenci únosů od roku 2018 do roku 2020, kdy v roce 2018 bylo z České republiky do zahraničí uneseno 41 dětí, přičemž během roku 2020 to bylo ,,pouhých” 25 dětí. Otázkou však zůstává, není-li tento snižující se trend pouze ovlivněn komplikovanější situací v podobě pandemie a s ní související obtíží vycestovat do zahraničí. Dle již zmíněné statistiky je nejběžnější zemí, kam jsou děti z České republiky unášeny Slovensko. Na druhé příčce se poté objevuje Velká Británie a za ní Německo. Tyto státy se rovněž řadí mezi státy, odkud jsou děti nejčastěji unášeny do České republiky.
Závěrem bych ráda podotkla, že judikatura zabývající se mezinárodním únosem dítěte je velmi bohatá a mnohdy také rozporuplná. Nejedná se ani tolik o interpretační odlišnosti ustanovení úmluvy jednotlivými státy jako fakt, že se soudy pohybují na velmi tenké hranici spojující individuální zájmy dítěte a rodiče, do kterých se v určité míře také promítnou zájmy společnosti.
[1] Pojem obvyklé bydliště dítěte [online]. JUDr. Věra Škvorová, Ph. D., advokát a mediátor [cit. 30.9.2021]. https://www.skvorova-ak.cz/pojem-obvykle-bydliste-ditete
[2] 28: convention of 25 October 1980 on the Civil Aspects of International Child Abduction [online]. Hague Conference on Private International Law [cit. 30.9.2021]. https://www.hcch.net/en/instruments/conventions/status-table/?cid=24
[3] Mezinárodní únos dítěte [online]. Frank Bold, Advokáti [cit. 30.9.2021]. https://mezinarodnirozvod.cz/mezinarodni-unos-ditete/
Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:
a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo
b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní ujmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.
Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte.
[5] Valentová, Klára. Navrácení dítěte v případech mezinárodních únosů dětí. 2021, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta.
Diskuze k článku ()