Podpora uživatelů psychedelik – šíření toxikomanie?

Úvod

Článek se zabývá tzv. sitterováním prožití psychedelické zkušenosti a možnými trestněprávními konsekvencemi takového jednání, a to v souvislosti s trestným činem šíření toxikomanie. Cílem článku je upozornit na nutnost racionálního výkladu skutkové podstaty tohoto trestného činu dle jejího smyslu a účelu tak, aby nebyla zneužívána k trestánímu jednání, na které zjevně nemá dopadat. Cílem článku je pak v obecnější rovině upozornit na ne zcela adekvátní legislativu, resp. drogovou politiku, nezohledňující specifika jednotlivých návykových látek, zejména míru jejich škodlivosti, rizikovosti, jakož i závislostní potenciál, a tedy nekorespondující s dosaženým vědeckým poznáním.

Psychedelika jsou psychoaktivními látkami vyvolávajícími změněný stav vědomí, tj. látkami měnícími způsob vnímání, myšlení i emočního prožívání člověka. Mezi klasická psychedelika se řadí látky jako psilocybin, LSD, DMT či meskalin; látkami s podobným účinkem jsou pak MDMA či ketamin. Psychedelika jsou legislativně řazena mezi omamné a psychotropní látky (dále jen „OPL“), tj. zákonem zakázané návykové látky, jejichž přechovávání, popř. pěstování, pro vlastní potřebu v „množství větším než malém“, jakož i jiné nakládání s nimi, a to již bez ohledu na množství, je trestným činem dle ust. § 283 až § 287 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“) vymezujících tzv. drogové delikty. Jedná se o OPL uvedené na 4. seznamu psychotropních látek nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek[1], tedy o látky, jež jsou považovány za vysoce nebezpečné a jež nelze medicínsky užít, resp. jejich užití je dovoleno pouze k „omezeným výzkumným, vědeckým a velmi omezeným terapeutickým účelům“.  

Legislativní status psychedelických látek se však značně rozchází s vědeckým poznáním. Z již provedených výzkumů vyplývá léčebný, resp. terapeutický, potenciál psychedelik, ať se jedná o zmírnění úzkosti, symptomů deprese, posttraumatické stresové poruchy či tzv. existenciálního distresu způsobeného vědomím diagnózy terminálního onemocnění, ale i o léčbu závislostí na návykových látkách, včetně alkoholu a tabáku. Legislativa však toto žádným způsobem nezohledňuje, a tak komplikuje nejen další výzkum a užití psychedelik v klinické praxi, ale i mimo ni (v rámci seberozvoje či samoléčby, jakož i prevence, duševních obtíží). 

Sitterování

Pro účely tohoto článku lze sitterování či sitting anebo trip-sitting definovat jako proces od podání psychedelické látky přes hlavní fázi prožití psychedelické zkušenosti (tripu) až po doznívání účinků, jakož i možnou přípravu před samotným podáním látky a následnou podporu při integraci prožitků ze změněného stavu vědomí (v tomto ohledu sitterování principiálně koresponduje s psychedeliky asistovanou terapií). Smyslem a účelem sitterování je tedy užití psychedelické látky pod dohledem jiné osoby, sittera, který vytváří bezpečný prostor, má situaci pod kontrolou a stará se o potřeby a bezpečnost člověka tak, aby jeho psychedelická zkušenost měla co nejhladší průběh; to mimo jiné přispívá i k dobrému zvládnutí náročné psychedelické zkušenosti (někdy také nazývané jako bad trip), již nelze nikdy při užití psychedelické látky předem vyloučit. Z hlediska prožití psychedelické zkušenosti hraje významnou roli (dokonce možná důležitější než látka samotná) správný set, tj. nastavení mysli člověka, od jeho osobnostního založení po aktuální náladu či záměr, s nímž látku užívá, fyzický stav nevyjímaje, a setting, tj. prostředí, v němž je látka užita. K optimálnímu settingu přispívá do velké míry právě i účast sittera, a proto má sitterování velmi zásadní dopad na celou psychedelickou zkušenost. 

Představme si situaci, kdy člověk disponuje psychedelickou látkou, kterou přechovává pro vlastní potřebu nikoli v množství větším než malém, a chce ji užít zodpovědně v bezpečném a kontrolovaném prostředí za asistence - sitterování, např. svého terapeuta s tím, že se sám na základě volně dostupných informací domnívá, že takové užití psychedelické látky, tj. užití ve formě asistované terapie, mu může pomoci v seberozvoji, popř. zmírnění úzkostných až depresivních psychických stavů či jiných duševních obtíží apod. Jde tedy o situaci, kdy se nutně nemusí jednat o člověka s psychiatrickou diagnózou, a o situaci, kterou je nutno odlišit od rekreačního užití psychoaktivních látek. Zároveň však jde o situaci vzbuzující otázku případné trestní odpovědnosti sittera, a to za spáchání trestného činu šíření toxikomanie dle § 287 trestního zákoníku.[2] 

Šíření toxikomanie

Šíření toxikomanie je jedním z tzv. drogových trestných činů zakotvený v § 287 trestního zákoníku, jehož objektem je zájem na ochraně společnosti proti možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání jiných návykových látek než alkoholu a jehož ustanovení v základní skutkové podstatě spočívá v tom, že pachatel jiného svádí ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří. Sváděním se rozumí vyvolání rozhodnutí zneužít látku, jakož i schvalování jejího zneužívání. Podporování může spočívat nejen v opatření návykové látky jako takové, ale i např. v opatření zázemí, kde lze tuto zneužívat, a může jím být i v tzv. psychická pomoc - rada či utvrzování v předsevzetí látku zneužít apod. Podněcováním se rozumí projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob rozhodnutí nebo náladu vedoucí ke zneužívání návykových látek jiných než alkohol, a šířením je pak jakékoli další jednání směřující k rozšiřování zneužívání návykových látek jiných než alkohol, když se nevyžaduje, aby osoba či osoby, kterým je projev či jiné jednání pachatele určeno, jím byly skutečně ovlivněny.[3] 

Komentářová literatura výslovně uvádí, že „za podporu nelze považovat preventivní akce různých státních i nestátních organizací, při kterých je rozdáván zdravotnický materiál včetně injekčních stříkaček pro nitrožilní aplikaci, vysvětlovány zásady prevence, poskytovány rady a poučení z hlediska hygieny a zdravotních zásad apod.“ s tím, že i výslovně zmiňuje, že „smyslem tohoto ustanovení není postihovat jednání, které je vykonáváno se záměrem zmírnit negativní psychické, zdravotní a sociální dopady zneužívání návykových látek na jejich uživatele.“[4] Jedná se o tzv. harm reduction služby, tj. snižování rizik a negativních důsledků souvisejících s užíváním psychoaktivních látek, prostřednictvím pomoci, podpory a sociální asistence; patří sem však i osvěta, vzdělávání a poradenství. Aktivity tohoto rázu se však vykládají restriktivně, když pod ně nelze podřadit např. testování čistoty látek na různých hudebních, kulturních a jiných akcích.

Trestný čin šíření toxikomanie byl v minulosti skloňován zejména v souvislosti s jednáním spočívajícím v provozování tzv. growshopů, tj. prodejen, jak kamenných, tak internetových, nabízejících především prodej semen rostlin konopí s obsahem THC vyšším než 0,3 %[5], pomůcek, prostředků a dalšího sortimentu k jejich pěstování, popř. užívání vypěstovaného produktu, či různé propagační a informační materiály o chutích jednotlivých odrůd a jejich účincích, o vlastnostech konopí apod.[6] Stran popsaného jednání kvalifikovaného jako trestný čin šíření toxikomanie existuje ucelená judikatura, když soudy za takové jednání ukládaly podmíněné tresty. V jednom, obdobném, případě došlo ke zproštění, kdy i odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil; Nejvyšší soud se však se závěry obou soudů neztotožnil s argumentací, že „…nalézací i odvolací soud chybně posoudily otázku naplnění skutkové podstaty daného přečinu propagací vlastností návykové látky, když tuto označily za legitimní způsob reklamy směřující k zaujetí zákazníků, a s ohledem na dokázané primární zaměření obviněných na léčebné využití konopí přistoupily ke konstatování absence zásadních znaků pro posouzení jednání ve smyslu přečinu šíření toxikomanie. Ani zmírnění propagační stránky produktů prostřednictvím upozornění na možné trestněprávní následky při jejich zneužití pak nemůže automaticky eliminovat trestněprávní význam existence komplexního rozsahu informací oslovujících potencionální adresáty k možnému zneužití návykové látky, jelikož je s ohledem na toto sdělení předně zapotřebí zkoumat účinnost jeho odrazujícího efektu a současně je proporcionálně porovnat se zbylými charakteristikami obchodu a informací prezentovaných webovými stránkami. Mnohem důležitější, než údajný obchodní charakter závadných informací, je přitom skutečnost, kterak se tyto informace jeví průměrnému návštěvníku těchto stránek.“[7] Trestný čin šíření toxikomanie byl dále spatřován mimo jiné i v jednání spočívajícím ve „vydání a distribuci knižního díla pod titulem „Recepty z konopí“, resp. „Recepty z konopí - druhé doplněné vydání“… kdy obsahem vydaných knižních děl jsou mimo jiné návody na přípravu pokrmů a nápojů s obsahem produktů rostliny rodu konopí takovým způsobem, aby při přípravě takových pokrmů a nápojů byla zachována či zvýšena účinnost účinných látek konopí na lidský organismus ve smyslu dosažení omamných účinků obsahových látek konopí.“[8] Pro úplnost je třeba ještě zmínit, že za trestný čin šíření toxikomanie byl v nedávné době a dosud nepravomocně odsouzen šéfredaktor časopisu Legalizace za publikování článků s tématem konopí. Toto dosti mediálně diskutované rozhodnutí vzbudilo vlnu nevole jak u laické, tak odborné veřejnosti, když z právního hlediska vzbuzuje otázky o krajně zavádějícím až účelovém výkladu skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie hraničící s jejím zneužitím. 

V souvislosti s naplněním skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie byla rovněž několikrát diskutována problematika společenské škodlivosti činu a zásady subsidiarity trestní represe, avšak judikatorní závěr je takový, že pro její aplikaci není ve výše uvedených případech místo; jinými slovy, „…byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů společnosti.“[9] Ať již s tímto názorem souhlasíme či nikoli, zamyšlení se nad společenskou škodlivostí činu má velký význam v případě úvah o možném šíření toxikomanie, pokud jde o sitterování prožití psychedelické zkušenosti. 

Společenská škodlivost

Ačkoli trestní právo vychází z formálního pojetí trestného činu, je třeba se zabývat jeho společenskou škodlivostí, tj. vykládat jej ve světle zásady subsidiarity trestní represe.[10] I když tedy společenská škodlivost není znakem skutkové podstaty trestného činu, je součástí jeho pojetí v širším významu.[11] V této souvislosti je třeba si uvědomit, že již samotné znaky skutkové podstaty v sobě zahrnují určitý stupeň škodlivosti, resp. nebezpečnosti daného jednání pro společnost, neboť imanentním rysem každého trestného činu je ohrožení či porušení právem chráněných hodnot (objekt trestného činu).[12] Dále je pak třeba si také uvědomit, že pokud daný čin neohrožuje či neporušuje zájem chráněný daným ustanovením zákona, nelze ani jednání pachatele označit za trestné. Hledisko společenské škodlivosti je tak významným interpretačním pravidlem, za pomoci kterého má být skutková podstata trestného činu vykládána v souladu se svým smyslem a účelem. Pokud byl tedy formálně spáchán trestný čin, tedy byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, nelze dle zásady subsidiarity trestní represe ani uplatnit trestní odpovědnost.[13] Jedná se tedy o možnost neuplatnění trestní odpovědnosti, tj. nestíhání daného jednání, resp. zproštění obžaloby pro dané jednání, i když byl učiněn závěr, že byl spáchán trestný čin. 

Pravidlo o subsidiaritě trestní represe a škodlivosti činu je tedy jakýmsi vodítkem pro orgány činné v trestním řízení při rozhodování v netypických, ojedinělých a mimořádných případech vymykající se obvyklému běžně se vyskytujícímu trestnému jednání, které hraničí s jinou deliktní odpovědností, či je pochybnost, zda je vůbec jakkoli sankcionovatelné, zda lze, z hlediska škodlivosti takového činu pro společnost, toto jednání vůbec trestněprávně postihnout jako soudně trestný delikt.[14] Princip subsidiarity trestní represe se tedy promítá do procesní roviny, kdy orgány činné v trestním řízení musí zohlednit, že se v daném případě vyskytují skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň škodlivosti je velmi nízký, když postih prostředky trestního práva se jeví jako zjevně nepřiměřený či dokonce absurdní.[15] V širším kontextu pak nutnost zabývat se společenskou škodlivostí činu vede k úvahám stran legitimity v trestním právu – trestní právo musí chránit zásadní – legitimní zájmy a hodnoty tam, kde není jiné pomoci. Trestněprávní postih proto může přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované normy.[16]

Ohrožuje či porušuje sitterování objekt trestného činu šíření toxikomanie, kterým je zájem na ochraně lidí a společnosti před riziky spojenými se zneužíváním jiných návykových látek než alkoholu[17]? Nikoli. Je sitterování jednáním společensky škodlivým? Nikoli. 

Závěr aneb o co vlastně jde?

Záměr zákonodárce při konstrukci skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie je jasný a rozumný – podchytit všechny negativní vlivy spojené s užíváním psychoaktivních látek, resp. jiných návykových látek než alkoholu. Logika, ze které zákonodárce vychází, tj. že všechny „drogy“ jsou špatné, aniž by mezi nimi rozlišoval, však již tak rozumná není. Porovnáme-li vědecká data a legislativní stav, dospějeme k absurdnímu závěru, že psychedelické látky jsou zákonem zakázanými návykovými látkami (OPL) zařazenými na nejpřísnějším seznamu návykových látek spolu s heroinem či kokainem, zatímco z dosud dosaženého vědeckého poznání vyplývá, že užívání psychedelik je méně rizikové než užívání dosti často předepisovaných benzodiazepinů či společensky tolerované až oblíbené a zákonodárcem privilegované návykové látky - alkoholu.[18] Je již rovněž empiricky ověřeno, že psychedelické látky nevykazují žádný závislostní potenciál; naopak mají potenciál terapeutický a léčebný.[19] Řazení psychedelik mezi návykové látky je tedy tak trochu oxymorón a jejich legislativní reklasifikace je nutností.  

Ze současného legislativního uchopení psychedelik však předně vyplývá potřeba jasně se vyjádřit stran jejich užití za přítomnosti sittera, kdy tento je, s ohledem na výše řečené, vystaven trestnímu postihu za trestný čin šíření toxikomanie dle § 287 trestního zákoníku, a to vzhledem k jeho klíčové úloze při prožívání psychedelické zkušenosti nelze považovat za správné. 

Z toho důvodu má právě v těchto případech velký význam zabývat se společenskou škodlivostí daného jednání, jakož i teleologickým výkladem skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie, když na základě těchto úvah nezbývá než zkonstatovat, že ust. § 287 zakotvující trestný čin šíření toxikomanie cílí na zcela jiné případy než je psychedelické sitterování. V tomto případě totiž nelze zhodnotit ani škodlivost látky ani škodlivost situace – spíš naopak – potencionální rizika spojená s užitím psychedelické látky jsou v bezpečném a kontrolovaném prostředí, tj. za účasti sittera, zmírněna, neboť právě jeho přítomnost přispívá k optimálnímu settingu psychedelické zkušenosti.  

Současnost lze bez nadsázky nazvat psychedelickou renesancí, psychedeliky (psilocybin a MDMA) asistovaná terapie byla označena americkou FDA za přelomovou léčbu (breakthough therapy), vědecká data svědčí ve prospěch terapeutického užití psychedelik a na tento stav je nutné legislativně zareagovat. Dokud však nebude upraven legislativní status psychedelik v duchu racionální drogové politiky, mělo by být tzv. sitterování explicitně vyňato z jednání, na která dopadá trestný čin šíření toxikomanie, podobně jako je tomu u harm reduction služeb.