Překlady a tlumočení v trestním řízení: může si obhájce stěžovat na kvalitu překladu?

Obviněný v trestním řízení, který neovládá český jazyk, má právo na překlad listin a tlumočení do svého jazyka. Co když ale takový překlad je nekvalitní a nesrozumitelný?

advokát, TIKAL LEGAL
Foto: Fotolia

Právní úprava práva na tlumočníka a překladatele v trestním řízení

Právo každého používat před orgánem činným v trestním řízení jazyk, o kterém prohlásí, že jej ovládá, v případě, kdy neovládá český jazyk, patří mezi základní práva obviněného a zároveň základní zásady trestního řízení. Tímto právem má být kompenzováno jinak slabší postavení osoby, která by českému jazyku jakožto jazyku jednacímu nerozuměla, a tedy nebyla by objektivně schopna chápat smysl a podstatu trestního řízení a řádně hájit svá práva.

Výše zmíněné základní právo vychází především z obecné úpravy práva na spravedlivý proces v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. října roku 1950 v Římě (dále jen „Úmluva“).

Konkrétní podmínky tlumočení a překladu a uplatnění práva na ně jsou pak stanoveny směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2010/64 EU o právu na překlad a tlumočení v trestním řízení, ze dne 20. října 2010 (dále jen „Směrnice“).

Legislativní úprava na úrovni Evropské unie je reflektována i v národních předpisech právního řádu České republiky – konkrétně pak v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen „“) a v zákoně č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících a soudních překladatelích (dále jen „Zákon o soudních tlumočnících a soudních překladatelích“). 

1. Evropská úmluva o ochraně lidských práv

Článek 6 odst. 3 písm. a), e) Úmluvy mluví jednak o právu obviněného být neprodleně vyrozuměn a podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění, které je pak proti němu vzneseno, a dále o právu na bezplatnou pomoc tlumočníka, pokud nerozumí jazyku, který je před soudem používán. Úmluva však stanoví i určité mantinely. Není vyžadován písemný překlad každého listinného důkazu či úředního dokumentu[1] a absence písemného překladu rozsudku též sama o sobě neznamená porušení Úmluvy, ovšem v případě, že daná osoba byla dostatečně srozuměna s jeho výrokem a odůvodněním[2]. Zároveň Úmluva nestanoví povinnost doručit obviněnému odsuzující rozsudek vynesený v jeho nepřítomnosti v jazyce, kterému rozumí. Ani poskytnutí následného tlumočení místo simultánního neznamená automaticky porušení Úmluvy[3]

2. Směrnice 2010/64 EU

Směrnice se věnuje už přímo podmínkám tlumočení a překladu a jako jediná se konkrétně v čl. 2, 3, 5 věnuje i kvalitě překladu, ovšem pouze tak, že stanoví povinnost členským státům přijmout potřebná opatření k zajištění kvality překladu tak, aby odpovídalo stanoveným požadavkům (nejčastěji se jedná o zavedení rejstříků kvalifikovaných tlumočníků a překladatelů, ale směrnice toto nestanoví jako jediný možný způsob a zároveň povinnost pro členské státy)[4]

3. Trestní řád

Ustanovení Úmluvy jsou reflektována § 2 odst. 14 ve spojení s § 28 odst. 2 TŘ. Pokud obviněný, který neovládá, byť i částečně, český jazyk, kdykoli v průběhu řízení požádá o pomoc tlumočníka, aby tak mohl používat svého mateřského jazyka nebo jiného jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá, je povinností orgánů činných v trestním řízení jeho požadavku vyhovět.[5] Tento závěr platí i přesto, že v předchozích fázích řízení obviněný tlumočníka nežádal a bylo zřejmé, že je schopen komunikovat v českém jazyce. Zákon nadto stanoví taxativní výčet rozhodnutí, která musí být přeložena. Povinnost překlad zajistit dopadá na orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde (např. u obžaloby je toto v dikci státního zástupce)[6].

V širších souvislostech o uplatnění práva na tlumočení a překlad pak pojednává judikatura Nejvyššího soudu (dále jen „NS“). Lze zmínit například rozhodnutí sp.zn. R 30/2002[7], který dovodil, že nezajištění tlumočníka k žádosti obviněného představuje podstatnou vadu řízení, neboť dochází k výraznému zkrácení práv obviněného. V rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 428/2020 pak NS blíže vymezil obsah práva na tlumočení, a to tak, že za právo na tlumočení se nepovažuje pouze překlad mluvené řeči, ale i překlad písemností.[8] 

4. Zákon o soudních tlumočnících a soudních překladatelích

Zákon o soudních tlumočnících a soudních překladatelích již stanoví konkrétní podmínky pro výkon tlumočnické a překladatelské praxe a zároveň upravuje dohled vykonávaný nad tlumočnickou a překladatelskou činností. 

Základní (obecné) požadavky jsou vymezeny v § 7 zákona. Sem spadá např. plná svéprávnost, bezúhonnost, skutečnost, že daná osoba nebyla v posledních 3 letech potrestána pokutou ve výši nejméně 100.000,- Kč za taxativně vyjmenované přestupky, absence úpadku a složení slibu do rukou ministra spravedlnosti.

Odborná způsobilost je pak vymezena v § 8 zákona. Zde zákon vyžaduje, aby se jednalo o osobu, která a) získala vysokoškolské vzdělání minimálně v magisterskému studijním programu, b) absolvovala státní jazykovou zkoušku speciální pro obor tlumočnický nebo překladatelský, c) získala 6 let aktivní tlumočnické nebo překladatelské praxe, d) absolvovala doplňkové studium v oblasti práva na VŠ, e) získala jiné osvědčení o odborné způsobilosti zaměřené na daný jazyk, a f) úspěšně složila vstupní zkoušku.

Vstupní zkouška tlumočníka dle § 10 zákona zahrnuje prokázání znalosti právních předpisů upravujících výkon tlumočnické činností a řízení, v nichž se tlumočnická činnost vykonává.

Dohled nad výkonem tlumočnické činnosti vykonává dle § 33 - 36 zákona Ministerstvo spravedlnosti ČR. Pakliže překladatel nevykonává překladatelskou činnost s odbornou péčí, dopustí se přestupku dle  § 38 odst. 2 písm. a) zákona, za nějž hrozí pokuta do výše 300.000,- Kč.

Kvalita překladu a možnosti obrany obhajoby

Zatímco obecná úprava práva na tlumočení a překlad a jeho uplatnění požívá hojné a široké úpravy, mnohem méně pozornosti je věnováno zvláštní části tohoto práva, a to problematice kvality překladu a jejího vlivu na trestní řízení. Tato úprava není explicitně upravena žádným vnitrostátním předpisem, a proto je ve smyslu eurokonformního výkladu nutné vycházet z úpravy unijní a z ní implicitně dovodit závěry pro české trestní řízení. 

Základem pro výklad a hodnocení kvality překladu je stanovisko generálního advokáta při Soudním dvoře EU ve věci C-564/19 týkající se aplikace Směrnice. Generální advokát zde dochází ke dvěma zásadním závěrům:

  1. Zaprvé, Směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že ukládá členským státům, aby zajistily podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo mu nerozumí, možnost stěžovat si na nedostatečnou kvalitu tlumočení, kvůli níž se nemohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu, a nemohl uplatnit právo na obhajobu.
  2. Zadruhé, ustanovení Směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že soud sice může vydat rozsudek v nepřítomnosti obviněného, který nemluví jazykem trestního řízení nebo mu nerozumí a u něhož nelze prokázat, že byl v průběhu vyšetřování informován o podezřeních nebo obvinění proti němu z důvodu nepřiměřené kvality tlumočení, ale to platí pouze tehdy, pokud má obhájce, který zastupuje uvedeného obviněného, možnost napadnout legalitu aktu a případně řízení jako celku z důvodu porušení tohoto práva na informace[9].

Při úvaze, jak dobrá znalost jazyka je v tom kterém případě potřeba, hraje podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva roli povaha trestného činu a složitost sdělení adresovaných stěžovateli.[10]

Shrnutí, názor autora

Právo na tlumočení a překlad jakožto speciální část práva na spravedlivý proces je široce upravena jak na úrovni evropské tak na úrovni vnitrostátní. Obecně česká úprava z většiny vyhovuje požadavkům evropské úpravy.

Pouze jedna oblast práva na tlumočení, tj. kvalita překladu a její přezkum, není v českém právu nijak reflektována, jakkoli ji Směrnice zmiňuje. Česká republika sice přijala opatření směřující k zajištění kvality překladu, když zavedla rejstřík kvalifikovaných tlumočníků a stanovila podmínky pro zápis do takového rejstříku, ale dále se národní úprava nevypořádává s možností namítat nedostatečnou kvalitu a nijak tedy neupravuje možné prostředky opravy a obrany obviněného v trestním řízení.

Při řešení této situace je tedy nutné vycházet z citovaného stanoviska generálního advokáta při Soudním dvoru EU. To lze podle autora vykládat tak, že pokud orgány činné v trestním řízení neseznámí obviněného řádně s povahou obvinění, protože překlad usnesení o zahájení trestního stíhání nebo obžaloby není po jazykové stránce srozumitelný, a obviněný se poté nedostaví k hlavnímu líčení, soud může vydat rozsudek v jeho nepřítomnosti. Toto však může soud učinit pouze v případě, že obhájce obviněného měl předtím možnost napadnout legalitu aktu (např. podat stížnost proti kvalitě překladu usnesení o zahájení trestního stíhání nebo obžaloby ještě před hlavním líčením). Pokud zákon obhajobě takovou možnost nepřiznává, musí mít obhájce alespoň možnost následně napadnout řízení jako celek, tedy podat odvolání proti rozsudku z procesních důvodů dle § 258 odst. 1 písm. a) TŘ

Důvod je podle autora zřejmý – pokud obviněný nerozumí obsahu obvinění, nemůže se řádně seznámit s tvrzeními a důkazy, o něž se opírá policejní orgán a státní zástupce, a tudíž nemá řádný podklad pro podávání návrhů na doplnění dokazování, nemůže si pečlivě připravit dotazy na svědky a znalce k jejich výslechu při hlavním líčení, nemůže se řádně připravit na to, co vypovídat při hlavním líčení, nebo zda odepřít výpověď, nemůže si řádně rozmyslet, zda bude trvat na výslechu svědků, či zda se spokojí se čtením protokolů o jejich výpovědi apod. Ze všech těchto důvodů nemůže být jeho právu na obhajobu učiněno zadost.

Výše uvedená úprava, tj. absence možnosti obhajoby podat stížnost proti kvalitě překladu usnesení o zahájení trestního stíhání nebo obžaloby, je podle autora v rozporu s unijním právem a zákonodárce by se měl touto mezerou zabývat.

Stěží si lze totiž představit situaci, že by obhájce po obdržení nekvalitně přeložené obhajoby a několik dní před nařízeným hlavním líčením podával podnět na Ministerstvo spravedlnosti k výkonu dohledu nad daným tlumočníkem. Zaprvé by orgán dohledu zcela jistě nestihl v řádech dnů postup překladatele přezkoumat a vyvodit z něj nějaké důsledky, zadruhé případné zahájení přestupkového řízení proti překladateli by nemělo za účinek povinnost soudu odročit hlavní líčení a čekat na řádný překlad obžaloby.

Jako daleko vhodnější postup tedy autor považuje zakotvení možnosti přímého napadení nekvalitně přeložené obžaloby či usnesení o zahájení trestního stíhání stížností do ustanovení § 28 TŘ. 

 


[1] rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, Protopapa proti Turecku, ze dne 24. 2. 2009, č. 16084/90, § 80

[2] rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, Kamasinski proti Rakousku, ze dne 19. 12. 1989, č. 9783/82, § 85

[3] Kmec, Jiří. Kapitola XVI [Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP)]. In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 565.

[4] Stanovisko generálního advokáta Evropského soudního dvora P. Pikamäe přednesené dne 15. dubna 2021 ve věci sp. zn. C-564/19

[5] rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. ledna 1967, sp. zn. 2 To 709/66, publikováno pod R 34/1967

[6] ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 28 [Přibrání tlumočníka]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 360.

[7] Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 6 To 550/2001, publikováno pod R 30/2002 tr.

[8] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 428/2020

[9] Stanovisko generálního advokáta Evropského soudního dvora P. Pikamäe přednesené dne 15. dubna 2021 ve věci sp. zn. C-564/19

[10] rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, Protopapa proti Turecku, ze dne 24.2.2009, č. 16084/90, § 81; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, Hermi proti Itálii, ze dne 10.10.2006, č. 18114/02, § 71

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články