Vražda? Zabití? Nebo ani to ne?

Rozebíraný případ se odehrál na jaře roku 2018 na jednom statku ve Středočeském kraji. V prvním stupni rozhodoval Krajský soud v Praze.[1] Vše začalo oznámením mladé ženy na linku 158, že zabila svého bratra. Vyšetřování se ujali kriminalisté odboru obecné kriminality Krajského ředitelství policie Středočeského kraje.

Co se vlastně stalo?

Vše se odehrálo asi následovně: Mezi obžalovanou M. R. a její sestrou H. R. na jedné straně a jejich bratrem J. R. na straně druhé byl již delší dobu konfliktní vztah. Bratr obě sestry i jejich matku pravidelně napadal, oddával se alkoholu a ve volných chvílích vyráběl zbraně. Dne 1. 5. 2018, když vylezla sestra obžalované na seník, uslyšela obžalovaná, stojící pod žebříkem, zvuky potyčky a volání sestry „M., pojď sem“. Obžalovaná vylezla nahoru na seník, kde uviděla bratra jak nad sestrou, která ležela na boku, klečí s nožem v pravé ruce, poškozeného povalila na záda, obkročmo jej zaklekla, koleny mu zafixovala ruce v oblasti loktů způsobem, který mu znemožňoval pohyb, poté mu z ruky vytrhla kuchyňský nůž o délce čepele 9 cm a celkové délce 18, 5 cm, který uchopila do pravé ruky a opakovaně zasadila poškozenému nejméně třináct bodnořezných ran do oblasti krku.

Soud prvního stupně skutek kvalifikoval jako zločin zabití dle § 141 odst. 1 TrZ a obžalovaná byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, přičemž jeho výkon byl odložen na zkušební dobu v délce trvání pěti roků.

Trestní stíhání M. R. bylo policejním orgánem zahájeno pro spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 140 odst. 1 TrZ. Ještě v průběhu vyšetřování však byla státním zástupcem změněna kvalifikace na zabití podle § 141 odst. 1 TrZ a pro tento trestný čin byla také podána obžaloba.

Je nutno uvést, že mezi poškozeným J. R. a obžalovanou M. R., případně i její sestrou H. R. nebyly standardní rodinné, resp. sourozenecké vztahy. Poškozený J. R., kterému bylo v době činu 19 let, měl se svojí rodinou dlouhodobě problematické vztahy. Jak již bylo uvedeno výše v části citované ze soudního rozhodnutí, členy své rodiny opakovaně napadal a dopouštěl se vůči nim jednání, která mohla naplnit i skutkovou podstatu některého z trestných činů.[2]

V rámci výslechu obžalovaná uvedla, že sestra šla toho dne ráno do seníku pro seno. Ona zůstala dole u žebříku a po chvíli zaslechla „co tady děláš, běž pryč, vypadni“ a následně slyšela jako zvuky zápasu a bouchání. Ona hned vylezla po žebříku nahoru a viděla, že v levé části seníku zápasí bratr se sestrou. Sestra klečela, nebo byla spíše jako zády na boku. Bratr měl v pravé ruce nůž, který držel podhmatem, ostřím k malíkové hraně. Ruku s nožem měl před sebou, jen ho držel, nijak s ním nemanipuloval. Obviněná následně na bratra skočila, zalehla ho celým tělem a on spadl na záda.[3] Zafixovala bratrovi ruce tak, aby s nimi nemohl hýbat. Dlaň, ve které stále svíral nůž, mu silou rozevřela a nůž mu vzala. Tímto nožem ho bodla a pak začala řezat. Dle její výpovědi řezala z jedné strany, pak z druhé strany, byla jako nepříčetná. Také uvedla, že na sestře nezpozorovala žádná poranění a nahoru na seník šla s úmyslem jí pomoci. Ke vztahu jejího bratra a sestry uvedla: „Sestru neustále jenom tak z nudy mlátil, dal jí pěstí, když šla po chodbě. Já jsem vlezla k němu do pokoje a on mě sešvihal kabelem. Sestra byla ošetřena v Motole s tržnou ránou na hlavě, když ji narazil na stůl. Kdykoli jsme mu něco vzaly z jeho věcí, tak se choval agresivně, i když to třeba byly naše věci. Neustále se nad všechny povyšoval. Myslím, že jednou napadl i matku, když jsme přišly k němu do pokoje a nadávaly jsme mu za to, že vypil tři dvoulitrové flašky alkoholu. Mámu napadl tak, že ji uhodil, tomu jsem byla přítomna. To, co jsem teď popsala, bylo všechno v průběhu posledních pěti let. Bratr byl kvůli svému chování odeslán k otci do Krkonoš, ale protože tam taky dělal problémy, tak byl převezen zpátky.“ Dále vypověděla, že se její bratr dvakrát pokusil o sebevraždu, jeho psychický stav nebyl dobrý.

Sestra obviněné H. R. vypověděla, že když na seníku nalezla svého bratra, řekla mu, ať jde pryč a on ji udeřil. Možná ještě řekla „Marti, je tady“.  Dále H. R. vypověděla, že poté, co ji udeřil, se bratr asi otočil a šel ke svým věcem. Sestra Marta v této době stála dole pod žebříkem. Vybavila si až situaci, kdy Marta klečela nad bratrem, v ruce měla zakrvácený nůž, ale nehýbala s ním, jen ho držela. Z bratra měla strach, neviděla však, že by nějak její sestru Martu napadl.

Krajský soud skutek popsal tak, že „Obžalovaná ve strachu o sestru a v souvislosti s předchozím chováním poškozeného jej povalila na záda, obkročmo ho zaklekla a koleny mu zafixovala ruce v oblasti loktů, až se poškozený nemohl hýbat. Pak mu z ruky vytrhla kuchyňský nůž […], který uchopila do pravé ruky a opakovaně poškozenému zasadila nejméně třináct bodnořezných ran do oblasti krku, vedených malou až velkou intenzitou.

Dle provedeného dokazování, zejména výslechy svědků, měl soud za potvrzené, že bratr se v minulosti choval agresivně, několikrát obžalovanou i sestru uhodil a jednou pak byla sestra s rozbitou hlavou ošetřena v nemocnici. Takto se choval posledních pět let. Matka sestrám doporučila, aby chodily kvůli bratrovu chování všude spolu. Obě se bratra bály. Před inkriminovanou událostí obžalovaná bratra naposledy viděla v domě, když byl u sebe v pokoji a v kuchyni, kde si balil nože.

K předchozím konfliktům bylo také zjištěno, že poté, co bratr bral doma nože, sestra se podívala do jeho batohu a on na ni s jedním nožem zaútočil. Honil ji po domě a musela se schovat do sklepa. Většinou obžalovaná měla na obranu u sebe pepřový sprej. Jendou přišla k bratrovi do pokoje hledat láhve od alkoholu a on ji začal kabelem švihat přes záda. V kapse měla pepřový sprej, který mu nastříkala do očí, a on následně zavolal na policii o pomoc. Bratr se opakovaně pokoušel o sebevraždu, ale většinou tyto pokusy dělal jako demonstraci toho, co tělo zvládne. Jedl různé jedovaté věci a testoval, co jeho tělo snese. Někdy byl bratr bez problémů a pak jako by přepnul a byl agresivní, odpovídal pouze zvuky a nebyl schopen cokoliv dělat kromě hraní na počítači a konzumace alkoholu.

Ve věci byl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a to za účelem popis u zranění poškozeného a mechanismu jejich vzniku. Ve znaleckém posudku byl popsán také mechanismus vzniku zranění. Dle posudku „Zranění vznikla účinkem hrotnatého ostrého nástroje, např. kuchyňského nože. Z různé hloubky ran je jasné, že byly vedeny různou intenzitou. Všechna bodnořezná poranění měla známky životní reakce a vznikla v krátkém časovém intervalu. Smrti poškozeného nebylo možné zabránit. Nebyly zjištěny žádné známky sebeobrany poškozeného. [...] Pořadí vzniku jednotlivých ran nelze přesně stanovit, lze však předpokládat, že jako první vznikly rozsáhlé hluboké splývající rány na pravé straně krku, po kterých již poškozený nebyl schopen aktivního jednání ani sebeobrany.“ Dále ze znaleckého posudku vyplynulo, že v krvi poškozeného nebyl zjištěn žádný alkohol.

Také byl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie k posouzení psychického stavu obžalované. Bylo zjištěno, že „Obžalovaná netrpí a netrpěla duševní chorobou ve vlastním slova smyslu či obdobnou duševní poruchou. V době rozhodné u obžalované probíhal vystupňovaný nezvládnutý afekt, nikoliv patický. Schopnosti ovládací a rozpoznávací byly podstatně sníženy, nebyly však vymizelé a ani se vymizení neblížily. Obžalovaná má celkově nadprůměrnou úroveň intelektu. […] Primární motivace jejího jednání pramenila z výrazných obav a z akutního strachu o sestru, který v silném emocionálním prožitku vyhodnotila jako strach o život. Afektivní jednání bylo ohraničeno časově a bylo vázané na určitou konkrétní konstelaci situačních podmínek.“

Z výslechu znalce psychologa v hlavním líčení ještě vyplynulo, že „K jejímu jednání vedl vystupňovaný afektivní prožitek a jednání bylo vedeno primárně emotivními stavy, prožitky a obavami a vystupňovalo se do té míry, že potlačilo určitou racionální kontrolu chování, ale stále šlo o chování vědomé a volní.“

Také znalec psychiatr při výslechu před soudem doplnil svůj písemný znalecký posudek. Uvedl, že „se obžalovaná v okamžiku útoku nacházela ve velmi intenzivní afektivní situaci, kdy zátěž převyšovala adaptační schopnosti a afekt se stává tzv. nezvládnutý a vystupňovaný. V tomto nezvládnutém vystupňovaném afektu se člověk chová způsobem, jakým by se za normálních okolností a v nezátěžové situaci nechoval. Dochází k zúžení vědomí, pozornost je směřována na jedinou věc, což v daném případě byl útok na poškozeného, který je třeba chápat jako obranný mechanismus.“

Rozhodnutí soudu - vražda nebo zabití?

Na základě provedeného dokazování soud uzavřel, že považuje za prokázané, že se obžalovaná dopustila skutku tak, jak byl popsán v obžalobě. Obžalovaná se ke svému jednání doznala a před soudem také vypovídala, přičemž její výpověď korespondovala s dalšími provedenými důkazy.

Soud jednání obžalované kvalifikoval shodně jako státní zástupce v podané obžalobě, tedy jako zločin zabití dle § 141 odst. 1 TrZ. K určení právní kvalifikace soud prvního stupně uvedl následující: „Jednání obžalované směřovalo ke způsobení smrti poškozeného, když obžalovaná s ohledem na svůj věk, vzdělání a zkušenosti věděla, že pokud použije vůči poškozenému nůž a opakovaně jej tímto nožem zasáhne v oblasti krku, může mu způsobit smrt. Soud hodnotil intenzitu útoku, použitý nůž a způsob, jak obžalovaná poškozeného napadla. Obžalovaná v útoku pokračovala a poškozeného zasáhla opakovaně, a to za situace, kdy se poškozený vůbec nebránil. Bylo prokázáno, že obžalovaná v afektu, ve strachu o sestru a po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, jej usmrtila. Afekt neměl vliv na samotnou formu zavinění. Zločin zabití je úmyslným trestným činem a obžalovaná si byla vědoma toho, co může způsobit. Napadení poškozeného bylo reakcí na mimořádně vypjatou situaci a oprávněný strach o sestru, když obžalovaná viděla, že poškozený klečí nad sestrou s nožem v ruce.“

Dle názoru soudu bylo prokázáno, že úmysl obžalované ve smyslu § 15 TrZ směřoval ke způsobení smrti poškozeného. Obžalovaná věděla, že svým jednáním může způsobit poškozenému smrt a byla s tím srozuměna [eventuální úmysl dle § 15 odst. 1 písm. b) TrZ]. Proto soud jednání obžalované neposoudil jako nutnou obranu.

Ve vtahu k tomuto konkrétnímu případu bylo uvedeno: „Soud dospěl k závěru, že nebyly zcela splněny podmínky nutné obrany, a proto čin posoudil podle obecných zásad, a to zejména též z hlediska jeho subjektivních znaků. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, což v daném případě splněno nebylo, i když soud přihlížel i k tomu, že pokud má být obrana způsobilá k odvrácení útoku, musí být silnější než útok samotný, ale nesmí být zcela zjevně přehnaná.“ Dále soud uvedl: „Nic nesvědčí pro závěr, že by poškozený kladl nějaký odpor. Znalci ze soudního lékařství nezjistili na těle poškozeného nic, co by svědčilo o sebeobraně. Nutná obrana také nesmí být přehnaná, ale v daném případě byl poškozený usmrcen, i když by postačilo jej zranit.“

Odvolání - jde o nutnou obranu?

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání jak státní zástupce, tak také obžalovaná M. R. Ta napadla rozsudek v celém rozsahu s tím, že je přesvědčena, že s odkazem na konstantní judikaturu a její psychický stav v průběhu skutku je třeba posoudit její jednání jako nutnou obranu. Státní zástupce směřoval své odvolání toliko do výroku o trestu, který považoval za nepřiměřeně mírný ve vztahu k činem způsobenému následku, tedy k smrti poškozeného.

O odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze.[4] Ten napadený rozsudek zrušil a nově rozhodl tak, že obviněnou zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem. Zároveň odvolání státního zástupce zamítl.

Vrchní soud tedy jednání obžalované posoudil jako nutnou obranu ve smyslu § 29 TrZ. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že „Útok z hlediska subjektivního vnímání obžalované M. R. asi netrval, nicméně nejméně přímo hrozil, neboť přímo hrozícím útokem je situace, kdy lze na podkladě dosavadního průběhu událostí důvodně očekávat, že k útoku vzápětí dojde. Obžalovaná na poškozeného zaútočila v okamžiku, kdy klečel nad ležící sestrou s nožem v ruce, přičemž ta ležela na boku a obžalované nebylo, ani nemohlo být zřejmé, zda již není zraněná. Z hlediska subjektivního vnímání obžalované bylo zcela přiměřené a logické nějakým způsobem zasáhnout právě v tomto okamžiku, neboť se mohla zcela důvodně domnívat, že poškozený na sestru, a to i za použití nože, buď již zaútočil, nebo že tak bezprostředně učiní.“

Vrchní soud vyjádřil své přesvědčení, že „i následné jednání obžalované, kdy zaklekla poškozeného, zmocnila se nože a zaútočila jím proti poškozenému, je z hlediska mezí nutné obrany naprosto přirozené. Obžalovaná se v okamžiku útoku nacházela ve stavu vystupňovaného afektu a její vědomí tak bylo centrováno na jednu jedinou věc – obrana nebo útok. Obžalovaná tedy v daný okamžik nebyla schopna ovládat své jednání ve smyslu, zda poškozeného pouze znehybní, poraní, či usmrtí.“ Zároveň soud uvedl, že „projednávaný případ shledává Vrchní soud v Praze jako učebnicovou ukázku jednání zakládajícího neutnou obranu, a to právě z hlediska její přiměřenosti, když větší počet bodnořezných ran shledává jen jako výsledek toho, v jakém stavu a v jakém psychickém rozpoložení se obžalovaná nacházela“.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo podáno nejvyšším státním zástupcem dovolání, ve kterém argumentoval nenaplněním znaků nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 1 TrZ. Vyjádřil názor, že „jednání obviněné M. R. je třeba posoudit z hlediska excesu jak extenzivního, tak intenzivního, neboť má za to, že nejenže útok poškozeného J. R. v době jednání obviněné M. R. již netrval, ale navíc počet bodnořezných ran je třeba hodnotit jako zcela zjevně nepřiměřený předchozímu způsobu útoku“.

Dovolání - jedná se o exces?

O dovolání rozhodoval Nejvyšší soud v srpnu roku 2019.[5] Ve svém usnesení se detailně zabýval institutem nutné obrany a výkladem jeho znaků. Také se zabýval existující judikaturou k excesu z nutné obrany, přičemž prakticky pouze zopakoval existující závěry vyplývající s dosavadní rozhodovací praxe a odborné literatury.

Nejvyšší soud konstatoval, že „v jednání obviněné nebyly zjištěny okolnosti, které by naplnily obecné vymezení excesů z nutné obrany“ a přisvědčil tak správnosti názoru odvolacího soudu.. Dále Nejvyšší soud uvedl, že „útok poškozeného J. R. nepominul v momentě, kdy jej obviněná M. R. povalila a znemožnila mu další pohyb tak, aby to vylučovalo možnost užití nutné obrany, neboť útok je ukončen až v okamžiku, kdy další nebezpečí ze strany útočníka již nehrozí“. Podle názoru Nejvyššího soudu zde však další nebezpečí hrozilo s ohledem na předchozí zkušenosti s poškozeným J. R. Také doplnil, že „nelze-li tuto otázku zjistit zcela bezpečně, je nutné vycházet ze zásady in dubio pro reo“.

K otázce intenzivního excesu se pak Nejvyšší soud vyjádřil v tom smyslu, že „slova „zcela zjevně“ je nutné vykládat tak, že podmínky se posuzují podle toho, jak se jevily zejména bránícímu“. Pokud by se tedy mělo jednat o exces z nutné obrany, muselo by jít o „vzájemně výrazně hrubý nepoměr“.

Nejvyšší soud vyjádřil názor, že „je třeba brát v potaz jednak možnou fyzickou převahu poškozeného, jednak nevědomost obviněné o přesném zdravotním stavu své sestry, a to vše za situace odehrávající se v seníku bez přítomnosti dalších osob, se ztíženými možnostmi útěku a zhoršenými světelnými podmínkami“. To vše v souvislosti se zraněními, která utrpěl poškozený ve velmi krátkém časovém sledu, je třeba dle Nejvyššího soudu hodnotit právě jako jednání přiměřené způsobu útoku ve smyslu § 29 odst. 1 TrZ.

S argumentem dovolatele, týkajícího se počtu zasazených ran, se plénum Nejvyššího soudu vypořádalo tím, že uvádí, že „vychází ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, že bodnořezná poranění vznikla v krátkém časovém intervalu, kdy pořadí vzniku jednotlivých ran nelze přesně stanovit, nicméně lze předpokládat, že jako první vznikly rozsáhlé hluboké splývající rány na pravé straně krku, po kterých již poškozený nebyl schopen aktivního jednání ani sebeobrany a smrti poškozeného nebylo možné zabránit. Při hodnocení těchto skutečností, v souladu se zásadou in dubio pro reo, se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudu odvolacího.“

Hodnocení - zabití nebo nutná obrana?

Nyní bude následovat mé osobní hodnocení. Dle mého názoru došlo v tomto případě k nesprávnímu právnímu posouzení věci. Samozřejmě mi, zatím stále z pozice studenta právnické fakulty, nepřísluší hodnotit rozhodnutí jednotlivých soudů a úvahy, kterými byla tato rozhodnutí podložena, avšak cílem mého článku je poukázat na možné nesnáze při výkladu znaků skutkových podstat trestných činů a také na to, že hranice mezi nimi (a jak můžeme vidět ve výše uvedených případech i mezi úplnou beztrestností) je někdy velmi nezřetelná. Tento článek vznikl původně jako součást mé diplomové práce, která se zabývá rozlišováním trestných činů vraždy a zabití v judikatorní praxi.

Je nesporné, že soužití matky a obou sester na jedné straně a jejich devatenáctiletého bratra na straně druhé nebylo standardní a vykazovalo mnoho poruchových znaků. Jak vyplynulo z provedeného dokazování v hlavním líčení před soudem prvního stupně, zejména pak z výpovědí svědků a obžalované, chování poškozeného (bratra obou sester) bylo v posledních zhruba pěti letech značně problémové. Bratr se oddával alkoholu, měl zálibu ve zbraních a jejich výrobě a členy rodiny často i bezdůvodně napadal. Za vše pak hovoří například to, že topil svoji mladší sestru v rybníce či jí rozbil hlavu a ona musela být ošetřena v nemocnici. Z provedeného dokazování bylo také zřejmé, že poškozený zanedbával školní docházku a tak další výchovné působení na něj, krom jeho domova, prakticky neexistovalo. Jak také velmi trefně podotkla předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze, za vším možná stály dlouhodobě nijak neřešené psychické problémy poškozeného. Už jen z faktu, že se několikrát pokusil o sebevraždu (spíše však pouze demonstrativně) a pravidelně požíval různé jedy a „zkoušel, co jeho tělo vydrží“, je zřejmé, že poškozený určitými psychickými problémy trpěl a bylo na místě je nějakým adekvátním způsobem řešit.  

Z chování poškozeného, jak bylo popsáno výše, musely mít jak obě sestry, tak i jejich matka strach. Proto bylo také sestrám doporučeno, aby všude chodily spolu, přičemž obžalovaná s sebou nosila i pepřový sprej, právě na ochranu před jejím bratrem.

To vše vytvořilo podhoubí pro konflikt, ke kterému došlo prvního květnového dne roku 2018. Datum činu můžeme s trochou nadsázky považovat za ironii osudu. Obžalovaná, po napadení její mladší sestry jejich bratrem, jej usmrtila větším počtem bodnořezných ran směřovaných na oblast krku poškozeného.

První zajímavostí, kterou spatřuji ve výpovědi obžalované, je fakt, že její bratr držel nůž podhmatem. Lze si však těžko představit, jak takto vede útok proti osobě, která byla dle všeho blíže podlaze, než on sám. Na toto obžalovaná zareagovala tak, že se na bratra svalila, zaklekla jej a vytrhla mu nůž, který tou dobou svíral v ruce. Zde shledávám dva další zajímavé momenty. Je na místě připomenout, že jak obžalovaná, tak poškozený měli zhruba stejnou tělesnou konstituci (oba vážili cca 100 kg při zhruba stejné výšce), což nenasvědčuje tomu, že by někdo z nich měl mít ve vzájemném souboji výraznější fyzickou převahu. Další věcí je to, že na těle obžalované nebyly shledány žádné úrazové změny, což svědčí o tom, že se bratr nemohl příliš bránit. Pokud by také došlo k nějakému výraznějšímu souboji o nůž, je vysoce pravděpodobné, že by došlo i ke vzniku řezných poranění v oblasti rukou, ta však nebyla prokázána ani na poškozeném a především ani na obžalované. Také dle znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství nebyly na těle poškozeného nalezeny žádné úrazové změny, které by svědčily o jeho obraně.

Za této situace, kdy se obžalovaná zmocnila nože, který měl předtím v dispozici poškozený, jej několikrát bodla do krku a také jej do něj řezala, přičemž výsledkem bylo minimálně třináct poranění v oblasti krku bodnořezného charakteru. Z fotodokumentace z místa činu a z lékařské zprávy je patrné, že hlava poškozeného byla od těla téměř oddělena.

O čem tento útok obžalované svědčí? V první fázi, kdy se na poškozeného vrhla a zaklekla jej, aby mu zabránila v dalším útoku vůči sestře, je zřejmé že jednala ve strachu o život svojí sestry. Její další jednání už však není tak snadné hodnotit. Nikdo z nás nebyl při činu přítomen, aby se dalo říci, zda zakleknutí bratra a zmocnění se jeho nože bylo dostačující. Musel být však nutně útok veden takovým způsobem, který vedl ke smrti poškozeného? Obžalovaná bodala pouze do oblasti krku, přičemž si musela být vědoma, že takovýmto jednáním může způsobit bratrovi vážná poranění a může jej i ohrozit na životě. Z toho lze dle mého názoru dovodit minimálně nepřímý úmysl tak, jak je vyžadován pro trestný čin zabití dle § 141 odst. 1 TrZ.

V hlavním líčení byli vyslechnuti i znalci a to jak psychologové, tak i psychiatři. Všichni se obecně shodují na tom, že obžalovaná jednala v afektu, avšak stále byla schopna své jednání volně (myšleno vůlí) ovládat. Přesto způsobila poškozenému nejméně třináct bodnořezných zranění v oblasti krku. Navíc dle vlastní výpovědi s jednáním přestala, až když na ni zavolala její sestra. Dle výpovědi obžalované nejprve bodala do pravé strany krku, poté tam i řezala a následně řezala i z levé strany. V tom spatřuji úmysl obžalované ve vztahu k následku, tedy způsobení smrti poškozeného. Významný je také z mého pohledu znalecký posudek, podle kterého v důsledku poranění na pravé straně krku již nebyl poškozený schopen aktivního jednání a sebeobrany. Proto, když obžalovaná začala řezat i do druhé strany krku, a to za situace, kdy se její bratr již nemohl nijak bránit, musela jednat v úmyslu jej usmrtit.

Úmysl usmrtit poškozeného byl dle mého názoru následkem jednak situačního kontextu, kdy obžalovaná jednala ve strachu o život svojí sestry (došlo ke splnění znaku jednání ze strachu, úleku či zmatku) a také následkem dlouhodobých konfliktů mezi bratrem a ostatními členy rodiny, přičemž jednání bratra v době před činem (a to dlouhodobě) naplňovalo znaky předchozího zavrženíhodného jednání. Z mého pohledu na věc tak došlo k naplnění všech znaků privilegované skutkové podstaty zabití dle § 141 odst. 1 TrZ, neboť obžalovaná jednala v omluvitelném hnutí mysli a zároveň v reakci na předcházející zavrženíhodné jednání poškozeného, přičemž by postačovalo, aby byl naplněn pouze jeden z těchto znaků, neboť jsou konstruovány jako alternativy.

Stejně případ posoudil  i prvostupňový soud. Dle mého názoru není právní kvalifikace provedená Vrchním soudem v Praze a následně i potvrzená Nejvyšším soudem správná. Pravdou je, že institut nutné obrany je v zákoně vymezen poměrně obecně a je ohraničen pouze tím, že nutná obrana nesmí být „zcela zjevně nepřiměřená“ útoku. Významnou roli hraje také skutečnost, že nutná obrana musí směřovat proti trvajícímu útoku nebo útoku, který by bezprostředně hrozil.

Jak uvádí Kratochvíl, „Podstatou nutné obrany je odvrácení útoku na zájmy chráněné trestním zákonem, a to činem, který by byl jinak trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože ten, kdo odvrací útok, chrání tytéž zájmy jako trestní zákon sám, nejedná proti účelu trestního zákona, ale ve shodě s ním. […], jeho jednání je tedy společensky prospěšné a nemůže být proto postižen ani trestem ani jinou sankcí.“[6] Pokud bychom měli vycházet z předestřené definice, lze si jen stěží představit, že bychom jednání obžalované, kdy téměř oddělila hlavu hlavu svého bratra od těla, dokázali hodnotit jako „společensky prospěšné“.

Dle téhož autora lze nutnou obranu realizovat až do faktického ukončení útoku, kdy již přestalo hrozit nebezpečí pro chráněné zájmy, nikoliv tedy pouze do jeho právního dokonání. Dále také uvádí případy, kdy se nutná obrana již nepřipouští. Půjde o situace kdy byl útok úspěšně odvrácen, byl-li útok úspěšný, nebo jestliže útočník dobrovolně upustí od svého jednání.[7]

V našem případě útok nebyl úspěšný, ani od něho útočník dobrovolně neupustil. Dle mého názoru však mohlo dojít k případu, kdy byl útok úspěšně odvrácen. K úspěšnému odvrácení útoku Kratochvíl uvádí, že „útočník již nemůže vůbec dosáhnout svého cíle, a proto s konečnou platností rezignoval a nepokračuje v útoku“.[8] S přihlédnutím k provedenému dokazování docházím k závěru, že se mohlo jednat o útok již ukončený, neboť byl obžalovanou odvrácen. V situaci, kdy poškozeného zaklekla a odzbrojila, se tento již nemohl nijak bránit a v útoku pokračovat. Ani sestra obžalované, H. R. nevypověděla, že by snad poškozený vůči její sestře nějak zaútočil či ji jinak ohrožoval. O jeho rezignaci svědčí rovněž to, že na jeho těle nebyla nalezena žádná obranná poranění. Nedošlo tedy například k tomu, že by se s obžalovanou o nůž přetahoval a ta ho v tu chvíli bodla.

Závěr

Docházím k závěru, že obžalovaná úspěšně útok odvrátila, neboť poškozený v něm již nepokračoval a nemohl dosáhnout svého cíle (přičemž je nutno mít na paměti, že jeho cílem byl původně útok proti mladší sestře obžalované, nikoli přímo vůči ní).[9] Za této situace na něj obžalovaná zaútočila nožem, kterého se předtím zmocnila a poškozeného minimálně třinácti ranami poranila o oblasti krku, čímž způsobila jeho smrt. Jednala ve strachu o svou sestru a možná i svůj život a také v reakci na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, kdy jednak v kritický den napadl s nožem v ruce svoji mladší sestru a zároveň kdy také celou rodinu již delší dobu tyranizoval. Tím po mém soudu došlo k naplnění všech zákonných znaků trestného činu zabití dle § 141 odst. 1 TrZ a obžalovaná tak měla být shledána vinnou tímto trestným činem, neboť se v inkriminovaném případě nejednalo o nutnou obranu v tom smyslu, jak je upravena v § 29 odst. 1 TrZ. Jednalo se naopak o exces z nutné obrany, neboť byla slovy zákona „zcela zjevně nepřiměřená“ odvracenému útoku.

Další pohled na tuto kauzu naleznete v článku Vražda, nebo zabití, otázka pro znalce?

---

[1]     Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 7 T 44/2018.

[2]     Například jednání poškozeného, kdy držel hlavu jeho sestry dlouhou dobu pod vodou v řece, což by mohlo být v krajním případě kvalifikováno i jako pokus o vraždu. Také jednání poškozeného, kdy sestře rozbil hlavu a ona musela být převezena do nemocnice by bylo teoreticky možné kvalifikovat jako ublížení na zdraví, ovšem samozřejmě s přihlédnutím všech kritérií tohoto trestného činu, tedy především vyřazení osoby z obvyklého způsobu života na dobu minimálně sedmi dní. Celkové chování poškozeného vůči ostatním rodinným příslušníkům by pak mohlo naplnit znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí.

[3]     Je důležité poznamenat, že obžalovaná M. R. vážila při výšce 175 cm 100 kg, její bratr J. R. při výšce 180 cm 101 kg.