Zostření trestní represe během nouzového stavu

S příchodem zimy jsme se díky zhoršující se epidemické situaci v souvislosti s onemocněním COVID-19 opět ocitli v nouzovém stavu. Kromě posílení pravomocí exekutivy k zajištění větší operativnosti řešení mimořádné situace může tato situace za určitých okolností představovat též zákonný důvod pro přísnější postihování některých trestných činů. Již během předchozího nouzového stavu média opakovaně informovala o případech drobných krádeží spáchaných za nouzového stavu, za které jejich pachatelům hrozí vysoké tresty odnětí svobody, přičemž ve společnosti se často ozývala vlna kritiky (ne)přiměřenosti takových trestů. Bohužel informace podávané médii byly v tomto ohledu často zkreslené. Tento článek shrnuje podmínky zostření trestní represe během nouzového stavu a jiných relevantních mimořádných událostí s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu.

Právní řád České republiky předpokládá, že nastane-li mimořádná událost, která vážně ohrožuje životy nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, může v takové situaci dočasně dojít k ochromení činnosti orgánů státu odpovědných za poskytování ochrany těchto hodnot, stejně tak jako k oslabení schopnosti osob soukromého práva hájit svá práva a oprávněné zájmy včetně těch majetkových. Stejně tak útok proti některé z těchto hodnot, který by za normální situace představoval pouze méně závažný delikt, může významným způsobem ohrozit zájmy celé společnosti (jedná se například o rabování obchodů během přírodních katastrof nebo válečných konfliktů apod.). Z toho důvodu zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) takové jednání postihuje daleko přísněji, případně postihuje i skutky, které by jinak vůbec trestnými činy nebyly.

Znakem skutkové podstaty některých trestných činů je přímo spáchání činu za nouzového stavu. Jedná se o trestný čin ohrožení devizového hospodářství (§ 247 trestního zákoníku), nenastoupení služby v ozbrojených silách (§ 372 trestního zákoníku) a vyhýbání se výkonu služby (§ 384 trestního zákoníku).

V ustanovení § 42 písm. j) trestního zákoníku jsou demonstrativně stanoveny obecné přitěžující okolnosti, mezi které patří skutečnost, že pachatel „spáchal trestný čin za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, anebo na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace“.

Zvláštní část trestního zákoníku dále obsahuje trestné činy, jejichž kvalifikované skutkové podstaty jako jeden z obligatorních znaků stanoví podmínku spáchání trestného činu za jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek. Jedná se o trestné činy šíření nakažlivé lidské nemoci (§ 152 trestního zákoníku), šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti (§ 153 trestního zákoníku), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 156 trestního zákoníku), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti (§ 157 trestního zákoníku), krádež (§ 205 trestního zákoníku), zpronevěra (§ 206 trestního zákoníku), podvod (§ 209 trestního zákoníku), lichva (§ 218 trestního zákoníku), šíření poplašné zprávy (§ 357 trestního zákoníku).

Kvalifikovaná skutková podstata je tvořena znaky základní skutkové podstaty, k nimž přistupují okolnosti (tzv. okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby), které svou povahou zvyšují závažnost trestného činu. Může jít buď o těžší následek, nebo jinou skutečnost (§ 17 trestního zákoníku). Média během koronavirové pandemie opakovaně informovala o případech drobných krádeží spáchaných za nouzového stavu, za které jejich pachatelům hrozí trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. To však zdaleka neplatí vždy. Považuji proto za vhodné stručně rozebrat znaky trestného činu krádeže podle § 205 trestního zákoníku a tyto informace uvést na pravou míru. V odstavci 1 tohoto ustanovení je stanovena základní skutková podstata, která je vymezena následovně: „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a a) způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou (tou se podle § 138 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku rozumí škoda nejméně ve výši 10.000 Kč), b) čin spáchá vloupáním, c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo e) čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci“. V odstavci 2 je stanovena další základní skutková podstata (postihující tzv. speciální recidivu): „Kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta“.

Nyní se dostáváme ke kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odstavci 4, která jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby obsahuje právě jinou skutečnost v podobě obdobné krizové situace, jaká v současné době probíhá v souvislosti s pandemií onemocnění COVID-19: „Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, b) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek (nejde tedy jen o vyhlášení nouzového stavu, jak často nepřesně uvádějí média), nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu.“ Jak vyplývá z uvedené formulace, tato kvalifikovaná skutková podstata v sobě obsahuje i znaky uvedené v odstavcích 1 a 2; pokud tedy má být pachatel stíhán podle § 205 odst. 4, musí být zároveň splněn předpoklad naplnění všech znaků některé z těchto základních skutkových podstat. Z uvedeného vyplývá, že krádež tatranky nebo rohlíku v supermarketu vůbec nebude trestným činem a lze ji postihovat jen jako přestupek (neboť není způsobena škoda nikoliv nepatrná), pokud zároveň nejde o čin spáchaný vloupáním, pachatel se bezprostředně po činu se nepokusil uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí, čin nespáchal na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo čin nespáchal na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob, anebo pokud nejde o recidivistu, který byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Pouze v případě, že jednání pachatele naplní některý z uvedených znaků, lze jej kvalifikovat jako trestný čin. Pokud je takový čin spáchán za současné situace, kdy zdraví a životy lidí, jakož i fungování celého zdravotnického systému, jsou ohroženy, lze jej teprve kvalifikovat též jako krádež podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku, za kterou může být pachateli uložen trest odnětí svobody ve zvýšené sazbě. Typický okruh pachatelů, kteří se v současné situaci i drobnými krádežemi vystavují riziku takového odsouzení, tvoří právě speciální recidivisté.

V praxi je obviněnými, resp. jejich obhájci často namítána nesprávná právní kvalifikace skutků, kdy obvinění zpochybňují, zda současná situace naplňuje znak spočívající ve spáchání činu za stavu nebo jiné události vážně ohrožující život a zdraví lidí, případně zpochybňují přímou souvislost mezi touto situací a spáchaným skutkem. K těmto otázkám se vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 15 Tdo 110/2021, jímž sjednotil dosud rozdílnou rozhodovací praxi. Možnost naplnění zákonného  znaku spáchání činu za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“ je třeba podmínit existencí nejen časové a místní souvislosti s takovou událostí, ale též věcnou souvislostí s ní, tedy tím, že se určitým konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu jeho pachatelem (zejména tehdy, pokud se významněji projevila ve prospěch spáchání činu, anebo pokud se spáchaný čin týkal konkrétních předmětů, které mají zvláštní důležitost pro řešení dané události, a proto zasluhují zvýšenou ochranu i trestním právem, jako např. respirátory, dezinfekční prostředky, zdravotnické potřeby apod.). Samotný nouzový stav ovšem, jak podotýká velký senát, nelze za výše uvedenou událost považovat, rozhodující je, zda existuje určitá faktická situace, která existuje v daném místě a čase, a naplňuje výše uvedené definiční znaky.

Zvláštní ustanovení o použití trestních předpisů během stavu pandemické pohotovosti obsahuje také ustanovení § 14 nového zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, běžně označovaný jako tzv. pandemický zákon. V uvedeném ustanovení je stanoveno, že je-li spáchán trestný čin v době stavu pandemické pohotovosti[1], která je stavem, v jehož rámci dochází k ohrožení života nebo zdraví lidí, a předpisy trestního práva s touto okolností spojují použití vyšší trestní sazby nebo ji považují za přitěžující okolnost, soud k této okolnosti při posuzování trestného činu přihlédne pouze tehdy, pokud je trestným činem poškozen či ohrožen zájem společnosti na zvládání epidemie COVID-19. Pandemický zákon ovšem k vymezení použitelnosti relevantních ustanovení trestního zákoníku stanoví poněkud odlišné okolnosti relevantní pro zostření trestní represe; zatímco trestní zákoník vyžaduje naplnění znaku spáchání činu za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek“, pandemická pohotovost je vymezena jako stav, v jehož rámci dochází k ohrožení (nikoli výslovně vážného ohrožení) života nebo zdraví lidí, ohrožení veřejného pořádku nebo majetku se v její definici také nezmiňuje. Pandemická pohotovost je tedy zjevně vymezena úžeji. T. Gřivna zároveň uvádí, že dle jeho názoru není jasné, zda se jedná o výkladové pravidlo, nebo přímo o zákaz použití těchto ustanovení způsobem odporujícím § 14 pandemického zákona[2]; dikce tohoto ustanovení však dle mého názoru nasvědčuje spíše tomu, že se jedná o imperativ.

Soudy samozřejmě musí i za současné situace zohledňovat konkrétní společenskou škodlivost jednání pachatele z pohledu zásady subsidiarity trestní represe formulované v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, v souladu s níž lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, přičemž povaha a závažnost trestného činu jsou podle § 39 odst. 2 trestního zákoníku určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Podle názoru velkého senátu jinak celkem bagatelní krádeže, které by vzhledem k minimální výši způsobené škody byly jen přestupkem a trestným činem jsou zejména pouze vzhledem k recidivě pachatele (§ 205 odst. 2 trestního zákoníku), rozhodně ve všech případech nevyžadují nějaké  exemplární trestání a automatické zvyšování sazby trestu odnětí svobody. Takový přístup by navíc omezoval soud v možnosti potřebné individualizace sankcionování různých trestných činů spáchaných různými pachateli. Tím ovšem velký senát dle svých slov nehodlá zlehčovat význam a závažnost takové trestné činnosti, na jejímž spáchání se skutečně projevila událost vážně ohrožující život nebo zdraví lidí.