Autor navrhuje zrušení dvoustupňové registrace a institutu zvláštních práv a doporučuje zařazení těchto práv do příkladmého výčtu práv věřících všech registrovaných náboženských společenství, který je třeba rozšířit o právo na duchovní péči v nemocnicích. Doporučuje sjednotit právnické osoby odvozené od náboženských společenství do jedné kategorie, tedy např. zrušit účelová zařízení.
1. Úvod
Zadáním letošní 22. konference Církev a stát, pořádané Katedrou ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a místní skupinou Společností pro církevní právo v Brně, je zamyslet se, zda je zapotřebí provést větší změny v českém konfesním právu. Jde především o to, zda je třeba zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), který můžeme označit za základní zákon českého konfesního práva, zaměnit novým zákonem a jaké změny by měl nový zákon přinést.
Léta 1991 až 2001, kdy v České republice platil zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, první základní zákon konfesního práva na jejím území, byla charakterizována jako doba, kdy náboženská svoboda dosáhla v českých zemích nejvyššího standardu v jejich dějinách. To už ale neplatí.
Plně se ztotožňujeme se svolavateli konference v názoru, že současný konfesní zákon č. 3/2002 Sb. byl usnesen v době, kdy politická reprezentace státu nebyla církvím a náboženským společnostem nakloněna. Nálezem Ústavního soudu z 27. listopadu 2002 byly sice některé náboženskou svobodu omezující zásahy zákona zmírněny (např. byla zachráněna další existence charit a diakonií), ale ne zcela odstraněny. Některé následné novelizace, zejména ta, která byla provedena zákonem č. 495/2005 Sb., standard náboženské svobody naopak ještě snížily.
Zastáváme názor, že další pouze částečná novelizace, byť by tentokrát mohla jít opačným směrem, tedy ve prospěch náboženské svobody, by znamenala pouhé „flikování“ zákona a věci by moc neposloužila. Zákon č. 3/2002 Sb. totiž svou celkovou koncepcí nevyhovoval potřebám co neúplnějšího zajištění náboženské svobody již ani v době svého vyhlášení a cokoliv, co by k němu bylo „přilepováno“, by mohlo být na újmu jasnosti a průzračnosti, které se po dobrém právním systému žádají.
Za mírné zlepšení postavení některých církví a náboženských společností a vytvoření předpokladů k jejich nezávislosti a tím i za zvýšení standardu náboženské svobody lze snad považovat vydání zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání. Jeho realizace, byť postupná a mnohdy pro náboženská společenství neúspěšná, představuje prosazení minima spravedlnosti ve společnosti. Týká se však jen oblasti hmotného základu pro svobodnou náboženskou činnost.
Jsme pro úplné zrušení zákona č. 3/2002 Sb. a jeho nahrazení novým zákonem, který by měl být naplněn filosofií přející náboženské svobodě jednotlivců i jejich církví a náboženských společností, aniž by tím byl narušen vyvážený vztah státu k náboženským vyznáním a k bezkonfesnosti.
Podle Listiny základních práv a svobod je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání (čl. 2 odst. 1), tedy nesmí protežovat ani ateismus, ani agnosticismus, ani určité náboženské vyznání. To ale neznamená, že by měl ignorovat obecně užitečnou a nezastupitelnou úlohu všech náboženských vyznání.
2. Navrhované terminologické změny
a) Náboženská společenství místo církví a náboženských společností
Pod vlivem obou zákonů o svobodě náboženské víry (náboženského vyznání), tj. zákonů o právu konfesním z let 1991 a 2002, jsme si zvykli na spojitý obrat církve a náboženské společnosti. Přimlouváme se však de lege ferenda za jeho záměnu v konfesněprávní legislativě i praxi za stručnější alternativu. Výraz církve a náboženské společnosti totiž ztratil svou původní vypovídací hodnotu. Mezi 38 v současné době registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi je dvanáct takových, které nemají v názvu ani označení církev, ani označení náboženská společnost. A navíc je dosud užívaný výraz církve a náboženské společnosti neohrabaný, zbytečně dlouhý a nemá svou obdobu v zahraniční literatuře (zatím s výjimkou literatury slovenské).[1]
Pod vlivem anglofonní literatury, kterou povětšině následuje i právní literatura kontinentální, jsme začali užívat místo obratu církve a náboženské společnosti sjednocujícího termínu náboženská společenství (religious communities). Tak jsme byli o to požádáni redakcí proslulé světové encyklopedie International Encyclopaedia of Laws, Wolters Kluwer, Alphen aan den Rijn, vycházejí v několika tisících svazků, do jejíž řady Religion byl zařazen svazek pod názvem Religion and Law in the Czech Republic (autoři Jiří Rajmund Tretera a Záboj Horák, 2014). Stejné normy jsme se přidrželi i v české základní publikaci Konfesní právo, Leges, Praha (2015).
Na základě dobrých zkušeností z obou publikací navrhujeme, aby výraz náboženská společenství byl užit v příštím konfesním zákoně, a sjednotit v tom směru českou legislativu, která je až dosud značně roztříštěná, aniž by se držela vždy úzu stanoveného v zákoně č. 3/2002 Sb.
b) Zkrácení názvu nového zákona o právu konfesním
Doporučujeme převzít z názvu z obou dosavadních zákonů o právu konfesním jen jejich první část. Bude-li se nový zákon nazývat pouze zákon o svobodě náboženské víry (nebo zákon o svobodě náboženského vyznání, sami bychom dáli přednost první z obou alternativ) bez jakéhokoliv dodatku, bude tím zdůrazněno, že na prvním místě jde o individuální a kolektivní náboženskou svobodu jednotlivců. Postavení náboženských společenství je totiž odvozeno až z této svobody. Účelem zákona přece není stanovit nějaká privilegia náboženských společenství anebo naopak jejich svobodu omezovat.
c) Vlastní právní předpisy náboženských společenství místo vnitřních předpisů
Oběma dosavadními konfesními zákony zavedený termín vnitřní přepisy církví a náboženských společností působí dojmem pokusu o jejich diskvalifikaci, přehlížení jejich významu a vytvoření závislosti na nesnášenlivém etatismu, který vyhrazoval právo na tvorbu právního systému výlučně státu. Navrhujeme jeho nahrazení výrazem vlastní právní předpisy.[2]
d) Člen náboženského společenství místo osoby hlásící se k církvi a náboženské společnosti
Obrat osoba hlásící se k církvi je podle našeho názoru právně zamlžující a současně důstojnost věřících snižující. Doporučujeme ho nahradit výrazem člen náboženského společenství a zdůraznit, že podle vlastních právních předpisů náboženského společenství může být jeho členem i nezletilá osoba.
e) Uznání náboženského společenství místo registrace
Zavedení pojmu registrace ve vztahu k náboženským společenstvím působilo od samého počátku v roce 1991 nivelizujícím dojmem. Náboženská společenství byla až příliš stavěna do jedné řady s různými živnostmi, hospodářskými a jinými čistě světskými organizacemi. Proto dáváme do úvahy, zda se nevrátit k původnímu, na území českých zemí tradičně užívanému právnímu termínu uznání. A rejstřík, do něhož jsou příslušným orgánem státní správy náboženská společenství zaznamenávána, pojmenovat jako rejstřík uznaných náboženských společenství.
3. Několik vzpomínek z doby přípravy zákona č. 3/2002 Sb.
V letech 1998 až 2002 byla demokracie v České republice restriktivně modifikována smlouvou mezi dvěma tehdy nejsilnějšími politickými stranami, pojmenovanou jako „opoziční smlouva“. Tato velmi podivná smlouva umožnila jednobarevnou vládu straně politicky nejsilnější, ale přece jen menšinové, za předem učiněného závazku druhé nejsilnější politické strany, která měla být stranou opoziční, že bude vládní stranu podporovat. Mravní stránku této politické smlouvy, kterou mnozí charakterizovali jako podvod na voličích, nechme nyní stranou. Pro nás je zásadní, že z tohoto spojenectví vyšla zákonodárná úprava náboženské svobodě věřících a jejich náboženských společenství podstatně méně nakloněná než úprava do té doby platná.
Vydání zákona předcházela dlouhá příprava. Úmysl zákon vydat byl vyhlášen záhy po nastolení menšinové vlády kryté opoziční smlouvou, tedy již v roce 1998. V létě toho roku byl z funkce ředitele Odboru církví Ministerstva kultury odvolán nestranický odborník JUDr. Pavel Zeman, který tento úřad úspěšně vykonával od roku 1991. Po nástupu sociálnědemokratického ministra Pavla Dostála byla na místo ředitele odboru církví dosazena exponentka druhé strany opoziční smlouvy RNDr. Jana Řepová, známá svým krajně kritickým postojem k náboženským společenstvím. Vyměněni byli postupně téměř všichni pracovníci odboru církví.
Ministr kultury vytvořil na základě svého příkazu č. 7 ze dne 1. dubna 1999 Expertní komisi pro otázky vztahu státu a církví. Komisi předsedal ministr kultury osobně, řízení svěřoval obvykle tajemnici, kterou byla ředitelka odboru církví. Komisi tvořilo pět zástupců České biskupské konference, pět zástupců Ekumenické rady církví v ČR, zástupci Federace židovských obcí v ČR a zástupci vysokých škol a Akademie věd ČR. Jako zástupce vysokých škol byl za člena této komise dopisem ministra kultury z 19. dubna 1999 jmenován také autor těchto řádků. Zúčastnil se všech deseti zasedání komise od 6. května 1999 do 18. ledna 2001. Připomínky členů se nahrávaly a byly zapsány do protokolů (které tvoří celkem čtyři šanony), při sestavení konečného návrhu však byly zohledněny zcela minimálně.
Zákon byl přes odpor Senátu PČR i prezidenta republiky Poslaneckou sněmovnou schválen a vstoupil 7. ledna 2002 v účinnost. Ústavní soud svým nálezem z 27. listopadu 2002 odstranil ze zákona čtyři ustanovení, která byla výslovně v rozporu s ústavním předpisem – Listinou základních práv a svobod (ve Sbírce zákonů byl nález uveřejněn pod č. 4/2003 Sb.).
Soud uznal v odůvodnění nálezu, že zákon snižuje i v dalších svých ustanoveních standard náboženské svobody v České republice. Avšak v případech, kdy podle jeho názoru nedošlo k přímému porušení principů stanovených ústavním právem, se nepovažuje za kompetentní do znění zákona svým nálezem zasahovat. Pokusil se přesto zmírnit dopad dalších náboženskou svobodu omezujících ustanovení tak, že stanovil ústavně konformní interpretaci. Další vývoj však vzbuzuje pochybnosti, zda a do jaké míry byla tato interpretace v následujících letech dodržována.
Text vznikl jako výstup konference Církev a stát, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.
Srov. TRETERA, J. R., HORÁK, Z. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015, s. 27.[1]
Kritiku etatistického přístupu z pozice církevního práva nalézáme v době první republiky nejen v dílech Vratislava Buška a Josefa Pejšky, ale i Kamila Hennera (viz HENNER, Kamil. Základy práva kanonického, Část druhá, Právo platné, sešit první a druhý, vydání druhé. Praha: nákladem vlastním, 1921, s. 1).[2]
Diskuze k článku ()