Občan Unie, který si zřídil obvyklé bydliště v hostitelském členském státě, nemůže být vyloučen z nároku na rodinné přídavky po dobu prvních tří měsíců svého pobytu z důvodu, že mu neplynou příjmy z činnosti v tomto členském státě. Pokud je jeho pobyt legální, má v zásadě nárok na stejné zacházení jako s tuzemskými státními příslušníky.
Občanka Unie pocházející z jiného členského státu než Německo napadla před německým soudem rozhodnutí pokladny pro vyplácení rodinných přídavků pro Dolní Sasko a Brémy Spolkového úřadu práce, kterým tato pokladna zamítla její žádost o rodinné přídavky na její tři děti za první tři měsíce od zřízení jejich bydliště v Německu.
Podle pokladny pro vyplácení rodinných přídavků nesplňovala žalobkyně podmínky pro to, aby měla coby občanka Unie nárok na takové přídavky, zavedené v Německu v červenci 2019, během prvních tří měsíců, jelikož v uvedeném období neměla „tuzemské příjmy“. Tímto požadavkem chtěl německý zákonodárce zamezit přílivu státních příslušníků jiných členských států, který by mohl způsobit nepřiměřenou zátěž pro německý systém sociálního zabezpečení. Tento požadavek se naproti tomu nevztahuje na německé státní příslušníky, kteří se vrací po pobytu v jiném členském státě.
Německý soud položil Soudnímu dvoru otázku, zda je takové rozdílné zacházení slučitelné s unijním právem.
Soudní dvůr v rozsudku připomněl, že každý občan Unie, i pokud není ekonomicky aktivní, má právo pobytu na území jiného členského státu po dobu až tří měsíců, aniž by podléhal jakýmkoli podmínkám či formalitám s výjimkou povinnosti být držitelem platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu, dokud se on sám a jeho rodinní příslušníci nestanou nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu. V takových případech je jejich pobyt v zásadě legální.
Po tuto dobu požívají občané Unie stejného zacházení jako tuzemští státní příslušníci, ledaže unijní normotvůrce výslovně stanovil výjimku.
Je pravda, že hostitelský členský stát může, na základě výjimky stanovené za tím účelem unijním právem, odmítnout přiznat ekonomicky neaktivnímu občanovi Unie během prvních tří měsíců jeho pobytu sociální pomoc [1].
Dotčené rodinné přídavky však nepředstavují dávky sociální pomoci ve smyslu této výjimky. Jsou totiž poskytovány nezávisle na individuálních potřebách jejich příjemce a jejich cílem není zajistit prostředky na jeho živobytí, nýbrž kompenzovat rodinné výdaje.
Vzhledem k tomu, že v souvislosti s takovými rodinnými dávkami není stanovena žádná výjimka z rovného zacházení s tuzemskými státními příslušníky a státními příslušníky jiného členského státu, brání unijní právo rozdílnému zacházení zavedenému německým zákonodárcem.
Této rovnosti se ovšem lze domáhat pouze tehdy, pokud si dotyčný občan Unie po dobu předmětných tří měsíců skutečně zřídil obvyklé bydliště v hostitelském členském státě. Pobyt, který je pouze dočasný, v tomto ohledu nestačí.
Přenesení obvyklého bydliště do hostitelského členského státu vyžaduje, aby dotyčný projevil vůli skutečně si tam zřídit obvyklé centrum svých zájmů a aby prokázal, že jeho přítomnost na území daného státu vykazuje dostatečný stupeň stability, který ji odlišuje od dočasného pobytu.
Celý text rozsudku C-411/20
[1] Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 25. února 2016, García-Nieto a další, C-299/14
Diskuze k článku ()