Problém byl v tom, že hlukové limity, které nařízení stanovilo, nebylo možno pro veřejnou produkci hudby v zastavěném území dodržet. Tento stav vedl k tomu, že drtivá většina měření hluku u veřejných produkcí hudby konstatovala překročení stanovených limitů a hygienické stanice následně ukládaly pokuty. Podle Nejvyššího správního soudu tak došlo stanovením nesplnitelných podmínek k faktickému zákazu, přičemž tento zákaz nevycházel ze zákona (který s veřejnou hudební produkcí v zastavěném území jinak počítal), ale byl stanoven podzákonným právním předpisem. Podle názoru rozšířeného senátu vyjádřeného v rozhodnutí č.j. 6 As 44/2014-88, lze tuto situaci řešit neaplikací podzákonného předpisu v dané situaci, kdy je v rozporu se zákonem.
Výše uvedený problém byl zákonodárcem částečně napraven, a to nikoliv novelou předmětného nařízení, ale novelou zákona o ochraně veřejného zdraví, který od 1. 12. 2015 umožňuje pro veřejné produkce hudby žádat o výjimku. Předchozí nemožnost požadovat výjimku pro hudební produkci (ačkoliv pro jiné aktivity to bylo možné) byla právě jedním z hlavních důvodů, proč Nejvyšší správní soud považoval úpravu hlukových limitů za faktický zákaz. Je tedy otázkou, zda bude názor rozšířeného senátu o nepoužitelnosti předmětného nařízení vlády trvat i po novelizaci zákona o ochraně veřejného zdraví...
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()