MG, záložní hasič zaměstnaný na částečný úvazek u Dublin City Council (magistrát města Dublin, Irsko), je v důsledku systému pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání k dispozici jednotce požární stanice, která jej vyškolila a vycvičila. MG má povinnost účastnit se 75 % zásahů této jednotky a možnost neúčastnit se ostatních zásahů. MG sice nemá povinnost se po dobu pracovní pohotovosti zdržovat na určitém místě, avšak v případě urgentního povolání k zásahu se musí dostavit na požární stanici nejpozději do deseti minut. Doba pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání trvá v zásadě 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu, a přerušuje se jen v dobách dovolené či pracovní neschopnosti a v dobách, které MG předem nahlásí jako doby, kdy nebude k dispozici.
MG je nicméně oprávněn vykonávat výdělečnou činnost, pokud tato činnost nepřesáhne v průměru 48 hodin týdně. V této souvislosti vykonává samostatnou výdělečnou činnost řidiče taxislužby.
MG měl za to, že dobu jeho pracovní pohotovosti pro jeho zaměstnavatele je nutné kvalifikovat jako „pracovní dobu“ ve smyslu zákona o úpravě pracovní doby a směrnice 2003/88[1], a tak podal v tomto smyslu stížnost k Workplace Relations Commission (komise pro vztahy na pracovišti, Irsko). Poté, co tato stížnost byla zamítnuta, podal MG žalobu k Labour Court (soud pro pracovněprávní věci, Irsko).
MG tvrdí, že musí být neustále schopen velmi rychle reagovat na povolání k zásahu, což mu brání v tom, aby se volně věnoval rodinným a společenským činnostem, jakož i své výdělečné činnosti řidiče taxislužby. Magistrát města Dublin tím, že zavedl pracovní pohotovost 24 hodin denně 7 dnů v týdnu, a odmítá uznat, že doba pracovní pohotovosti představuje pracovní dobu, porušil pravidla týkající se denního a týdenního odpočinku a maximální týdenní pracovní doby.
Soudní dvůr, kterému soud pro pracovněprávní věci předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, upřesňuje zejména, do jaké míry mohou být doby pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání kvalifikovány jako „pracovní doba“ vzhledem ke směrnici 2003/88[2].
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr předně připomíná, že pod pojem „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88 spadají všechny doby pracovní pohotovosti, včetně těch držených v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během nichž jsou omezení uložená pracovníkovi takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují jeho možnost během těchto dob volně nakládat s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby jeho zaměstnavatelem požadovány, a věnovat se vlastním zájmům[3].
Soudní dvůr dále poskytuje předkládajícímu soudu vodítka k tomu, aby mohl posoudit, zda MG podléhá takovým značným omezením.
V tomto ohledu Soudní dvůr poznamenává, že možnost MG vykonávat během doby pohotovosti jinou výdělečnou činnost představuje významný ukazatel toho, že podmínky režimu pracovní pohotovosti na zavolání neukládají tomuto pracovníkovi značná omezení, která mají velmi významný dopad na způsob, jakým dotyčný pracovník nakládá s časem, jestliže se ukáže, že jeho práva a povinnosti vyplývající z jeho pracovní smlouvy, kolektivních smluv a irské právní úpravy jsou nastaveny způsobem, který umožňuje skutečný výkon takové činnosti po značnou část těchto dob.
Okolnosti, že MG se během doby pohotovosti nikdy nemusí nacházet na určitém místě, že se nemusí účastnit všech zásahů zajišťovaných z jeho domovské požární stanice, neboť v daném případě nemá povinnost se účastnit čtvrtiny všech takových zásahů, a že smí vykonávat jinou výdělečnou činnost, mohou představovat objektivní skutečnosti, na jejichž základě lze mít za to, že má možnost podle svého zájmu vyvíjet během těchto dob tuto jinou výdělečnou činnost a věnovat jí značnou část těchto dob, ledaže by průměrná četnost povolání k zásahu a průměrná doba trvání zásahů znemožňovaly skutečný výkon výdělečné činnosti, kterou lze kombinovat se zaměstnáním záložního hasiče.
Organizační obtíže, které mohou vyplynout z rozhodnutí dotyčného pracovníka, například z volby místa svého bydliště nebo místa výkonu jiné výdělečné činnosti, která jsou více či méně vzdálená od místa, na které musí být schopen se ve lhůtě stanovené v rámci jeho zaměstnání záložního hasiče dostavit, nemohou být zohledněny.
Soudní dvůr proto dospěl k závěru, že čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti záložního hasiče v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během níž tento pracovník vykonává se souhlasem svého zaměstnavatele samostatnou výdělečnou činnost, ale v případě povolání k zásahu se musí dostavit na svou domovskou požární stanici nejpozději do 10 minut, nepředstavuje „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení, jestliže z celkového posouzení všech okolností daného případu vyplývá, že omezení uložená tomuto pracovníkovi během uvedené doby nejsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka volně nakládat během uvedené doby s časem, během něhož nejsou vyžadovány jeho profesní služby záložního hasiče.
Převzato z tiskové zprávy Soudního dvora Evropské unie
Celý text rozsudku ve věci C-214/20
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381).
[2] Článek 2 bod 1 směrnice 2003/88.
[3] Rozsudek ze dne 9. března 2021, Stadt Offenbach am Main, C-580/19 (viz TZ č. 35/21).
Diskuze k článku ()