Stanovení poplatku za užívání veřejného prostranství

Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 166/2018 připomíná, jak je důležité správně strukturovat vyhlášky, kterými se stanoví místní poplatky za užívání veřejného prostranství. V případě vyhlášky městské části Praha 8 byly v příloze k vyhlášce v jednom bodě vyjmenována zpoplatněná parkoviště a v jiném bodě vyjmenovány zpoplatněné ulice. Spor se pak týkal parkoviště, které nebylo na seznamu zpoplatněných parkovišť, ale nacházelo se na zpoplatněné ulici.

Právní názor města, že součástí ulice jsou přiléhající prostory až k hranici budov nacházející se na ní (tj. např. chodníky, silniční vegetace a parkoviště) byl však odmítnut s tím, že nelze připustit, aby vznik poplatkové povinnosti za zvláštní užívání parkoviště podléhal nahodilému kritériu blízkosti či vzdálenosti parkoviště od zpoplatněné ulice.

Soud uvádí, že záměr města je jedna věc, druhá pak, jakým způsobem je přetaven do srozumitelného a jednoznačného textu právního předpisu. Pouze jednoznačně stanovená a nepochybná povinnost stanovená právním předpisem podporuje právní jistotu adresáta, v opačném případě jdou pochybnosti k tíži toho, kdo takový předpis vytvořil, resp. toho, kdo na jeho základě povinnosti ukládá a vymáhá. Poplatková povinnost by podle soudu měla plynout vždy z jednoho konkrétního ustanovení a není možné ji dovozovat jednou podle jednoho, jednou podle druhého ustanovení, pokud je charakter zpoplatňovaného pozemku stejný, případně snad dovozovat, že jde o pozemek, u něhož se překrývá vymezení podle více ustanovení vyhlášky. Takový přístup vnáší do interpretace vyhlášky pouze chaos a nekonzistenci.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde