Stěžovatel byl v roce 2007 odsouzen pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě mimo jiné k podmíněnému trestu odnětí svobody. Jednání zakládajícího skutkovou podstatu trestného činu se dopouštěl jednotlivými útoky vůči manželce v letech 2000 až 2006, přičemž vnitrostátní soudy je posoudily jako pokračující trestný čin a uplatnily na ně ustanovení § 215a odst. 2 písm. b) zavedené do trestního zákona s účinností od 1. června 2004.
Stěžovatel před Soudem namítal retroaktivní uplatnění trestního zákona a tvrdil, že jeho jednání mělo být posouzeno jako opakovaný trestný čin, resp. že ke skutkům spáchaným před 1. červnem 2004 nemělo být přihlíženo, neboť nebyly podle tehdy účinného zákona trestné.
Věc byla postoupena velkému senátu na žádost stěžovatele. Velký senát se předně s poukazem na svoji judikaturu odmítl zabývat otázkou stěžovatelovy individuální trestní odpovědnosti a kvalifikace jeho jednání vnitrostátními soudy a podotkl, že Soudu přísluší přezkoumat toliko, zda stěžovatel mohl na základě platné právní úpravy dostatečně předvídat, že se dopouští trestného činu, a zda mu v důsledku kvalifikace jeho jednání vnitrostátními soudy reálně hrozilo riziko, že bude podroben přísnějšímu trestu.
V otázce předvídatelnosti Soud odkázal na jasnou judikaturu českého Nejvyššího soudu ohledně institutu pokračování v trestném činu, definovaného v § 89 odst. 3 trestního zákona z roku 1961. Jak konstatovaly české soudy, stěžovatelovo jednání bylo ještě před novelou, kterou bylo do trestního zákona vloženo použité ustanovení § 215a, postižitelné podle jiných ustanovení trestního zákona. Stěžovatel tedy bezpochyby měl možnost, případně za pomoci právníka, předpokládat, že se dopouští pokračujícího trestného činu, a mohl podle toho své chování upravit. Nedošlo tedy ke zpětnému použití nové trestněprávní úpravy.
Velký senát stěžovateli nepřisvědčil ani v otázce, zda byl dotyčnému na základě posouzení jeho dřívějších skutků podle pozdějšího § 215a trestního zákona uložen přísnější trest. Dospěl totiž v souladu s tvrzením vlády k závěru, že by stěžovateli byl při odděleném posuzování útoků před 1. červnem 2004 a po tomto datu uložen stejný, ne-li přísnější trest, protože spáchání více trestných činů je považováno za přitěžující okolnost.
Při shrnutí svých úvah velký senát podotkl, že přístup českých soudů je v souladu s předmětem a účelem článku 7 Úmluvy, který spočívá ve vyloučení svévole při trestním stíhání, určování viny a ukládání trestu. Posílení vnitrostátní právní ochrany před domácím násilím navíc souzní se základními cíli Úmluvy, jejichž podstata tkví v respektování lidské důstojnosti a svobody.
Rozsudek velkého senátu, k němuž byla v projednávané věci připojena ještě souhlasná stanoviska dvou soudců Soudu, nabyl právní moci vyhlášením. Jeho překlad bude zveřejněn na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti a jeho anotace bude také zařazena do Zpravodaje kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva.
Diskuze k článku ()