OČIMA ODBORNÍKA - Soud odročil kauzu údajné vraždy metanolem. Muž neměl advokáta

Publikovaný případ nabízí praktické příklady jak z trestního práva procesního, tak z trestního práva hmotného.

Z hlediska procesního práva nastala zajímavá situace na straně obhajoby. Obžalovaný 14 dnů před nařízeným veřejným zasedáním odvolal plnou moc svého dosavadního obhájce. Lze pouze spekulovat, zdali šlo o součást procesní taktiky obžalovaného, jak oddálit rozhodnutí odvolacího soudu, či byly skutečným důvodem zániku zastupování tvrzené komplikace a neshody v názorech. Pro úvahu o obstrukci hovoří například to, že obžalovaný sdělil uvedenou skutečnost soudu až při samotném jednání, nikoli předem písemně. Je pravděpodobné, že i při řádném písemném oznámení ze strany obžalovaného by bylo veřejné zasedání odročeno, ale prodleva by byla jistě kratší.

 

Otázkou rovněž je, zdali obhájce, jehož plná moc byla odvolána, nepostupoval v rozporu s ustanovením § 37 odst. 2 věta třetí TrŘ,[1] tedy zdali se neměl v rámci výkonu obhajoby na veřejné zasedání dostavit. Veřejné zasedání by za této situace mohlo proběhnout a nešlo by o porušení práva obžalovaného na obhajobu.[2] Ke zhodnocení tohoto aspektu však nejsou k dispozici žádné další informace.

 

Soudu nicméně v dané chvíli nezbývalo, než nařízené jednání odročit, neboť vzhledem ke zvolené trestněprávní kvalifikaci je zde dán důvod nutné obhajoby minimálně podle § 36 odst. 3 TrŘ.[3] V souladu s uvedeným ustanovením musí mít obviněný obhájce již od přípravného řízení, koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let. To je u trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 TrZ (sazba 10 až 18 let) splněno.

Není však bez zajímavosti, že v souladu s ustanovením § 36b odst. 1 TrŘ se mohl obžalovaný v tomto případě obhájce vzdát, neboť v základní skutkové podstatě nejde o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. V daném případě je ale možno označit postup soudu za správný, a to zejména z toho důvodu, že nelze zaručit, že se kvalifikace v průběhu odvolacího řízení nezpřísní. Pokud by byl totiž čin obžalovaného kvalifikován podle některé z kvalifikovaných skutkových podstat uvedených v § 140 odst. 3 TrZ,[4] nebylo by možné se obhájce vzdát, neboť by šlo o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Postup zvolený soudem lze ostatně doporučit v každém obdobném případě.

Nutno zdůraznit, že pojmem „trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest“, užitým v ustanovení § 36b odst. 1 TrŘ, se nerozumí trestný čin, u něhož pouze některé jeho kvalifikované skutkové podstaty umožňují uložit výjimečný trest, ve všech jeho variantách, tedy včetně základní skutkové podstaty, u níž trestní řád výjimečný trest nepřipouští. Naopak výjimečný trest musí být jako možná sankce výslovně uveden v konkrétním paragrafu a odstavci [např. § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) TrZ]. Teprve na takovou konkrétní kvalifikaci lze vztáhnout ustanovení § 36b odst. 1 TrŘ s tím, že vzdání se obhájce není možné. Toto ostatně potvrzuje i odborná literatura.[5] De lege ferenda by však bylo vhodné zvážit takovou změnu právní úpravy, která vyloučí vzdání se obhajoby minimálně u těch trestných činů, u nichž již pouhé zpřísnění kvalifikace ze základní skutkové podstaty na skutkovou podstatu kvalifikovanou umožňuje soudu uložit trest odnětí svobody na doživotí. Lze si totiž představit situaci, kdy se osoba obviněná z trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 TrZ vzdá již v přípravném řízení obhájce a teprve později dojde ke zpřísnění kvalifikace například podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. b) TrZ, u níž je vzdání se obhájce vyloučeno. Lze mít za to, že by v takovém případě došlo k porušení práva na obhajobu.

Nicméně pro naše potřeby lze uzavřít, že soud postupoval v souladu ustanovení § 38 odst. 1 TrŘ a určil obžalovanému dostatečnou lhůtu ke zvolení nového obhájce.

Za povšimnutí stojí i hmotněprávní kvalifikace skutku. Z článku vyplývá, že došlo ke změně kvalifikace z vraždy s rozmyslem podle § 140 odst. 2 TrZ na vraždu prostou podle § 140 odst. 1 TrZ (srov. změnu trestní sazby, o níž se hovoří v textu). Z popisu skutkového průběhu však vyplývá, že obžalovaný si patřičně zvážil své jednání, které navíc dopředu naplánoval (věděl, že bývalá manželka pije z jeho lahví alkoholu, které měl uložení v lednici ve společné předsíni, a do lednice proto údajně nastražil dvě lahve vodky smíchané se smrtelně jedovatým metanolem). Takové jednání však spíše odpovídá úmyslnému usmrcení s rozmyslem nebo po předchozím uvážení podle ustanovení § 140 odst. 2 TrZ.

Bez detailní znalosti konkrétního skutkového průběhu a procesu dokazování je však obtížné se k úvahám soudu o zvolené právní kvalifikaci blíže vyjádřit.

 

Mgr. Michal Sýkora

 

Autor příspěvku je advokátním koncipientem v advokátní kanceláři doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., a interním doktorandem na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

 

[1] Podle ustanovení § 37 odst. 2 věta druhá a třetí TrŘ oznámí-li obvinění změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.

[2] Srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3158 – 3159.

[3] V úvahu by připadal například i důvod uvedený v ustanovení § 36 odst. 2 TrŘ, kdy záleží na úvaze zde uvedených orgánů činných v trestním řízení, zdali obviněný musí mít obhájce či nikoli. Z dostupných informací však nevyplývá, že by šlo o takový případ. Vyloučen je důvod nutné obhajoby podle ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) TrŘ, neboť obžalovaný je podle publikovaného článku stíhán na svobodě.

[4] Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přichází v úvahu zejména ustanovení § 140 odst. 3 písm. i) TrZ, tedy spáchání skutku zvlášť trýznivým způsobem.

[5] Viz např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 461 – 462.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu