Otisk udržitelné módy v právu

Otisk udržitelné módy v právu

Otisk udržitelné módy v právu, další v řadě odborných seminářů pořádaných pod záštitou Ústavu práva módního průmyslu proběhl v Praze, v prostorách galerie Smetana Q. Cílem semináře určeného především pro módní návrháře a designéry, ale také právníky se zájmem o otázku udržitelnosti, bylo představit současný stav regulace oděvního průmyslu s ohledem na ochranu životního prostředí, a to jak systém veřejnoprávní regulace tak i osobní a soukromoprávní možnosti návrhářů, které mohou zohlednit při produkci udržitelné módy.

Ústav práva módního průmyslu

Ústav práva módního průmyslu

Na semináři vystoupily se svými příspěvky Eva Fenclová z advokátní kanceláře Nedelka Kubáč advokáti, a Eva Urbanová, původním povoláním advokátka, která založila úspěšný obchod s módou a doplňky NILA. Na konci semináře vystoupila formou medailonku Petra Gupta Valentová, která svou značkou IMPRINTED staví na spolupráci s komunitou tradičních indických chhipa (tiskařů) a na mapování světových tendencí při použití starodávné techniky dřevotisku.

V první části semináře advokátka Eva Fenclová seznámila posluchače s pojmy fast fashion a slow fashion, vysvětlila jejich význam v souvislosti s ekologickými a etickými nešvary tohoto odvětví, jako nadměrné znečisťování životního prostředí (módní průmysl je druhým největším znečišťovatelem po ropném průmyslu) a porušování lidských práv. Poukázala na příčiny těchto problémů jako zdražování a zpřísňování právní regulace v západních zemích, která vede k přesunu výroby do rozvojových zemí, kde je naopak právní regulace nedostatečná. S tím souvisí problematika nedostatečné transparentnosti dodavatelských řetězců, neznalost dodavatelů v rozvojových zemích, pracovních podmínek, které zajišťují pro své zaměstnance a v neposlední řadě ke konzumnímu fenoménu tzv. fast fashion, která produkuje nadměrné množství oděvů, které jsou nekvalitní a sezónní a jejich výroba je ekologicky náročná a nesplňuje etické standardy. Tímto ilustrovala jak rozsáhlý a komplexní problém udržitelnost v módním průmyslu představuje, a že se zdaleka netýká pouze návrhářů, ale i environmentálních politik jednotlivých států, mezinárodní spolupráce a osvěty mezi spotřebiteli.

Dále pokračovala otázkou právní regulace odvětví. Uvedla členění nástrojů, které módní průmysl regulují. Na veřejnoprávní úrovni se jedná o řadu úmluv, nařízení, směrnic a plánů. Na evropské úrovni to jsou zejména úmluvy o lidských právech, které zakotvují ochranu před nucenou prací či nepříznivými pracovními podmínkami. Dále jde například o nařízení REACH o registraci, hodnocení a povolování chemických látek nebo směrnici, kterou se stanoví rámec pro činnost společenství za účelem dosažení udržitelného používání pesticidů. Novinkou je směrnice 2014/95/EU o zavedení povinnosti nefinančního reportingu, která výrobcům ukládá uvádět ve výročních zprávách informace o přístupu společnosti k sociálním, environmentálním, lidskoprávním problémům a problému korupce. Některé evropské státy, např. Francie již také zavedly do svých právních řádů povinnost označení původu. Všechny tyto prostředky ochrany ale naráží na problém vysokého stupně globalizace módního průmyslu a uvolnění mezinárodního obchodu, který umožňuje přesun produkce do rozvojových zemí, ve kterých není problematika ochrany životního prostředí potažmo etické standardy a dodržování základních lidských práv prioritou.

U soukromoprávní úpravy, či soft law pravidel (veřejnými institucemi nevymahatelná pravidla) obeznámila Eva Fenclová posluchače s existencí neziskových organizací a hnutí, která se zabývají udržitelností v módním průmyslu a vyvíjejí tlak na producenty například publikováním metodik nebo udělováním certifikací. Splnění podmínek a podřízení se metodickým pravidlům organizací je sice dobrovolné, ale možnost získání certifikace je pro výrobce čím dál více atraktivní. Značky, které se řídí filosofií udržitelnosti vítají možnost „oficiálního“ označení, které jejich hodnoty v této oblasti potvrdí, a ujistí uvědomělého spotřebitele, že značka skutečně respektuje filosofii udržitelnosti a netěží pouze ze současné popularity, kterou slovo sustainable přináší. Marketingové hledisko je nicméně dalším, nezanedbatelným hybatelem snahy značek o zkvalitnění jejich výroby. Mezi organizace udělující tyto certifikace patří, na mezinárodní úrovni například BETTER COTTON, COTTON MADE IN AFRICA, FAIR TRADE, ORGANIC COTTON pro oblast bavlny. Nevýhodou těchto certifikací je ale jejich obvykle vysoká cena, kterou si zejména menší značky a začínající návrháři nemohou dovolit.

Na propojení světů právních regulací a toho dobrovolného se zaměřila Evropská Unie v plánu ECAP- European Clothing Plan, který má pomoci při sbližování veřejné a soukromé právní regulace. Jeho cílem je omezit množství dovozu, odpadu ze skládek, snížit produkci CO2 či omezit spotřebu vody pomocí programů, doporučení a informací poskytovaných výrobcům.

Pro návrháře a výrobce pak Eva Fenclová uvedla soukromoprávní prostředky ochrany, konkrétně stanovení požadavků na udržitelnost pro zajištění záruky, aby jimi odebírané materiály byly skutečně vyrobeny s ohledem na udržitelnost a etické standardy, eventuálně možnosti vymáhání náhrady škody, pokud tyto smluvní podmínky nebudou dodavatelem dodrženy. Také upozornila na pravidla stanovená zákonem o ochraně spotřebitele a riziko prodeje zboží s označením udržitelnosti, ekologičnosti nebo i původu, které neodpovídá realitě a spadá tak pod postihnutelné nekalé obchodní praktiky.

V závěru svého příspěvku se věnovala fenoménu recyklace oblečení, tzv. upyclingu, kdy se již nošené oblečení přeprodává v pozměněné podobě, obvykle s určitou přidanou hodnotou. Na toto zboží se vztahuje výjimka zákona o ochraně spotřebitele, kdy na zboží nemusí být uvedeno jeho složení (například při upcyklacy již použitých kusů oblečení, u kterých byla ustřižena cedulka a jejich složení nelze zjistit jinak). Pozornost směřovala na to, které zboží se dá za upcycling označit a které ne s tím, že zpravidla musí jít o úpravu výrobku, který je z druhé ruky, nebo byl alespoň primárně určen k jinému účelu. Nejde o upcycling v případě použití zbytků z výroby k produkci primárního zboží, ani při výrobě z materiálů, které by jinak byly určeny k likvidaci.

Také se dotkla ochrany označení, které se takto předělaných výrobků netýká, s ohledem na zásadu vyčerpání práv. Výrobky nesmí být vydávány za originální výrobek původní značky, ideálně by z označení výrobku mělo být jasné, že se jedná o výrobek z druhé ruky, který prošel úpravami.

A co je podle Evy Fenclové v přístupu k udržitelné módě nejdůležitější?

"Klíčovým prvkem přístupu práva k udržitelné módě je transparentnost, neboť udržitelná móda je především o informovaných rozhodnutích výrobců, designerů a spotřebitelů následovat hodnoty udržitelnosti a etického přístupu." říká.

V druhé části semináře vystoupila Eva Urbanová, zakladatelka obchodu Nila, který se v České republice věnuje dovozu udržitelné, designové módy. Představila fenomén slow fashion, spojení etické a ekologické módy, kdy je produkci výrobku věnována větší péče, od začátku procesu výroby materiálů, ze kterých je tvořen až do konce, zjišťováním si informací o procesu výroby materiálu počínaje, přes znalost dodavatelů a jejich postupů, distribuci až po konečný výrobek a jeho nabízení v obchodě. Vyvrátila mýtus toho, že v oděvní tvorbě vzhledem ke komplikovanosti vztahů a vzdálenostem nelze kontrolovat vše, nebo že je to extrémně náročné a nákladné a apelovala na návrháře s důležitostí toho nastavit a zařídit si pro svoji firmu transparentní řetězec dodavatelů a výrobců, který se v budoucnu vrátí z hlediska udržitelnosti i investic. Dle jejího názoru je filosofie udržitelnosti v módě na vzestupu a v horizontu tří až pěti let se bude jednat o nezbytnou součást módní značky. Jako příklad jmenovala módní značku Stella McCartney (skupiny Kering) známou svým uvědomělým a udržitelným přístupem k módě. Na tomto příkladu zároveň varovala návrháře před nadužíváním označení „eko“ či „sustainable“ s tím, že to ve spotřebiteli může vyvolávat dojem toho, že značka není dostatečně módní. Zároveň by tato označení neměla primárně sloužit jako reklama, ale měla by být považována za samozřejmý přístup k módě, ať už sportovní, funkční, nebo vysoce designové.

Eva Urbanová zároveň varovala, že konkrétní označení, evokující šetrný přístup pro určitou skupinu spotřebitelů může být vysoce zavádějící a ve skutečnosti není automaticky zárukou komplexní šetrnosti a udržitelnosti ve vztahu k životnímu prostředí. Jako příklad uvedla edici bot pro vegany, která, ačkoliv vyrobená v souladu s veganskými zásadami, byla k životnímu prostředí obecně daleko méně šetrná vzhledem k použitým neekologickým, byť neživočišným materiálům. Tím znovu ilustrovala potřebu komplexního pohledu na věc a nastavení transparentního systému při řízení módní značky.

Konečně vyzdvihla také důležitost osvěty mezi spotřebiteli, kteří jsou neopomenutelným hybatelem v procesu posunu k ekologické šetrnosti v módním průmyslu. Nabádala k pozornosti a informovanosti spotřebitelů s tím, že řada označení a praktik, které jsou v dnešních módních řetězcích využívány jsou zavádějící a ve skutečnosti nevypovídají nic o skutečné povaze produktu. Například u označení původu (které navíc ve valné většině států EU není povinné), hraje roli pouze místo, kde byl výrobek dokončen. Tato informace je v takovém případě zcela bez hodnoty, vzhledem k tomu, že průměrný kus oblečení v procesu výroby objede téměř celý svět. U označení původu zmínila také potřebu zbavit se zavedených klišé, jako například odporu ke zboží vyrobenému v Číně s tím, že čínská regulace udržitelnosti a podmínek práce v textilkách je vcelku pokroková.

Konečnou zprávou pro návrháře, zakladatele nebo vlastníky módních značek i spotřebitele tedy je snaha o pochopení celkového koloběhu módní produkce a sebevzdělání se v tomto ohledu, z respektu k sobě, ostatním i životnímu prostředí.

právo módního průmyslu ÚPMP

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze