Pytel rýže za 100 dolarů. Kilo pšenice za 300 dolarů. Maso a léky jsou téměř nedostupné. Přístupu civilních obyvatel k těm surovinám, které ještě k dostání jsou, brání extrémně vysoké ceny. Tam, kde peníze nestačí nebo již došly, přichází na řadu jiné prostředky – například automobily. Našel by se někdo, kdo jeden vymění za 10 kg rýže či 5 kg sunaru?
Ne, nenacházíme se uprostřed apokalyptického sci-fi či fantasy románu, ale v lednu roku 2016 v malém horském městě Madaya. To je jedno z celé řady syrských měst, jejichž obyvatelé již dlouhé měsíce trpí akutním nedostatkem základních potravin a léků. Madaya, ležící přibližně 40 kilometrů od Damašku, nebojuje s nedostatkem zásob z toho důvodu, že by potřebné suroviny nebyly v Sýrii následkem války k dostání, ale protože se dlouhodobě ocitlo v obležení syrských provládních sil a jejich spojenců v podobě milic libanonského hnutí Hizballáh[1]. Ty obsadily všechny hlavní přístupové cesty a odřízly město jak od vnějšího světa, tak i od dodávek potravin a základních surovin – včetně těch poskytovaných humanitárními organizacemi. Madaya není prvním městem, které v průběhu již téměř pětiletého syrského konfliktu poznalo, proč se říká, že hlad bývá často tou nejsilnější zbraní. Dle informací OSN z prosince 2015 se v Sýrii 4,5 miliónu lidí nachází v situaci, kdy je náročné k nim potřebnou pomoc dostat. V městech a vesnicích, které jsou přímo obléhány a zcela či částečně izolovány od svého okolí, žije téměř 400 tisíc osob[2]. Přestože nejčastěji je taktika hladovění civilistů v médiích spojována především s provládními syrskými silami, dle generálního tajemníka OSN se k ní uchylují všechny strany konfliktu – včetně protivládních skupin a Daesh[3].
Vyhladovět nepřítele?
Vyhladovění pomocí obléhání či blokády jakožto formy válečné taktiky nutící protivníka ke kapitulaci má dlouhou historii sahající daleko do starověku. Dle hrubých odhadů založených na zkoumání zaznamenaných případů dokáže člověk přežít bez jídla jeden až dva měsíce. Nedostatek potravin postupně vede k podvýživě, oslabení imunitního systému a špatné funkci a selhávání orgánů. Osoby trpící podvýživou tak často neumírají „pouze“ na samostatný nedostatek živin, ale i na běžné nemoci, proti nimž se oslabené tělo není schopno bránit[4]. Život ve stále se zhoršujících podmínkách, bez možnosti opustit město, do kterého se protivník snaží dlouhodobě dobít, si vybírá svou daň i na psychice a loajalitě jeho obyvatelstva. Odstřihnutí nepřátelského města od přísunu potravin a potřebných surovin tak vždy bylo poměrně efektivní, byť zdlouhavou, metodou, jak protivníka přimět ke kapitulaci. Po dlouhá staletí se nicméně nejednalo o taktiku, která by byla považována za nečestnou či dokonce zakázanou. Když v roce 1863 podepsal prezident Abraham Lincoln Lieberův kodex, vojenský příkaz závazný pro vojáky Unie bojující v americké občanské válce, vyhladovění ozbrojených i neozbrojených osob patřících do tábora nepřítele bylo výslovně uvedené jako jedna z povolených válečných metod[5]. Podobný přístup zůstal z velké části zachován až do poloviny 20. století. V průběhu první světové války byla otázka legality vyhladovění civilního obyvatelstva několikrát diskutována především v souvislosti s britskou námořní blokádou Německa, v rámci které začala Británie s postupem války bránit právě i importu potravin. Většina právních autorit této doby se nicméně shodla na tom, že se nejednalo o ilegální krok, neboť neexistovala žádná smluvní ujednání či normy mezinárodního obyčejového práva, které by použití vyhladovění jako válečné metody zakazovaly.
Druhá polovina 20. století – časy (a pravidla) se mění
První výraznější změny přinesly Ženevské úmluvy přijaté po skončení druhé světové války v roce 1949, konkrétně pak čtvrtá Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války[6]. Ta v čl. 23 stanovuje povinnost smluvních stran umožnit volný průjezd zásilek nevyhnutelně potřebných potravin, šatstva a posilňujících přípravků určených pro děti pod patnáct let, těhotné ženy a rodičky. Dále jsou také smluvní strany povinny umožnit volný průjezd zásilek léčiv a zdravotnického materiálu a předmětů potřebných k bohoslužbám určených civilnímu obyvatelstvu. Čl. 23 nicméně nestanovil tuto povinnost jako bezpodmínečnou. Smluvní strany jsou zavázány jí dostát pouze za předpokladu, že jsou přesvědčeny, že nemají vážný důvod se obávat, že by zásilka mohla být odkloněna od cíle své cesty, její transport a doručení by nebylo dostatečně pod kontrolou strany za ni zodpovědné či že by díky ní mohl protivník získat nepřípustnou vojenskou výhodu. Právě tato podmíněnost a určitá vágnost, s jakou jsou jednotlivá ustanovení formulována, byly často kritizovány za to, že umožňují smluvním stranám se ze závazku poměrně snadno vymanit[7]. Zároveň je nutné nezapomínat, že s výjimkou společného čl. 3 Ženevské úmluvy přijaté v roce 1949 nelze aplikovat na situace vnitrostátních ozbrojených konfliktů, ale pouze na konflikty mezinárodní.
Ke skutečně zásadní změně tak došlo až v roce 1977 s přijetím dvou doplňkových protokolů k výše zmíněným úmluvám. Čl. 54 Dodatkového protokolu I., který upravuje situace mezinárodních ozbrojených konfliktů, a čl. 14 Dodatkového protokolu II., který se vztahuje na situace vnitrostátních ozbrojených konfliktů, výslovně zakazují užívání hladovění civilního obyvatelstva jakožto válečné metody. Na tomto místě je důležité připomenout, že samotný fakt, že civilisté následkem probíhajících bojů v průběhu ozbrojeného konfliktu hladoví, ještě neznamená porušení tohoto zákazu. V průběhu násilných konfliktů, především pokud trvají delší dobu, často dochází k celkovému nedostatku potravin. Zakázána je ovšem úmyslná snaha o odpírání potravin civilnímu obyvatelstvu užívaná jakožto vědomá součást vojenské taktiky[8]. Slabinou výše uvedených doplňkových protokolů je fakt, že nebyly ratifikovány všemi státy, a jejich status v rámci mezinárodního obyčejového práva zůstává sporný. To však neplatí pro samotný zákaz užívání hladovění civilního obyvatelstva jakožto způsobu boje. Přestože ještě v sedmdesátých letech 20. století byl tento zákaz dle řady právních expertů relativní novinkou[9], dle studie Mezinárodního výboru Červeného kříže lze v dnešní době toto pravidlo považovat za součást mezinárodního obyčejového práva, a to jak v rámci mezinárodních konfliktů, tak i vnitrostátních[10]. Úmyslná snaha o hladovění civilních obyvatel je pak jako způsob vedení boje v rámci mezinárodních konfliktů Římským statutem Mezinárodního trestního soudu výslovně kvalifikována jako válečný zločin[11].
A ještě jednou Sýrie
Jak je obecně známo, a příklad Sýrie je bohužel jen jedním z mnoha dalších utvrzení, samotná existence pravidel mezinárodního humanitárního práva ještě automaticky neznamená jejich bezvýjimečné aplikování a respektování v praxi. Zákaz úmyslného hladovění civilistů jakožto válečné taktiky žádnou ze stran zapojených do syrského konfliktu od jejího používání neodradil, ani zcela nezastavil. Je nicméně alespoň jednou z pák a argumentů, které může mezinárodní společenství při své snaze situaci hladovějících civilistů v Sýrii zlepšit, použít a používá. Rada bezpečnosti OSN od počátku syrského ozbrojeného konfliktu vydala již několik rezolucí vyzývajících všechny strany konfliktu k okamžitému zpřístupnění humanitární pomoci pro všechny potřebné osoby a ke spolupráci s příslušnými humanitárními organizacemi. Tváří v tvář stále se zvyšujícímu počtu hladovějících civilistů v obležených syrských městech tak dochází alespoň k občasným pokrokům, ať již v podobě nově otevřených humanitárních koridorů či dočasnému povolení přístupu humanitární pomoci do postižených oblastí. Malého dočasného zlepšení se dočkala i v úvodu textu zmíněná Madaya – počátkem ledna provládní síly konečně po téměř půl roce umožnily humanitárnímu konvoji vstoupit i s potravinami a léky do města[12]. Pomoc však nebyla dostatečná a brzy došlo k jejímu omezení. Z Madayi se tak pro její obyvatele opět stal izolovaný ostrov utrpení a nejistoty, ne nepodobný tomu, kterým se pro mnohé stala i Sýrie samotná.
[1] BBC. Madaya: Another 16 starve to death in besieged Syrian town. 30.01.2016 <http://www.bbc.com/news/world-middle-east-35449107> [poslední přístup 06.02.2016]
[2] Zpráva Generálního tajemníka OSN k implementaci rezolucím RB OSN č. 2139(2014), 2165(2014) a 2191(2014) ze dne 11. prosince 2015. <http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/N1542221.pdf> [poslední přístup 06.02.2016]
[3] Ibid.
[4] BBC. Who, What, Why: How long can someone survive without food? 20.02.2012 <http://www.bbc.com/news/magazine-17095605> [poslední přístup 06.02.2016]
[5] Lieberův kodex. <http://avalon.law.yale.edu/19th_century/lieber.asp> [poslední přístup 06.02.2016]
[6] Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války. 75 UNTS 287. Vstup v platnost 21. října 1950.
[7] ICRC: Komentář k Ženevské úmluvě o ochraně civilních osob za války. 1958. <https://www.icrc.org/applic/ihl/ihl.nsf/Comment.xsp?action=openDocument&documentId=660CC3CB70E98F1AC12563CD0042B693> [poslední přístup 06.02.2016]
[8] Hutter, Simone: Starvation as a Weapon: Domestic Policies of Deliberate Starvation as a Means to an End under International Law. Brill: 2015.
[9] Ibid
[10] Databáze Mezinárodního výboru Červeného kříže k obyčejovému mezinárodnímu humanitárnímu právu. <https://www.icrc.org/customary-ihl/eng/docs/v1_rul_rule53> [poslední přístup 06.02.2016]
[11] Čl. 8(2)(b)(xxv) Římský statut Mezinárodního trestního soudu. 2187 UNTS 90. Vstup v platnost 01.07.2002.
[12] BBC. Madaya Syria: Aid convoy reaches besieged town. 11.01.2016 <http://www.bbc.com/news/world-middle-east-35278173> [poslední přístup 06.02.2016]
Diskuze k článku ()