Jaká je cena za mír? Tranzitivní spravedlnost v post-konfliktních situacích

V září letošního roku oběhla svět přelomová zpráva o významném posunu v mírových jednáních mezi kolumbijskou vládou a zástupci Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC). Obě strany ozbrojeného vnitrostátního konfliktu po dlouhých a složitých jednáních podepsaly dohodu ustanovující, jakým způsobem se budou projednávat, stíhat a případně také soudit trestné činy, k jejichž spáchání v souvislosti s konfliktem v průběhu posledních padesáti let došlo. Probíhající mírový proces se zároveň stal opakovaným svědectvím delikátního vztahu, jenž mezi mírem a spravedlností v takovýchto situacích panuje.

Šárka Ošťádalováexterní spolupracovník, Právní prostor.cz

Vnitrostátní ozbrojený konflikt mezi vládou a místními povstaleckými skupinami, z nichž nejvýznamnější a nejsilnější pozici zastává právě FARC, je v rámci nadále probíhajících ozbrojených konfliktů považován za jeden z nejdelších na světě. Od svého počátku v 60. letech 20. století si vyžádal přes 220 tisíc obětí, přičemž v 80 % případů se jednalo o civilisty[1]. Mírový proces se v historii konfliktu rozbíhal již několikrát, nicméně až doposud vždy skončil neúspěšně. Současný pokus, který započal v listopadu 2012 na Kubě – jakožto na neutrálním území, se zatím dopracoval nejdále[2]. Právě dohoda o vyrovnání se se spáchanými zločiny byla dlouhodobě považována za nejtvrdší oříšek v rámci celého vyjednávání. Situace, v které se nyní Kolumbie nachází, není pro státy balancující na hraně mezi ukončením bojů a započetím nového post-konfliktního období nijak výjimečná. Nemá však jednoduché řešení. Což obzvlášť platí pro situace, kdy se země snaží ukončit ozbrojený konflikt vnitrostátního charakteru. Na jedné straně stojí touha po míru, jistotě, budoucnosti a stabilní společnosti. Na druhé však roky, či v případě Kolumbie dokonce desetiletí, násilí, únosů, mučení a masakrů dotýkajících se především nevinných civilistů. Vážných porušení základních pravidel humanitárního práva a lidských práv se v moderních vnitrostátních konfliktech zpravidla dopouští obě strany – jak povstalci, tak i státní složky. Na ramena povstaleckých skupin nicméně v očích státu i části společnosti často dopadá ještě břímě v podobě rozpoutání samotného konfliktu a narušení společenské a bezpečnostní stability země. Přirozenou touhou vlády je tak odstranit nebezpečí a zastavit a potrestat ty, kteří se proti ní postavili. Přirozenou touhou povstaleckých skupin je, na druhé straně, si zase udržet vydobyté postavení, prosadit změny, za které bojovaly, a zajistit si do budoucna jistotu a beztrestnost. Není potřeba velkého zkoumání, aby bylo jasné, v jak velkém rozporu vůči sobě zájmy obou stran jsou.

Mírové dohody a vyjednávání

Úspěšné uzavření udržitelného míru nicméně stojí a padá právě na jejich vzájemné ochotě ke spolupráci. Se zvyšující se hrozbou potencionální budoucí represe, a to především trestně-právní, zásadně klesá ochota povstaleckých skupin se mírových jednání účastnit a dohody v rámci nich uzavřené skutečně dodržovat. Na tomto místě je také zapotřebí si připomenout komplexitu mírových dohod. Samotné sliby týkající se ukončení bojů a dalšího neútočení nestačí. Je nutné vyjednat budoucí politické uspořádání země a rozložení politických sil. Často bývají součástí mírových dohod i ustanovení týkající se pozemkových reforem, návratu uprchlíků či vnitřně přesídlených osob (IDPs) a odškodnění obětí. V souvislosti s kolumbijským konfliktem se mluví až o 5 miliónech IDPs[3]. Nedílnou součástí cesty vedoucí ke skutečně stabilní a nenásilné budoucnosti je také odzbrojení povstaleckých skupin. Čerstvě uzavřený mír bývá křehký a i ojedinělé násilné incidenty mohou vést k opětovnému propadu do kolotoče násilí. Odevzdání zbraní výrazně napomáhá toto riziko snižovat. Je však očividné, jak velkým ústupkem z pohledu ozbrojených skupin takovýto krok je, neboť je činí potencionálně zranitelnými a výrazně oslabuje jejich mocenskou pozici. Povstalecké skupiny tudíž požadují na oplátku různé záruky. Kromě slibu budoucí politické participace na chodu země zpravidla také záruku, že jejich představitelé a členové nebudou za činy spáchané v průběhu konfliktu potrestáni (nebo alespoň za některé z nich) a také, že nebudou potrestáni za samotné „povstání“ proti státu.

Vláda země nacházející se v takovéto situaci stojí před těžkým rozhodnutím. Na jedné straně vah leží otázka spravedlnosti, potrestání spáchaných zločinů a odškodnění obětí či jejich blízkých, na druhé straně pak snaha o dosažení míru a udržení společenské stability. Koncept „spravedlnosti“ tak, jak jsme jej běžně zvyklí v západním pojetí vnímat, tedy jako potrestání viníků (retributivní – trestající spravedlnost) a poskytnutí zadostiučinění obětem, v takovýchto podmínkách sám o sobě neobstojí. Předně již proto, že by jeho bezpodmínečné vynucování zabránilo samotnému dosažení dohody o míru. Samostatně aplikovatelný není obzvlášť na případy intenzivních občanských válek, kdy byla do bojů nějakým způsobem víceméně zapojena většina populace. Mimo to, že není v silách justice vést plnohodnotné trestní řízení s tak velkým množstvím osob, samotné potrestání pro usmíření a opětovné vytvoření důvěry v rámci celé společnost zdaleka nestačí. Trestní soudnictví může přinést částečnou spravedlnost, ale samotná spravedlnost ne vždy přináší mír. V takovýchto případech proto stále častěji přichází ke slovu tzv. tranzitivní spravedlnost (transitional justice).

Cesta za pravdou vs. spravedlivé potrestání

Tranzitivní spravedlnost je Mezinárodním centrem pro tranzitivní spravedlnost[4] definována jako soubor soudních a mimosoudních opatření, jejichž cílem je řešit následky masivního porušování lidských práv, vyrovnat se s nimi a napomoci tak přechodu státu z konfliktního do post-konfliktního stavu. Jak bylo uvedeno výše, soudní opatření – a především pak trestně-právní soudní opatření, tvoří jen jednu ze široké škály nástrojů, jenž tranzitivní spravedlnost využívá, a zpravidla jsou vyhrazena pro ta nejzávažnější porušení lidských práv a humanitárního práva. Jedním z dalších mechanismů jsou tzv. „Komise pro pravdu“ (truth commissions), které jsou na vzestupu obzvlášť poslední dvě desetiletí. Odhaduje se, že do roku 2011 vzniklo po celém světě přibližně 40 Komisí pro pravdu[5]. Cílem těchto komisí není udělení trestu, ale objasnění minulosti, nalezení pravdy a „zahojení“ rány, kterou společnost utržila. V centru celého procesu tak nestojí provinění toho či onoho pachatele, ale oběti, jimž je umožněno povědět svůj příběh a případně i pachatele konfrontovat. Těm zase Komise pravdy umožňují přiznat se k činům, které spáchali, uznat jejich následky, převzít za ně zodpovědnost, projevit nad nimi lítost a obětem se omluvit a hledat u nich odpuštění. Někdy jsou trestněprávní řízení a komise pravdy doplněny i o další mechanismy – například zvláštní orgány věnující se otázce odškodnění obětí či různé institucionální změny (revize ústavy, reformy policie, soudnictví, …). Jen málokdy státy volí pouze ten či onen mechanismus. Zpravidla dochází k jejich kombinaci nebo vytváření různých hybridů.

Zajímavou cestu, jak se vypořádat s temným dědictvím apartheidu, zvolila po změně režimu Jihoafrická republika. V roce 1995 zde vznikla tzv. Komise pravdy a usmíření (Truth and Reconciliation Commission) založená na principu restorativní spravedlnosti. Ta se více než na samotné potrestání viníků zaměřuje na obnovení rozbořených poměrů a do centra procesu staví právě oběti a jejich příběhy. Komise pravdy a usmíření zřízená Jihoafrickou republikou umožňovala za určitých podmínek pachatelům politicky motivovaných činů požádat o udělení amnestie – ovšem výměnou za úplnou a pravdivou výpověď o povaze a rozsahu jejich činů. Hlavním cílem tak, opět, v těchto případech nebylo samotné potrestání viníků, ale zjištění pravdy, odhalení rozsahu porušování lidských práv a násilností, které se děly, a hledání cesty k uzdravení společnosti.

Právě odkrytí toho, co se vlastně v dobách občanské války, jiného druhu vnitrostátního konfliktu, či vlády násilného režimu dělo, bývá jednou z nejnáročnějších součástí celého procesu. Od některých zločinů spáchaných v Kolumbii, ať už vládou či FARC, uplynulo i více než třicet let. Dopátrat se po takové době plné pravdy bez spolupráce samotných pachatelů je extrémně obtížné, ne-li téměř nemožné. Leckdy chybí záznamy, svědci již nežijí nebo nejsou dosažitelní. Skutek byl pomalu pohřben pod nánosem času a historie. Amnestie jsou v takových případech pro viníky jednou z nejúčinnějších motivací. Na druhou stranu však zpravidla vyvolávají v postižené společnosti velkou nelibost, a to především mezi obětmi a jejich příbuznými. Zároveň je nutné brát v úvahu vývoj v oblasti mezinárodního práva a mezinárodněprávní závazky daných států. Jak uvádí Rosa Emilia Salamanca, výkonná ředitelka organizace Colectivo de Pensamiento y Acción Mujeres Paz y Seguridad, která se právě aktivně podílí na mírových jednáních mezi Kolumbií a FARC, i v důsledku ratifikace Římského statutu Mezinárodního trestního soudu již pro některé typy zločinů jednoduše amnestie nejsou aplikovatelné – a povstalecké skupiny si musí tuto skutečnost uvědomit[6].

Tranzitivní spravedlnost v Kolumbii

Tento fakt nakonec reflektuje i po měsících těžkého vyjednávání přijatá dohoda mezi kolumbijskou vládou a FARC. Z trestního řízení nebudou moci být vyňaty osoby, které se podílely na páchání zločinů proti lidskosti, zločinu genocidia či vážných forem válečných zločinů. Stejně tak nebude možné těmto osobám udělit amnestii. Ta bude ovšem, po splnění daných podmínek, udělena lidem, kteří se provinili „pouze“ politickými zločiny. Osoby, které budou spolupracovat se soudním systémem a plně přiznají a doznají rozsah svých zločinů, budou potrestány odnětím svobody v délce od pěti do osmi let – trest však vykonají mimo klasická vězeňská zařízení[7]. Osoby, které spáchaly stejné zločiny, ale začnou spolupracovat až v průběhu procesu, budou potrestány ve stejné výši, ale trest si odpykají v běžných vězeních. Ti, kteří se rozhodnou nespolupracovat, budou moci být odsouzeni až ke dvaceti letům odnětí svobody v běžných věznicích. Jurisdikce soudů se bude vztahovat na všechny osoby zapojené do vnitrostátního konfliktu – včetně zástupců státu.

Dosažená dohoda je nepochybně velkým úspěchem, nicméně její budoucí osud a naplnění jsou pevně spjaty s osudem finální komplexní mírové dohody, jenž by měla být podepsána v řádu pěti měsíců.[8] Zatím se nicméně zdá, že je proces na dobré, byť velmi křehké a náročné cestě. Už v této podobě se však dohoda mezi částí kolumbijské společnosti setkává se značnou vlnou kritiky – mířící právě na možnost udělení amnestie pro politicky motivované činy a limity délky trestu odnětí svobody pro spolupracující pachatele. Opět se tak potvrzuje, že mír má svou, leckdy i velmi vysokou cenu, a že jen zřídka kráčí pevně ruku v ruce se spravedlností.


[1] Centro de Memorial Historica: Colombia: Memorias de Guerra y Dignidad. <http://www.centrodememoriahistorica.gov.co/descargas/informes2013/bastaYa/BYColombiaMemoriasGuerraDignidadAgosto2014.pdf> [poslední přístup 17. 10. 2015]

[2] BBC. What is at stake in the Colombian peace proces? <http://www.bbc.com/news/world-latin-america-19875363> [poslední přístup 17. 10. 2015]

[3] Centro de Memorial Historica: Colombia: Memorias de Guerra y Dignidad. <http://www.centrodememoriahistorica.gov.co/descargas/informes2013/bastaYa/BYColombiaMemoriasGuerraDignidadAgosto2014.pdf>, Český rozhlas. Mír mezi kolumbijskou vládou a povstalci bude uzavřen do půl roku, potvrdily obě strany. <http://www.rozhlas.cz/zpravy/amerika/_zprava/mir-mezi-kolumbijskou-vladou-a-povstalci-bude-uzavreny-do-pul-roku-potvrdily-obe-strany--153636> [poslední přístup 17. 10. 2015]

[4] International Centre for Transitional Justice. <https://www.ictj.org/> [poslední přístup 17. 10. 2015]

[5] International Centre for Transitional Justice. Truth and Memory. <https://www.ictj.org/our-work/transitional-justice-issues/truth-and-memory> [poslední přístup 17. 10. 2015]

[6] Příspěvek na akci „Vytváření inkluzivních a mírumilovné společnosti skrze ženskou participaci a vedení: Osvědčené postupy z praxe“. 16. října 2015. OSN New York.

[7] Zřejmě tedy půjde o určitou formu domácího vězení.

[8] International Crisis Group. Statement on the Transitional Justice Agreement between the Colombian Government and FARC. <http://www.crisisgroup.org/en/publication-type/media-releases/2015/latin-america/statement-on-the-transitional-justice-agreement-between-the-colombian-government-and-the-farc.aspx> [poslední přístup 17. 10. 2015]

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Sdílejte článek
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři