Konstatovala rovněž to, co tvrdím neustále i já, tedy že ve vztahu k mládeži jsme na tom dobře, neboť trestná činnost u mladistvých obecně klesá, u dětí klesá činnost jinak trestná ještě více. Domnívám se, že jakékoli zpřísňování nemá žádné místo. Měli bychom se naopak zaměřit na to, jak s takovými dětmi pracovat. Právě na to se zaměřuje směrnice č. 800/2016 o procesních zárukách pro děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení. Směrnice je zarámovaná do celkových opatření pro trestní právo, kterými se zabývá Evropská unie. Jedná se v podstatě o páté opatření, když předtím byla přijata již směrnice o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení, směrnice o právu na informace v trestním řízení, směrnice o právu na přístup k obhájci v trestním řízení, směrnice o evropském zatýkacím rozkazu a směrnice, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem. Domnívám se, že tato nová směrnice je dobrá cesta k tomu, aby řízení vedlo k výsledku, který si přejeme, tedy aby se děti žádné trestné činnosti nedopouštěly. Hovoří-li směrnice o dětech, mám jimi na mysli děti až do 18 let, jak je chápe i Úmluva o právech dítěte.
Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2016/800
Pokud jde o legislativní proces před samotným přijetím směrnice, Komise předložila návrh v listopadu 2013, v červnu 2014 pak Rada přijala k návrhu Směrnice obecný přístup a v únoru 2015 byla vydána zpráva Výboru LIBE Evropského parlamentu. Směrnice pak byla přijata 11. května 2016 a vstoupila v platnost dne 10. června 2016.
Předmět směrnice je vymezen hned v čl. 1, podle nějž se stanoví společná minimální pravidla pro některá práva dětí podezřelých a obviněných v trestním řízení a dětí jako účastníků řízení o evropském zatýkacím rozkazu. Z toho vyplývá, že se týká jak vlastního trestního řízení, tak zatýkacího rozkazu z hlediska mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. Obecnými cíli směrnice jsou především účinná minimální úroveň ochrany základních procesních práv dětí a zlepšení justiční spolupráce mezi členskými státy. Specifickými cíli je pak posuzování zranitelnosti osob již na začátku a během celého trestního řízení, zajištění poskytnutí náležité pomoci v trestním řízení a přístupu k obhájci a zajištění adekvátních procesních záruk odpovídajících specifickým potřebám dětí ve všech fázích trestního řízení.
Působnost směrnice je jednak na všechna trestní řízení, avšak opravdu toliko na trestní řízení, v nichž jsou děti mladší 18 let, které jsou osobami podezřelými nebo obviněnými v trestním řízení či zatčenými na základě evropského zatykače a nesoucí trestní odpovědnost za své činy. Z toho jednoznačně vyplývá, že z hlediska chápání směrnice se tato vztahuje z hlediska české úpravy pouze na řízení ve věcech mladistvých, nikoli na řízení ve věcech dětí mladších patnácti let. Z hlediska trestního řízení se vztahuje jak na řízení přípravné, tak řízení před soudem. Z hlediska dětí mladších patnácti let směrnice výslovně zdůrazňuje, že se nevztahuje na jiné druhy řízení, zejména na řízení, která jsou speciálně určena pro děti a která by mohla vést k uložení ochranných, nápravných nebo výchovných opatření, tedy v zásadě těch opatření, která se v České republice podle § 93 zákona o soudnictví ve věcech mládeže ukládají dětem mladším patnácti let.
Zvažujeme-li rozsah působnosti směrnice, je třeba říci, že se vztahuje také na děti, které již dosáhly 18 let, pokud trestní řízení bylo zahájeno před dovršením tohoto věku. Zásadně se na tyto děti starší 18 let vztahuje směrnice pouze tehdy, jestliže je to vhodné a neomezí-li členské státy použití směrnice do 21 let, neboť pak lze směrnici použít bez omezení věku. To znamená, že členský stát může působnost směrnice omezit tak, že se bude vztahovat pouze na osoby do 21 let. Na tyto osoby se směrnice vztahuje s výjimkou ustanovení o osobách vykonávajících rodičovskou odpovědnost, neboť dítě je již zletilé a v řízení již rodiče nepůsobí.
Základní procesní záruky
Směrnice v čl. 4 až 20 stanovuje základní procesní záruky dětí podezřelých a obviněných v trestním řízení. Z pohledu české úpravy je směrnice významná zejména z hlediska otázek, které se týkají dětí-mladistvých, kterými jsou zejména právo na informace (čl. 4 až 5), právo na pomoc obhájce (čl. 6), právo na individuální posouzení (čl. 7), právo na lékařské vyšetření a pomoc (čl. 8 a 22), dále pravidla ve vztahu k dětem zbaveným osobní svobody (čl. 10 až 12), právo na ochranu soukromí (čl. 14) a právo na doprovod osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost (čl. 15). Jsou upravena i další práva, a to práva, která z hlediska české úpravy nejsou tak významná, neboť je česká právní úprava již výslovně upravuje a není proto potřeba na nich cokoli měnit.
Právo na informace
Důležitou procesní záruku představuje právo podezřelého nebo obviněného na informace o právech, které v průběhu trestního řízení má. Děti, rodiče a subsidiárně jiné vhodné osoby tak mají právo být po sdělení podezření nebo obvinění dítěti ve stanovených lhůtách informováni o svých právech. Právo na informace se tedy nevztahuje jen na děti, ale i na osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost, případně jiné vhodné osoby. Tyto osoby musí být informovány o právech podle směrnice 2012/13/EU o právech na informace v trestním řízení. Na tuto obecnou směrnici tak námi probíraná směrnice navazuje a odkazuje a zachovává tak základní informovanost.
Dále musí být dítě-mladistvý a citované osoby informovány o obecných aspektech průběhu řízení, tedy musí jim být sděleno, jakým způsobem má řízení proběhnout. Směrnice váže informační povinnost na tři momenty: neprodleně po sdělení podezření nebo obvinění má dítě právo na informování osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost, právo na pomoc obhájce, právo na ochranu soukromí, na doprovod osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost v jiných fázích řízení než soudní jednání a právo na právní pomoc. Toto je ten největší okruh, kdy musí být dítě či další osoba o těchto právech informováno. Dále je řečeno, že v co nejranějším vhodném stádiu řízení musí být dítě informováno o právu na individuální posouzení, na lékařské vyšetření a pomoc, právu na ochranu soukromí, právu na doprovod osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost v průběhu soudního jednání, právu na právní pomoc. Třetím momentem je pak situace, kdy je dítě zbaveno osobní svobody. Pak musí být informováno o právu na zvláštní zacházení během zbavení osobní svobody. Vzhledem k tomu, že v české právní úpravě je poučovací povinnost ve vztahu k dětem dána jednak v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže a rovněž v trestním řádu, bude třeba zejména u některých nových práv (např. u práva na právní pomoc či lékařského ošetření) a dále z hlediska práva na informace u rodiče a subsidiárně jiné vhodné osoby zvážit novelizaci.
Právo na pomoc obhájce
Zaměřme se nyní na právo na pomoc obhájce (čl. 6). Směrnice rozlišuje právo na přístup k obhájci a právo na pomoc obhájce. Prvně jmenované zahrnuje právo na zvolení si obhájce podle vlastní volby, nezajišťuje však účinnost obhajoby. Právo na pomoc obhájce je proto z hlediska směrnice odlišným. Spočívá totiž v tom, že není-li přítomnost obhájce zajištěna tím, že si ho dítě samo či jinou osobou zvolí, pak musí být dítěti zajištěna účinná pomoc obhájce ze strany státu, přičemž pomoc musí být pomocí skutečně účinnou ve smyslu čl. 6 odst. 2 a čl. 18 směrnice. V české právní úpravě zajišťuje právo na pomoc obhájce včetně práva na přístup k obhájci § 42 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a to prostřednictvím nutné obhajoby. Popsané požadavky směrnice tak tento český zákon splňuje. V § 43 jsou vyjmenována jednotlivá práva a poučení o nich, rovněž bezplatná obhajoba či obhajoba za sníženou odměnu. I z tohoto hlediska naše právní úprava směrnici vyhovuje. Směrnice však obsahuje i výjimky z práva na obhajobu, například právo na pomoc obhájce nevzniká při určení totožnosti dítěte, osobní prohlídce, krevní zkoušce či snímání otisků prstů.
Pomoc je v každém případě potřeba zajistit před výslechem ze strany policejního nebo jiného orgánu činného v trestním řízení nebo soudního orgánu, při provádění vyšetřovacího či jiného úkonu za účelem shromáždění důkazních prostředků podle odst. 4 písm. c) čl. 6 směrnice, bez zbytečného prodlení po zbavení svobody, nebo pokud bylo dítě předvoláno k soudu příslušnému v trestních věcech, v přiměřené lhůtě před tím, než se k tomuto soudu dostaví.
Pokud jde o pomoc obhájce při výslechu dítěte a jiných úkonech v trestním řízení, vyžaduje směrnice jednak zajištění pomoci obhájce před výslechem a v průběhu výslechu podezřelého nebo obviněného dítěte, umožnění aktivní účasti obhájce při výslechu podle vnitrostátního práva s podmínkou nenarušení účinného výkonu a podstaty práva a zajištění pořízení záznamu o jeho účasti. Uvedené platí i v případě, kdy se dítě stane ze svědka podezřelým nebo obviněným v průběhu výslechu. Byť se nemusí jednat o časté případy, je třeba říci, že důvody nutné obhajoby podle § 42 tr. řádu vznikají v okamžiku, kdy k takové situaci dojde. Není pak možné výslech dokončit, ale naopak je nutno jej přerušit. Pokud si u nás mladistvý nezvolí obhájce sám, musí mu být na základě směrnice ustanoven. Důvod nutné obhajoby mladistvého vzniká okamžikem, kdy jsou proti němu použita opatření podle zák. o soudnictví ve věcech mládeže nebo provedeny úkony podle trestního řádu.
Směrnice také výslovně zdůrazňuje, že přítomnost a pomoc obhájce neznamená, že musí být přítomnem u každého úkonu, ať už se jedná o úkon vyšetřovací či úkon spojený se shromažďováním důkazů. Výslovně tedy zdůrazňuje, že je třeba zajistit, aby byl obhájce mladistvému zajištěn minimálně v průběhu rekognice, konfrontace a rekonstrukce místa činu, je-li účast dítěte vyžadována nebo povolena. U všech těchto úkonů musí tedy být účast obhájce umožněna.
V případě, že má dítě právo na pomoc obhájce, avšak ten není přítomnem, platí podle čl. 6 odst. 7 směrnice, že orgány musí výslech nebo jiné shora popsané vyšetřovací úkony odložit. Česká právní úprava výslovně neřeší postup orgánů činných v trestním řízení ve fázi před zahájením trestního stíhání a s ohledem na to, že nutná obhajoba platí i ve fázi prověřování, vznikne-li důvod nutné obhajoby již tehdy, je potřeba buď uskutečnit volbu obhájce, nebo ho ustanovit. Z hlediska úkonů, které v této fázi řízení přicházejí do úvahy, je potřeba použít analogicky ust. § 165 odst. 3 nebo 4 trestního řádu. U rekonstrukce, která se provádí zásadně až po zahájení trestního stíhání a už vůbec ne u konfrontace, neboť tu zákon o soudnictví ve věcech mládeže ponechává pouze pro řízení před soudem, problém nevzniká.
Směrnice dále zakotvuje prioritu audiovizuálního záznamu výslechu mladistvého, je-li to přiměřené okolnostem případu. Tato priorita v našem právu není zakotvena. Pokud jde o výjimku z práva na pomoc obhájce, čl. 6 odst. 6 směrnice stanoví možnost odchýlení se, pokud to není v rozporu s právem na spravedlivý proces, není-li pomoc přiměřená vzhledem k okolnostem případu nebo je brán prvořadý ohled na nejlepší zájmy dítěte. Musí se však vždy zvažovat základní kritéria, tj. závažnost trestného činu, složitost věci nebo možná opatření v souvislosti s trestným činem. Výjimce však nikdy nepodléhají předvedení před soud či soudce za účelem rozhodnutí o vazbě, ani jakákoli řízení během vazby.
Evropský soud pro lidská práva již v několika svých rozhodnutích zdůraznil, že právo na obhajobu je, vzhledem k významu a úloze obhajoby v trestním řízení, součástí práva na spravedlivý proces. Směrnice proto, jak již uvedeno shora, hovoří o pomoci obhájce, nikoli pouze o ustanovení obhájce, neboť podle judikatury ESLP ustanovení obhájce samo o sobě nezaručuje účinnost této pomoci, když ustanovený obhájce může zemřít, onemocnět, vyhýbat se plnění svých povinností apod. Za této situace je podle ESLP potřeba, aby orgány činné v trestním řízení přiměly obhájce, aby svá práva řádně vykonával, případně byl nahrazen obhájcem jiným. Na druhou stranu judikatura zdůrazňuje, že stát nemůže být odpovědný za každého obhájce, který byl obviněnému ustanoven. Z nezávislosti výkonu obhajoby na státu vyplývá, že vedení obhajoby je záležitostí mezi obviněným a jeho obhájcem, ať už byl přidělen v rámci právní pomoci nebo si jej klient platí sám na základě své volby. Přesto je třeba přihlédnout k tomu, že čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nutí příslušné státní orgány zasáhnout pouze tehdy, jestliže nedostatky ze strany ustanoveného obhájce vyjdou najevo nebo jestliže jsou o nich jakýmkoli jiným způsobem informovány.
Směrnice zdůrazňuje, že dopustí-li se obhájce zjevné procesní chyby, v jejímž důsledku mělo dojít k odmítnutí opravného prostředku, měl by příslušný soud přijmout určitá pozitivní opatření, například vyzvat právního zástupce, aby svá pochybení napravil.
Právo na individuální posouzení
Pokud jde o právo na individuální posouzení (čl. 7 směrnice), to směřuje k tomu, co je specifickou potřebou dítěte, a zohlednění potřeb dítěte v trestním řízení z hlediska jeho ochrany, vzdělávání, odborné přípravy a sociálního začlenění. Individuální posouzení si jako cíl klade sloužit pro rozhodování o tom, zda je třeba přijmout jakékoli zvláštní opatření ve prospěch dítěte (např. praktickou pomoc), pro posuzování vhodnosti a účinnosti jakýchkoli preventivních opatření přijímaných ve vztahu k dítěti (např. výchovných opatření nebo výchovných povinností) a pro rozhodování (např. rozhodnutí o zadržení či vazbě) či přijímání určitého postupu v rámci trestního řízení (např. rozhodnutí o odklonech), včetně ukládání trestu. Právo na individuální posouzení je vymezeno věcným hlediskem, podle nějž je nutno brát individuálně v úvahu osobnost a zralost dítěte, materiální, ekonomické, sociální a rodinné zázemí či jinou zvláštní zranitelnost dítěte (např. poruchy učení, komunikační problémy). Z časového hlediska se pak uplatní v co nejranějším vhodném stadiu řízení a v přiměřené lhůtě, zásadně před podáním obžaloby, výjimečně po podání obžaloby, je-li to v zájmu dítěte, přičemž by měla být dána možnost přehodnotit vhodnost a účinnost opatření či rozhodnutí přijatých před individuálním posouzením. Individuální posouzení provedené v nedávné době by mělo být možné použít, bylo-li aktualizováno.
Individuální posouzení se zásadně provádí za spoluúčasti dítěte, kvalifikovanými odborníky na základě multidisciplinárního přístupu a je-li to vhodné, i za účasti nositele rodičovské odpovědnosti. Během trestního řízení by v případě změny okolností měla být zajištěna aktualizace. Směrnice dále stanoví výjimky z pravidel posouzení, tedy kdy je možné se odchýlit od této povinnosti.
Je rovněž potřeba zmínit českou právní úpravu, která vychází ze základních zásad vymezených v § 3 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a zejména stanoví dva typy zpráv, a to v § 55 zákona o soudnictví ve věcech mládeže zprávu o zjištění poměrů mladistvého a v § 56 zákona o soudnictví ve věcech mládeže zprávu o osobních, rodinných a sociálních poměrech a aktuální životní situaci. Zde by bylo vhodné zvážit novelizaci, zejména z hlediska stanovení nejzazšího okamžiku zpracování zpráv, ke kterému by mělo dojít nejpozději před soudním jednáním. Dále by měly být do zpracovávání zprávy zapojeny osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost nebo jiné vhodné osoby a rovněž pak odborníci. Měla by také být zajištěna možnost přehodnotit vhodnost a účinnost opatření či rozhodnutí přijatých před individuálním posouzením v případě podání obžaloby bez individuálního posouzení.
Směrnice dále stanoví pravidla týkající se zbavení osobní svobody a zacházení s dítětem (čl. 10 až 12). Česká právní úprava zde upravuje zadržení (§ 75 až 77 TrŘ, § 51 ZSM), vazbu (§ 46 až 50 ZSM), oddělené umístění v policejní vazbě (§ 51 odst. 1 ZSM) a oddělené umístění pro výkon vazby (§ 25 a 26a zákona o výkonu vazby). Zde přichází novelizace do úvahy jen z hlediska upřesnění oddělení od ostatních dospělých, jinak podle mého názoru česká právní úprava v zásadě vyhovuje.
Právo na lékařské vyšetření
Dalším právem zakotveným směrnicí je právo na lékařské vyšetření (čl. 8 směrnice), což je chápáno jako speciální právo za účelem posouzení celkového duševního a tělesného stavu dítěte, které musí být co nejméně invazivní, provedené lékařem či kvalifikovaným odborníkem a zaprotokolované. I česká právní úprava povinnost vyšetření dítěte, které je zadrženo nebo vzato do vazby, zná, dokonce jako povinnost, zatímco směrnice hovoří toliko o právu. Právo na lékařské vyšetření může být realizováno i na žádost dítěte, rodiče nebo jiné vhodné osoby či obhájce, což naše právní úprava příliš nereflektuje. I zde by tedy bylo vhodné uvažovat o novelizaci.
Právo na ochranu soukromí
Směrnice dále pamatuje na právo na ochranu soukromí (čl. 14), kdy v tomto ohledu současná česká právní úprava požadavkům směrnice plně vyhovuje a dokonce jde nad rámec požadavků, a to co do požadavků „neveřejnosti“ veřejného zasedání či hlavního líčení. Směrnice neveřejnost sice doporučuje, avšak nestanoví ji jako jedinou možnost, neboť říká, že je možné vyloučit veřejnost ve vhodných případech.
Právo na doprovod osoby vykonávající rodičovskou odpovědnost
Směrnice zná rovněž právo na doprovod (čl. 15). I zde jde česká právní úprava nad rámec směrnice, neboť zákonný zástupce nebo opatrovník mají možnost uplatňovat daleko širší rozsah práv než jen děti doprovázet (§ 43 odst. 1 ZSM). Není ovšem zakotvena možnost doprovázet mladistvého jinou vhodnou osobou, kterou si dítě zvolí.
Další procesní záruky pro děti podle Směrnice
Podle Směrnice má dítě dále právo na včasné a řádné projednání věci (čl. 13 Směrnice; srov. k tomu i § 3 odst. 1 a 6 ZSM) a právo být osobně přítomen při soudním řízení a účastnit se ho (srov. čl. 16 a § 64 odst. 1, 4 ZSM). Členské státy EU jsou povinny zajistit, aby vnitrostátní právní předpisy zaručovaly účinný výkon práva na pomoc obhájce podle čl. 6 Směrnice (čl. 18 Směrnice), což je v zásadě zajištěno s určitými drobnými výjimkami (viz shora) již stávající úpravou v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže ve spojení s příslušnými navazujícími ustanoveními trestního řádu. Dále jsou povinny zajistit odborné vzdělávání zaměstnanců orgánů činných v trestním řízení a vazebních zařízení, kteří se zabývají věcmi týkajících se dětí (čl. 20 Směrnice). K tomu srov. § 3 odst. 8 ZSM.
Kongres Právní prostor 2017
Ve dnech 25. a 26. dubna 2017 se v Seči u Chrudimi konal již 7. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, předseda Ústavního soudu, náměstek ministra vnitra, Soudcovská unie a Svaz průmyslu a dopravy.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.
Diskuze k článku ()