Ve Švýcarsku byla přijata v referendu změna federální ústavy zakazující stavbu minaretů, jež vyvolala debatu o možnosti nerespektování rozhodnutí ústavodárce Spolkovým soudem. V kontextu uvedených aktuálních případů článek nejprve rozebírá možnost úplného vyloučení konání referend o lidských právech. Výluka z možnosti konat referendum může mít řadu podob, které jsou popsány s uvedením praktických problémů slovenské a slovinské úpravy. V zásadě jde o škálu pěti možností, z nichž ta nejméně restriktivní umožňuje v referendu přijmout jakoukoliv úpravu neodporující materiálnímu jádru ústavy, zatímco ta nejvíce restriktivní zakazuje konání referend jakkoliv se dotýkajících rozsahu lidských práv. Závěrečná kapitola obsahuje teoretické pojednání o legitimitě rozhodnutí přijatých v referendu jako takových s ohledem na možnost jejich aposteriorního soudního přezkumu a apriorních výluk.
Úvod
Lid je v demokratickém státě suverénem, ale základní práva a svobody jsou nezadatelné a nezrušitelné. Tyto dvě klíčové zásady moderního státu se dostávají poměrně často do kolize, a to jak při hlasování parlamentu o omezení základních práv, tak – ještě citelněji – při přímém hlasování lidu v referendu o lidskoprávních tématech. Právě rozhodování referendem o lidských právech se budeme věnovat.
Konkrétních případů z poslední doby není málo. V roce 2009 švýcarští voliči většinou 58 % hlasů[1] v referendu odhlasovali novelu, kterou bylo do ústavy vloženo ustanovení, jež zní: „Stavba minaretů se zakazuje“.[2] V roce 2008 se v Kalifornii konalo referendum o schválení dodatku kalifornské ústavy, který by definoval manželství jako svazek muže a ženy (Proposition 8); dodatek ústavy byl schválen většinou 52 % hlasů voličů.[3]
Na stejné téma proběhlo referendum 7. února 2015 na Slovensku. Předcházelo tomu rozhodnutí slovenského Ústavného súdu Pl. ÚS 24/2014 z 28. října 2014, v němž tři z otázek byly shledány slučitelnými s čl. 93 odst. 3 slovenské ústavy, podle něhož předmětem referenda nemohou být základní práva a svobody; jednu otázku Ústavný súd nepřipustil. Slovenské referendum bylo nakonec neplatné pro nedostatečnou účast občanů. Referendum o definici manželství jako svazku muže a ženy se konalo i v Chorvatsku 1. prosince 2013; 66 % voličů hlasovalo pro tuto definici. Slovinské referendum z 25. března 2012 a z 20. prosince 2015 odmítlo většinou 55 %, respektive 63 % hlasů nový kodex rodinného práva přijatý parlamentem, mimo jiné rozšiřující práva registrovaných partnerů. 22. května 2015 Irové většinou 62 % hlasů při šedesátiprocentní účasti potvrdili oběma komorami parlamentu schválený[4] třicátý čtvrtý dodatek irské ústavy, podle kterého sňatek může být uzavřen mezi dvěma osobami bez ohledu na pohlaví; jde tak o vůbec první zavedení „same-sex marriage“ na světě, které se událo cestou referenda.
Státy přistupují k možným kolizím demokratické legitimity rozhodnutí v referendu na straně jedné a nezadatelnosti a nezrušitelnosti základních práv a svobod na straně druhé různě. Můžeme vysledovat tři typická řešení:
-
V některých státech se referenda nekonají. Tak tomu je například na celostátní úrovni v Německu, v Belgii nebo v USA. Ve Velké Británii se referenda konají jen z vůle suverénního parlamentu.[5] Těmito státy se zabývat nebudeme.
-
V některých státech je sice referendum možné konat, ale z možných otázek jsou vyloučeny ty, které se týkají základních práv a svobody. Článek 93 odst. 3 slovenské ústavy už byl zmíněn. O podobné výluce se uvažuje v připravovaném českém vládním návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Nad dodržováním výluk bdí ústavní soudy. Varianty těchto výluk si rozebereme níže.
-
Některé státy či země jsou proslulé velmi širokým používáním referend, platí to zejména o Švýcarsku a o Kalifornii. I v těchto případech však existují instance, které přípustnost případného zásahu do základních práv a svobod mohou přezkoumat. Ve Spojených státech amerických to jsou federální soudy interpretující Ústavu USA a ve vztahu ke Švýcarsku Evropský soud pro lidská práva, který interpretuje Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod.
Od této specifické konstelace (ad 3) začneme a poznatky zde získané pak využijeme v dalších úvahách o lidskoprávních výlukách, jejich vhodnosti a způsobu interpretace (ad 2). V závěru článku pak zasadíme zmíněnou kolizi do širšího ústavněteoretického kontextu.
Není naším úkolem vyjadřovat zde svůj politický názor, zda jsou referenda obecně přínosná, či ne. Ostatně takový soud lze těžko učinit nezávisle na historickém kontextu té či oné země a ústavy. Ačkoli se ústavní systémy jednotlivých států vzájemně ovlivňují a určité instituty se inspirují v jiných ústavách či přímo transplantují,[6] přece jen i nadále matkou ústavy je historie.[7] Řešení fungující v jednom státě nejsou snadno přenositelná jinam. Referenda v jednotlivých státech jsou také různě konstruována, jsou decisní či poradní, obligatorní či fakultativní, vázaná na různé podmínky atd.; i toho se dotkneme jen okrajově tam, kde konkrétní podoba referenda má zásadní význam pro naše téma.
Zde se zaměříme jen na jeden dílčí problém – na možnou kolizi demokratického rozhodování v referendu a ochrany základních práv a svobod – a budeme sledovat různá řešení tohoto problému, judiciální i legislativní.
Externí přezkum výsledku referend o lidských právech
Zmíněný kalifornský a švýcarský případ spojuje jeden relativně nový fenomén – střet práv či zájmů příslušníků určité, v dané společnosti zpravidla nepopulární, menšiny a vůlí většiny, která prosazuje omezování (či nerozšiřování) těchto práv demokratickými mechanismy. Podívejme se, jak rozhodují soudní orgány, které poměřují výsledek referenda požadavky federálními nebo mezinárodními standardy ochrany lidských práv.
Soudní orgány, které mají pravomoc taková opatření ex post externě přezkoumávat, totiž stojí před dilematem, jak zároveň chránit základní práva dotčených jednotlivců a přiměřeně respektovat silně vyjádřený názor demokratické většiny.[8]
Manželství osob stejného pohlaví v USA
Ve Spojených státech v posledních přibližně deseti letech probíhá intenzivní společenská diskuse o tom, zda mají být uzákoněny manželské svazky osob stejného pohlaví. Poprvé se tak stalo v roce 2004 na základě rozhodnutí massachusettského Nejvyššího soudu,[9] který konstatoval, že omezení institutu manželství jen na osoby odlišného pohlaví odporuje principu zákazu diskriminace garantovanému státní ústavou. Toto rozhodnutí vyvolalo bouřlivou reakci v řadě dalších států USA, přičemž ještě v roce 2004 byla v jedenácti státech konána úspěšná referenda o ústavních dodatcích, které omezovaly institut manželství na páry odlišného pohlaví.[10] Obdobně jako v Massachusetts rozhodl ještě Nejvyšší soud New Jersey v roce 2006,[11] kalifornský Nejvyšší soud v roce 2008 (k tomu viz níže) a o rok později Nejvyšší soud státu Iowa.[12] Až po těchto rozhodnutích byly svazky osob stejného pohlaví poprvé schváleny zákonodárci ve státě Vermont.[13]
Kalifornie
Spolu s podzimními volbami v roce 2008 se v Kalifornii konalo referendum o schválení dodatku kalifornské ústavy, který by definoval manželství jako svazek muže a ženy (Proposition 8). Referendum bylo po velice vyhrocené kampani úspěšné s podporou 52 % voličů.[14] Tím byly v Kalifornii vytvořeny tři skupiny párů: sezdané páry odlišného pohlaví, sezdané páry stejného pohlaví[15] a páry stejného pohlaví, které po přijetí ústavního dodatku již nemohly uzavřít manželství, ale na základě zákona jen občanský svazek (civil union). Přijetí ústavního dodatku bylo napadeno před kalifornským Nejvyšším soudem, který se nacházel v prekérní situaci: necelý rok předtím rozhodl, že nedovolení manželství osob stejného pohlaví odporuje zákazu diskriminace obsaženému ve státní ústavě,[16] načež voliči do ústavy dopsali pravý opak.
S tímto dilematem se soudci vypořádali tím, že respektovali výsledek referenda a konstatovali, že do ústavy byla zakotvena pouze velice úzká výjimka ze zásady rovnosti, která se vztahuje výlučně na způsobilost párů stejného pohlaví uzavřít manželství – nikoliv na jakákoliv jiná práva z manželství plynoucí.[17] Tím tedy všechny tři výše uvedené skupiny získaly totožná práva a svazky osob stejného pohlaví se od svazků osob opačného pohlaví lišily výlučně tím, že se nesměly jmenovat manželství. Je třeba zmínit disentní stanovisko soudce Carlose R. Morena,[18] který byl přesvědčen, že voliči neměli právo zasáhnout do ústavně garantované zásady rovnosti. S odvoláním na článek XVIII kalifornské ústavy tvrdil, že referendum znamenalo tak významnou změnu ústavy, že bylo třeba svolat ústavodárný konvent.[19] Podle soudce Morena je smyslem ústavního zakotvení zásady rovnosti ochrana menšin proti rozhodnutí většiny, a tudíž z ní nelze připustit žádné výjimky. Z procedurálních důvodů tedy navrhoval prohlásit celý ústavní dodatek za neplatný.
Následně se problém kalifornského dodatku dostal před federální soudy, které měly posoudit jeho soulad se 14. dodatkem federální Ústavy, jenž zakotvil (v roce 1868) rovnost před zákonem (equal protection of the laws). Federální obvodní soud a následně Federální odvolací soud 9. obvodu se shodly na tom, že kalifornský dodatek omezující manželství jen na páry odlišného pohlaví je v rozporu s federální ústavou a prohlásily jej za neplatný.[20] Argumentovaly však nikoliv rovností před zákonem, ale právní jistotou (due proces clause) osob stejného pohlaví, které chtějí uzavřít manželství. Odvolací soud se explicitně odmítl vyjádřit k problematice zákazu manželství osob stejného pohlaví obecně a vystačil si se závěrem, že není přípustné, aby manželství osob stejného pohlaví, která jsou již jednou uzákoněna, byla zase zrušena. Touto argumentací však soud ignoroval skutečnost, že manželství osob stejného pohlaví nebylo v Kalifornii zakotveno rozhodnutím zákonodárce, nýbrž soudu, a nevypořádal se příliš přesvědčivě s tím, zda není vyšší legitimita rozhodnutí voličů v referendu o ústavním dodatku. Ve věci Hollingsworth et al. v. Perry[21] potom rozhodoval Nejvyšší soud Spojených států, ale vyhnul se meritornímu přezkoumání. Všechna řízení jsou totiž v americkém právním systému koncipována jako sporná, a tak ve sporu o soulad státního práva s federální ústavou vystupuje jako žalovaný samotný stát (respektive některý jeho orgán), který má za úkol svůj právní řád hájit. Jelikož však politická reprezentace státu Kalifornie odmítla nadále ústavní dodatek hájit s tím, že jej sama považuje za diskriminační a homofobní, hrozilo „kontumační“ vítězství navrhovatelů. Proto se přezkoumání rozhodnutí federálního odvolacího soudu domáhala skupina soukromých osob, která tvrdila, že hájí zájem kalifornských voličů, kteří ústavní dodatek schválili. Nejvyšší soud však v těsném rozhodnutí (pět ku čtyřem) konstatoval, že navrhovatelé nemají aktivní legitimaci (standing), neboť nejsou napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nikterak přímo dotčeni. Tentýž den také Nejvyšší soud vynesl rozsudek,[22] jímž prohlásil za protiústavní část federálního zákona na ochranu manželství (The Defense of Marriage Act, DOMA), která znemožňovala uznání manželství osob stejného pohlaví pro účely federálního práva.[23] Argumentace soudu se však opírala o povinnost federace respektovat svobodu jednotlivých států manželství osob stejného pohlaví uzákonit.
Nejvyšší soud se tak nevyjádřil explicitně k protiústavnosti zákazu manželství osob stejného pohlaví. Ačkoliv tak učinil za pomoci formálních argumentů, které se nedotýkaly přímo jádra věci, jednoznačně otevřel cestu k vývoji doktríny rovného manželství (equal marriage), která je v americké společnosti čím dál více přijímána. Skutečnost, že se Nejvyšší soud k věci nevyjádřil přímo, však vedla k poněkud nepřehlednému právnímu procesu, pomocí nějž bitva o uzákonění manželství osob stejného pohlaví probíhala v každém státě zvlášť.
Další státy
Výše popsaný vývoj otevřel cestu k soudním sporům v dalších státech USA, kde navrhovatelé již přímo argumentovali, že omezení institutu manželství na různopohlavní páry odporuje právu na rovnost před zákonem. Většina federálních soudů prvních i druhých stupňů tuto argumentaci přijala a Nejvyšší soud se opět ve všech případech odmítl příslušnými věcmi zabývat s odkazem na skutečnost, že nebyl v předchozích řízeních vysloven odlišný názor soudem prvního a druhého stupně. Znovu se tedy Nejvyšší soud vyhnul meritornímu rozhodnutí ohledně tohoto závažného tématu rozdělujícího americkou společnost. Tímto postupem byly svazky osob stejného pohlaví uzákoněny celkem ve 35 státech (počítaje v to i státy, které přijaly příslušnou změnu legislativní cestou), což v Alabamě vedlo dokonce k nevídané revoltě státního Nejvyššího soudu proti federálním soudům (viz níže).
Konečně až Federální odvolací soud 6. obvodu odmítl na doktrínu rovného manželství přistoupit a zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, který prohlásil za protiústavní úpravu státu Ohio, která omezovala manželství na páry odlišného pohlaví.[24] Za těchto okolností již Nejvyššímu soudu nezbývalo než souhlasit s tím, že případ projedná, a konečně nařídil ústní jednání ve spojené věci Obergefell v. Hodges na 28. dubna 2015.[25] Bylo těžko představitelné, že by Nejvyšší soud de facto převrátil judikaturu většiny odvolacích soudů, která považovala zákaz manželství osob stejného pohlaví za rozporný se 14. dodatkem Ústavy USA. Takovým rozhodnutím by se totiž řada států ocitla ve stejné situaci jako Kalifornie v roce 2008, kdy by přistoupily k opětovnému zrušení manželství osob stejného pohlaví poté, co byla na základě pravomocných rozhodnutí federálních soudů zavedena. Nejvyšší soud by pak musel zase řešit otázku, zda je takový postup přijatelný – Federální odvolací soud 9. obvodu byl přinejmenším v kalifornském případě přesvědčen, že nikoliv.
Nejvyšší soud USA 26. června 2015 ve věci Obergefell v. Hodges[26] rozhodl, že osoby
stejného pohlaví napříč Spojenými státy mají ústavně zaručené právo uzavřít manželství, čímž dovršil sérii zákonů a rozsudků na toto téma. Rozhodl tak poměrem pět ku čtyřem; disentující soudci zdůrazňovali právě demokratický argument, totiž, že o tak závažné otázce, jako je změna definice manželství, které existuje po tisíciletí, mají rozhodovat reprezentanti lidu v zákonodárných sborech států, a nikoli federální soud. Majorita Nejvyššího soudu se však opřela o 14. dodatek Ústavy USA („Žádný stát… nemá právo zbavit jakoukoli osobu, podléhající jeho pravomoci, stejné ochrany zákona “) a argumentovala, že manželství sice je tradiční instituce, ale přece jen se v čase mění (např. zákaz sňatků mezi bělochy a černochy zrušil Nejvyšší soud definitivně pro celé USA až v roce 1967). Jednotlivec přitom má svobodu rozhodovat o svém životě, včetně intimních rozhodnutí, s kým a jak bude žít. Instituce manželství představuje podporu a ochranu společného života i stabilního prostředí pro děti, které v homosexuálních vztazích tak jako tak vyrůstají. Zdůrazněno bylo rovněž, že rodina je základ státu, že společnost závisí na fungování a stabilitě rodin. Upírání manželství celé velké skupině lidí považovala majorita Nejvyššího soudu za dnes už nepřijatelný zásah do jejich důstojnosti.
Detailněji toto významné rozhodnutí rozebírat nebudeme, avšak dilema ochrany základních práv na straně jedné a respektu k demokratické vůli občanů oněch států, které manželství osob stejného pohlaví odmítaly, je v něm důležitým faktorem.
Zákaz minaretů ve Švýcarsku a podobné evropské případy
V roce 2009 švýcarští voliči většinou 58 %[27] v referendu odhlasovali novelu, kterou bylo do ústavy vloženo ustanovení, jež zní: „Stavba minaretů se zakazuje“.[28] Příznivci iniciativy proti minaretům argumentovali, že minarety jsou „symbolem nároku islámu na politicko-společenskou moc“, přičemž minarety podle nich „neslouží žádnému náboženskému účelu“.[29] Tím vznikla ve Švýcarsku zvláštní situace, kdy součástí ústavy, jež jinak garantuje náboženskou rovnost,[30] je ustanovení přinejmenším podezřelé z nepřímé diskriminace jedné náboženské skupiny.
Obecný zákaz stavby minaretů platí na celém území Švýcarska bez vázanosti na ochranu krajiny nebo památkově chráněných oblastí, navíc bez definice toho, co je to minaret. Přitom navrhovatelé ani nepopírali, že svou iniciativu namířili přímo proti muslimské menšině; použili přitom argument, že minarety jako součást mešit, tedy staveb sloužících pro náboženské uctívání, neslouží náboženským, nýbrž politickým cílům. Ačkoliv pro tento návrh hlasovala při účasti 53,76 % jen přibližně čtvrtina švýcarských obyvatel, stala se příslušná norma součástí ústavního textu. Spolkový soud Švýcarska jako jediná federální soudní instance přitom nemá pravomoc do celého procesu zasáhnout, a to a priori ani ex post.[31]
Ve Švýcarsku aktuálně probíhá debata o případné změně pravidel vypisování referend s možností vyloučení některých otázek a soudního přezkumu.[32] Vzhledem k současné politické situaci však takové návrhy zůstávají pouze v rovině úvah, které pravděpodobně nenajdou reflexi v legislativních změnách.[33] Uvažuje se však, že by švýcarský Spolkový soud mohl alespoň v určitém rozsahu vyslovit neaplikovatelnost tohoto čl. 72 odst. 3 ústavy pro rozpor s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Navázal by tak na své kontroverzní rozhodnutí z roku 2012, kde konstatoval, že mezinárodní lidskoprávní smlouvy, kterými je Švýcarsko vázáno, mají vyšší právní sílu než švýcarské právo, dokonce i na ústavní úrovni.[34] To bylo reakcí na referendum z 28. listopadu 2010, v němž 52,3 % hlasujících prosadilo do článku 121 švýcarské ústavy ztrátu práva pobytu cizinců, kteří se dopustili určitých trestných činů nebo zneužívali sociální dávky. Spolkový soud v tomto rozhodnutí z 12. října 2012 vyslovil, že toto ústavní ustanovení není až do přijetí prováděcího zákona použitelné.
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 2, 2016. Pokračování článku dostupné zde.
[1] Schweizerische Bundeskanzlei: Vorlage Nr. 57. Ergebnisse der Volksabstimmung vom 29. 11. 2009.
[2] „Der Bau von Minaretten ist verboten.“ BV 72 III (Bundeverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft vom 18. April 1999).
[3] California Secretary of State: Statement of Vote: 2008 General Election, 13. prosince 2008.
[4] Podle čl. 46 a 47 irské ústavy vyžaduje změna ústavy souhlas obou komor parlamentu a většiny občanů hlasujících v referendu.
[5] K suverenitě parlamentu ve Velké Británii aktuálně PÍŠA, R. Je suverenita Parlamentu stále živá? Právník. 2014, roč. 153, č. 11, s. 988–1006; KYSELA, J. Ústava mezi právem a politikou. Úvod do ústavní teorie. Praha: Leges, 2014, s. 165–172.
[6] Srov. v české právní vědě texty Kristiána Léka, např. LÉKO, K. Zahraniční inspirace při změnách ústav. In: J. Wintr – M. Antoš (eds). Ústavní právo v mezinárodním kontextu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013, s. 7–16, a LÉKO, K. Srovnávací argumentace před ústavními soudy (zahraniční inspirace při interpretaci ústav). In: M. Antoš – J. Wintr (eds). Ústavní teorie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015, s. 107–117.
[7] LLOMPART, J. Die Geschichtlichkeit der Prinzipien. Frankfurt am Main: Klostermann, 1976, s. 160.
[8] K možnosti řešit toto dilema pomocí principu proporcionality srov. ASKARI, D. Ochrana práv menšin versus rozhodnutí se silnou demokratickou legitimitou. In: M. Antoš – J. Wintr (eds). Ústavní teorie. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2015, s. 17–30.
[9] Goodridge v. Department of Public Health, 798 N. E. 2d 941 (Mass. 2003).
[10] CBS News: 11 States Ban Same-sex Marriage, článek z 30. září 2004. Dostupný z: (http://www.cbsnews.com/ news/11-states-ban-same-sex-marriage/) (cit. 29. března 2015).
[11] Lewis v. Harris, 908 A.2d 196 (N. J. 2006).
[12] Varnum v. Brien, 763 N. W. 2d 862 (Iowa 2009).
[13] An Act to Protect Religious Freedom and Recognize Equality in Civil Marriage, Act 3, Regular Session, Session Laws of Vermont 2009.
[14] California Secretary of State: Statement of Vote: 2008 General Election, 13. prosince 2008.
[15] Nejvyšší soud Kalifornie totiž rozhodl, že manželství osob stejného pohlaví uzavřená v mezidobí, tj. do přijetí ústavního dodatku, jsou i nadále platná. Strauss v. Horton, 207 P. 3d 48 (Cal. 2009), IX. výrok.
[16] In Re Marriage Cases, 183 P.3d 384 (Cal. 2008).
[17] Strauss v. Horton, 207 P.3d 48 (Cal. 2009), I. a II. výrok.
[18] Strauss v. Horton, 207 P.3d 48, 129 (Cal. 2009), Concurring and Dissenting Opinion by MORENO, J.
[19] Čl. XVIII kalifornské Ústavy totiž rozlišuje mezi dodatkem (amendment) a změnou (revision). Zatímco dodatek je možné schválit referendem, k provedení hlubší změny musí být svolán ústavodárný konvent.
[20] Perry v. Brown, 671 F.3d 1052 C. A. 9 (Cal. 2011).
[21] Hollingsworth v. Perry, 133 S. Ct. 2652 U. S. (2013).
[22] United States v. Windsor, 133 S. Ct. 2675 U. S. (2013).
[23] The Defense of Marriage Act of 1996, 110 Stat. 2419, Art. 3.
[24] DeBoer v. Snyder, 772 F.3d 388 C. A. 6 (Mich. 2014).
[25] Obergefell v. Hodges, 135 S. Ct. 1039 U. S. (2015).
[26] Obergefell v. Hodges, 576 U. S. (2015). Informaci o tomto rozhodnutí podává ONDŘEJEK, P. Případ Obergefell v. Hodges před Nejvyšším soudem USA – k otázce diskriminace párů osob stejného pohlaví. Bulletin Výzkumného centra pro lidská práva, č. 3–4/2015. Dostupné z: (http://files.vclp.cz/200000089-a2f46a4eb1/ Bulletin_UNCE_3_4_2015.pdf), s. 16–17.
[27] Schweizerische Bundeskanzlei: Vorlage Nr. 57. Ergebnisse der Volksabstimmung vom 29. 11. 2009.
[28] „Der Bau von Minaretten ist verboten.“ BV 72 III (Bundeverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft vom 18. April 1999).
[29] Volksabstimmung vom 29. November 2009, Erläuterungen des Bunderates, 26. října 2009, s. 27.
[30] BV 8 II.
[31] BV 189.
[32] MOECKLI, D. Of Minarets and Foreign Criminals: Swiss Direct Democracy and Human Rights. Human Rights Law Review. 2011, Vol. 11, Issue 4, s. 785–789.
[33] Ibidem, s. 792.
[34] BGE 139 I 16; 2C 828/2011, Urteil vom 12. Oktober 2012, Bundesgericht der Schweizerischen Eidgenossenschaft.
[35] BV 190.
Diskuze k článku ()