Mezi Ukrajinou a Ruskem aneb protiprávnost připojení Krymského poloostrova k Ruské federaci

Autonomní republika Krym byla ještě před několika měsíci de iure i de facto pevná součást Ukrajinské republiky. Politické události související s Majdanem a následná politická a společenská nestabilita v zemi však otřásly nejen celou Ukrajinou, ale i právním statusem jak Krymské autonomní republiky, tak i sídlem ukrajinské a ruské námořní flotily – přístavním městem Sevastopol.

externí spolupracovník, Právní prostor.cz
Foto: Fotolia

Události posledních týdnů jsou zřejmě většině čtenářů známé, nicméně krátké shrnutí na začátek pro připomenutí jistě neuškodí.

Dne 16. března 2014 proběhlo referendum vyhlášené krymským parlamentem, v němž obyvatelé Autonomní republiky Krym dostali možnost rozhodnout o tom, jakou cestou se poloostrov do budoucna vydá – směrem ke sjednocení s Ruskou federací, nebo směrem k setrvání součástí Ukrajiny (ovšem na základě ústavy z roku 1992, která dávala Krymu podstatně větší nezávislost a autonomii než aktuální ústava). Výsledky referenda byly jasné – drtivá většina voličů se vyslovila pro připojení Krymské autonomní republiky a města Sevastopol k Ruské federaci. Již 17. března tak vyhlásil krymský parlament samostatnost a pod názvem Krymská republika požádal o možnost vstoupit do Ruské federace. Stejně tak požádali i představitelé města Sevastopol. Dva dny po referendu, 18. března 2014, podepsali krymský premiér Sergej Aksjonov, starosta Sevastopolu Alexej Čalyj a ruský prezident Vladimír Putin Smlouvu o připojení Krymské republiky a Sevastopolu do Ruské federace. Potud prostá fakta. Jak se ovšem na uspořádané referendum, vyhlášení samostatnosti a samotné připojení k Ruské federaci dívá mezinárodní a vnitrostátní ukrajinské právo?

Pokud na chvíli ustoupíme stranou od politických konotací, potažmo sociologických výzkumů a etnického charakteru Krymského poloostrova, a podívali bychom se na situaci čistě očima smluvního i obyčejového mezinárodního práva či vnitrostátního, tedy ukrajinského práva, stává se situace poměrně přehlednou. Určitá část samostatného suverénního státu uspořádala referendum o tom, zda si nadále přeje či nepřeje zůstat součástí daného státu. A to zcela samostatně. Bez ohledu na platnou ústavu a názor zákonodárců i politického vedení země. Následně, na základě výsledků referenda se od dané země odtrhla, vyhlásila samostatnost a z této pozice podepsala smlouvu o připojení se do jiného státního útvaru. Aplikováno na konkrétní situaci – byl to právě krymský parlament, který referendum uspořádal a následně i vyhlásil samostatnost. Základním problémem zůstává, že krymský parlament neměl nikdy k podobnému kroku dostatečné zákonné zmocnění. Čl. 92 odst. 13 a 18 ukrajinské ústavy[1] jasně stanoví, že státní hranice a teritoriální struktura země mohou být určeny a ustanoveny pouze a jenom ukrajinskými zákony. Ústava neupírá lidu možnost rozhodnout o těchto záležitostech formou referenda, nicméně toto referendum musí být vyhlášeno příslušnými státními orgány, a jelikož se jedná o záležitost dotýkající se celého státu, musí mít taktéž možnost se k němu vyjádřit všechny osoby, které jsou nadány volebním právem. Referendum vyhlášené krymským parlamentem tak v otázce zákonnosti selhává v několika aspektech – nevyhlásil jej k tomu legitimní státní orgán a možnost zúčastnit se jej byla omezena striktně na obyvatele krymské oblasti. Samotný Ukrajinský ústavní soud prohlásil ve svém rozsudku[2] z 14. března 2014 rozhodnutí o vyhlášení referenda za nezákonné a v rozporu s ukrajinskou ústavou. Krymský parlament tedy neměl právo referendum vyhlásit a výsledky referenda, ať už byly sebepřesvědčivější, nemohly být dostatečným právním základem pro odtržení Krymské autonomní republiky a města Sevastopol od Ukrajiny.

Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969[3] v čl. 7 písm. a) uvádí, že: „Z titulu svých funkcí a bez předložení plných mocí se za zástupce svých států považují… hlavy států, předsedové vlád a ministři zahraničních věcí, a to pro všechny úkony související se sjednáváním smlouvy.“ Čl. 8 dále stanoví, že: „Úkon související se sjednáním smlouvy a provedený osobou, která podle čl. 7 nemůže být pokládána za oprávněnou zastupovat stát pro tento účel, je právně neúčinný, ledaže je tímto státem dodatečně potvrzen.“ Ukrajinská ústava se k otázce sjednávání mezinárodní smluv vyjadřuje v čl. 87 odst. 32, kde orgánem nadaným pravomocí „k udělování souhlasu se závaznou povahou mezinárodních smluv“ je Verkhovna Rada Ukrajiny. Osobou s pravomocí ke sjednávání mezinárodních smluv je dle čl. 106 odst. 3 prezident země. Z norem vnitrostátního i mezinárodního práva tak jasně vyplývá, že stejně jako představitelé krymského parlamentu neměli pravomoc vyhlásit referendum o připojení Krymu k Ruské federaci a vyhlášení nezávislosti na Ukrajině, neměli také, jako političtí představitelé správní jednotky stále spadající pod ukrajinskou suverenitu a státní zřízení, pravomoc uzavřít s Ruskou federací jakoukoliv mezinárodní smlouvu, natož smlouvu o vstupu do federace.

S trochou nadsázky tak lze odtržení Autonomní krymského republiky z právního hlediska přirovnat k situaci, kdyby krajská rada nějakého českého kraje uspořádala referendum o odtržení tohoto kraje od České republiky a jeho připojení k některému z okolních států. Občané tohoto kraje by se v referendu vyslovili pro odtržení, kraj proto vyhlásil nezávislost a jeho hejtman by následně stvrdil připojení kraje k sousedními státu podpisem smlouvy s jeho prezidentem.

V souvislosti se situacemi, kdy dojde k faktickému odtržení určité části státu, ve které žije v zemi menšinové etnikum či obyvatelé odlišné národnosti, se často skloňuje právo národů na sebeurčení. Přestože toto právo uvádí Charta OSN, a to ji v druhém odstavci prvního článku[4], a hrálo významnou roli nejen např. v procesu dekolonizace[5], nelze jej automaticky stavět nad princip teritoriální integrity a suverenity. Názory na přesný vztah mezi právem národů na sebeurčení a principem teritoriální integrity a suverenity se v rámci diskurzu mezinárodního práva různí, obecně lze nicméně říci, že větší význam je dáván zachování stability a teritoriální integrity daného státu – vždy s přihlédnutím k individuální situaci.[6]  Část nauky například zastává názor, že právo národů na sebeurčení vstupu do popředí v okamžiku, kdy je daný národ státem, na jehož území žije, dlouhodobě vystavován takovému zacházení, které je v rozporu se základními lidskými právy.[7] Což ovšem není případ Krymského poloostrova a jeho obyvatel majících ruskou národnost.

Zajímavý je taktéž přístup ruského prezidenta Putina, který přirovnal situaci Krymu k odtržení Kosova.[8] Toto přirovnání, byť na první pohled lákavé, ovšem nemůže při hlubším zamyšlení obstát. Oproti Kosovu území Krymu a jeho obyvatelé za sebou neměli několik let krvavého ozbrojeného konfliktu doprovázeného etnicky motivovanými čistkami a zločiny proti lidskosti. Kosovo, oproti Krymu, bylo již po několik let pod správou mezinárodního společenství. Stejně tak rozhodně nelze říci, že by z Krymského poloostrova již po několik let zaznívaly důrazné a opakující se hlasy volající po nezávislosti či připojení k Ruské federaci. Situace Krymu je tak od Kosova značně odlišná.

Na závěr lze ještě krátce podotknout, že vzhledem k výše řečenému lze považovat vstup ruských ozbrojených jednotek a postupné obsazování krymských správních úřadů za závažné porušení mezinárodního práva, a to především za porušení zásady svrchované rovnosti a principu teritoriální suverenity. Z  pohledu ukrajinského práva bylo uspořádání referenda a vyhlášení nezávislosti protiprávní. Z pohledu mezinárodního práva nelze považovat smlouvu o přistoupení mezi Autonomní republikou Krym a městem Sevastopol na jedné straně a Ruskou federací na straně druhé za platnou a svým vstupem na území krymského poloostrova a zahájením správy nad touto oblastí porušila Ruská federace kogentní normy mezinárodní práva. Potud právo. Svět se ovšem neřídí pouze podle ústav, zákoníků a smluv. Dění kolem Krymského poloostrova tak zřejmě ještě bude velice zajímavé - z mnoha úhlů pohledu.

[1] Ústava Ukrajiny (originálním názvem „Konstytucija Ukrajiny“) v platném znění. Online dostupné na <http://en.wikisource.org/wiki/Constitution_of_Ukraine,_2010> [poslední přístup 03. 04. 2014]

[2] Rozhodnutí Ústavního soudu Ukrajinské republiky č. 1702-6/14 ze dne 06. 03. 2014. Online dostupné na <http://mfa.gov.ua/en/news-feeds/foreign-offices-news/20137-rishennya-konstitucijnogo-sudu-v-ukrajini-shhodo-referendumu-v-krimu> [poslední přístup 03. 04. 2014]

[3] Vídeňská úmluva o smluvním právu. (vstup v platnost 27. 01. 1980) 1155 U.N.T.S. 331; Ruská federace ke smlouvě přistoupila 29. 04. 1986. Ukrajina 14. 05. 1986.

[4] Charta OSN. Op. cit. Čl. 1 odst. 2:  „Cíle Spojených národů jsou tyto… rozvíjeti mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činiti jiná vhodná opatření na posílení světového míru.“

[5]  OSN VS RES 1514 (XV) Deklarace o udělení nezávislosti koloniálním zemím a národům A/RES/1514(XV)

[6] GUDELEVICIUTE, V.: Does the principle of self-determinatin prevail over the principe of territorial integrity? Int. J. of Baltic Law Vol. 2, No. 2 (duben, 2005) <http://au.tamilnet.com/img/publish/2009/10/Gudeleviciute.pdf> [poslední přístup 03. 04. 2014]

[7] CASSESE, A.: Self-determination of peoples: A legal reappraisal (Cambridge University Press, 1995)

[8] Putin: Crimea similar to Kosovo, West is rewriting its own rule book. Online přístupné na <http://rt.com/news/putin-address-parliament-crimea-562/> [poslední přístup 03. 04. 2014]

Hodnocení článku
50%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu