(Ne)smyslné americké žaloby

Spojené státy jsou typickým místem pro nesmyslné žaloby. Čas od času se striktní ochrana občanských práv a svobod dostane na takovou úroveň, že výsledky jsou na první pohled nepochopitelné. Ale je tomu skutečně tak?

Atlas consulting, a.s.
Foto: Fotolia

Kauza McDonald

Asi jako první případ, který každého napadne, když se řekne nesmyslná žaloba, je spor americké penzistky paní Liebeck, která žalovala McDonald za to, že se popálila kávou. Tato paní si u výdejního okénka koupila kávu, a protože v autě, které řídil její synovec, nebyly žádné držáky na nápoje, umístila vcelku nešťastně kelímek se zakoupenou kávou mezi stehna, a to za tím účelem, aby mohla do nápoje vmíchat cukr a smetanu. Během tohoto procesu se jí podařilo si vylít celý obsah kelímku do klína, což jí způsobilo popáleniny třetího stupně. Paní Liebeck ovšem neváhala podat svoji žalobu, za kterou ji nakonec porota státu Nové Mexiko přiznala náhradu v celkové výši 2,86 milionu amerických dolarů.

Samotná média v USA tento případ pojmenovala jako pošetilý soudní spor. Obecně se má za to, že odškodnění bylo paní Liebeck přiznáno pouze z toho důvodu, že na kelímku nebylo varování, že nápoj je horký. Takže prvotní dojem je jasný. Nějaká stará paní si vlastní hloupostí přivodí zranění a ještě má takovou drzost, že žaluje chudáka McDonald, který jí nakonec musí zaplatit odškodnění v astronomické výši. Ale je toto i realita? Pojďme se na tento případ podívat blíže.

Prvním bodem, který je potřeba zdůraznit, je americký systém zdravotní péče. Ne nadarmo se říká, že základní pravidlo přežití v USA je nebýt nemocný. I přestože má většina obyvatel uzavřené zdravotní pojištění, tak toto pojištění většinou kryje pouze poměrnou část účtu za nemocnici a zbytek si musí pacient doplatit sám. V tomto konkrétním případě byla z důvodu popálenin (mimochodem na velice citlivém místě) paní Liebeck hospitalizována 8 dní v nemocnici, kde prodělala několik transplantací kůže a následná rekonvalescence trvala dohromady 2 roky. Za dobu pobytu v nemocnici ztratila paní Liebeck 20% své hmotnosti a na konci hospitalizace vážila pouze 38 kg.

Původně paní Liebeck chtěla po McDonaldu odškodné ve výši 20 tisíc dolarů, které by pokrylo účet za nemocnici (10,5 tisíce dolarů), následné náklady na budoucí léčbu (cca 2,5 tisíce dolarů) a ušlý zisk (cca 5 tisíc dolarů). Místo této částky McDonald nabídl vyrovnání ve výši 800 dolarů. Když McDonald odmítl požadavek paní Liebeck na vyrovnání, najala si Liebeck advokáta, který následně požadoval po McDonaldu odškodné ve výši 90 tisíc dolarů, kterou následně zvýšil na 300 tisíc dolarů. Nestranný mediátor vyčíslil celkové odškodné na 225 tisíc dolarů, ale McDonald všechny tyto nabídky vyrovnání odmítal. Logicky tedy následoval soudní proces.

Zde je potřeba vyvrátit základní chybnou domněnku, že žaloba byla podána z toho důvodu, že na kelímku chybělo upozornění, že káva je horká, paní Liebeck tedy nemohla vědět, že nápoj je horký, a proto s tím tak neopatrně zacházela. Tato zažitá domněnka je naprosto zcestná a neodpovídá realitě, protože na kelímku varování bylo a paní Liebeck si byla moc dobře vědoma toho, že káva je horká.

Pravda je taková, že žaloba byla postavena na tom, že McDonald prodává závadný produkt, protože káva je tak horká, že může způsobit (a také způsobila) popáleniny třetího stupně. Pokud může káva bezprostředně po servírování způsobit zranění takového rozsahu je zřejmé, že je uchovávána v takové teplotě zcela bezdůvodně, protože její konzumace je velice nebezpečná.

Teplota kávy, kterou McDonald v té době prodával, byla 82 - 88 °C a bylo prokázáno, že takto horký nápoj způsobí popáleniny třetího stupně za 2 – 7 vteřin po kontaktu s pokožkou, přitom kdyby byl nápoj podáván o pouhých 10 °C chladnější, popáleniny třetího stupně by byly způsobeny až za 20 vteřin a tento čas navíc by pohodlně stačil k odstranění tekutiny či mokrého oblečení z politého místa a k takto rozsáhlému poranění by vůbec nedošlo. McDonald argumentoval tím, že důvod, proč prodávají kávu tak horkou, je ten, že jejich zákazníci často řídí dlouhé úseky a chtějí mít kávu teplou i po více než hodině řízení. K tomuto byly provedeny rozsáhlé průzkumy, kde více než 90 % dotázaných odpovědělo, že kávu chtějí konzumovat hned po zakoupení a rovněž jim vadí, že je tak horká, že se nedá pít. Tento argument byl tedy vyvrácen a následně se objevilo to, čemu američtí právníci říkají „smoking gun“, tedy důkaz, který rozhoduje spor. Nalezla se totiž vnitropodniková směrnice, která doporučuje všem restauracím McDonald, že je levnější odškodňovat lidi, kteří se popálí jejich kávou, než skutečně snížit teplotu o oněch 10 °C. Ve skutečnosti během deseti let McDonald obdržel více než 700 stížností od zákazníků, kteří byli popáleni jejich kávou, a vydal přes 500 tisíc dolarů na odškodnění. McDonald si byl tedy moc dobře vědom toho, že prodává defektní výrobek, ale nechtěl s tím nic dělat, protože taková náprava by byla dražší, než finanční odškodňování poškozených.

Dvanáctičlenná porota rozhodla o tom, že vzniklou újmu si paní Liebeck zavinila z 20 % sama a z 80 % je to vina McDonaldu, a proto porota přiznala paní Liebeck kompenzaci 200 tisíc dolarů, poníženou o 20 % jejího zavinění, tedy částku ve výši 160 tisíc dolarů. Následně byla ještě přiznána represivní neboli exemplární náhrada škody ve výši 2,7 milionu dolarů. Represivní náhrada škody se v americkém právu používá jako způsob, jak odradit žalovaného z další účasti na jednání, které je podobné tomu, které tvoří základ žaloby. I přestože účelem represivní náhrady škody není odškodňovat žalobce, přesto žalobce obdrží i tento druh náhrady škody. Částka ve výši 2,7 milionu dolarů rovněž nebyla stanovena náhodně. Jednalo se o celkový výnos ze všech restaurací McDonald po celém světě z prodeje kávy ze jeden nebo dva dny.

Tato částka ovšem nikdy vyplacena nebyla, protože McDonald podal odvolání a následně se s paní Liebeck mimosoudně vyrovnal. Součástí této dohody byla i doložka mlčenlivosti, a proto se už nedozvíme, jaká byla výše tohoto vyrovnání.

 

Kauza koťátko v mikrovlnné troubě

Další případ, který každého napadne, když se řekne nesmyslná americká žaloba, je kauza, kdy se postarší paní vrátilo domů koťátko, které bylo z důvodu nepříznivého venkovního počasí celé mokré a třáslo se zimou. Inu, tuto dámu nenapadlo nic lepšího, než koťátko co nejrychleji a nejúčelněji usušit v její mikrovlnce. Jaké ovšem bylo její překvapení, když zjistila, že původem nepěkného zápachu a hustého kouře v kuchyni je její milované koťátko, které pobyt v mikrovlnné troubě nesnášelo zrovna dobře. Paní neváhala a žalovala výrobce mikrovlnky o náhradu škody a bylo jí přiznáno odškodné v astronomické výši.

Na tomto kauze je zajímavé to, že se nikdy nestala. Nepodařilo se mi odhalit původ této fámy. Je možné, že to začalo úsměvným varováním výrobce, že se nesmí v mikrovlnce sušit domácí zvířata nebo je původem něčí vtipná historka, která se s úspěchem rozšířila. Důležité je, že koťátko v mikrovlnce a následná náhrada škody je fikce.

 

Závěrem

Nechci tímto článkem tvrdit, že v USA nedochází k nesmyslným žalobám a ještě směšnějším rozsudkům. Je to dáno mimo jiné i velkou rozlohou Ameriky a dále obrovskou řekněme kulturní rozdílností jednotlivých států. Když státy jako New York, Illinois či Californie jsou konvenčnímu způsobu rozhodování sporů bližší, a naopak jižní státy jako Mississippi, Alabama nebo Louisiana jsou typickou baštou těchto bizarních procesů. Poukazovat na zřejmý rozdíl mezi těmito státy je v dnešní době zřejmě nekorektní, a tak, ať si čtenář sám odpoví.

Každopádně, na těchto dvou případech, které jsou pro našince typickým příkladem nesmyslné žaloby v USA lze demonstrovat, že fakta jsou mnohdy velice rozdílná oproti tomu, co se říká.

Hodnocení článku
72%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články