Pasivní legitimace k náhradě škody v případě zrušeného charterového letu Zdroj: Fotolia

Pasivní legitimace k náhradě škody v případě zrušeného charterového letu

...aneb koho žalovat, když dojde ke zrušení letu zakoupeného prostřednictvím cestovní kanceláře? Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004 (dále jen „Nařízení”) se zabývá úpravou práv a povinností cestujících a leteckých přepravců v oblasti zrušených a zpožděných letů, přičemž přepravovaným osobám zakotvuje mj. nárok na finanční kompenzaci.

Mgr.  Matyáš Moska

Mgr. Matyáš Moska

advokátní koncipient, Arrows advokátní kancelář, s.r.o.

Mgr. Matyáš Moska

advokátní koncipient, Arrows advokátní kancelář, s.r.o.

Petra Švédová

Petra Švédová

Paralegal, Arrows advokátní kancelář, s.r.o.

Petra Švédová

Paralegal, Arrows advokátní kancelář, s.r.o.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004 (dále jen „Nařízení”) se zabývá úpravou práv a povinností cestujících a leteckých přepravců v oblasti zrušených a zpožděných letů, přičemž přepravovaným osobám zakotvuje mj. nárok na finanční kompenzaci. Co však zůstávalo donedávna sporné, je otázka pasivní legitimace k vymáhání tohoto nároku v případě zrušení charterového letu zakoupeného prostřednictvím cestovní kanceláře. Pokud jde o zrušení (nejen charterového) letu, cestujícím plyne právo na náhradu škody, pokud nebyli o zrušení letu informováni:

  • alespoň dva týdny před plánovaným časem odletu 

  • nebo ve lhůtě od dvou týdnů do sedmi dnů před plánovaným časem odletu a nebyl jim nabídnut náhradní let s odletem alespoň dvě hodiny před plánovaným časem odletu a s příletem nejvíce čtyři hodiny po plánovaném čase příletu

  • nebo ve lhůtě menší než sedm dnů před plánovaným časem odletu a nebyl jim nabídnut náhradní let s odletem nejpozději jednu hodinu před plánovaným odletem a s příletem nejpozději dvě hodiny po plánovaném příletu

Tato ustanovení se vzhledem k odst. 5 preambule Nařízení [1] vztahují právě i na charterové lety objednané prostřednictvím cestovní kanceláře či jiného zprostředkovatele (např. v rámci pobytového balíčku či zájezdu).

Dle čl. 3 odst. 5 Nařízení vymezujícího oblast působnosti Nařízení pak platí, že Nařízení se vztahuje na každého provozujícího leteckého dopravce, který přepravuje cestující podle čl. 3 odst. 1 a 2 Nařízení.

Z výše uvedeného tedy plyne, že je to právě letecký přepravce, kdo je povinen cestující řádně a včas o zrušení letu informovat. V opačném případě je letecký přepravce povinen k náhradě škody dle příslušných ustanovení Nařízení.

Otázkou ale zůstává, kdo je povinen k náhradě škody za situace, kdy letecký přepravce o zrušení letu informuje cestovní kancelář, prostřednictvím které byl tento let zakoupen, nicméně o této skutečnosti se cestující přesto nedozví. Jinými slovy, je letecký přepravce za nesplnění informační povinnosti ve vztahu k cestujícím objektivně odpovědný?

Určitým vodítkem při řešení této sporné otázky je článek 3 odst. 5 Nařízení, dle něhož platí: „Jestliže provozující letecký dopravce nemá smlouvu s cestujícím a plní povinnosti podle tohoto nařízení, má se za to, že letecký dopravce jedná v zastoupení osoby, jež uzavřela smlouvu s tímto cestujícím, což v tomto případě znamená, pokud cestující není v přímém smluvním vztahu s přepravcem, platí, že přepravce jedná za subjekt, se kterým má cestující uzavřenou smlouvu, tedy zde např. za cestovní kancelář.“

Povahou stanovené informační povinnosti leteckého přepravce se v nedávné době rovněž zabýval Soudní dvůr Evropské unie, který ji rozvedl ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2017 ve věci C-302/2016, v němž mj. uvedl:

Článek 5 odst. 1 písm. c)článek 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, musí být vykládány v tom smyslu, že provozující letecký dopravce je povinen uhradit náhradu upravenou těmito ustanoveními v případě zrušení letu, o němž nebyl cestující informován alespoň dva týdny před plánovaným časem odletu, a to i tehdy, jestliže tento dopravce alespoň dva týdny před tímto časem informoval o tomto zrušení cestovní kancelář, jejímž prostřednictvím byla uzavřena přepravní smlouva s dotčeným cestujícím a tato kancelář o tom neinformovala tohoto cestujícího v této lhůtě.” 

Soudní dvůr Evropské unie tedy dovodil, že povinnosti k náhradě škody se s poukazem na splnění informační povinnosti pouze ve vztahu k cestovní kanceláři přepravce zprostit nemůže.

Navíc dle článku 5 odst. 4 Nařízení, upravující zrušení letu, platí, že důkazní břemeno týkající se otázek, zda a kdy byl cestující informován o zrušení letu, spočívá výhradně na provozujícím leteckém dopravci.

Z tohoto rozsudku i z příslušných ustanovení Nařízení tedy vyplývá, že ve shora popsaném případě je subjektem pasivně legitimovaným k náhradě škody vždy provozující letecký přepravce, který zároveň nese informační povinnost, a to jak vůči cestovní kanceláři, tak vůči samotným přepravovaným osobám. Ačkoli se tak cestující v praxi často nechávají od vymáhání nároku odradit (ať už pasivním přístupem přepravce či jeho zamítavým stanoviskem), vzhledem k výše uvedenému doporučujeme v úsilí setrvat a neváhat přistoupit k vymáhání předmětného nároku soudní cestou.


[1] ve znění: „Protože se rozdíl mezi pravidelnou a nepravidelnou leteckou dopravou zmenšuje, ochrana cestujících by se měla uplatnit nejen na pravidelných, ale také na nepravidelných letech, včetně těch, které tvoří součást souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy.”

cestovní náhrady letecká doprava

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články