Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004 (dále jen „Nařízení”) se zabývá úpravou práv a povinností cestujících a leteckých přepravců v oblasti zrušených a zpožděných letů, přičemž přepravovaným osobám zakotvuje mj. nárok na finanční kompenzaci. Co však zůstávalo donedávna sporné, je otázka pasivní legitimace k vymáhání tohoto nároku v případě zrušení charterového letu zakoupeného prostřednictvím cestovní kanceláře. Pokud jde o zrušení (nejen charterového) letu, cestujícím plyne právo na náhradu škody, pokud nebyli o zrušení letu informováni:
-
alespoň dva týdny před plánovaným časem odletu
-
nebo ve lhůtě od dvou týdnů do sedmi dnů před plánovaným časem odletu a nebyl jim nabídnut náhradní let s odletem alespoň dvě hodiny před plánovaným časem odletu a s příletem nejvíce čtyři hodiny po plánovaném čase příletu
-
nebo ve lhůtě menší než sedm dnů před plánovaným časem odletu a nebyl jim nabídnut náhradní let s odletem nejpozději jednu hodinu před plánovaným odletem a s příletem nejpozději dvě hodiny po plánovaném příletu
Tato ustanovení se vzhledem k odst. 5 preambule Nařízení [1] vztahují právě i na charterové lety objednané prostřednictvím cestovní kanceláře či jiného zprostředkovatele (např. v rámci pobytového balíčku či zájezdu).
Dle čl. 3 odst. 5 Nařízení vymezujícího oblast působnosti Nařízení pak platí, že Nařízení se vztahuje na každého provozujícího leteckého dopravce, který přepravuje cestující podle čl. 3 odst. 1 a 2 Nařízení.
Z výše uvedeného tedy plyne, že je to právě letecký přepravce, kdo je povinen cestující řádně a včas o zrušení letu informovat. V opačném případě je letecký přepravce povinen k náhradě škody dle příslušných ustanovení Nařízení.
Otázkou ale zůstává, kdo je povinen k náhradě škody za situace, kdy letecký přepravce o zrušení letu informuje cestovní kancelář, prostřednictvím které byl tento let zakoupen, nicméně o této skutečnosti se cestující přesto nedozví. Jinými slovy, je letecký přepravce za nesplnění informační povinnosti ve vztahu k cestujícím objektivně odpovědný?
Určitým vodítkem při řešení této sporné otázky je článek 3 odst. 5 Nařízení, dle něhož platí: „Jestliže provozující letecký dopravce nemá smlouvu s cestujícím a plní povinnosti podle tohoto nařízení, má se za to, že letecký dopravce jedná v zastoupení osoby, jež uzavřela smlouvu s tímto cestujícím, což v tomto případě znamená, pokud cestující není v přímém smluvním vztahu s přepravcem, platí, že přepravce jedná za subjekt, se kterým má cestující uzavřenou smlouvu, tedy zde např. za cestovní kancelář.“
Povahou stanovené informační povinnosti leteckého přepravce se v nedávné době rovněž zabýval Soudní dvůr Evropské unie, který ji rozvedl ve svém rozsudku ze dne 11. 5. 2017 ve věci C-302/2016, v němž mj. uvedl:
„Článek 5 odst. 1 písm. c) a článek 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, musí být vykládány v tom smyslu, že provozující letecký dopravce je povinen uhradit náhradu upravenou těmito ustanoveními v případě zrušení letu, o němž nebyl cestující informován alespoň dva týdny před plánovaným časem odletu, a to i tehdy, jestliže tento dopravce alespoň dva týdny před tímto časem informoval o tomto zrušení cestovní kancelář, jejímž prostřednictvím byla uzavřena přepravní smlouva s dotčeným cestujícím a tato kancelář o tom neinformovala tohoto cestujícího v této lhůtě.”
Soudní dvůr Evropské unie tedy dovodil, že povinnosti k náhradě škody se s poukazem na splnění informační povinnosti pouze ve vztahu k cestovní kanceláři přepravce zprostit nemůže.
Navíc dle článku 5 odst. 4 Nařízení, upravující zrušení letu, platí, že důkazní břemeno týkající se otázek, zda a kdy byl cestující informován o zrušení letu, spočívá výhradně na provozujícím leteckém dopravci.
Z tohoto rozsudku i z příslušných ustanovení Nařízení tedy vyplývá, že ve shora popsaném případě je subjektem pasivně legitimovaným k náhradě škody vždy provozující letecký přepravce, který zároveň nese informační povinnost, a to jak vůči cestovní kanceláři, tak vůči samotným přepravovaným osobám. Ačkoli se tak cestující v praxi často nechávají od vymáhání nároku odradit (ať už pasivním přístupem přepravce či jeho zamítavým stanoviskem), vzhledem k výše uvedenému doporučujeme v úsilí setrvat a neváhat přistoupit k vymáhání předmětného nároku soudní cestou.
[1] ve znění: „Protože se rozdíl mezi pravidelnou a nepravidelnou leteckou dopravou zmenšuje, ochrana cestujících by se měla uplatnit nejen na pravidelných, ale také na nepravidelných letech, včetně těch, které tvoří součást souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy.”
Diskuze k článku ()