Přitom je ale demokratický deficit EU tématem, které hýbe politikou dnes a denně, tématem, které rezonuje pomalu v každém restauračním zařízení, ať už v Karlíně nebo v zapadlé slezské vesničce (diskutéři pouze ne vždy vnímají, že se baví právě o demokratickém deficitu). Demokratický deficit EU má totiž mnoho podob. Jistě, sofistikovaná a erudovaná debata založená mnohdy na empirických poznatcích je vyhrazena spíše akademickému prostředí,[1] ale je nutné si uvědomit, že demokratický deficit EU je obsažen i v tom nejprostším populismu, např. v takových výrazech jako "diktát Bruselu", "evropská autokracie", "ztráta suverenity lidu" nebo "evropský superstát s cílem zlikvidovat národní státy a národy Evropy".[2]
Demokratický deficit Evropské unie lze totiž pojmout a vnímat jako deficit legitimity, absenci evropskéidentity či celounijního sebeuvědomění.[3] Hloubka problematiky demokratického deficitu Evropské unie je nezměrná a stejně tak nezměrný je i počet nabídnutých řešení od institucionálních reforem, přes federalizaci Evropské unie až k znovuobjevení občanského prvku.
Příspěvek provádí analýzu přístupů k demokratickému deficitu nejuznávanějších autorů a má za cíl hledat průsečíky a styčné body tezí, jež demokratický deficit Evropské unie popisují a jež na něj nabízí řešení. Analýza má za cíl potvrdit hypotézu, že demokratický deficit má rovinu psychologickou, založenou, respektive vycházející ze samotného občana Evropské unie a rovinu institucionální, přičemž pouhou snahou o eliminaci institucionálního demokratického deficitu nemůže zřejmě dojít k eliminaci demokratickéhodeficitu jako takového. V případě, že syntéza analýzy výše uvedenou hypotézu potvrdí, zaměří se příspěvek na možnosti právníků (kterým je ostatně tento příspěvek směřován), jakým způsobem je možné se zapojit do eliminace psychologického demokratického deficitu a zda by takové zapojení bylo ve výsledku efektivní.
Co je demokratický deficit Evropské unie
Pro vytyčení a pochopení dílčího problému je vhodné vymezit alespoň rozsah obsahu pojmu demokratickýdeficit Evropské unie. Dobrým odrazovým můstkem je vymezení demokratické legitimity Stefanem Bartolinim. Ten tvrdí, že se legitimita v demokratickém systému projevuje "principy a procesy prostřednictvím kterých jsou přijímány kolektivní a závazná pravidla těmi, kteří se neúčastnili procesu jejich tvorby".[4] Demokratický deficit je pak logickým vyústěním nedostatku demokratické legitimity.[5]
Je však potřeba si uvědomit, že standardy demokratického deficitu je nutné aplikovat rozdílně pro národní státy a pro Evropskou unii. Mnoho autorů při definování nebo vytyčování problematiky a možných řešení demokratického deficitu Evropské unie zapomíná na fakt, že Evropská unie není a ani nemá být národním parlamentním demokratickým systémem.[6] Stejně tak nelze demokratickou legitimitu a deficit Evropskéunie poměřovat oproti představě ideální utopické demokracie, v které se "informovaní občané aktivně zapojují do všech věcí veřejných".[7] Na Evropskou unii nutno nahlížet jako na subjekt sui generis, jako na hybridní společenský útvar, který je specifikován jako organizace odvozující svou legitimitu nepřímo od vlád národních států.[8] Evropská unie má nadto legitimitu hned dvojí - právě od vlád národních států, když tyto vlády vznikají na základě demokratických voleb jednotlivých členských států (a někteří autoři tuto legitimitu považují za určující),[9] a legitimitu odvozenou od přímo volených zástupců v Evropském parlamentu.
Ostatně s ohledem na legitimitu je vhodné dodat, že členství v Evropské unii je plně dobrovolné.[10] Státy se aktivně rozhodly, často na základě národních referend, že část své legislativní pravomoci přenesou na nadnárodní orgán, a zároveň každý stát může Evropskou unii svobodně opustit.[11]
V souladu s výše uvedeným by se tak mohlo zdát, že Evropská unie je plně legitimní (dokonce dvakrát) anení tedy prostoru pro úvahy nad demokratickým deficitem, protože kde je legitimita, tam není deficit(alespoň částečně). Takový závěr by však byl zkratkovitý a neúplný. Problém (ne)legitimity Evropské unie je natolik komplexní, že ho nelze zjednodušovat na pouhé konstatování, že lidé volí zástupce do Evropskéhoparlamentu a pomocí voleb sestavují národní vlády, které v důsledku tvoří Radu, a žádný demokratickýdeficit tedy vlastně neexistuje.
Přitom demokratický deficit Evropské unie je hluboce komplexní problematika, kterou je třeba jasně definovat. Follesdal a Hix tak například vymezují demokratický deficit EU za pomoci pěti okruhů problémů, které v celku tvoří jeho obsah:[12]
- Evropská integrace měla za následek posílení exekutivních pravomocí a tím sníženou kontrolu národních parlamentů;[13]
- Evropský parlament je stále příliš slabý;[14]
- I s ohledem na sílící pravomoci Evropského parlamentu neexistují "evropské" volby - tj. volby do Evropského parlamentu nejsou o osobnostech s celounijním přesahem a o evropských politických stranách, případně ani (jak bude popsáno níže) o evropských tématech;
- Evropské integrační procesy vyúsťují v posun politik od preferencí voličů, tj. jinými slovy v EU převládá neoliberální regulatorika jednotného trhu;[15] a především
- Evropská unie je jednoduše příliš vzdálená od občanů.
V bodu 5) Hix s Follesdalem spatřují dvě roviny - institucionální a psychologickou, přičemž obě mohou anemusí být do určité míry propojeny.[16] Rovina institucionální vyjadřuje nedostatek systémové a voličské kontroly (přímé kontroly) nad Radou a Komisí, respektive tato kontrola je jednotlivým občanům příliš vzdálená.
V této rovině naopak Moravcsik uvádí, že institucionální kontrola je dostatečná, protože občané volí v národních volbách, ze kterých více či méně přímo vycházejí vlády, a jejich ministři a premiéři tvoří Radu - tedy jednotlivé vlády podléhají kontrole občanů, jež je zvolili.[17] Komise je dle Moravcsika taktéž dostatečně pod kontrolou občanů. Je totiž podrobena jak dohledu Rady (přičemž Evropská rada a Rada se podílejí na jejím sestavení), tak dohledu přímo voleného Evropského parlamentu (který personální obsazení Komise schvaluje a může Komisi vyslovit nedůvěru).[18]
Majone více než Moravcsik vyzdvihuje technokratické postavení Komise a rozvádí, že postavení Komise je s ohledem na její exekutivní účel v pořádku - vlády jednotlivých členských států jsou sice produktem voleb, ale občané nad nimi mají kontrolu též pouze skrz přímo volené národní parlamenty.[19]
Rovina psychologická pak znamená, že Evropská unie je příliš "jiná" než systém národních států, evropskéorgány jsou příliš odlišné a mnohem složitější v porovnání s orgány jednotlivých členských států, na které jsou jejich občané zvyklí. Důsledkem je, že Evropské unii občané jednoduše nerozumí, nechápou její systematiku, natož mechanismy, a tak nebudou nikdy schopni považovat ji za velký demokratický systém nebo se s Evropskou unií identifikovat.[20]
Ona odlišnost Evropské unie a s tím spojená obtíž porozumět Evropské unii jsou jedním z určujících faktorů, proč je evropská identita v občanech EU tak málo zakořeněná. Dalšími faktory zabraňujícími tvorbě kolektivní evropské identity jsou jistě také geografická rozsáhlost a kulturní rozmanitost jednotlivých národů,[21] to vše jsou ale proměnné, které mohou být překonány v případě pocitu interkonektivity mezi občany a Evropskouunií navzájem.[22]
Článek byl publikován v časopisu Právník č. 11/2022. Pokračování je dostupné zde.
*) Tento výstup vznikl v rámci projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2020-260 495. Děkuji výzkumnému týmu za inspirativní podněty a návrhy úprav. Tento příspěvek by především nevznikl bez JUDr. Mgr. Michala Urbana, Ph.D., aMgr. Tomáše Friedela, Ph.D., kteří mi dodali významnou vědeckou inspiraci. Dále děkuji za podnětné komentáře Aleně Žibřidové, Jakubu Stádníkovi, Andree Procházkové, JUDr. Ondřeji Preussovi, Ph.D., aKryštofu Doležalovi.
[1] Bez jakékoli pejorativní nebo bagatelizační konotace.
[2] Nutno podotknout, že mnoho z těchto výrazů je přímo užito v programech některých krajně pravicových politických stran, jsou užívány dezinformačními weby a některé z nich jsou hluboce zakořeněny (alespoň v české) společnosti. O hluboké zakořeněnosti těchto pojmů i stran českých médií např. nebo .
[3] MCNAMARA, K. R. When the Banal Becomes Political: The European Union in the Age of Populism. Polity. 2019, roč. 51, č. 4, s. 5.
[4] BARTOLINI, S. The Nature of the EU Legitimacy Crisis and Institutional Constraints: Defining the Conditions for Politicisation and Partisanship. In: CRAMME, O. (ed.). Rescuing the European Project: EU Legitimacy, Governance and Security. London: Policy Network, 2009.
[5] PARRY, P. The Democratic Deficit of the EU. North East Law Review. 2016, roč. 4, č. 1, s. 97.
[6] MORAVCSIK, A. The Myth of Europe's Democratic Deficit. Intereconomics. 2008. roč. 43, č. 6, s. 334.
[7] Ibidem.
[8] LONGO, M. - MURRAY, P. No Ode to Joy? Reflections on the European Union's Legitimacy. International Politics. 2011, roč. 48, č. 6, s. 672.
[9] Srov. např. MORAVCSIK, A. In defence of the democratic deficit: Reassessing legitimacy in the European Union. Journal of Common Market Studies. 2002, roč. 40, č. 4, s. 603-624.
[10] Byť lze argumentovat ekonomickým tlakem, tak každý stát má sám konečné, suverénní rozhodnutí, zda bude podporovat ekonomickou spolupráci a integraci koordinovaně s ostatními státy nebo bude razit vlastní cestu mimo tržní jednotu.
[11] PARRY, P. The Democratic Deficit of the EU. North East Law Review. 2016, roč. 4, č. 1, s. 98.
[12] FOLLESDAL, A. - HIX, S. Why there is Democratic Deficit in the EU: Response to Majone and Moravcsik. Journal of Common Market Studies. 2006, roč. 44, č. 3, s. 533-562.
[13] Národní parlamenty sice mají již dnes možné prostředky zásahu do procesu tvorby norem Evropskou uniípředevším v podobě žlutých, oranžových a červených karet, nicméně je stále pravdou, že důležité pravomoci připadají exekutivním orgánům (ať už částečně Komisi na poli hospodářské soutěže nebo Centrální evropské bance), jsou od kontroly národních parlamentů vzdálené. Srov. např. PARRY, P. The Democratic Deficit of the EU. North East Law Review. 2016, roč. 4, č. 1, s. 97-101.
[14] Byť daná kritéria Follesdal a Hix předložili již v roce 2006, sami reflektují stupňující se pravomoci Evropského parlamentu v oblasti zákonodárného procesu (spolurozhodovací nebo též řádný legislativní proces). Kritika je ale založená na nemožnosti Evropského parlamentu iniciovat legislativní proces a stále nadřazená pozice Rady. Tato kritika přetrvává i po přijetí Lisabonské smlouvy, kdy Evropský parlament má do určité míry ústřední roli v zákonodárném procesu, výše uvedené ale stále ve výčtu pravomocí chybí. Srov. např. PARRY, P. The Democratic Deficit of the EU, s. 97-101.
[15] Follesdal a Hix nalézají shodu s dalšími autory (Habermas, Majone, Moravcsik, McNamarra a další) v tom, že levicová politika je v EU velice upozaděna a dále též ve skutečnosti, že vlády národních států prosazují na úrovni Evropské unie takové politiky, které by neprošly v jejich národních parlamentech - především podpora pro velké zemědělce, neoliberální podpora jednotného trhu atd.
[16] FOLLESDAL, A. - HIX, S. Why there is Democratic Deficit in the EU: Response to Majone and Moravcsik, s. 536.
[17] MORAVCSIK, A. In Defence of the Democratic Deficit: Reassessing Legitimacy in the European Union, s. 605.
[18] Ibidem, s. 612.
[19] MAJONE, G. Europe's Democratic Deficit: The Question of Standards. European Law Journal. 1998, roč. 4, č. 1, s. 7.
[20] FOLLESDAL, A. - HIX, S. Why there is Democratic Deficit in the EU: Response to Majone and Moravcsik, s. 536.
[21] PARRY, P. The Democratic Deficit of the EU, s. 100.
[22] Ostatně příkladem v tomto smyslu budiž USA. Amerika je geografický rozsáhlá země s nezměrným množstvím kultur, občané USA se ale cítí být spojeni celoamerickým patriotismem, cítěním vůči celé Americe, nikoliv jen vůči jednotlivým federativním státům. Občany USA spojuje myšlenka společného odkazu, která překonává geografickou rozlehlost a kulturní rozmanitost. Zajímavá data o americkém patriotismu např. zde: , ze statistiky je zřejmé, že byť v posledních letech od roku 2013 úroveň patriotismu v USA mírně klesala, od roku 2020 již úroveň patriotismu opět stoupá a v roce 2021 tak 69 % Američanů uvedlo, že je extrémně až velmi pyšná na to, že jsou Američané a dokonce 64 % Američanů vlastní vlajku USA.
Diskuze k článku ()