Té však nedosáhli, místo toho čelí obžalobě ze vzpoury, neposlušnosti či zpronevěry a hrozí jim mnohaleté tresty. Katalánci přitom nejsou zdaleka první, kteří se práva na sebeurčení ve snaze o nezávislost dovolávají,[1] neboť princip, podle něhož by národy měly právo na sebeurčení, se v mezinárodních vztazích objevuje již desítky let. Dodnes přitom není jasno, co z práva na sebeurčení plyne a komu ve skutečnosti náleží. Tento článek se zaměří na samotný původ principu a na jeho vývoj do chvíle, než byl zanesen do Charty OSN.[2] Odhalení původu sebeurčení může pomoci poodkrýt význam, který mu Charta původně dávala, a v konečném důsledku přispět i k vyjasnění jeho současného obsahu.
Prapočátek principu sebeurčení národů – který lze obecně definovat jako „nutnost brát na zřetel svobodně vyjádřenou vůli národů[3] – lze datovat do konce osmnáctého století, konkrétně je spojován s revolucemi odehrávajícími se v Americe a ve Franci. Některé publikace uvádějí americkou deklaraci nezávislosti jako první dokument, v němž může být vyčten odkaz na právo na sebeurčení, konkrétně v té její pasáži, která proklamuje, že všichni lidé mají právo podílet se na výkonu státní moci spolu s právem vyměnit či odstranit vládu, která nedokáže zaručit základní práva v deklaraci uváděná.[4] Principu sebeurčení však odpovídá hned první věta deklarace, jež praví: „Když v průběhu lidských událostí nastane některému národu nutnost zrušit politické závazky, které jej poutají s národem jiným, a zaujmout mezi mocnostmi světa své vlastní a rovné místo, k němuž jej opravňují zákony přírody a jejího Boha, vyžaduje si náležitá úcta k mínění světa, aby takový národ vyhlásil důvody, jež jej k odtržení vedou.“[5] Lze dodat, že konstatování obdobného znění bylo o zhruba 150 let později zakomponováno českými vlastenci v tzv. Washingtonské deklaraci, podle níž „žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává“.[6]
Americká deklarace nezávislosti tedy sice sebeurčení nezmiňuje výslovně, hovoří nicméně jednak o právu národů odtrhnout se od jiného národu a stát se nezávislým státem, v čemž lze nalézt externí formu práva na sebeurčení, a jednak o právu podílet se na vládnutí a právu vyměnit vládu, která nerespektuje základní práva, tak zase bývá někdy definováno právo na sebeurčení v jeho interní podobě (tedy právo na sebeurčení národa jakožto celého obyvatelstva suverénního státu).
Pokud jde o francouzskou revoluci, v ní byl princip sebeurčení národů (byť tak opět nebyl nazván) promítnut do podmínek, za kterých mohlo dojít ke změně „hranic“. Francouzská revoluce byla založena na tom, že jednotlivci a národy nejsou pouhým objektem patřícím panovníkovi, se kterým může být libovolně zacházeno. Suverenita panovníka tedy byla nahrazena suverenitou lidí[7] a každý národ si mohl formou plebiscitu zvolit, jaké říše bude součástí. V draftu francouzské ústavy z roku 1793 bylo v souladu s tím deklarováno, že Francouzská republika „odmítá začleňovat cizí území, ledaže tomu předchází svobodně projevená vůle většiny připojovaného obyvatelstva“.[8] Jak poznamenává Cassese, revoluční Francie tento princip zneužívala pro anexi cizích území, přičemž k pořádaným plebiscitům se přihlíželo pouze tehdy, byl-li výsledek dle francouzských představ. Přesto byl koncept sebeurčení zrozen a dříve či později měl v rozvoji mezinárodního společenství zajmout vůdčí úlohu.[9]
To se začalo pomalu potvrzovat již na počátku dvacátého století, kdy se stal ústředním motivem filozofie a zahraniční politiky lídrů dvou velmocí – Ruska a Spojených států. V mnoha svých pracích a projevech totiž princip sebeurčení národů prosazovali Vladimír Iljič Lenin a Woodrow Wilson.[10] V Leninově představě se princip sebeurčení měl projevovat v právu etnických či národnostních menšin rozhodnout svobodně o své budoucnosti, ve způsobu rozdělení území mezi jednotlivými mocnostmi a v osvobození koloniálních území. Wilsonova představa sebeurčení národů pak sestávala ze čtyř prvků: práva lidí zvolit si svou vládu, rozdělení Osmanské říše a Rakouska-Uherska v souladu s národními zájmy, respektování vůle lidí při měnění státních hranic a ukončení koloniálních říší.[11] Princip sebeurčení národů byl motivem Wilsonových Čtrnácti bodů věnovaných poválečnému uspořádání světa,[12] na sovětské straně byl stěžejním prvkem deklarace práv národů Ruska, obsažen byl také v tzv. Ústavě sovětů.[13]
Princip sebeurčení národů tedy již nebyl toliko revolučním prvkem, ale stal se součástí mezinárodní politiky. Během první světové války a po jejím skončení sehrál nepochybnou roli, byť v mnoha ohledech omezenou. Byl aplikován nahodile a nejednotně. V Paktu Společnosti národů není o sebeurčení ani zmínka. K rozdělení poražených říší skutečně došlo, zájmy jednotlivých národů, resp. národností nicméně byly zohledňovány v závislosti na strategických cílech.[14] Poražené státy sice přišly o své kolonie, ty ovšem nezískaly samostatnost, nýbrž byly dočasně svěřeny do poručenství[15] jiných mocností[16] (byť dle Mezinárodního soudního dvora bylo sebeurčení a nezávislost národů konečným cílem poručenství[17]). Nově vzniklé státy se výslovně či nevýslovně odkazovaly na právo národů na sebeurčení, vůči vlastním menšinám jej však ve stejné podobě aplikovat nehodlaly.[18] Některým menšinám, které po válce nezískaly samostatnost, musely být nově vzniklými státy poskytnuty určité záruky,[19] na jejich dodržování ale nakonec nikdo řádně nedohlížel.[20] Lenin ostatně od počátku přiznával, že sebeurčení musí ustoupit socialismu, kdykoli se tyto hodnoty střetnou.[21] Wilson pak údajně litoval, že prosazováním principu sebeurčení vzbudil u mnoha lidí zcela nenaplnitelná očekávání.[22]
Zatímco Wilson si úskalí principu sebeurčení uvědomoval až s odstupem času, tehdejší ministr zahraničí USA Robert Lansing si byl možných rizik vědom od počátku. Lansing poukazoval na (dodnes trvající) neurčitost zvolených pojmů, jelikož nebylo zřejmé, komu by mělo právo na sebeurčení náležet, zda rasám, územím, nebo komunitám. To vedlo k nebezpečí spočívajícímu ve vnuknutí myšlenek všemožným subjektům a k zbytečnému vyvolání nadějí. Princip sebeurčení byl podle Lansinga tikající bombou a bylo neštěstím, že spatřil světlo světa.[23] Jeho obavy se ostatně projevovaly i ve vztahu k Československu, neboť Wilsonovi doporučoval zdrženlivost při jeho uznávání, a to právě i kvůli tomu, aby příliš vlídný přístup Spojených států nevedl k vlně očekávání v jiných částech světa.[24] Lansingovy skepse vůči principu sebeurčení se začaly velice rychle naplňovat. Tak např. již v roce 1920 prezentovala Národně socialistická německá dělnická strana svůj pětadvacetibodový plán, který hned ve svém prvním bodu stanovil, že strana požaduje sjednocení všech Němců do Velkého Německa na základě práva národů na sebeurčení.[25] Adolf Hitler posléze daný princip zneužíval pro své expanzivní záměry.[26]
Jelikož meziválečné období s sebou přineslo obrovské množství teritoriálních změn, není se co divit, že se již brzy po skončení Velké války dostala otázka sebeurčení národů před mezinárodní těleso, které mělo posoudit mimo jiné i její mezinárodněprávní důsledky. Tímto tělesem byla Společnost národů, která řešila případ Alandských ostrovů, jejichž švédsky hovořící obyvatelstvo nechtělo tvořit součást nově samostatného Finska a dovolávalo se proto svého práva na sebeurčení. Finsko však jakékoli územní změny odmítalo.[27] Vyvstala tudíž otázka, zda obyvatelům ostrovů náleží právo prostřednictvím referenda rozhodnout, jakému státu budou náležet.[28] Společnost národů povolala nejdříve ad hoc složený výbor juristů k určení, zda záležitost nespadá výlučně pod vnitrostátní pravomoci Finska ve smyslu čl. 15 odst. 9 Paktu Společnosti národů. Po negativním stanovisku byl povolán ad hoc výbor zpravodajů, který měl navrhnout řešení.
Výbor juristů dospěl dne 5. září 1920 k závěru, že přes nepochybný politický význam principu sebeurčení národů a přes jeho zmínku v některých mezinárodních smlouvách jej nelze považovat za součást mezinárodního práva. Tehdejší mezinárodní právo podle výboru nezaručovalo národním skupinám bez dalšího nárok na odtržení od státu, jehož byly součástí. Primárně proto jde o vnitrostátní otázku. Výbor zároveň nevyloučil odlišné posouzení v případě, že by stát vůči určité skupině obyvatelstva hrubě zneužíval svou moc.[29] To se v daném případě sice nedělo, přesto výbor shledal, že předložený spor je sporem mezinárodním, neboť vzešel z dosud neustálené mezinárodní situace projevující se ve změnách ve státních hranicích a subjektivitě jejích aktérů. V takovém případě – na rozdíl od situací v rámci již existujících, stabilních států – je dle výboru přítomen mezinárodní prvek a „ve hře“ se ocitne i princip sebeurčení národů jakožto základní zásada ovládající formování nových států. V případech, kdy tento princip musí ustoupit geografickým, ekonomickým či jiným zájmům, přichází do úvahy kompromis v podobě širokých práv menšin, jenž může být dle „mezinárodní právní koncepce“ nezbytný.[30]
Výbor zpravodajů nesdílel veškeré názory prezentované výborem juristů, ačkoli souhlasil, že předložený spor není čistě vnitrostátní otázkou. Pokud jde o sebeurčení národů, tento princip nebyl dle výboru zpravodajů součástí mezinárodního práva, nýbrž principem „spravedlnosti a svobody, který svým obecným a neurčitým zněním poskytl prostor pro různorodé interpretace“. Stejně jako výbor juristů i výbor zpravodajů naznačil možnost odtržení v případě, že stát nedokáže poskytnout svým menšinám dostatečné záruky. Není bez zajímavosti, že výbor zpravodajů sice hovoří o „mimořádném řešení“, ovšem ve vztahu ke konkrétnímu případu konstatuje, že by jej zvažoval v případě, že by byla na území Alandských ostrovů ohrožena jazyková kontinuita, neboť právě jazyk byl dle výboru duší alandské menšiny.[31] Na druhou stranu je potřeba upozornit, že výbor na žádném místě nehovoří o „právu“, nýbrž o „řešení“, „umožnění“ či „poslední možnosti“.[32]
Ze zpráv obou výborů je nejčastěji citována pasáž, podle níž sebeurčení národů není součástí mezinárodního práva. Je ovšem otázka, na kolik tyto výroky – které skutečně jsou ve zprávách vysloveny – reprezentují oběma výbory vyjádřený názor. Ten je jednoznačný v tom, že za normálních okolností menšina nemá právo na vlastní stát. Avšak zároveň výbor juristů výslovně uvedl, že se jeho závěry nutně nevztahují na situace, kdy stát zneužívá své moci vůči menšinám. Nadto konstatoval, že „mezinárodní právní koncepce“ může vyžadovat zajištění práv menšin jako kompromis v případě nemožnosti ustavení samostatného státu. Tyto dodatky původní výrok poněkud relativizují. Podobně, výbor zpravodajů nejenže nevyloučil možnost odtržení menšin za určitých okolností, ale zároveň konstatoval, že Finům náleželo „přirozené právo“ vyhlásit nezávislost v době, kdy Finsko náleželo Rusku, neboť finský národ měl vždy jasně definované území a rozvinutý „národní život“.
Zmíněný odkaz na přirozené právo vyhlásit nezávislost je bezpochyby zajímavý a je s podivem, že mu nebývá věnována větší pozornost, zvláště když dle některých bývalých soudců Mezinárodního soudního dvora právě z přirozeného práva mohou pramenit obecné zásady právní dle čl. 38 odst. 1 písm. c) statutu Mezinárodního soudního dvora.[33] Poukázat je možno i na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci Nicaragua, v němž Dvůr k odkazu na přirozené právo uvedenému v čl. 51 Charty OSN poznamenal, že si „lze těžko představit, že by [přirozené právo] mělo jinou než obyčejovou povahu“.[34] Z celkového vyznění textu zprávy výboru lze ovšem usuzovat, že konstatování existence přirozeného práva nebylo právním závěrem v pravém slova smyslu, ale součástí „nadprávního“ hodnocení celé věci, neboť ani jeden z výborů nenahlížel na věc výhradně z pohledu platného mezinárodního práva.
Navzdory tomu by však – zejména s ohledem na nevyloučení možnosti odtržení v mimořádných situacích a na úvahu o existenci „mezinárodní právní koncepce“ vyžadující ochranu menšin – bylo patrně příliš zjednodušující tvrdit, že výbory bez dalšího zcela vyloučily sebeurčení národů – ať už v interní, či externí podobě – z tehdejšího mezinárodního práva. Přesnější je spíše shrnutí, že definitivní závěr ze zpráv výborů neplyne.
Jde-li o jednotlivá opatření, která mělo Finsko přijmout za účelem ochrany alandské minority, tak samozřejmě závěry výborů ani Společnosti národů nepředstavují samy o sobě pramen práva aplikovatelný na jiné případy. Hovořilo-li se každopádně v úvodu tohoto článku o Katalánsku, sluší se podotknout, že doporučení předložená výborem by současné Španělsko vůči Katalánsku nesplňovalo. Patřily totiž mezi ně např. zákaz výuky finštiny na školách na ostrovech či časové omezení volebního práva pro přistěhovalce. Výbor dokonce apeloval na obyvatele ostrovů, aby zbytečně nemotivovali imigraci např. zájmem o finské služby a výrobky. V této souvislosti lze pro zajímavost poukázat na cílenou migraci do Katalánska v době frankistického Španělska a současnou španělskou ústavu, která vyžaduje (v Katalánsku) rovnost katalánštiny s kastilštinou.[35] Úvahy výboru byly reflektovány i v konečném rozhodnutí Společnosti národů,[36] které přispělo k nastolení již takřka sto let úspěšně fungujícího režimu Alandských ostrovů.[37]
Každopádně, ačkoli z důvodů vysvětlených výše nelze toliko ze zpráv výborů činit definitivní závěry o povaze principu sebeurčení národů, je s ohledem na jeho nahodilé a politicky podmíněné aplikování při řešení poválečného uspořádání světa nemožné konstatovat, že by již v meziválečném období byl součástí mezinárodního práva. To dokládá i judikatura Mezinárodního soudního dvora, který při výkladu práva na sebeurčení vychází takřka výhradně z ustanovení Charty a následné praxe států či orgánů OSN.[38] Než tedy bylo sebeurčení uvedeno v Chartě, šlo pouze o součást politiky určitých států.[39] Právě jeho významná role v politice zejména první poloviny dvacátého století však vedla k zakomponování principu sebeurčení do Charty.
Lze zároveň říci, že princip sebeurčení nikdy neměl jednoznačný význam. To dokládají již rozdíly ve vnímání principu mezi Wilsonem a Leninem. Ostatně i výbor zpravodajů ve věci Alandských ostrovů konstatoval, že neurčitost principu vedla k mnoha jeho různým interpretacím. Z ničeho každopádně neplyne, že by princip sebeurčení, jak byl vnímán před jeho zakotvením do Charty, nebyl aplikovatelný i na případy nestátních subjektů, jakým je právě i zmiňované Katalánsko. V Leninově představě by tomu tak bylo bezpochyby, ovšem i Wilson považoval princip sebeurčení za vhodný při případném rozdělení velkých státních celků. Španělsko přitom není např. Rakousku-Uhersku nepodobné, neboť je tvořeno autonomními společenstvími majícími unikátní historii a často se vyznačujícími vlastní kulturou i jazykem. Nebylo by např. úplně snadné v tomto směru nalézt rozdíl mezi současným Katalánskem a tehdejšími českými zeměmi. Byl-li proto princip sebeurčení následně přenesen do Charty bez jakékoli specifikace jeho významu, zůstala tím pootevřena možnost, aby se ho dovolávaly i nestátní subjekty včetně Katalánska.
Právě uvedené neznamená, že by tyto subjekty měly právo na nezávislost. Sebeurčení národů bylo do Charty zaneseno jako obecný princip, který se konkretizoval a konkretizuje následnými mezinárodními smlouvami a státní praxí. V různých kontextech přitom získává různou formu. Zatímco např. národy bývalých kolonií mají na jeho základě právo na nezávislost,[40] národy domorodé mohou požadovat pouze autonomii.[41] Další druhy subjektů, které se považují za národy, včetně Katalánska, představují určitou šedou zónu. Jak však tento článek ukazuje, v zásadě není důvod na ně ochranu práva na sebeurčení nevztáhnout, neboť historicky právě práva obdobných subjektů byla centrem pozornosti principu sebeurčení. S ohledem na zásadu suverenity a územní celistvosti států lze nicméně předpokládat, že by jejich právo na sebeurčení mělo maximálně interní podobu. Podporu pro svou nezávislost tak v mezinárodním právu Katalánsko patrně nenalezne.
[1] Pro jiný příklad není potřeba chodit daleko. Na „přirozené právo národů na sebeurčení“ se odkazovala i Slovenská národní rada v Deklaraci o svrchovanosti Slovenska v roce 1992.
Deklarácia Slovenskej národnej rady o zvrchovanosti Slovenskej republiky ze dne 17. 7. 1992 Národná rada Slovenskej republiky [online; cit. 17. 9. 2019].
[2] V souladu s čl. 1 odst. 2 Charty patří mezi cíle organizace „rozvíjeti mezi národy přátelské vztahy, založené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, a činiti jiná vhodná opatření na posílení světového míru“.
[3] Poradní posudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 16. 10. 1975. Western Sahara, odst. 59.
[4] SIMMA, Bruno a kol. (eds). The Charter of the United Nations. A Commentary. 3. vydání. Oxford University Press, 2012, s. 317.
[5] Deklarace nezávislosti Spojených států amerických. Český překlad převzat z: KUKLÍK, Jan; SELTENREICH, Radim. Dějiny angloamerického práva, 2. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 490–494.
[6] Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou. 16. 10. 1918. Převzato z: GRONSKÝ, Ján. Komentované dokumenty k ústavním dějinám Československa. I. Díl, 1914-1945. Praha: Karolinum, 2005, s. 35-37.
[7] MACDERMOT, Niall (ed). International Commission of Jurist Review. 1972, č. 8, s. 43.
[8] CASSESE, Antonio. Self-Determination of Peoples: A Legal Reappraisal. 1 ed. New York: Cambridge University Press, 1995, s. 11.
[9] Tamtéž, s. 13.
[10] SIMMA, s. 317-318.
[11] CASSESE, s. 18.
[12] Address of the President of the United States Woodrow Wilson: delivered at a joint session of the two houses of Congress, Washington, January 8, 1918. U. S. Office of the Historian [online; citováno 17. 6. 2019].
[13] Deklarace práv národů Ruska ze dne 2. 11. 1917. Z:DANIELS, Robert V. A Documentary History of Communism in Russia: From Lenin to Gorbachev. Upne, 2011. TOMBA, Massimiliano. Constellations: An International Journal of Critical & Democratic Theory. 2017, roč. 24, č. 4, s. 510.
[14] CASSESE, s. 24-26.
[15] Pakt společnosti národů, čl. 22.
[16] DUNOFF, Jeffrey L.; RATNER, Steven R.; WIPPMAN, David. International Law, Norms, Actors, Process. A Problem-Oriented Approach. 2. vyd. Aspen Publishers, 1996, s. 118.
[17] Poradní posudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 21. 6. 1971. The Legal Consequences for States of the Continued Presence of South Africa in Namibia (South West Africa) notwithstanding Security Council Resolution 276 (1970), odst. 53.
[18] Srov. např. WREDE, R. A. The Aaland Islands: Finland's Case Against Sweden, Advocate of Peace through Justice. 1920, roč. 82, č. 9/10, s. 313-314.
[19] Viz např. Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem podepsaná v Saint-Germain-en-Leye dne 10. 9. 1919, čl. 57.
[20] SIMMA, s. 318.
[21] CASSESE, s. 18.
[22] Tamtéž, s. 22, srov. ale BATISTICH, Marija. The Right to Self-Determination and International Law. Auckland University Law Review. 1995, roč. 7, č. 4, s. 1013 a násl.
[23] CASSESE, s. 22.
[24] Papers Relating to the Foreign Relations of the United States, The Lansing Papers, 1914–1920, Volume II, s. 139-140. U. S. Office of the Historian [online; cit. 17. 9. 2019].
[25] GILMAN, Sander L.; RABINBACH, Anson. The Third Reich Sourcebook. Weimar and Now: German Cultural Criticism. Berkeley: University of California Press, 2013, s. 12.
[26] COLLINS, John A. Self-Determination in International Law: The Palestinians, Case Western Reserve Journal of International Law. 1980, roč. 12, č. 1, s. 141.
[27] The Åland Islands Solution. A precedent for successful international disputes settlement. Remarks by Ms. Patricia O’Brien, Under-Secretary-General for Legal Affairs, The Legal Counsel Tuesday, 17 January 2012. United Nations [online; cit. 17. 9. 2019].
[28] Report of the International Committee of Jurists entrusted by the Council of the League of Nations with the task of giving an advisory opinion upon the legal aspects of the Aaland Islands question. Říjen 1920. International Law Student Association [online; cit. 17. 9. 2019].
[29] Šlo by v tu chvíli o tzv. remedial secession. Koncept, který dodnes budí vášně.
[30] Report of the International Committee of Jurists entrusted by the Council of the League of Nations with the task of giving an advisory opinion upon the legal aspects of the Aaland Islands question. Říjen 1920. International Law Student Association [online; cit. 17. 6. 2019].
[31] Report presented to the Council of the League of Nations by the Commission of Rapporteurs. International Law Student Association [online; cit. 17. 9. 2019].
[32] Tamtéž, s. 4.
[33] Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 18. 7. 1968. South West Africa Cases (Ethiopia v. S. Afr.; Liberia v. S. Afr.). Dissenting opinion of Judge Tanaka.
Z výše předloženého výkladu právních principů nicméně vyplývá, že tyto principy bezprostředně z přirozeného práva nevyvěrají.
[34] Rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 27. 6. 1986. Military and Paramilitary activities in and against Nicaragua (Nicaragua v. United States of America, odst. 176.
[35] ŠPANĚLSKO. Constitución española. Aprobada por Las Cortes en sesiones plenarias del Congreso de los Diputados y del Senado celebradas el 31 de octubre de 1978. Ratificada por el pueblo español en referéndum de 6 de diciembre de 1978. Sancionada por S. M. el Rey ante Las Cortes el 27 de diciembre de 1978, čl. 3.
[36] Decision of the Council of the League of Nations on the Åland Islands Including Sweden’s Protest. Fourteenth Meeting of the Council, 24. 6. 1921. League of Nations Official Journal [online; cit. 17. 6. 2019].
[37] Srov. čtvrtou periodickou zprávu Finska (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech), 10. 8. 1995, odst. 7. UN doc. CCPR/C/95/Add.6.
[38] Srov. poradní posudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 16. 10. 1975. Western Sahara.
[39] Toto postavení bylo v podstatě jen potvrzeno Atlantickou chartou, tedy společným prohlášením Franklina D. Roosevelta a Winstona Churchilla v průběhu druhé světové války, jímž definovali společné principy národní politiky svých zemí. V tomto prohlášení sice není slovo sebeurčení použito, jeho druhý a třetí bod nicméně princip sebeurčení, resp. některé jeho prvky, reflektují. Dle jeho druhého bodu si autoři prohlášení nepřejí žádné teritoriální změny, které nebudou vůlí národů, kterých se týkají, a podle bodu třetího respektují právo každého národu zvolit si formu vlády. Yearbook of the United Nations 1946-1947. United Nations Publications, s. 2.
[40] Poradní posudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 21. 6. 1971. Legal Consequences for States of the Continued Presence of South Africa in Namibia (South West Africa) notwithstanding Security Council Resolution 276 (1970), odst. 52.
[41] Deklarace o právech původního obyvatelstva přijatá rezolucí Valného shromáždění č. 61/295 ze dne 13. 12. 2007. Rezoluce Valného shromáždění není závazná, ale vzhledem ke všeobecné podpoře, které se předmětné deklaraci dostává, ji lze považovat za významný příspěvek k vývoji obyčejového práva.
Diskuze k článku ()