Strategie volby práva ve vztazích s mezinárodním prvkem

Dnes jsem si připravil téma, které je poněkud obskurní. Volba práva ve smlouvách je vždy až vzadu a na první pohled vypadá pouze jako kudrlinka. Ubezpečuji ale, že i tato drobnost vás může dostat na zcela jinou úroveň vln a větru, nebo zpět do normální situace.

Samostatný advokát, místopředseda ČAK
Foto: Fotolia

Volba práva je projevem principu autonomie vůle stran. Podstatou je, že strany si mohou zvolit hmotné právo státu, kterým se jejich právní poměr bude řídit, tzn. svůj obligační status. Kromě volby práva si strany často, někdy pouze z nedbalosti, volí i právo procesní. Hmotné právo si volí tehdy, chtějí-li, aby se smlouva, tzn. závazek, posuzoval podle práva určitého státu. Procesní právo si zvolí tehdy, zvolí-li si sudiště, např. v rozhodčím řízení. Zvolí-li si sudiště, mohou si zároveň zvolit určitá procesní pravidla. To, co není přímo v procesních pravidlech, se pak automaticky řídí národní úpravou.

Snadný zvrat ve volbě práva

Pro příklad mohu interpretovat situaci z minulosti, konkrétně arbitráž, v níž na druhé straně vystupovali Belgičani. Jednalo se přitom o skutečně mnoho peněz. Chtěli jsme, aby sudiště bylo v takovém prostředí, aby daná právní úprava byla oběma stranám coby Evropanům blízká. Jako místo sporu jsme tedy zvolili Frankfurt. To se v procesní a rozhodčí oblasti tolik od naší nelišilo. Následně se začali vybírat rozhodci, načež byli zvoleni tři – jeden z nich byl Belgičan a dva Angličani. Ti samozřejmě přehlasovali Belgičana a ústní jednání bylo přesunuto do Londýna. My jsme zjistili, že jsme se tím vymkli z místa sporu, neboť právo sporu bylo sice smluvně dáno podle Frankfurtu, ale my jsme se najednou ocitli v Londýně. Národní procesní úprava rozhodčího řízení je poměrně komplikovaná. Nakonec vše naštěstí dobře dopadlo. Ius arbitri se najednou zcela nevinně změnil, a to jen proto, že jsme souhlasili, aby rozhodci nemuseli z Londýna neustále cestovat do Frankfurtu. Jelikož jsme s tímto souhlasili, došlo v podstatě k privativní novaci. Jen chvilkovou nepozorností jsme si tak zvolili procesní právo.

Proč se vlastně právo volí?

Doložka volby práva je vždy autonomní. Pokud by samotná doložka ve smlouvě byla neplatná, platnost celé smlouvy to neohrozí. Sám jsem byl svědkem toho, kdy jeden kolega napsal do smlouvy, že strany si zvolily právo americké. Doložka naštěstí pro neurčitost byla neplatná. Volba práva může být výslovná nebo vyplývat z okolností, tzn. může být ve smlouvě uvedena nepřímo. Způsobuje to však mnohé komplikace, neboť může dojít k různým výkladům. Volba práva určuje rozhodné právo. Neurčuje tedy konkrétní kodex, ale jurisdikci.

Proč se vlastně ale právo volí? Typicky například tehdy, pochází-li každý z účastníků smlouvy z jiné jurisdikce, plnění dle smlouvy se děje v různých jurisdikcích, a není tak na první pohled zřejmé, které právo bude to rozhodné. Obě strany by přitom mohly snadno nárokovat, že podle jejich domácích zákonů se má smlouva řídit jejich právem. Druhým důvodem pro volbu konkrétního práva bývá skutečnost, že v daném právním řádu je určitá problematika upravena odlišně, případně upravena vůbec není a stranám je tak dána smluvní volnost. Může se jednat o omezení náhrady škody, úpravy práv autorských, regulace kybernetické bezpečnosti atd. Dalším častým důvodem je vyvážení smluvního vztahu. To znamená, že každá ze stran je z jiné soudní jurisdikce a žádná přitom nechce připustit, aby se právní poměr řídil domácím právem druhé strany. Zajímavá situace byla na počátku 90. let, kdy softwarové společnosti přicházející do Československa volily často právo švédské. Důvodem podle nich bylo, že tomuto právu, na rozdíl od práva anglického, nikdo nerozumí. Dalším důvodem může být i to, že je zjevné, kde se bude případný spor řešit a právo se proto volí tak, aby jeho vymahatelnost byla jednodušší.

Jaké jsou podmínky pro možnost volby práva? Je zjevné, že například v rodinném právu si manželé těžko mohou právo zvolit. Volba práva tedy předně musí být výslovně povolena, případně výslovně nezakázána. Dále musí být splněna podmínka, že subjekty pocházejí z různých jurisdikcí, a za třetí, volba práva musí být platně a určitě sjednána.

Právní regulace volby práva

Volba práva je však ovlivněna též nařízením Řím I a Řím II. Nařízení Řím I se uplatní tehdy, jedná-li se o právní poměr občanského nebo obchodního práva (zároveň v čl. 2 uvádí několik výjimek, např. pokud jde o způsobilost k právním úkonům, majetkové poměry manželů, závazky z předsmluvního jednání atd.), v případě sporu je příslušný soud v rámci Evropské unie, tedy i rozhodčí soud. Pro uplatnění nařízení Řím I musí být příslušná smlouva uzavřena po 17. 12. 2009.  Podle čl. 3 si mohou strany zvolit právo podle svého uvážení, avšak nařízení uvádí několik omezení. Změna volby je možná i po vzniku smlouvy.

Dle čl. 3 je omezením volby práva, pokud jsou všechny významné prvky v jiné (jedné) zemi, než jejíž právo bylo zvoleno, nelze se odchýlit od kogentních ustanovení této země. Zvolíte si sice právní úpravu, která je pro vás výhodnější, avšak kogentní ustanovení platí stejně. Dalším omezením jsou situace, kdy jsou významné prvky v různých zemích EU. V takovém případě se nelze odchýlit od kogentních ustanovení provádějících právo EU. Příkladem může být situace, kdy smlouvu uzavírají dva Češi na území ČR, celé plnění i platba probíhá v ČR, strany určí jako právo rozhodné německé právo. Volba práva bude sice platná, ale kogentní ustanovení práva ČR se stejně použijí, nelze se jim vyhnout. Další omezení zná Řím I u smluv přepravních, kde si strany mohou zvolit pouze některé jurisdikce, a to právo země, ve které má cestující své obvyklé bydliště, dopravce své obvyklé bydliště, kde má dopravce místo své ústřední správy, kde se nachází místo odjezdu nebo kde se nachází místo určení. Zpravidla pak strany mají pouze dvě nebo tři možnosti. Omezení najdeme rovněž u spotřebitelských smluv, kde je dle nařízení rozhodným právem právo podle bydliště spotřebitele. Volbou práva se strany mohou odchýlit, avšak nelze se odchýlit od kogentních ustanovení chránících spotřebitele. U pojistných smluv lze zvolit pouze právo členského státu, v němž se nachází riziko v okamžiku uzavření smlouvy, právo země, v níž má pojistník své obvyklé bydliště nebo v případě životního pojištění právo členského státu, jehož je pojistník státním příslušníkem. Zajímavé je, že pro pojistné smlouvy kryjící velké riziko uvedené neplatí. Limit velkého rizika se však v některých státech různě liší. Pokud jde o pracovní smlouvy, Řím I určuje rozhodné právo prioritně podle místa výkonu práce. Volbou se lze odchýlit, nikoli však od kogentních ustanovení ve prospěch zaměstnance. Příkladem je situace, kdy český pracovník bude zaměstnán v Polsku německým zaměstnavatelem, jako rozhodné právo se určí právo německé. Volba práva je platná, ale českému pracovníkovi bude poskytnuta ochrana také podle práva polského.

Nařízení Řím II se vztahuje na mimosmluvní závazkové poměry občanského nebo obchodního práva. Z možností volby práva jsou i zde výjimky, a to např. ohledně poměrů vyplývajících z rodinných poměrů, ze směnek, šeků apod. Nařízení se nepoužije na dopravní nehody. Sudiště musí být v členském státě EU a mimosmluvní poměr musí datovat svůj vznik až po 11. 1. 2009. Volba práva podle tohoto nařízení je dle čl. 14 možná i po události vedoucí ke vzniku škody, mezi podnikateli dokonce i před touto událostí. Volba práva je omezena stejně jako v čl. 3 nařízení Řím I. Pokud jsou všechny významné prvky v jiné (jedné) zemi, než jejíž právo bylo zvoleno, nelze se odchýlit od kogentních ustanovení této země. V případě, že jsou významné prvky v různých zemích EU, nelze se odchýlit od kogentních ustanovení provádějících právo EU.

O volbě práva můžeme hovořit i ve vztahu k Vídeňské úmluvě o koupi zboží z roku 1980. Jedná se o zajímavý mezinárodní dokument, neboť je jednou z mála smluv se skutečně globálním dosahem. Týká se kupních smluv s mezinárodním prvkem, tedy prodeji mezi stranami z různých jurisdikcí. Předpokládá se, že smluvní strany mají místo podnikání na území smluvních států úmluvy. Úmluva se vztahuje toliko na kupní smlouvu. Koncem 90. let se řešilo, na základě čeho je poskytován software, uvažovalo se o právu autorském. Ale pro příklad společnost SAP poskytovala svůj software na základě listiny označované jako „kupní smlouva“. Objevovaly se proto pokusy uplatnit zde Vídeňskou úmluvu. Časem se naštěstí dospělo k tomu, že tento instrument je nevhodný a tento vztah je od koupě odlišný. Vídeňská úmluva ve skutečnosti volbu práva výslovně neřeší. Na rozdíl od kolizních norem, kde volba práva vychází z kolize dvou právních řádů, Vídeňská úmluva podle předjímaných situací přímou metodou právo stanoví. Přímá metoda má obecně přednost před metodou kolizní. Zvolené právo se pak tedy užije pouze na otázky, které Vídeňská úmluva neupravuje.

Pro příklad si uveďme situaci, kdy dvě smluvní strany uzavřely smlouvu dle Vídeňské úmluvy a zvolily si české právo. Následně vznikl spor o určení výše úroků z prodlení (neupraveno ve Vídeňské úmluvě). Jelikož výše úroků z prodlení není úmluvou upravena, bude výše úroků z prodlení určena dle českého práva. Pokud lze aplikovat Vídeňskou úmluvu, není možné zvolit si právo pro všechny problémy, které úmluva upravuje. Je třeba si také říci, že nastala-li by kolize mezi Nařízením Řím I a Vídeňskou úmluvou, měla by přednost Vídeňská úmluva. V případě, že bychom se chtěli dostat do plné volby práva, tzn. vyhnout se Vídeňské úmluvě, musela by její aplikace být smluvně výslovně vyloučena.

Volbu práva nalezneme rovněž v zákoně o mezinárodním právu soukromém č. 91/2012 Sb. jako základní kolizní normě. Zákon se užije v právním vztahu s mezinárodním prvkem spadajícím do oblasti soukromého práva, není-li právní vztah upraven mezinárodní smlouvou ani předpisem EU. Zákon o mezinárodním právu soukromém se tak týká věcí, na které nelze vztáhnout Vídeňskou úmluvu, ani Nařízení Řím I a Řím II. Bude se jednat o smlouvy nikoli kupní, s partnerem, který není ani smluvní stranou Vídeňské úmluvy, ani členem Evropské unie. Podle ZMPS je volba práva upravena v § 87 tak, že volba práva by zpravidla měla mít přednost před všemi ostatními způsoby určení. Opět platí omezení ve spotřebitelských a pojistných smlouvách a smlouvách o užívání bytových zařízení, a to ve prospěch ochrany spotřebitele, pojistníka a jurisdikce, kde se bytové zařízení nalézá. Pokud jde o cenné papíry, v těchto věcech si lze zvolit právo při nakládání s cenným papírem, volba je však omezena místem sídla a obvyklé činnosti. V případě mimosmluvních závazkových poměrů, ať už jde o delikty nebo nároky vyplývající ze statusové osobní situace, je volba omezena na státy pobytu osob, stát narušení nebo místo, kde vyšel najevo výsledek. ZMPS výslovně vylučuje možnost volby práva v některých případech. Dále nicméně stanovuje, že možnost vyloučení volby práva je vždy nutno prověřit ve věcech cenných papírů a investičních nástrojů a ve věcech úpadku, neboť je považován za rizikovou oblast.

Závěrem

V závěru lze říci, že ačkoli volba práva vypadá jako zpráva z nějaké divadelní hry, jedná se o standardní smluvní instrument, se kterým je v přeshraničních smluvních závazcích potřeba počítat. Vždy je důležité zjistit, podle jakého předpisu vůbec právo volíme, tj. zda volbu práva provádíme správně a povoleně. Volba práva nepřesahuje omezení dané předpisem. Chceme-li se vyhnout Vídeňské úmluvě a provést volbu práva v plném rozsahu, musíme aplikaci úmluvy výslovně vyloučit. 


Kongres Právní prostor 2017

Ve dnech 25. a 26. dubna 2017 se v Seči u Chrudimi konal již 7. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali ministr spravedlnosti, předseda Ústavního soudu, náměstek ministra vnitra, Soudcovská unie a Svaz průmyslu a dopravy.  

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/.

Hodnocení článku
66%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články