Terorismus v dějinách a mezinárodním právu Zdroj: Fotolia

Terorismus v dějinách a mezinárodním právu

Terorismus – jedno z nejskloňovanějších slov posledních týdnů. Jeho etymologické kořeny leží u latinského pojmu „terror", který bychom mohli přeložit jako „úzkost či strach z neznámého a těžko předvídatelného nebezpečí“. Příbuzné latinské sloveso „tremere“, tedy třást se či chvět se pak až příliš odráží realitu posledních měsíců.

Šárka Ošťádalová

Šárka Ošťádalová

externí spolupracovník, Právní prostor.cz

Šárka Ošťádalová

externí spolupracovník, Právní prostor.cz

Terorismus skutečně otřásá světem, a to ať už na politické, bezpečnostní či společenské úrovni. Francouzská Paříž, libanonský Beirut, nigerijská Yola – to jsou jen ty z nejznámějších teroristických útoků, k nimž došlo v posledních týdnech. Kompletní seznam by byl mnohem delší. Terorismus ovšem není „produktem“ 21. století. Doprovází lidskou společnost již po staletí. Jeho charakter a zároveň naše způsoby boje s ním se nicméně v průběhu dějin proměňovaly – stejně jako se přetvářela společnost, kterou se osoby páchající teroristické činy snažily ovlivnit. Tento článek si před sebe klade dva cíle: stručně nastínit vývoj, jímž terorismus/teroristické útoky v průběhu historie prošly, a v rámci krátké exkurze do oblasti mezinárodního práva se podívat na to, jak (a zdali vůbec) v současné době terorismus definujeme a jaké právní instrumenty v rámci boje proti němu vznikly.

Dějiny terorismu

Pokud bychom jako hlavní znak terorismu stanovili „přesvědčování prostřednictvím strachu“, sahají jeho kořeny dle některých odborníků až do období antického Řecka a Říma k vraždám tyranů a znelíbených vůdců.[1] Stačí si jen vzpomenout na neblaze proslulé zavraždění Julia Caesara. Většina literatury dělí historický vývoj terorismu  do pěti hlavních etap, které od sebe odlišují zásadní rozdíly v motivech, cílech či způsobech realizace teroristických útoků.[2] Zpravidla jsou také odděleny významnými historickými milníky.[3]

Daleko do starověku – 1. etapa

První etapou je etapa historická trvající přibližně do konce 17. století. Jako případy raného terorismu jsou často zmiňováni například tzv. zéloti[4], neboli v překladu z řečtiny „horliví“. Jednalo se o židovskou militantní skupinu, která vznikla v 1. století n. l. a v Římany okupovaném Jeruzalémě útočila na římské představitele a také na příslušníky místní šlechty, kteří se rozhodli s mocností spolupracovat. S formou raného terorismu se potýkali i účastníci křižáckých výprav v 11. století. V oblasti Perského zálivu působila Haš-Iším, islámská sekta skládající se ze středověkých šíitských muslimů. Ta najímala a zaměstnávala zabijáky, aby se v malých skupinách vetřeli do sídla protivníka a zpravidla dýkou zavraždili jeho vůdce. Zatímco v případě zélótů byla převažující motivací odplata Římanům za jejich zacházení s původními obyvateli oblasti, u Haš-Iším byl hlavním impulsem náboženský aspekt.  

Ve jménu nacionalismu

Druhou etapou, jež skončila v roce 1913, byla etapa nacionalistická[5]. V rámci té, jak název sám napovídá, došlo k významné proměně motivu páchaných teroristických útoků – tím se stalo nacionalistické cítění aktérů. Prvním výrazným a často citovaným příkladem byla jakobínská diktatura v období Velké francouzské revoluce na konci 18. století. Během tohoto „régime de la terreur“, neboli také Hrůzovlády, dali jakobínští vůdci v čele s Maxmiliánem Robespierrem popravit tisíce francouzských občanů ve snaze zbavit se svých odpůrců a přinutit obyvatelstvo hrozbou neustálého teroru k poslušnosti a následování jejich myšlenky dokonalého státu. Jak uvádí Foltin s Řehákem, určitým paradoxem (až ironií) je, že samotný Robespierr spojoval pojem „régime de la terreur“ s ideály cnosti a demokracie. Část doktríny spojuje kořeny moderního terorismu a skutečné nabírání myšlenky nacionalismu na síle až s počátkem 19. století[6], kdy si někteří z občanů mnohonárodnostních států začali více uvědomovat svou příslušnost k určité komunitě – národu či rase. Zrodil se také anarchismus, jehož stoupenci začali využívat násilí, bombové útoky a atentáty s cílem zničit „systém“ a upozornit na zvyšující se ekonomické rozdíly mezi jednotlivými vrstvami společnosti, ke kterým došlo v důsledku průmyslové revoluce. Období od roku 1880 do počátku první světové války se pak neslo především ve znamení atentátů na hlavy států.  V roce 1881 byl zavražděn ruský car Alexandr II. revoluční levicovou organizaci Svoboda lidu, která bojovala za zavedení univerzálního volebního práva, svobodu projevu a zrušení samoděržaví. Úspěšný atentát na rakouského arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este v roce 1914 byl jedním z podnětů, které rozpoutaly první světovou válku.

První a druhá světová válka

Třetí etapa je nazývána etapou válek a spadá do období od roku 1914 do roku 1945. Teror v pojetí první a druhé světové války bývá spojován především s masivními etnickými čistkami a hrůzami holokaustu. Nicméně, „vyhledávat a hodnotit prvky terorismu v období, kdy byl svět zmítán dvěma po sobě následujícími světovými válkami, je poměrně problematické“[7]. V kontextu světových válek jsou dnes historiky zpravidla vnímány jako akty teroru skutky obsahující „krajní projevy aktu násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli“[8]. Načrtnout dělicí čáru, která by od spáchaného válečného násilí jasně oddělila akty teroru, je téměř nemožné i díky našemu vlastnímu vnímání terorismu. Jak bude víc rozebráno níže, obecně uznávaná definice terorismu v první polovině 20. století neexistovala – stejně jako neexistuje ani dnes. Různí aktéři tak definují či vnímají terorismus a akty teroru odlišně, a to platí i pro jeho historii. Nelze ovšem říci, že by si mezinárodní společenství nebezpečí terorismu neuvědomovalo. V roce 1937, v reakci na atentát na jugoslávského krále Alexandra I. spáchaný etnickými separatisty, Liga národů přijala Úmluvu o předcházení a potlačování terorismu. Ta jako teroristický definovala trestný čin „namířený proti státu, orientovaný na vytváření pocitu strachu ve vědomí určitých osobností, skupin lidí nebo obyvatelstva”. Úmluva nicméně nikdy nevstoupila v platnost. Zabránily jí to v tom blížící se druhá světová válka a samotný rozpad organizace.

Zamrzlý svět

Následující etapa studené války (1946 – 1989) byla zároveň i dobou nebývalého rozmachu terorismu, a to nejen co se týče počtu útoků, ale i jejich formy. Stejně tak se v tomto období objevila řada iniciativ usilujících o vytyčení jasné definice terorismu a rozšíření právní úpravy boje proti němu. Snaha o vytvoření obecně platné definice nicméně selhala, a to především díky neschopnosti klíčových mezinárodních aktérů se na ní dohodnout. Terorismus jako pojem i fenomén se vždy potýkal a stále potýká se silnými politickými a emocionálními konotacemi. Vymezit tak jasnou hranici mezi „běžným“ trestným činem a teroristickým činem může být překvapivě těžké. Některé, především africké, státy navíc požadovaly, aby obecná definice nezahrnovala použití násilí v kontext bojů za sebeurčení a národní osvobození, což bylo pro jiné zcela nepřijatelné. Přestože v této etapě nedocházelo k vojenským střetům mezi dvěma hlavními bloky, konflikty se přesunuly na strategická území nečlenských států – tzv. bojiště studené války[9] a hlavní mocnosti často finančně i zbrojně podporovaly právě ty teroristické skupiny bojující proti jejich oponentovi. Došlo také k rozmachu revolučního terorismu a partyzánských bojů – např. vznik a aktivita guerill v jižní Americe. Začátkem 70. let se do hledáčku teroristických skupin dostali diplomatičtí zástupci a politici z třetích zemí. Na konci desetiletí došlo k přesunu pozornosti na dopravní prostředky – masivně vzrostl počet únosů dopravních letadel či lodí a útoků na letiště a nádraží.[10] Na počátku 80. let pak začal výrazně stoupat počet sebevražedných teroristických útoků. První teroristické sebevražedné útoky se objevily po vpádu Izraele do Libanonu v roce 1982. Rok na to došlo ke krvavému sebevražednému útoku na budovy jednotek mírových sil v Beirutu – zahynulo 300 amerických a francouzských vojáků. Šedivý uvádí, že z 283 sebevražedných útoků zaznamenaných v období od roku 1983 do roku 2000 jich měli 171 na svědomí Tamilští tygři, 91 islámští fundamentalisté a 21 kurdští separatisté.[11]

Z právního pohledu reagovalo mezinárodní společenství nejaktivněji na teroristické činy týkající se dopravních prostředků. Přijata byla Úmluva o trestných a některých jiných činech spáchaných na palubě civilních letadel (1963, Tokijská úmluva), Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadel (1970, Haagská úmluva) a Úmluva o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví (1970, Montrealská úmluva) a její protokol (1988). Co se týče námořní dopravy, k hlavnímu rozmachu právních instrumentů došlo až v 90. letech přijetím Úmluvy o potlačení protiprávních činů proti bezpečnosti námořní plavby (1988) a jejího protokolu (1988). Mimo jiné byly v této etapě také přijaty úmluvy mířící na ochranu diplomatických zástupců států. Je nicméně nutné si připomenout, že žádná z výše uvedených úmluv neposkytla mezinárodnímu společenství obecně uznávanou a jednotnou definici terorismu.

Studený mír

V zatím poslední, tedy páté, etapě historického vývoje terorismu se nacházíme nyní. Odborníci ji označují za období tzv. studeného míru. V rámci ní zaujal hlavní místo náboženský a nacionalistický terorismus. Terorismus se stal zásadní bezpečnostní hrozbou ohrožující nikoliv pouze významné politické představitele či budovy/místa, ale i běžné civilisty. Tzv. Nový terorismus se již nesnaží zasáhnout konkrétní osoby, ale dosáhnout co nejvyššího počtu náhodně zvolených obětí, maximalizovat materiální škody a především vytvořit destruktivní dopad na zasaženou společnost. Některé teroristické skupiny (např. ISIS, Al-Káida) nepůsobí pouze regionálně, ale operují celosvětově prostřednictvím svých více či méně přidružených odnoží – s cílem vyvolat co největší strach a pocit ohrožení. Nechvalně proslulým se v tomto ohledu stal především útok Al-Káidy na Světové obchodní centrum v New Yorku a budovu Pentagonu ve Virginii dne 11. září 2001. Na evropské půdě pak následovaly bombové útoky nejdříve v madridském (březen 2004) a následně londýnském metru (červenec 2005).

Jednotná a obecná definice terorismu i přes události posledních dvou dekád nicméně nadále chybí. Zatím nejmodernější lze najít v Mezinárodní úmluvě o potlačování financování terorismu (1999). Ta stanovuje, že teroristickým aktem je čin splňující následující prvky: jeho cílem je zdraví a život civilních osob, nejedná se o legální způsob boje v rámci ozbrojeného konfliktu (ať už mezinárodního či vnitrostátního), jeho účelem je obecné vyvolání strachu u obyvatelstva (nikoliv tedy konkrétní osoby), sleduje určitý politický cíl a jeho nepřímým objektem je vláda nebo mezinárodní organizace. Co se týče jednotné multilaterální smlouvy upravující všechny aspekty terorismu (tedy neomezující se např. pouze na financování či konkrétní předměty či způsoby provedení útoku), od roku 1996 na půdě OSN vzniká návrh Obecné úmluvy OSN o boji proti mezinárodnímu terorismu.[12] Vyjednávání nad doposud vypracovaným návrhem jsou nicméně, i díky odlišným postojům států, dlouhodobě v patové situaci. Nakolik události poslední týdnů posílí úsilí a ochotu států přivést úmluvu k životu a nabídnout tak mezinárodnímu společenství skutečně obecnou, komplexní a především prakticky použitelnou právní úpravu mezinárodního terorismu zůstává nadále otázkou. Lze jen doufat, že následující měsíce přinesou v tomto ohledu pozitivní odpověď.


[1] ŠEDIVÝ, J.: Nové paradigma terorismu. Mezinárodní politika. Praha: 2003, roč. 4, č. 1.

[2] FOLTIN P., ŘEHÁK D.: Historický vývoj terorismu. Obrana a strategie. Brno: 2006, 1. Dostupné online <http://www.obranaastrategie.cz/cs/archiv/rocnik-2006/1-2006/historicky-vyvoj-terorismu.html#.VlJW33YvfIU> [poslední přístup 20. 11. 2015]

[3] Ibid.

[4] Jewish Encyclopedia. Zealots.  <http://www.jewishencyclopedia.com/articles/15185-zealots> [poslední přístup 20. 11. 2015]

[5] FOLTIN P., ŘEHÁK D.: Historický vývoj terorismu. Obrana a strategie. Brno: 2006, 1. Dostupné online <http://www.obranaastrategie.cz/cs/archiv/rocnik-2006/1-2006/historicky-vyvoj-terorismu.html#.VlJW33YvfIU>

[6] ROBEJŠEK, P. a kol.: Mezinárodní terorismus. Nový nebo starý fenomén? Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2004.

[7] FOLTIN P., ŘEHÁK D.: Historický vývoj terorismu. Obrana a strategie. Brno: 2006, 1. Dostupné online <http://www.obranaastrategie.cz/cs/archiv/rocnik-2006/1-2006/historicky-vyvoj-terorismu.html#.VlJW33YvfIU>

[8] Ibid.

[9] FOLTIN P., ŘEHÁK D.: Historický vývoj terorismu. Obrana a strategie. Brno: 2006, 1. Dostupné online <http://www.obranaastrategie.cz/cs/archiv/rocnik-2006/1-2006/historicky-vyvoj-terorismu.html#.VlJW33YvfIU>

[10] Ibid.

[11] ŠEDIVÝ, J.: Nové paradigma terorismu. Mezinárodní politika. Praha: 2003, roč. 4, č. 1

[12] Zprávy pracovní skupiny 6. Výboru Valného shromáždění OSN <http://www.un.org/en/terrorism/workgroupsix.shtml> [poslední přístup 20. 11. 2015]

terorismus

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články