„Inter Arma Caritas.“ (Milosrdenství mezi zbraněmi)
V únoru letošního roku uplynulo 151 let od založení Mezinárodního výboru Červeného kříže (dále jen „MVČK“), nezávislé mezinárodní organizace, která si jako hlavní cíl vytyčila poskytovat ochranu a pomoc civilním i vojenským obětem ozbrojených konfliktů, aktivně se podílet na rozvoji mezinárodního humanitárního práva a také dohlížet na jeho dodržování. Přes půl druhého století uplynulo od vzniku organizace, která v průběhu své existence získala v rámci mezinárodního společenství vskutku výjimečné postavení, ale jejíž principy a činnost zůstávají pro mnohé dodnes nesrozumitelné a i proto bývají často předmětem kritiky.
Cílem tohoto seriálu nebude podat vyčerpávající zprávu o povaze či fungování MVČK, ale spíše přiblížit a nastínit, o jakou organizaci se to vlastně jedná, jaké je její poslání, kdy a proč působí a jaké jsou její klíčové principy. Kde jinde začít než na počátku příběhu. Dnešní díl se tedy zaměří na vznik Mezinárodního výboru Červeného kříže a hodnotu, díky které to celé začalo – humanitu.
Vznik a právní vymezení MVČK
V únoru roku 1863 vznikl v Ženevě tzv. „Výbor pěti“, sdružení založené švýcarským obchodníkem Henry Dunantem, právníkem Gustavem Moynierem, generálem švýcarské armády Guillaumem-Henrim Dufourem, lékařem Louisem Appiou a jeho kolegou Théodorem Maunoirem. Právě Výbor pěti se stal počátečním stavebním kamenem pro vznik Mezinárodního výboru Červeného kříže. Zakládající členové se krátce po založení rozhodli přejmenovat Výbor pěti na Mezinárodní výbor pomoci zraněným, budoucí Mezinárodní výbor Červeného kříže. Cílem výboru bylo zrealizovat návrhy Henriho Dunanta, které popsal ve své knize Vzpomínka na Solferino[1]. Dunantovy myšlenky směřovaly k vytvoření sítě organizací, jež by poskytovaly, bez ohledu na příslušnost jednotlivce k té či oné straně konfliktu, lékařskou pomoc zraněným v bitvách. Jedním z cílů výboru bylo taktéž vytvořit mezinárodní závazek, smlouvu, která by signatáře zavazovala k uznání a dodržování zásad péče o zraněné příslušníky ozbrojených sil v boji.
V současné době, tedy o 151 let později, je MVČK považován za apolitickou, neutrální a nezávislou organizaci sui generis, jejíž hlavní rolí je „pomáhat obětem ozbrojených konfliktů a vnitřních násilností, chránit jejich životy a důstojnost, působit jako neutrální zprostředkovatel. [MVČK] se rovněž snaží předcházet lidskému utrpení prosazováním a podporou mezinárodního humanitárního práva a všeobecných humanitních principů. Řídí se a koordinuje pomocné aktivity poskytované Mezinárodním hnutím Červeného kříže a Červeného půlměsíce v situacích konfliktů.“ Úloha MVČK je vymezena Ženevskými úmluvami z roku 1949 a jejich Dodatkovými protokoly z roku 1977, které udělily MVČK speciální mandát konat v případech mezinárodních, posléze i vnitrostátních, ozbrojených konfliktů a také se zasazovat o rozvoj mezinárodního humanitárního práva (dále jen „MHP“) a šířit povědomí o této specifické oblasti mezinárodního práva.
Škála činností, které MVČK v posledních 151 letech vykonával a poskytoval, je značně široká a vždy se odvíjela od potřeb dané doby. Mezi již tradiční aktivity MVČK patří poskytování lékařské pomoci zraněným příslušníkům ozbrojených sil v poli, doručování humanitární pomoci civilním osobám v oblastech konfliktů, navštěvování zadržených osob, doručování osobní korespondence mezi zadrženými či zajatými osobami a jejich rodinnými příslušníky, pomoc s hledáním pohřešovaných osob a sjednocování rodin rozdělených ozbrojenými konflikty, šíření povědomí o MHP, monitorování dodržování MHP a také dlouhodobá práce na rozvoji MHP.
Zapojení MVČK můžeme najít téměř v jakémkoliv časově či plošně významnějším ozbrojeném konfliktu, který v posledních padesáti letech vypukl. Od války na Korejském poloostrově, přes válku Vietnamskou, Kambodžu za vlády Rudých Khmerů, Válku v Perském zálivu, 90. léta na území bývalé Jugoslávie, Somálsko (1991-1992), po monitorování podmínek v detenčním zařízení v Guantanamo Bay a poskytování kurzů první pomoci americkým a talibanským jednotkám v Afghánistánu.
Základní principy MVČK
K prvnímu, neoficiálnímu, formulování principů a zásad, dle kterých by měl MVČK fungovat, došlo již v roce 1857 jedním ze zakladatelů organizace – Gustavem Moynierem. Dle G. Moyniera měla nově vzniklá organizace umět předvídat (tedy připravovat se na potenciální akce již v době míru), být solidární (povinnost národních společností pomáhat si navzájem), centralizovaná (v každé zemi měla existovat pouze jedna národní společnost) a pracovat vzájemně (tedy dodržovat povinnost pomáhat všem bez ohledu na příslušnost k té či oné bojující straně nebo národnosti). Principy však v této době jasně stanoveny nebyly. Poprvé byly oficiálně popsány až při revizi Statutu MVČK v roce 1921. Stěžejní princip – humanity, byl považován za natolik samozřejmý, že ve výčtu paradoxně chyběl. V druhé polovině 20. století se jasným definováním a ustanovením principů MVČK začal zabývat významný právní teoretik a odborník v oblasti mezinárodního humanitárního práva, Jean Pictet[2]. Jeho zkoumání a úsilí vedly v roce 1965 na XX. Mezinárodní konferenci Červeného kříže k vyhlášení souboru Základních principů, který zavazuje všechny složky Hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce.[3] Principy jsou vázány nejen samotné orgány a organizační jednotky Hnutí, ale také každý jednotlivý člen, zaměstnanec či dobrovolník.
Sedm základních principů je – HUMANITA, NESTRANNOST, NEUTRALITA, NEZÁVISLOST, DOBROVOLNOST, JEDNOTA a SVĚTOVOST.
Úhelný kámen – humanita
Činnost MVČK je založena na filosofii tzv. realistického optimismu, který odmítá zoufalství a ztrátu naděje, ovšem na druhé straně se snaží u trpících nevyvolávat nereálná očekávání a přistupovat ke svému poslání realisticky. Jakkoliv se tedy myšlenka humanity může zdáti velmi idealistickou, při bližším zkoumání zjistíme, že MVČK si v posledních 150 letech vybudoval značně pragmatický a realistický postoj.
Toto lze vysledovat již na samotném přístupu MVČK k jednotlivým vládám či potažmo rebelům, na jejichž území (nebo území, které mají pod faktickou kontrolou) se MVČK snaží operovat. Již od svého počátku organizace vždy postupovala především cestou kooperace a spolupráce. Tedy, MVČK se snaží k potřebným osobám dostat především skrze spolupráci s příslušnými vládami, státními orgány, vedeními ozbrojených skupin. Dle D. Forsytha se právě v tomto projevuje dlouhodobý vliv švýcarského pohledu na válku na vedení MVČK – tedy postupovat spíše pragmaticky než idealisticky a upřednostnit přizpůsobení se systému dotyčného státu před snahou samotný systém změnit.
Princip humanity je tedy především o poskytování ochrany a pomoci. Důležité je ovšem také si uvědomit, jak vysoká míra a úroveň ochrany a pomoci je tímto myšlena. Jedním z důvodů, proč se dle D. Forsytha MVČK dlouhodobě daří se k ohroženým osobám dostat a je mu umožněno jim poskytovat alespoň základní pomoc, je fakt, že organizace nevyžaduje po zodpovědných subjektech dodržování vysoké úrovně ochrany a zacházení. MVČK nevyžaduje propuštění nezákonně zadržených osob, ale vyžaduje „pouze“ dodržování minimálního standardu humánního zacházení. Nepožaduje např. pro nezákonně zadržené, aby jim bylo poskytnuto drahé ošacení, potraviny či ubytování, ale tlačí na udržování alespoň základních lidských podmínek. Stejně tak nepožaduje detailní informace o stavu zadržených osob, ale uspokojí se s relativně základními informacemi, které dále poskytne rodině zadrženého.[4] Jak se vyjádřil jeden z bývalých delegátů MVČK, snaha o ochranu a zachování humanity je často: „snahou přinést alespoň určitou míru lidskosti, vždy nedostačující, do situací, které by vůbec neměly existovat“. Nelze ovšem opomenout fakt, že podmínky, které můžou být pro běžného člověka nepředstavitelné a pro MVČK znamenají balancovat na hranici minimálního standardu lidského zacházení, často připadají státním či nestátním subjektům, které mají nad zadrženým (či zajatým) přímou kontrolu, přehnaně štědré a velkorysé. MVČK se sice s postupem času snaží minimální standard lidského zacházení zvyšovat, avšak v rámci poskytnutí alespoň nějaké pomoci často radši klade nižší nároky, než aby zadržené či zajaté o možnost získání pomoci připravil úplně.
Následující díl se bude věnovat principu nestrannosti aneb tomu, proč nemusí být vždy užitečné táhnout za ten či onen konec provazu.
[1] DUNANT, H.: Vzpomínka na Solferino. První vydání v roce 1862. <http://www.cervenykriz.eu/cz/mhp_knihovna/solferino.pdf> [poslední přístup 14. 4. 2013]
[2] Viz. k osobnosti Jeana Picteta - BUGNION, F.: Hommage à Jean Pictet. Revue internationale de la Croix-Rouge. 2002. < http://www.icrc.org/fre/resources/documents/misc/5fzjhb.htm> [poslední přístup 9. 4. 2013]
[3] Tedy Mezinárodní výbor Červeného kříže, všech 186 národních společností Červeného kříže (popř. Červeného půlměsíce nebo Davidovy hvězdy) a jejich mezinárodních federací Červeného kříže a Červeného půlměsíce.
[4] Když někteří občané USA hledali způsob, jak doručit povzbudivé zprávy osobám zadrženým na Guantanamo Bay v rámci „války USA s terorismem“, MVČK odmítl tyto zprávy předat, přestože mohly povzbudit morálku vězňů, s tím, že pouze rodinní příslušníci mají právo na komunikaci se zadrženými.
Diskuze k článku ()