Záruka diskrétnosti a důvěrnosti
Jedním z hlavních znaků, který výrazně odlišuje MVČK od jiných humanitárních organizací a který je taktéž předmětem častých diskusí, je záruka diskrétnosti a důvěrnosti, kterou organizace subjektům, s nimiž spolupracuje, dává a v drtivé většině případů ji také přísně dodržuje. MVČK zásadně nevynáší, nesděluje, ani nepředává třetím stranám jakékoliv informace, které během své činnosti a svého působení zjistí[1]. Organizace tak pracuje na naprosto odlišném principu než například Amnesty International nebo Human Rights Watch, které naopak svou pomoc obětem staví na upozorňování na konkrétní problémy a vyvolávání veřejného tlaku na zúčastněné subjekty.
Záruka diskrétnosti je pevnou a nedílnou součástí principu neutrality. MVČK si důvěru stran konfliktu velmi často získává především díky tomu, že zaručuje, že jakékoliv informace, které se dozví, nebudou dále předávány a rozhodně nebudou zveřejněny za účelem zlepšení podmínek ať už zadržených, zajatých či jinak zúčastněných nebo ohrožených osob. Dle bývalého vedoucího právní divize MVČK a současného profesora mezinárodního práva na Geneva´s Graduate Institute, Louise Doswalda-Becka, „Praxe neposkytování informací, co si je kdokoliv schopný vzpomenou, existuje prakticky odjakživa.“[2]
Více stran jedné mince – k čemu vede diskrétnost?
Takto přísné dodržování diskrétnosti a utajení má pro MVČK několik následků.
Bezesporu chrání samotnou organizaci. Než poskytovat nějaké informace a riskovat tím nařčení z ovlivňování situace, favorizování určité strany konfliktu či jakéhokoliv jiného porušování neutrality, je podstatně praktičtější a bezpečnější neposkytovat informace žádné. Pro MVČK je tak zachování diskrétnosti jednou z cest, jak se vyhnout nežádoucím kontroverzím a nařčením. Jak poznamenal jeden z bývalých vrcholných členů MVČK, členové Červeného kříže „by se měli vyhnout jakémukoliv postoji, který by mohl ohrozit úspěch jejich práce“. Jak jsme již zmínili výše, MVČK nechce pouze uplatňovat své právo na neutralitu, ale především být obecně považován za neutrální.
Dalším následkem tohoto přístupu je, že MVČK se díky němu dostává k lidem a do míst, kam se velmi často žádné jiné organizace nemají šanci dostat – například výše zmíněný případ mogadišského přístavu. Stejně tak MVČK získal přístup např. do zadržovacího zařízení USA v Guantanamo Bay, do irácké věznice Abu Ghraib, k Palestincům vězněným izraelskými ozbrojenými silami. Mlčení před veřejností a na veřejnosti je tak cenou, kterou MVČK platí za možnost účastnit se a pomáhat.
Právě toto „vykupování“ přístupu mlčenlivostí a diskrétností je opačnou stranou mince záruky důvěrnosti a principu neutrality jako takového. Na utajování a nezveřejňování získaných informací se snáší největší kritika především v souvislosti s ochranou lidských práv. MVČK se potýká s nařčeními, že přestože je svědkem krutého porušování lidských práv a má o tomto porušování jedinečné a často také jediné informace, nechává si je zásadně pro sebe a o porušování jak lidských práv, tak mnohdy i MHP tak de facto mlčí a potichu je toleruje. M. Ignatieff, kanadský novinář, historik a politik, tvrdí, že takovýto přístup činní z MVČK pokryteckou organizaci, neboť ve jménu ochrany humanity pasivně přihlíží útokům na ni. Negativním důsledkem záruky mlčenlivosti a diskrétnosti tak může být, že organizace sama je viděna jako komplic, jestliže ví o vážných porušeních lidských práv či humanitárního práva, ale veřejně na ně neupozorní, přestože takovéto oznámení by s největší pravděpodobností vedlo k zastavení daného porušování a zmírnění utrpení leckdy i stovek jednotlivců.
Pochybnosti o správnosti a morálnosti mlčenlivosti MVČK se objevily především v souvislosti se zjištěním, že MVČK věděl o vážném porušování lidských práv vězňů zadržovaných americkými ozbrojenými silami v irácké věznici Abu Ghraib. Krátce po proniknutí informací o ponižování, bití a mučení vězňů na veřejnost v dubnu 2004, unikla do médií taktéž zpráva MVČK (primárně striktně určena pouze pro MVČK a zmocněné představitele americké vlády) mapující rozsáhlé porušování lidských práv ve věznici. Ze zprávy bylo patrné, že delegáti MVČK o situaci v Abu Ghraib věděli již minimálně rok, byli si plně vědomi toho, k čemu zde dochází, a zřejmě byli několikrát nelidského zacházení s vězni svědky.[3] MVČK věděl o situaci více než rok. Kdyby na ni upozornil veřejnost, je více než pravděpodobné, že by již k dalšímu podobnému mučení a ponižování vězňů v Abu Ghraib nedocházelo. MVČK ovšem „pouze“ informoval a pravidelně urgoval příslušné americké orgány a vytrvale je upozorňoval na nepřípustnost situace. A samozřejmě také poskytoval mučeným a ponižovaným vězňům lékařskou pomoc, potraviny a pokrývky. Takové jsou zásady a fungování MVČK.
Nabízí se otázka, jaká je poté motivace států a vůdců ozbrojených či povstaleckých skupin se vůbec o zlepšení podmínek zajatců, vězňů či civilistů snažit? Jestliže MVČK sice získá přístup, pomůže konkrétnímu člověku, nicméně na základě svých principů má k dispozici pouze omezený vlastní nátlak a přesvědčovací metody. V případě Abu Ghraib se zástupci MVČK vyjádřili mimo jiné[4] také tak, že kromě již zmíněné povinnosti mlčet je od jakéhokoliv zveřejňování informací o situaci ve věznici odrazoval taktéž fakt, že situace se postupně pod nátlakem MVČK měla zlepšovat. MVČK tedy nepovažoval situaci za natolik závažnou, urgentní a vyhrocenou, aby jej to donutilo svou tradiční mlčenlivost porušit.
Dle D. Forsytha „MVČK uzavřel sám sebe do spletité situace, kdy často žádá o spolupráci ty samé lidi, kteří nejvíce napadají lidskou důstojnost v první řadě.“ Na jedné straně může být užitečné diskutovat o porušování lidských práv právě s těmi, kteří jsou za ně primárně zodpovědní – představitelé MVČK takto jednali s Ratko Mladičem v 90. letech. Na druhou stranu, jak dlouho je MVČK ochotný vyčkávat a co dělá, jestliže žádná spolupráce nepřichází?
Jak například uvádí Dominik Stillhart, zástupce vedoucího operací MVČK: „Jestliže i přes opakované žádosti je s vězni nadále špatně zacházeno či je MVČK znemožněno pracovat dle svých zavedených pravidel, organizace může upustit návštěv vězňů či svých operací a veřejně vysvětlit důvod tohoto rozhodnutí.“[5] V minulosti byla organizace nucena se vypořádat také se situacemi, kdy se účastníci konfliktů snažili spolupráci s MVČK zneužít pro posílení či legitimizaci svého postavení. V roce 1972 například organizace ustoupila od návštěv politických vězňů v Jižním Vietnamu, neboť se obávala, že pomoc, kterou přináší vězňům, není dostatečně velká na to, aby vyvážila možnost, že svou přítomností a kooperací bezděčně vylepšovala reputaci saigonské vlády. Stejně tak se MVČK částečně stáhl ze svého působení v Etiopii v 80. letech 20. století, neboť měl podezření, že by organizace byla spíše využívána vládou k ospravedlnění svých záměrů, než že by mohla reálně pomoci ohroženým civilistům. Problematické bylo působení MVČK v Srbsku v 90. letech, kdy představitelé sice obecně přislíbili MVČK spolupráci a v některých případech je i pustili k vězněným osobám, avšak dlouhodobě se snažili organizaci držet od důsledků opravdu vážných porušení lidských práv a humanitárního práva stranou.
Právě toto může být považováno za jednu z největších slabin MVČK – přístup organizace často dovolí představitelům, kteří porušují lidská práva a mezinárodní humanitární právo, aby pokračovali ve svém konání, neboť MVČK se primárně zaměřuje na to, aby k obětem vůbec získala přístup, a v tu chvíli, kdy jej získá, byť jen částečný a bez vyhlídky, že se situace v blízké době zlepší, tak trvá poměrně dlouho než misi „vzdá“, nebo oznámí, že druhá strana dostatečně nespolupracuje. „MVČK jen zdráhavě odmítá nebo se vzdává přístupu k obětem a toto umožňuje nehumánně uvažujícím autoritám, aby s organizací manipulovaly.“ Někdy se mluví o takzvané teorii „ještě jedné přikrývky“ – touha MVČK přinést trpícím o jednu přikrývku více vede k tomu, že organizace s sebou nechává manipulovat bezohlednými autoritami či veliteli.[6]
[1] Vyjma informací o zadržených či vězněných osobách, které jsou předávány rodinným příslušníkům.
[2] "Not giving information is a practice that has existed for as long as anyone remembers." MORGAN, V.: The ICRC today is a paradox. International Servis of the Swiss Broadcasting Corporation. 29. 6. 2012 <http://www.swissinfo.ch/eng/swiss_news/The_ICRC_today_is_a_paradox_.html?cid=32993136> [poslední přístup 13. 4. 2013]
[3] Red Cross saw widespread abuse. BBC News. 8. 5. 2004. <http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/3694521.stm> [poslední přístup 13. 4. 2013]; Iraq Scandal Reveals Red Cross Pressure.Global Policy Forum. 15. 5. 2004. <http://www.globalpolicy.org/component/content/article/176/31410.html> [poslední přístup 13. 4. 2013]
[4] What is the ICRC´s position on the reported abuse of Iraqi prisoners by US and UK forces? MVČK. 6. 5. 2004. <http://www.icrc.org/eng/resources/documents/misc/5ynj5r.htm> [poslední přístup 13. 4. 2013]
[5] Confidentiality, key to the ICRC´s work but not unconditional. MVČK. 2010. <http://www.icrc.org/eng/resources/documents/interview/confidentiality-interview-010608.htm> [poslední přístup 13. 4. 2013]
[6] FORSYTHE, D.: The ICRC: a unique humanitarian protagonist. International Review of the Red Cross. Vol. 89. Ženeva: MVČK, 2007. s. 81<http://www.icrc.org/eng/assets/files/other/irrc-865-forsythe.pdf> [poslední přístup 13. 4. 2013]
Diskuze k článku ()