Úprava péče o dítě ve francouzském právu

Oba účastníci pak vychází z jiných předpokladů, které si s sebou nesou, i když je rozhodné právo a příslušnost soudu daná jasnými pravidly. Cizinec i přesto porovnává systémy a může vyžadovat jako samozřejmost to, co u nás neexistuje nebo jen výjimečně. Pokud jde o právo francouzské, kontinentální, rozdíly nejsou tak markantní jako u práva Common law, nicméně je vhodné se i pro nedostatek pramenů dostupných v češtině seznámit se základy. 

Ve francouzském právu mají rodiče za dítě rodičovskou odpovědnost, která zaniká dospělostí dítěte nebo jeho emancipací, tedy přiznáním svéprávnosti soudem. Rodičovská odpovědnost je soubor práv a povinností, které rodiče mají ve vztahu ke svým dětem. Náleží oběma rodičům, a to bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou sezdaní. Slouží k ochraně zájmu, mravnosti a zdraví dítěte. Pokud dojde k rozvodu rodičů musí rodiče podle zákona s dítětem udržovat styk a respektovat právo na styk s dítětem druhého rodiče (článek 373-2 Code Civil).

Při rozvodu rodičů o rodičovské odpovědnosti rozhoduje soud. V případě, že rodiče nejsou sezdáni, soud může o odpovědnosti rozhodovat na základě žádosti rodičů. Rodiče nezletilého dítěte se mohou na péči domluvit formou dohody, která bude předložena soudu. Ten ji schválí nebo odmítne. Dohodu rodičů může odmítnou (podle článku 373-2-7 Code Civil) ze dvou důvodů: dostatečně nereprezentuje zájmy nezletilého dítěte nebo nebyla uzavřena svobodnou vůlí obou rodičů. Tuto dohodu může soudce (podle článku 373-2-13 CC) kdykoliv na žádost jedné ze stran (nebo i třetí osoby) modifikovat nebo doplnit. 

Pokud strany nejsou schopny domluvy, nařídí soud mediaci (článek 373-2-10 CC). Na ní mají rodiče možnost se domluvit a shodnout na dalším postupu a jak bude péče o jejich dítě vypadat, aby tento úkol nepřipadl soudu. (373-2-12 CC) Před tím, než soud rozhodne o podobě péče o nezletilé dítě, může iniciovat sociální šetření, aby získal potřebné informace k rozhodnutí.

Pokud rodiče nesepíší dohodu, kterou by soud přijal. Při rozhodování o úpravě péče o dítě soudce přihlédne zejména k:

1. Postupu, který předtím rodiče uplatňovali, nebo dohodám, které dříve mohli uzavřít,
2. názoru vyjádřeném dítětem za podmínek stanovených v článku 388-1 CC,
3. schopnosti každého rodiče převzít své povinnosti a respektovat práva druhého,
4. výsledku znaleckého posudku, který může být proveden, s přihlédnutím zejména k věku dítěte,
5. informacím, které byly shromážděny při případných sociálních šetřeních podle článku 373-2-12,
6. fyzickému nebo psychického tlaku nebo násilí vykonávanému jedním z rodičů na druhého rodiče.

Francouzský občanský procesní řád v článku 1180-5 stanovuje, že soudce má za úkol určit pravidelnost, délku a místo setkávání dítěte s rodičem. I kasační dvůr Francie dává velký důraz na to, že pokud soudce stanoví právo rodiče na styk s dítětem, musí tomu zároveň určit i podmínky (místo, délka setkání a také jak často budou tato setkání probíhat). Soudce v takovém případě přihlíží také, jak bylo již zmíněno, k přání dítěte a dbá to, aby rozhodnutí bylo v souladu se zájmem dítěte.

Nyní co se týče samotné úpravy péče o nezletilé děti. Ve většině případů zůstává právo rozhodovat v důležitých záležitostech dítěte oběma rodičům. Pouze v ojedinělých případech, kdy je to důležité pro ochranu zájmu dítěte, je toto právo ponecháno pouze jednomu rodiči. Dále také může mít dítě bydliště střídavě u obou rodičů nebo soud stanoví bydliště dítěte pouze u jednoho z rodičů (článek 373-2-9). Podle těchto kritérií potom může mít péče o dítě dvě formy: výhradní a střídavou. 

Výhradní péče spočívá v tom, že o záležitostech dítěte rozhoduje pouze jeden z rodičů. Zároveň má dítě bydliště pouze u jednoho z rodičů, výhradní péče je definována tak, že dítě tráví přibližně 60 % času u jednoho rodiče. Druhý rodič má právo na informace o svém dítěti a na dohled nad jeho výchovou, dále má právo se s dítětem stýkat. Podmínky styku s dítětem také vymezí soud. Tato práva mu mohou být upřena pouze ze závažných důvodů (článek 373-2-1 CC). O závažných důvodech rozhoduje soud a obecně je velmi složité, aby byl nějaký důvod uznán jako tak závažný, aby bylo zrušeno právo styku rodiče s dítětem. Například pokud dítě nechce svého rodiče vídat, není to podle soudu dostatečný důvod zrušit právo na styk. V minulosti byl jako závažný důvod shledán například: alkoholismus, týrání, tlak otce na dceru a nucení, aby nosila zahalující šátek, když matka před dítětem očerňovala otce tak, že jej dítě nechtělo vídat. Na výhradní péči se rodiče mohou domluvit nebo pokud se nedokáží dohodnout, musí spor vyřešit soudce. Když se soudce rozhoduje o udělení výhradní péče, musí si položit několik otázek: Jaké jsou vztahy dítěte a rodičů? Je rodič schopný se o dítě sám spolehlivě postarat? Jaké je přání dítěte? Dále soudce také musí zohlednit věk nezletilého. V některých případech soud zohledňuje i jiné okolnosti, jako výši příjmů nebo důvod rozvodu, například nevěru atd.

U střídavé péče zůstává právo rozhodovat o záležitostech dítěte oběma rodičům. Dítě se pak střídají v bydlení u jednoho a u druhého rodiče. Podobu střídavé péče si strany dohodnou nebo ji stanoví soud. Soud při rozhodování o střídavé péči přihlíží zejména k věku dítěte. Dítě totiž musí být dostatečně zralé, aby mohlo být dáno do střídavé péče rodičů, zpravidla soudce dítě do střídavé péče nesvěří, pokud není starší pěti let. Soudce dále zohlední také vzdálenost bydlišť obou rodičů. Rodiče musí bydlet dostatečně blízko sebe a také blízko ke škole, do které dítě nebo děti chodí. Důležitý je také stav domu nebo bytu, kde rodič bydlí. Ten musí být pro dítě vhodný. Dalším kritériem je časový rozvrh rodičů, rodič musí mít dostatek času na to, se o dítě řádně starat. Někteří soudci také přihlížejí ke vztahu rodičů, k tomu, jestli se spolu dokáží dohodnout nebo je mezi nimi dohoda nemožná a mohla by způsobit problémy při výkonu střídavé péče. Pokud nejsou tyto podmínky splněny, soud většinou střídavou péči nestanoví. Střídavá péče je ve francouzském rodinném právu poměrně novým fenoménem, byla zřízena v roce 2002, počet rozhodnutí o střídavé péči po rozvodu rodičů stále stoupá, přesto výhradní péče zůstává častější.

Co se týče přání dítěte, ve francouzském právu je právo dítěte na výslech u soudu upraveno v článku 298 francouzského Občanského zákoníku. Ten říká, že děti jsou vyslyšeny přímo soudem nebo třetími osobami tím pověřenými, pokud to věk nebo jiné okolnosti nevylučují. Zákon však žádnou věkovou hranici neuvádí. Zákon pouze uvádí, že dítě musí být „rozvážné“ (mít „soudnost“). Když soudce posuzuje, jestli je dítě schopno před soudem vypovídat, bere v potaz mimo jiné jeho vyspělost, schopnost porozumění a také schopnost vyjadřování se. Přestože zákon nestanoví pevnou minimální věkovou hranici, v praxi mohou být vyslyšeny děti od 6 let. Výslech dítěte se provádí na žádost dítěte nebo na žádost jedné ze stran, sám soud výslech dítěte neiniciuje. Pokud chce dítě být vyslyšeno, musí soudu předložit vlastnoručně napsaný dopis. Tuto žádost může projevit kdykoli během rozvodového řízení. Výslech se koná před soudcem a pokud je to nutné za přítomnosti 3. osoby, jako je psycholog, psychiatr, sociální pracovník atd. V takovém případě se dítěte nedotazuje přímo soudce, ale ona 3. osoba, která poté sdělí výpověď dítěte soudci. Dítěti může také asistovat advokát, který je předem obeznámený s postojem, má také za úkol zjistit, jestli dítě není pod vlivem jednoho z rodičů. Výslech dítěte probíhá bez přítomnosti rodičů, aby se dítě při výpovědi necítilo pod tlakem. Výslech dítěte slouží zejména k zjištění jeho verze příběhu, jeho přání o tom, s kým by chtělo žít atd. Přání dítěte není pro soudce závazným a není tedy nutné, aby se soudce rozhodl tak, jak si to dítě přeje. Musí ovšem v rozsudku zmínit, že dítě bylo vyslyšeno, a že k jeho přání bylo přihlédnuto. Důležitost přání dítěte se odvíjí od jeho věku, tedy čím starší nezletilý je, tím větší má jeho výpověď váhu, a tím více ji musí soudce zohlednit. 

S rozhodováním o záležitostech nezletilého dítěte se ve francouzském právu pojí také komplikace, a to především ohledně interpretace. Francouzské právo totiž rozlišuje obvyklé akty rodičovské odpovědnosti, tedy rozhodování o obvyklých záležitostech, a dále důležité akty – o důležitých rozhodnutích. Co je tedy obvyklé a důležité rozhodnutí? A kde je hranice mezi nimi? Obvyklý akt rodičovské odpovědnosti není, jak se často lidé mýlí, akt, o kterém může rozhodovat jeden z rodičů nezávisle na druhém. Na všech rozhodnutích, ať už obvyklých nebo důležitých, se musí rodiče shodnout. Rozdíl spočívá ve třetí osobě, která v případě obvyklého aktu není vázána na souhlas obou rodičů s rozhodnutím. Postačí tedy souhlas pouze jednoho rodiče a to proto, aby nedocházelo ke zbytečnému zdržování u rozhodnutí týkajících se každodenního života dítěte. Právníci se problém interpretace snaží vyřešit novelou a přicházejí s vylepšenými definicemi aktů rodičovské odpovědnosti. Novela článku 372-2 by tak měla obsahovat pravidlo, že: „Všechny akty rodičovské odpovědnosti, ať už mají obvyklý nebo důležitý charakter, vyžadují souhlas obou rodičů, pokud mají společnou rodičovskou odpovědnost.“ Důležitý akt je definován jako akt, „který ovlivňuje budoucnost dítěte, zejména pokud jde o jeho zdraví, vzdělání nebo pokud se týkají jeho základních práv.“ Další definice zachycuje důležitý akt jako „akt, který přerušuje minulost a ovlivňuje budoucnost dítěte a týká se jeho základních práv.“ Zatímco obvyklý akt je vymezen jako „akt každodenního života, bez větší závažnosti, který neovlivňuje budoucnost dítěte a nepředstavuje žádné zjevné závažné riziko pro dítě nebo, i když má významný charakter, je to jednání, které je součástí nesporné předchozí praxe.“ Tato definice tedy zohledňuje i předchozí jednání a rozhodování rodičů. V kontextu s tímto se budeme zabývat rozhodnutím CE (Conseil d’Etat – Státní rada) z 13. dubna 2018 č. 392949, publikováno ve sbírce Lebon. V tomto případu se jedná hlavně o článek 372-2 a o presumpci souhlasu v případě obvyklého aktu (presumpce souhlasu znamená, že když souhlasí jeden rodič, počítá se s tím, že souhlasí i ten druhý – př.: když dítěti podepíše přihlášku na školu v přírodě matka, počítá se s tím, že s posláním dítěte na školu v přírodě souhlasí i otec). Otec zapsal své děti na jinou školu bez souhlasu matky, a ta žalovala příslušné školy za to, že toto provedly bez jejího souhlasu (tedy druhého rodiče). Otázkou je: je rozhodnutí, zapsat dítě do jiné školy obvyklým aktem? Má tedy škola postupovat podle presumpce souhlasu? Rozhodnutí znělo takto: zápis dítěte na školu je obvyklým aktem, tudíž zde platí presumpce souhlasu druhého rodiče v případě společné rodičovské odpovědnosti. Škola tak v případě obvyklého aktu postupuje dle presumpce souhlasu a nedošlo k pochybení. Některé školy však souhlas obou rodičů vyžadují. 

Oba rodiče musí po rozvodu přispívat na výživu, vzdělání a potřeby každodenního života dítěte, a to ve formě výživného (článek 373-2-2 CC). Příspěvky mohou mít také formu přímé úhrady výdajů spojených s péčí o dítě nebo může mít příspěvek z části nebo celkově podobu užívacího práva a bydlení (článek 373-2-2 CC). Ve většině případů je výživné na dítě placeno do věku 18 let nebo do finanční samostatnosti dítěte. Za finančně samostatné se dítě považuje, pokud má placenou práci, která není pouze občasná. Pokud dítě studuje, je možné v ojedinělých případech platit výživné až do 30 let věku dítěte. V případě, že má jeden rodič v péči již dospělé dítě a nestačí na placení jeho potřeb, má právo zažádat o příspěvek na výživu a vzdělání pro dospělé dítě. Tento příspěvek je vyplácen k rukám dítěte (článek 373-5 CC). Výši výživného stanovuje soud, podobně jako u nás v České republice existují pro určení výživného tabulky, které každý rok ministerstvo spravedlnosti vydává. Výživné se počítá pomocí jednoduché rovnice. Od příjmu odečteme existenční minimum, z výsledku se potom podle tabulek určí procento peněz, které půjde na výživné dítěte. Výsledek je poté vynásoben počtem dětí. Výše výživného stoupá se stoupajícím věkem dítěte. Částka se odvíjí také od toho, jak často dítě u daného rodiče žije. Např.: pokud je dítě ve výhradní péči matky a u otce přespává pouze několikrát do roka, bude otec platit nejvyšší možné výživné podle tabulky (to dělá na jedno dítě cca 18,0%). Pokud je dítě ve výhradní péči matky, avšak u svého otce tráví např. 30% času, bude výživné vyplácené otcem nižší (kolem 13,5%). Je-li dítě ve střídavé péči, činí výživné 9,0%. Výše výživného může být také v budoucnu zvýšena nebo naopak snížena, a to v reakci na příjmy rodiče, který výživné platí.

V některých případech může soud dítě svěřit do péče třetí osoby (373-4), pokud je to v jeho zájmu. Třetí osobou jsou např.: prarodiče, teta nebo strýc, přítel nebo jiná dítěti blízká osoba. Rodičovská odpovědnost stále náleží matce a otci dítěte, ale ve věcech nezletilého dítěte jedná třetí osoba. Obvyklé záležitosti řeší třetí osoba sama, pokud jde o důležitou záležitost, musí mít souhlas rodičů. Nyní si uvedeme příklad, kdy soud rozhodl o svěření dítěte do péče třetí osoby. Děti byly po rozvodu svěřeny do péče matky, ta ovšem zemřela. Po její smrti byly děti svěřeny otci, který s nimi ale neměl žádný vztah a nedokázal se o ně postarat. Děti si přály být v péči své tety a strýce. Ti podali žádost na soud, který jim vyhověl.

Jak můžeme vidět, úprava péče o dítě se ve Francii a v České republice se v základních pojmech neliší, odlišné jsou detaily jako je spodní věková hranice dítěte pro jeho výslech u soudu, pro nařízení střídavé péče, či procesní řízení – povinná mediace.