Aplikační problémy ve smluvním právu - část II. Zdroj: Fotolia

Aplikační problémy ve smluvním právu - část II.

Téma mého příspěvku je spjato s rekodifikací soukromého práva a není tak „žhavě aktuální“, ale spíše stále ještě aktuální. Protože obdobné téma bylo na konferenci Právo ve veřejné správě pojednáno již v předchozích ročnících, ráda bych se zaměřila na to, co je letos nové (tedy na novelu občanského zákoníku) a dále na to, kde jsou problémy dle mého soudu nejzávažnější a nejmarkantnější.

Mgr. Jitka Ivičičová

advokátka

Mgr. Jitka Ivičičová

advokátka

Vybrané body novely

Nyní tedy více k vybraným bodům novely, tedy k těm, které spadají pod dnešní avizované téma – smluvní právo. Problematiku právních jednání v pracovněprávních vztazích jsme již lehce načali v pasáži věnované nezletilým zaměstnancům.

Oblasti pracovního práva se dotýkal též zrušený § 164 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož platilo, že: “Má-li právnická osoba s kolektivním statutárním orgánem zaměstnance, pověří jednoho člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům; jinak tuto působnost vykonává předseda statutárního orgánu.“ Oproti jiným právním jednáním tak byl okruh právních jednání vůči zaměstnancům vytržen a upraven speciálně, aniž k tomu byl věcný podklad. Vznikala tak nejistota, zda je platné právní jednání, když za zaměstnavatele jednal jiný člen statutárního orgánu, popř. zda může za zaměstnavatele jednat jiná osoba - zástupce.

Předmětné ustanovení bylo problematické nejen z hlediska posuzování platnosti právního jednání osob odlišných od pověřeného člena statutárního orgánu (popř. předsedy), ale také z hlediska zápisu do veřejného rejstříku. V mezidobí bylo v této věci vydáno usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 880/2015 ze dne 30. září 2015, kde se uvádí: „Pověření člena statutárního orgánu právním jednáním vůči zaměstnancům podle § 164 odst. 3 o. z. se zapisuje do veřejného rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) zákona č. 304/2013 Sb. jako způsob, jak člen statutárního orgánu za právnickou osobu jedná.“

Pokud jde o další problematické ustanovení, které novela napravila – formu plné moci dle § 441 odst. 2 občanského zákoníku – i zde se již musela praxe s výkladem nějak vypořádat. Záměrně říkám „nějak“, protože gramatický výklad třetí věty uvedeného ustanovení byl poměrně jasný: „Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc.“

Dle gramatického výkladu tedy platilo, že pokud byla pro právní jednání vyžadována např. forma notářského zápisu, v téže formě měla být i plná moc. To, že se jedná o požadavek nepřiměřený a neodůvodněný, bylo v praxi zřejmé hned od počátku. Již 14. ledna 2014 tak bylo vydáno výkladové stanovisko č. 12 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti a někteří notáři (i s odkazem na něj) až do léta 2014 běžně přijímali plnou moc s úředně ověřeným podpisem i pro sepis rozhodnutí jediného společníka obchodní společnosti o změně zakladatelské listiny přizpůsobované požadavkům občanského zákoníku. Poté od této praxe na základě zdrženlivého stanoviska Notářské komory ČR upustili.

Ke slovu se dostal Nejvyšší soud ČR, který v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3919/2014 ze dne 27. listopadu 2014 konstatoval: „Plná moc udělená k právnímu jednání, pro které zákon vyžaduje formu notářského zápisu o právním jednání (§ 441 odst. 2 in fine o. z.), není neplatná pro nedostatek formy vyžadované zákonem, není-li pochyb o tom, kdo (která osoba) plnou moc udělil. Plná moc k založení obchodní korporace je právním jednáním týkajícím se založení obchodní korporace ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb.„

I po tomto odvážném soudním rozhodnutí však neutichaly diskuse – zda je možné tyto závěry vztáhnout na formu plné moci obecně či pouze na plné moci pro založení obchodní korporace či případně obecně na právní jednání týkající se zakladatelských jednání obchodních korporací (tedy i jejich změn).

Pro ilustraci uvedu příklad:

Právní zástupce společnosti XY byl zmocněn, aby s dlužníky společnosti uzavíral dohody o splátkách s přímou vykonatelností. Plná moc z roku 2016 neměla formu notářského zápisu, ale byla opatřena ověřeným podpisem statutárního orgánu společnosti.

Je dohoda o splátkách uzavřená společností XY zastoupené tímto zástupcem v roce 2016 platná?

Jak se říká „tonoucí se stébla chytá“, takže si dokáži představit dlužníka, který ve snaze vyhnout se (či oddálit) exekuci bude namítat neplatnost takové dohody uzavřené podle § 71b zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád. Věřiteli zde dává naději na vítězství v případné právní bitvě jak shora uvedený judikát, tak i zásada uvedená v § 574 občanského zákoníku, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než neplatné. Na místě věřitele bych se spíše než rozhodnutí o neplatnosti obávala toho, že v době rozhodnutí už dlužník nebude vlastnit žádný postižitelný majetek.

Jako další vybraný bod novely uvádím znovuoživení předkupního práva spoluvlastníků dle ustanovení § 1124 občanského zákoníku ve znění účinném k 1. lednu 2018. Namísto úzkého okruhu případů se předkupní právo bude týkat opět všech spoluvlastníků při převodu na jinou osobu než osobu blízkou. Nově se to bude týkat případů, kdy spoluvlastník převádí svůj podíl bezúplatně.

I po novele přetrvává nejasnost, zda v případě, pokud jeden ze spoluvlastníků neuplatní své předkupní právo, dojde k poměrnému rozdělení jeho práva na ostatní spoluvlastníky, kteří svého předkupního práva využít chtějí. Bylo by sice možno uvažovat o analogickém použití pravidla uvedeného v § 2141 věta druhá, na druhé straně dle § 2144 platí, že pokud nekoupí předkupník nabídnutou věc, zůstává mu předkupní právo zachováno. K zmíněnému poměrnému rozdělení předkupního práva tak nejspíše dojde jen tehdy, pokud by se spoluvlastník svého předkupního práva výslovně vzdal.

Přestože původní koncepce byla hojně kritizována, byl i určitý okruh případů, kde občanský zákoník v původním znění dával velmi dobrý smysl a kde nové znění naopak situaci komplikuje.

Jako příklad nám může posloužit garážový dům, v němž nebyly vymezeny jednotky a je tak v podílovém spoluvlastnictví osmačtyřiceti fyzických osob. Pan Starý se stěhuje a rád by prodal svou garáž. Jeho kamarád, pan Nováček, by o garáž stál, ale volné peníze bude mít až v lednu.

Má pan Starý raději slevit a prodat hned? Jaká rizika ho čekají, pokud bude chtít prodat po novém roce panu Nováčkovi?

Do konce roku může svůj podíl na pozemku se stavbou garážového domu převést zcela libovolně. Od 1. ledna 2018 však bude pan Starý při prodeji svého podílu povinen nabídnout ostatním spoluvlastníkům svůj spoluvlastnický podíl ke koupi. Tato povinnost nastane ve chvíli uzavření smlouvy s panem Nováčkem.

Pokud pan Starý stojí o zachování přátelských vztahů s panem Nováčkem, lze mu doporučit, aby smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu uzavřel ještě za účinnosti stávající právní úpravy, sjednal si zaplacení kupní ceny po částech. Případně se může domluvit s panem Nováčkem na vhodném zajištění části kupní ceny splatné později.

Původní koncepce liberálnějšího pojetí spoluvlastnictví byla před přijetím občanského zákoníku podrobena velké diskusi, zatímco k novele již tolik prostoru odborná veřejnost nedostala.

Dalším zajímavým bodem novely je změna právní úpravy kauce u nájmu bytu obsažené v ustanovení § 2254 odst. 1 občanského zákoníku. Terminologicky správně se jedná o jistotu, ale pojem kauce je laickou i odbornou veřejností běžně používán, proto se ho dále podržím i já. Občanský zákoník původně umožňoval sjednat si při nájmu bytu kauci až ve výši šestinásobku měsíčního nájemného, po novele je horní limit stanoven na trojnásobek měsíčního nájemného. Víceméně tedy jde o návrat do stavu platného do 31. prosince 2013 (podle § 686a odst. 2 starého občanského zákoníku platilo, že: „Výše složených peněžních prostředků nesmí přesáhnout trojnásobek měsíčního nájemného a zálohy na úhradu za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu.“ Tím ale návrat k původním (a novou právní úpravou opuštěným) parametrům tohoto zajišťovacího institutu končí. Jestliže se zákonodárce rozhodl novou úpravu změnit, je s podivem, že jeho pozornosti zcela unikly související výkladové problémy a nepraktičnost (řekla bych, že jde o legislativní chybu) jdoucí proti smyslu jistoty. Nejasnosti ohledně vracení kauce tak nadále přetrvávají. Blíže se jim budu věnovat v části věnované problémům, které novela neřeší.

V souvislosti s nájmem doznal občanský zákoník v rámci novely ještě jedné změny, a sice nový § 2301, který se týká smrti nájemce bytu zvláštního určení a stanoví lhůtu pro vyklizení bytu členy domácnosti (a není-li jich, pak účastníky dědického řízení). Zároveň obsahuje ustanovení o přechodu nájmu na osobu, která s nájemcem žila ve společné domácnosti nejméně po dobu jednoho roku, nemá vlastní byt a je současně zdravotně postižená nebo ve věku sedmdesáti a více let.

Pokud jde o změny ve vztahu k nájmu, můžeme konstatovat, že byly odezvou na podnět Ministerstva práce a sociálních věcí a reflektují snahu chránit slabší stranu a přistupovat k některým účastníkům právních vztahů citlivěji. Nejedná se tak o odstranění výkladové nejasnosti či legislativní chyby.

První část článku si můžete přečíst ZDE.

občanské právo rekodifikace smluvní právo

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články