Bulvár vs. právo: připouští české právo sankční náhradu škody?

Titulem pro přiznání těchto částek měla být odpovědnost za újmu způsobenou zásahem do osobnosti. Z právního hlediska je mj. zajímavé to, že se všichni žalobci dovolávali tzv. preventivně-sankční funkce peněžité náhrady újmy. Jak se k této argumentaci postavil dovolací soud?

Předznamenání: základní okolnosti jednotlivých případů

Pro názornost krátce popisuji, o co v jednotlivých sporech šlo. První z nich se týká herce, který byl na webových stránkách Blesku „křivě obviněn“ z příbuzenství s prezidentem Antonínem Zápotockým. Jako kompenzaci za toto nařčení požaduje dotčený herec zaplacení částky ve výši 5 milionů korun českých.[1] 

V druhém případě šlo o spor manželky významného českého politika s vydavatelem bulvárního plátku Pestrý svět, v němž vyšla série článků, které ji podezřívaly z toho, že si našla milence a že s ním údajně trávila čas též o víkendu, během něhož její manžel zemřel. I tato poškozená se domáhala zadostiučinění ve výši 5 milionů korun.[2]

Poslední kauza se týká dalšího herce, který byl terčem dlouhodobé kampaně bulvárních médií, která spočívala v dlouhodobém - takřka setrvalém - zasahování do jeho soukromí (celkem 210 článků od 11 mediálních subjektů v průběhu cca 3 let). Po jednom z mediálních subjektů se tento herec nyní domáhá satisfakce ve výši 500 tisíc korun českých.[3] 

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud vydal všechna zmíněná rozhodnutí ve třech po sobě následujících dnech, obsahují tato rozhodnutí stejné obecné argumenty, které blíže uvádím v následujících odstavcích. Některé otázky byly sice posuzovány prizmatem předchozí právní úpravy, avšak jejich závěry platí nadále, neboť použité argumenty lze uplatnit i v kontextu úpravy obsažené v současném občanském zákoníku.[4]

Preventivně-sankční funkce náhrady újmy?

Zajímavá otázka, která se vznášela nad všemi předestřenými příběhy, zní, nakolik české deliktní právo plní tzv. preventivně-sankční funkci. Nejvyšší soud se – na rozdíl od některých soudů nižších instancí – k této otázce postavil zdrženlivě a spíše konzervativně. Dle soudu je hlavní funkcí peněžité náhrady újmy funkce satisfakční. Český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční náhrady škody či újmy, jejímž účelem by bylo exemplární potrestání původce zásahu – tzn. že úpravy náhrady újmy  v našem soukromém právu primárně nesleduje dosažení toho, aby se původcům zásahů porušování právních norem nevyplácelo.[5] „Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Výše náhrady má být závislá především na intenzitě újmy způsobené poškozenému, nikoli na ekonomické síle původce zásahu.“

Sankční postih je vyhrazen výlučně veřejné moci a veřejnému právu, kdežto (kontinentálnímu) soukromému právu je trestání cizí. Přesto může i soukromoprávní náhrada újmy plnit preventivně-sankční funkci, ovšem pouze sekundárně (zprostředkovaně) a nikoli nepřiměřenou měrou.[6] Soud tedy uznává, že součástí právní normy, která zakládá povinnost k náhradě újmy, je též preventivní prvek, jenž „má též odrazovat samotného porušitele normy i další subjekty od protiprávního jednání“, jakož i prvek sankční spočívající „v tom, že porušitele právní normy stíhá negativní následek touto normou předpokládaný“. 

V odůvodnění zmiňovaných rozhodnutí se Nejvyšší soud rovněž vypořádal s opačnými názory, které lze nalézt v literatuře[7] i v judikatuře[8], a to s následujícími argumenty. V prvé řadě jde o již zmíněnou funkci náhrady újmy v kontinentálním právním systému.[9] Přesvědčivé zdůvodnění tohoto argumentu se podává z odlišného stanoviska Ivany Janů k nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 1586/09: „Generální i speciální prevenci tak daleko lépe poslouží vědomí, že poškozená osoba se vždy domůže nápravy (kupř. zmírnění újmy zadostiučiněním, které je této újmě přiměřené), bude-li o to usilovat, než snaha o zvyšování přiměřeného zadostiučinění do takové míry, že již nepůjde o satisfakci.“ Dalším důvodem nepřípustnosti institutu punitive damages je jeho rozpor s ústavním principem nulla poena sine lege certa, neboť „žádný zákon výslovně nestanoví, že taková trestní složka náhrady má být uložena, natož v jaké výši“. 

Důležitý argument se podává rovněž ze srovnání dvou poškozených, z nichž první měl to „štěstí“, že do jeho osobnostních práv zasáhl bohatý mediální dům, kdežto druhý byl poškozen toliko „chudým“ škůdcem např. na jeho facebookových stránkách. Kdyby byly ostatní okolnosti obou případů shodné, čím bychom zdůvodnili, že se „šťastnému“ poškozenému dostalo násobně vyšší satisfakce? Snad ještě přesvědčivěji vyznívá argumentace zásadou přiměřenosti. Tato argumentace vychází ze srovnání náhrad přiznávaných osobám uraženým bulvárem, na jedné straně, a náhrad přiznávaných osobám dotčeným úmrtím či těžkým zdravotním poškozením jim blízké osoby, na straně druhé.[10] [11] Mezi výší náhrad v první a druhé skupině případů nemůže existovat křiklavý rozpor, neboť „ztráta blízké osoby, zejména dítěte, je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných) dosahují částky peněžní satisfakce srovnatelné úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého.“[12] 

Nakonec uvádí Nejvyšší soud též argument procesní povahy: „Pokud se v našem právu rozhoduje o potrestání soukromé osoby, pak pro orgány veřejné moci platí povinnost vyhledávat okolnosti svědčící nejen pro vinu pachatele, nýbrž i v jeho prospěch. Těmto požadavkům však civilní proces, ovládaný zásadou projednací, (z dobrých důvodů) nevyhovuje. Ostatně i § 2957 věta prvá o. z. hovoří o odčinění okolností zvláštního zřetele hodných (tj. kompenzační funkci zadostiučinění), nikoli o sankcionování škůdce za to, že jednal v daných okolnostech.“ 

Obecné závěry

Judikatura Nejvyššího soudu ohledně tzv. preventivně-sankční funkce náhrady újem se jeví jako ustálená. O tomto závěru svědčí hned tři prosincová rozhodnutí, která obsahují obdobnou argumentaci a která dospívají k závěrům, které nyní hodlám sumarizovat. Všechna tato rozhodnutí byla přijata na pozadí případů, v nichž došlo k zásahu do práv veřejně známých osob ze strany vydatelů bulvárních periodik. S jistou mírou zjednodušení lze uzavřít, že při posuzování výše peněžité satisfakce újmy musíme primárně zkoumat okolnosti na straně poškozeného, což vyplývá z rozhodující role tzv. kompenzační (satisfakční) funkce náhrady újmy. 

Zkoumáme-li možné preventivně-sankční působení náhrady újmy v českém právním řádu, je zajímavé podívat se rovněž na vývoj předlohy občanského zákoníku. V návrhu z roku 2007 se vyskytovala poměrně odvážná (formulace,[13] která se však nakonec neprosadila. I tento subjektivně-historický argument může sloužit ve prospěch spíše zdrženlivějšího přístupu k přiznávaným částkám.

Dovolací soud obecně konstatuje, že ačkoli se v případě bulváru jedná o obor podnikání balancující na samém okraji vkusu, přiměřenosti a respektu k právům jiných, má i takto pojímaná žurnalistika svou poměrně širokou čtenářskou obec s tím, že některé dotčené celebrity ji dokonce vnímají jako veskrze pozitivní (v duchu zásady, že i negativní reklama může mít kýžený popularizační efekt). Nicméně i v tomto prostředí „musí platit základní pravidlo, že negativní zásah do osobnostních práv je nepřípustný a zakládá poškozenému právo na ochranu.“ 

Co se týká výše zadostiučinění, lze říci, že uplatnění preventivně-sankční funkce peněžité náhrady újmy není v těchto otázkách zcela vyloučeno, avšak toliko subsidiárně s tím, že odvoláním se na tuto funkci nelze „bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.“

„Okolnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady.“ Na druhou stranu nelze stanovovat relutární náhrady v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv pouze proto, že k uveřejnění dehonestující informace došlo v bulvárním periodiku.[14] 

---