Čin povahy úmyslného trestného činu: Kdy jsou civilní soudy vázány rozhodnutím v trestní věci?

Pro správné uchopení této problematiky je nezbytné tyto přesahy reflektovat. Patrně nejvíce přesahů lze vnímat v souvislosti se skutkovou podstatou spočívající ve spáchání činu povahy úmyslného trestného činu vůči zůstaviteli či vybraným osobám zůstaviteli blízkým (§ 1481 ObčZ in principio). V tomto pojednání se zabývám jedním takovým interdisciplinárním přesahem, kterým je vztah zmíněné skutkové podstaty a problematiky předběžných otázek upravené v § 135 o. s. ř. V jakých situacích je rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení závazné pro civilní soud? 

Uvedení do problematiky na pozadí judikatorního příběhu

I Nejvyšší soud se k této problematice několikrát vyjádřil, a to povětšinou v rámci obiter dictum. V jednom z takových rozhodnutí se zabýval následujícím případem. Zůstavitelčin syn byl trestně stíhán pro skutek, jehož se dopustil tím, že ve stavu opojení alkoholem vyhrožoval zůstavitelce mj. tím, „že ji zabije, že ji zubatá fikne [a] že půjde pod kytičky“.[1] Trestní stíhání bylo zastaveno pro nepříčetnost, neboť požití alkoholu kompletně paralyzovalo ovládací schopnost obviněného syna. Nejvyšší soud v odůvodnění jednak konstatoval, že civilní soudy nebyly vázány rozhodnutím státního zástupce o zastavení trestního stíhání, jednak správně poukázal na to, jaký vztah panuje mezi jednotlivými důvody zastavení trestního stíhání (případně zproštění obžaloby). Hovoří-li § 135 o. s. ř. ve svém prvním odstavci o tom, že soud je vázán jen rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin, znamená to jinými slovy, že soud nemůže být vázán rozhodnutím o tom, že obvinění není trestně odpovědný pro nepříčetnost – neboť i nedostatek příčetnosti způsobuje, že daný skutek není trestným činem.[2] To ovšem neznamená, že by civilní soudy mohly takové rozhodnutí ignorovat, neboť i z takového rozhodnutí – byť formálně nikoli závazného – musejí vycházet (srov. § 135 odst. 2 o. s. ř.). Zároveň civilní soud nemůže říci, že pokud trestní rozhodnutí dospívá k závěru, že trestný čin spáchán nebyl, znamená to, že dědická nezpůsobilost není dána, a to mj. proto, že občanský zákoník z roku 2012 nehovoří o úmyslném trestném činu, nýbrž o činu povahy úmyslného trestného činu.

Jakými rozhodnutími je civilní soud vázán?

Je zřejmé, že závaznou povahu bude mít odsuzující rozsudek či trestní příkaz. Zde by se dalo skončit, ovšem význam takového příspěvku by byl pramalý. Ptejme se proto dále. Může být závazné i negativní rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, tedy rozhodnutí o zastavení trestního stíhání (potažmo o zproštění obžaloby)? Tato otázka přitom není tak snadná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Judikatura přijatá v době účinnosti ABGB na našem území dospěla k paušálnímu závěru, že "[o]svobozující rozsudek trestního soudu není prejudicielním pro posouzení dědické nehodnosti".[3] Podrobme tuto právní větu bližšímu zkoumání. 

Součást výroku usnesení o zastavení trestního stíhání (či rozsudku o zproštění obžaloby) tvoří též odkaz na příslušné ustanovení trestního řádu, včetně písmene, pod kterým se skrývá ten který důvod takového zastavení, přičemž tyto důvody fungují zásadně jako kaskáda – k zastavení dle důvodu sub b) tak lze přistoupit až poté, co nelze využít důvod sub a) atd.[4] Pakliže soud či státní zástupce přistoupí k aplikaci určitého důvodu, znamená to zároveň, že předchozí důvody naplněny nebyly. 

Z toho např. plyne, že předpoklad zproštění obžaloby pro zánik trestnosti [§ 226 písm. e) tr. řádu] tkví v tom, že příslušný orgán dospěl k závěru, že se daný skutek stal, a především že tento skutek naplňuje znaky určitého trestného činu, který spáchal příčetný obviněný. Vzhledem k tomu, že odkaz na zmíněné ustanovení (včetně onoho písmene) tvoří součást výroku, a dále vzhledem k tomu, že z tohoto odkazu vyplývá, že byl spáchán trestný čin, může se zdát, že v takovém případě je civilní soud rozhodnutím trestního soudu vázán, byť jde o rozhodnutí zprošťující. 

Jinými slovy, dogmatický výklad vede k závěru, že i negativní rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení – ač pro obviněného vyznívá příznivě – může indikovat dědickou nezpůsobilost. Na druhou stranu předmětná skutková podstata dědické nezpůsobilosti neobsahuje pojem trestný čin, leč hovoří o činu povahy úmyslného trestného činu, což znamená, že civilní soud není trestním rozhodnutím vázán absolutně. Tato má poslední teze pak značnou měrou zpochybňuje shora uvedené. Dále, a především platí, že smysl a účel dědické nezpůsobilosti se různí od smyslu a účelu trestní odpovědnosti, přičemž právě nalézání práva zohledňující smysl a účel přestavuje výkladovou korunu (přinejmenším v právu civilním).[5] Proto lze nakonec konstatovat, že rozhodnutí v trestní věci bude představovat (toliko) jeden z podkladů pro civilní soud, který bude často podkladem významným, ovšem zřídka bude civilní soud též zavazovat, neboť pojem trestný čin se s pojmem čin povahy úmyslného trestného činu nepřekrývá. 

Rekapitulace

Pro správné uchopení problematiky dědické nezpůsobilosti nestačí toliko znalost práva občanského, nýbrž je zapotřebí též (alespoň základní) orientace v právu trestním. Důkazem o tom budiž tento článek, který shrnuji na následujících řádcích.

Mohlo by se zdát, že i zprošťující rozsudek či usnesení o zastavení trestní stíhání, může mít závaznou povahu pro civilní soud, a to přinejmenším v případě, kdy k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby došlo z důvodu zániku trestní odpovědnosti. Aby totiž k takovému negativnímu rozhodnutí mohlo dojít, musí příslušný orgán činný v trestním řízení dospět nejprve k závěru, že se daný skutek stal, že je trestným činem a že jej spáchal obviněný. Vzhledem k tomu, že odkaz na příslušný důvod zproštění tvoří součástí výroku předmětného trestního rozhodnutí, může se zdát, že i negativní rozhodnutí v trestní věci zaváže civilní soud (či notáře jako soudního komisaře). 

Domnívám se však, že výklad předestřený v předchozím odstavci je přespříliš dogmatický a opomíjí teleologické pozadí dědické nezpůsobilosti, jež vychází z hypotetické zůstavitelovy vůle.[6] Je na civilním soudu, aby sám posoudil, zda ten který čin (byť se bude jednat např. o čin trestný, jehož trestnost zanikla pro účinnou lítost) zraňuje zůstavitele natolik, že nemůžeme rozumně předpokládat, že by i přes jeho spáchání zůstavitel chtěl, aby jeho pachatel obdržel cokoli z jeho majetku a stal se jeho právním nástupcem. Proto se domnívám, že je zásadně na civilním soudu, aby v případě, kdy došlo ke spáchání trestného činu, uvedeným teleologickým prizmatem zhodnotil okolnosti konkrétního případu a dospěl k tomu či onomu závěru. (Zprošťující) trestní rozhodnutí, třebaže by implikovalo spáchání trestného činu, pro civilní soud zásadně závazné nebude, ovšem bude jedním z podkladů, s nimiž se musí civilní soud vypořádat, a to zejména za pomoci teleologických argumentů a úvah. Uznávám ovšem, že se tyto mé závěry pohybují na pomezí nejširšího možného jazykového výkladu § 135 o. s. ř. a nalézání práva contra verba legis (neboli teleologickou redukcí) a kritickému čtenáři by se mohlo stát, že nastíněné teleologické důvody nejsou dostatečně silné. Uvítám proto i kritické reakce na tento příspěvek, které mě případně stimulují k bližšímu rozpracování či k přehodnocení mých stanovisek.

---