Dědické právo osvojence v případě osvojení zletilého

Občanský zákoník upravuje dva typy osvojení zletilého. Za prvé se jedná o osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého, ke kterému je třeba přistoupit tam, kde by mohlo dojít k osvojení nezletilého, ale nemůže k němu dojít právě proto, že osoba, která má být osvojena, již nabyla zletilosti. Tento typ osvojení řeší konkrétní, zákonem stanovené situace, z nichž je patrná existence úzkého vztahu mezi osvojencem a osvojitelem. V porovnání s osvojením nezletilého je však omezen počet situací, ve kterých lze návrh na osvojení podat, i v případě, že mezi osvojencem a osvojitelem existuje vztah jako mezi dítětem a rodičem. Za druhé se jedná o osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého. Tento typ osvojení zletilého je přípustný jen výjimečně, a to z důvodů zvláštního zřetele hodných. Kromě překážky představující dobré mravy je v tomto případě také překážkou osvojení zájem potomků, tedy překážku představují nejen důležité zájmy potomků osvojitele, mohou-li být majetkové povahy, ale i důležité zájmy potomků osvojence, které mohou být osobní povahy. Zejména zletilým potomkům osvojence může záležet na tom, jak se promění jejich statusová situace. Osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého, přichází v úvahu především u osob, které nemají pokrevní nebo právní potomky, popřípadě u osob, které nemají pokračovatele ve svém díle, ať vědeckém, uměleckém, řemeslném či jiném. Dále přichází v úvahu v případě, že kdy sice potomky mají, avšak tito potomci neposkytují náležitou pomoc v nemoci nebo ve stáří, jsou nedosažitelní, pobývají neznámo kde atd.[1]

Ať už se jedná o jakýkoli typ osvojení zletilého, jedná se o neúplný typ osvojení, a to mj. právě z důvodu limitace zařazení osvojence do jednotlivých dědických skupin.

Vzhledem k tomu, že osvojením přijímá osvojitel cizí zletilou osobu za vlastní, je možné, že osvojenec bude již mít své potomky. Dle ust. § 852 občanského zákoníku má osvojení právní následky pro osvojence a jeho potomky, pokud se narodili později. Pro dříve narozené potomky osvojence má osvojení právní následky, jen když dali k osvojení souhlas. V případě již narozených potomků osvojence zákon nerozlišuje mezi potomky zletilými a nezletilými, pro obě skupiny platí, že jestliže neudělí souhlas s osvojením rodiče, nebude mít toto osvojení vůči nim účinky. Pokud se potomci osvojeného zletilého narodili až poté, co bylo osvojení vysloveno, vztahují se následky osvojení bez dalšího i na tyto potomky.

Dědění v případě osvojení zletilého

Právě dědické právo osvojeného je častým důvodem, proč osvojitel volí institut osvojení zletilého. Dle ust. § 853 odst. 2 občanského zákoníku platí, že osvojenec dědí po osvojiteli v první zákonné třídě dědiců, nevstupuje však v dědické právo osvojitele vůči jiným osobám. Pokud má osvojení právní následky i pro potomky osvojence, použije se pro ně předchozí věta obdobně. Ustanovení § 853 je projevem principu neúplného osvojení v případě osvojení zletilého, tedy bez ohledu na typ se neúplnost projeví v zásahu právě do oblasti dědického práva, kdy toto právo omezuje.

Osvojenec tedy bez ohledu na to, kterým typem osvojení zletilého došlo k jeho osvojení, se pro účely zákonné posloupnosti zařazuje do první zákonné dědické třídy. Zařazuje se tak po bok dětí zůstavitele a jeho manžela, přičemž dědí stejně jako oni rovným dílem. Samozřejmě nic nebrání tomu, aby osvojitel ve prospěch osvojence kterýmkoli způsobem pořídil pro případ smrti.

Osvojencovo omezení spočívá v tom, že může dědit toliko po osvojiteli jako zůstaviteli. Jestliže osvojitel zemře dříve než osoby, po kterých může osvojitel dědit, což mohou být např. rodiče osvojitele, nenabývá osvojenec dědický podíl osvojitele ani podíl na něm.

Co se týče potomků osvojence, na které se vztahují následky osvojení (potomci, kteří souhlasili s osvojením dle § 852 a potomci, kteří se narodili po osvojení osvojence), tito potomci vstupují v dědické právo osvojence vůči osvojiteli, tedy jestliže osvojenec zemře dříve než osvojitel, mohou potomci osvojence, na které se vztahují následky osvojení, dědit po osvojiteli v první dědické skupině. Osvojitel však nepřichází v úvahu jako dědic ze zákona ani po osvojenci, ani po osvojencových potomcích.

Závěrem lze shrnout, že podstatné odlišnosti mezi následky osvojení zletilé a nezletilé osoby se v majetkové sféře týkají právě otázky dědického práva. Dědické právo osvojeného v případě osvojení zletilého bývá často důvodem, proč osvojitel uvažuje o institutu osvojení zletilého. Osvojení zletilého je však považováno za neúplný typ osvojení, a to právě z důvodu limitace zařazení osvojence do jednotlivých dědických skupin, která spočívá v tom, že osvojenec může dědit toliko po osvojiteli jako zůstaviteli. Osvojenec však nenabývá dědický podíl osvojitele ani podíl na něm, v případě, že osvojitel zemře dříve než osoby, po kterých může dědit.