Děti zvládnou rozvod jenom tak dobře, jak ho zvládnou rodiče

Článek popisuje reakce dětí na rodičovský konflikt, ale věnuje se i potřebám rodičů, které jsou stejně důležité, jako potřeby dětí, a není-li jim věnována pozornost, frustrace žene kolo sporu dál a dál.

psychoterapeutka, krizová interventka
psycholožka, krizová interventka
Foto: Fotolia

Než se rodiče rozhodnou jeden druhého opustit, dochází mezi nimi často k otevřeným a opakovaným konfliktům nebo k obdobím, kdy komunikaci mezi sebou minimalizují a v rodinách může být patrné silné napětí, na které děti bez ohledu na věk reagují. Konflikt zatěžuje celou rodinu a děti by měly mít prostor ptát se, co hádka znamená. Rodiče zažívají pocit, že selhávají, bojí se, že mluvením o neshodě dítěti ublíží a nejsou si často jistí, co se mezi nimi a partnerem děje. Rodiče o blížícím se rozchodu neumí mluvit a mezi nimi a dětmi vzniká napětí, které může ohrožovat jejich vztah. Děti velmi dobře cítí změnu atmosféry, vytváří si svoje teorie, na které se nemohou dotazovat a se svým trápením jsou samy. Zažívají intenzivní strach o svou rodinu, který je zdánlivě bezdůvodný, protože rodiče konflikt popírají. Roste tak rozsah nevyslovené zkušenosti, kterou dítě nemůže sdílet s rodiči (Kotková, Lacinová, 2016).

V mnoha rodinách, např. když dospělí dokážou děti od svých konfliktů distancovat, je lepší na vztahu pracovat než se rozejít, ale někdy může být rozhodnutí o rozchodu i pro děti osvobozením. Když zvažujeme rozvod, je důležité si realisticky představit „co to bude stát a čím za to zaplatím“ já, čím druhý rodič, čím děti. Vyplatí se promluvit si s někým, kdo je rozvedený, o tom, jaký to byl proces, co jak dlouho trvalo, jestli by do toho šel znovu. Nemalujme si, že právě my budeme zářný příklad, a berme vážně riziko, že se na nás budou vlastní děti zlobit, protože se mohou cítit opouštěné bez ohledu na to, co jim o tom říkáme. Promysleme, jak ošetříme svoje rány, ale i to, jak můžeme zkoušet zmírnit zranění, která svým rozhodnutím způsobíme blízkým.

Rozvodem/rozchodem rodičů je obyčejně zatížena celá rodina, protože všichni ztrácíme půdu pod nohama. Na přechodnou dobu se dostaví smutek nebo agrese, úzkostnost, plačtivost, zoufání a bezvýchodnost apod. Pokud dospělí dokážou udržet projevy své emoční zátěže v přiměřených mezích a budují dobrý porozchodový rodičovský vztah, v relativně krátké době se navrátí ztracená stabilita i dětem. Dítě funguje bez vážných následků za předpokladu, že se rozchodem konflikt ukončí, ve vztahu k dítěti jsou rodiče ve shodě a dítě nemusí mezi nimi volit. Rozdíly mezi dětmi „dobře rozvedených rodičů“ a těmi, jejichž rodiče zůstali spolu, mizí po dvou letech. (Vondrášková, 2014)

Přibližně 70 % rozvodů proběhne dobře. Způsobí bolest a nerovnováhu, ale rodiče se chovají zodpovědně a láskyplně v zájmu svých dětí a rodina je schopna najít v průběhu dvou let novou rovnováhu. Přibližně 30 % rozvodů je však komplikovanějších a 15 % z této skupiny představují ty nejkomplikovanější rozvody plné bojů. Děti z těchto rodin jsou konfliktem nejvíce ohroženy a těmto rodinám by měla být věnována větší pozornost (Van Lawick, 2012).

Dítě se přirozeně snaží krizovou situaci, jakou je rozvodový konflikt rodičů, pochopit a zvládnout. Úměrně věku a zkušenostem konflikt vnímá a subjektivně ho hodnotí. Vnímá ho jednak podle vnějších projevů (např. intenzita, frekvence konfliktu), tak podle rodinného kontextu (např. atmosféra, zkušenosti s konflikty rodičů z minulosti) (Lacinová, 2011). Během hodnocení konfliktu dítě může uvažovat o těchto otázkách:

  • Jaký na něj může mít konflikt dopad? 
  • Může konflikt ohrozit jeho samotného?
  • Může konflikt ohrozit dobré vztahy v rodině?  
  • Kdo nese za vznik konfliktu zodpovědnost? 
  • Je konflikt jeho vina? 
  • Může samo udělat něco, aby konflikt skončil? 

V menšině případů je konflikt dlouhodobý, neřešený, intenzivní a nekončí ani po rozchodu. Pokud konflikt přetrvává i po rozchodu, můžeme s velkou jistotou očekávat, že se u dítěte objeví problémy dlouhodobé a mohou být i trvalé. Rodiče se dostanou do vztahové války, která může trvat mnoho let a být plná destrukce, paranoie a démonizace. Rodiče proti sobě nebojují jako partneři, ale také jako rodiče, čímž jsou děti silně poškozeny. Děti, které jsou zachyceny uprostřed takových válek, mají často více symptomů (Van Lawick, 2012).

Když rodiče nezvládají rozvod, dítě se mezi nimi ocitne jako mezi mlýnskými kameny a připadá si mezi nimi uvězněné. To v dlouhodobém horizontu vede děti ke zlosti a agresivitě, ke stresu nebo do hlubokého smutku, úzkosti a deprese. Ve hře je vývojový princip, že se děti snaží být k obrazu svých rodičů, naplňovat jejich představu o tom, jaké by měly být. Jenže v rozvodovém konfliktu je těžké naplnit protichůdná očekávání svých nejbližších, dítě je „pořád jednou nohou v problému“, protože tím, že udělá radost jednomu, zraňuje nebo dokonce zrazuje druhého. V reakci na situaci děti předčasně dospívají a jejich postoje vůči rodičům se zásadně proměňují:

a) situaci řeší za rodiče tak, že dělá prostředníka nebo začne mít problémy a rodiče jsou nuceni spolu jednat;

b) starají se o zničeného rodiče, tj. neopustí své rodiče, ani když dospějí, aby nebyli sami. Vezmou si je na starost a obětují svou vlastní životní cestu tomu, aby se táta nebo máma měli dobře, zejména, když mají pocit, že i pro ně se rodič obětoval;

c) rozhodnou se pro silnějšího, protože je to bezpečnější; 

d) odloučí se od obou, aby se vyhnuly nekončícímu tlaku z obou stran;

e) situaci využívají ve svůj prospěch, jelikož rodiče svým soupeřením o potomkovu přízeň nebo omezením sdílení informací vytváří spoustu příležitostí, aby vznikl prostor pro živení mylného dojmu, že dítě tráví čas s druhým rodičem.

Někteří odborníci tvrdí, že strach z odloučení je nejbolestivější pocit, jaký je možné zažít. Ve fázi rozpadající se rodiny je u dítěte strach z odloučení a ztráty přirozený (a zažívají ho i sami rodiče), ale může být podceněný či nerozpoznaný. Dítě si v době rozchodu může začít uvědomovat, že nejdůležitější lidé v jeho životě by mohli najednou opustit jeho svět. Mladší se strachuje toho, že ho rodiče opustí fyzicky, zatímco starší dítě se bojí, že až bude od rodičů potřebovat jejich rodičovskou lásku, nebude ji mít k dispozici.

Je nezbytné děti nechat zažít, že to, co říkáme („Jde o rozchod nás dospělých, vás máme pořád oba stejně rádi“), také žijeme. Zážitek má větší váhu než slova. Slova a činy musí být v souladu. Více než dřív děti potřebují zažívat spolehlivost, dodržování slibů, čitelnost jednání. To na dospělé klade veliké nároky, protože sami neví, jaká budoucnost před nimi leží. Navíc rodič zatížený konfliktem je méně vnímavý k potřebám dítěte a méně pohotový pomoci, a proto v rodinách procházejících rozvodem je bezpečný a předvídatelný vztah mezi dětmi a rodiči ohrožený. 

I když si rádi myslíme, že se nás toto tvrzení netýká, nenechme se mýlit. Opakovaně se potvrzuje např. v terapeutických programech pro rodiny, které prochází složitým rozvodem, že rodiče věří, že děti před svými hádkami chrání, zatímco děti vypovídají věrně o tom, co se doma děje. A i když jsme zodpovědní a nad horkými tématy se scházíme mimo dům, děti vnímají změny atmosféry, smutek či nespokojenost rodičů. Podle některých teorií má konflikt na dítě takový dopad, jaký mu samo dá význam. Tedy, že míra zátěže spojená s konfliktem rodičů je dána významem, který mu přisuzuje samo dítě (Lacinová, 2011). Před rodiči tak nebyl nikdy těžší úkol – v době, kdy mají potřebu ventilovat stres a negativní emoce, od nich situace vyžaduje chladnou hlavu a vstřícnost vůči partnerovi, kterého v některých okamžicích vnímají jako úhlavního nepřítele. Je jim těžko a potřebovali by čas pro přijetí novinek, ale v zájmu dětí je rychlé zpřehlednění budoucnosti, které vychází z domluvy o tom, jak bude budoucí život organizován.

Jeden ze způsobů, který děti používají, aby se vyrovnaly s rozchodem rodičů, je odmítnutí reality a snaha zabránění rozchodu. Stává se tak spíše v rodinách, kde je konflikt na venek mírný a děti nejsou přímým svědkem rodičovských střetů. Stává se, že i když po rozchodu zmizí napětí a celé rodině se daří lépe, některé děti se stále snaží původní rodinu obnovit, a to i s odstupem let.  To už není jen nevinné dětské přání, ale je to přání, které brání přijmout a pochopit realitu a pokračovat v úspěšném vývoji. U některých dětí se objeví příznaky nemoci či problémy s chováním, které mají přimět rodiče k návratu (Teyber, 2007).

Rodiče by ve svém sdělení měli být jednoznační, aby nejasností neživili v dětech naději, že se k sobě vrátí. Měli by dítěti sdělit, že rozchod je jejich definitivní rozhodnutí, které nebudou měnit, a to i přesto, že je to pro dítě bolestivé a zraňující. Současně je nezbytné dát dítěti bezpečný prostor k přijetí emocí, mít pochopení pro smutné či nenávistné reakce nebo u starších dětí pro potřebu soukromí.

Ve hře jsou i tendence k sebeobviňování a celkově negativní ladění, které pozorujeme hlavně u dětí ve věku 9-15 let. Někdy se tyto tendence transformují do podoby úzkostně-depresivních problémů. I při této reakci dítě potřebuje ujištění o tom, že rozvod je věcí dospělých, že za něj nemůže a je důležité nechat je zažít, že může mít nadále dobrý vztah s oběma rodiči (Tichá, 2014).

Aby děti mohly fungovat, potřebují jistotu a stabilitu, proto je nezbytné naplánovat péči o ně dopředu a informovat je o tom, co je kdy čeká; vyznat se v tom, co se děje; ověřovat hranice, proto zlobí a zkouší, co jim nové uspořádání „dovolí“, a přijmout novou identitu. V době rozvodu a po rozvodu je to dvojnásob důležité. Pro přehlednost úkolů, které rozvod klade na bedra rodičů, Matoušek (2016) definoval Minimální práva dětí v rozvodové situaci. Slovo právo lze nahradit i slovem potřeba, a tvrzení budou stejně platná. Jsou formulována následovně:

  • právo na kontakt s rodiči, prarodiči a dalšími blízkými lidmi, k nimž má vztah;
  • právo být vyloučen/a ze sporů dospělých;
  • právo neposlouchat negativní hodnocení druhého rodiče ani dalších členů rodiny a nebýt nucen/a toto hodnocení s nikým sdílet;
  • právo komunikovat s oběma rodiči a dalšími blízkými lidmi kdykoli (např. pomocí telefonu, internetu);
  • právo mít u sebe věci připomínající druhého rodiče a jiné blízké lidi (např. fotografie, knihy, hračky);
  • právo na bezpečný domov u obou rodičů (včetně vlastního místa na spaní);
  • právo na to, aby rodiče spolupracovali při předávání mezi dvěma domovy;
  • právo na to, aby lidé, s nimiž je dítě ve styku, nebyli pod vlivem alkoholu nebo jiných drog;
  • právo mít své věci (včetně oblečení, telefonu) a užívat je v prostředí obou domovů.

Ve všech situacích platí, že když máme být dětem oporou, musíme se postarat o své potřeby. V době rozvodu to platí dvojnásob. Agentura Median se v roce 2020 věnovala výzkumu potřeb rozcházejících se rodin. Mimo jiné výzkumníci popsali, že nejdéle párům trvá projít samotným rozhodnutím o konci vztahu; emocionálně se s touto skutečností vyrovnat a pracovat na dobrém vývoji vztahu s bývalým protějškem je nejnáročnějším úkolem. Zátěží je i změna finanční a sociální situace domácnosti. Právně řešitelné věci a okolnosti rozvodu či rozchodu jako je majetkové vyrovnání a péče o děti jsou většinou rychlejšími fázemi. Spíše s méně problémy probíhala u respondentů domluva o výživném na děti, dohoda o uspořádání péče o dítě, dohoda o rozdělení majetku. Pro zvládnutí rozvodové zátěže se ukazoval nejlepší kontakt s přáteli a rodiči, rodina a blízký člověk nejvíce pomáhali. Jako užitečný dotázaní popisovali i kontakt s právníkem a s vlastními dětmi, více než polovina z nich hodnotila jako prospěšný kontakt s psychologem nebo psychoterapeutem pro dospělé i pro děti. Služeb psychologa nebo psychoterapeuta pro dospělé vyhledalo 15 % dotázaných, pro děti 12 %. Párová psychoterapie a poradenství se v této fázi již příliš neosvědčuje. (Aperio https://aperio.cz/wp-content/uploads/2020/08/Rozchody-rodiny-CR_vysledky-vyzkumu.pdf)

Z toho se dá vyvodit, že pro lepší zvládnutí rozvodového stresu se vyplatí:

  • čerpat podporu u přátel a pomoc v rodině, 
  • najít si advokáta, který podporuje domluvu mezi rodiči, 
  • zvážit návštěvu psychologa, psychoterapeuta, ale i krizového centra s cílem najít podporu pro přijetí vzniklé situace. Není totiž funkční být sám, když jsou přede mnou úkoly, které vyžadují mnoho sil.

Užitečné jsou i všechny další způsoby, které nám pomáhají zvládat stres. Ty jsou individuální, ale obvykle zahrnují činnosti, které právě vlivem zátěže odkládáme. Patří sem i pozornost ke stravovacímu a pitnému režimu a péče o spánek. Vyplácí se vědomě zařazovat to, na co jsme přestali mít čas, i přes to, že potěšení je menší než v době před rozvodem. A je to důležité, protože z pozice klidu (nebo takového klidu, ke kterému se jen dokážeme přiblížit,) jsme v komunikaci s dětmi a s bývalým partnerem schopni uvážených kroků a reakcí. 

Komunikace a kontakty s expartnerem jsou velikým zdrojem stresu a dochází při ní k různým dramatickým zápletkám. Zlatým pravidlem je omezit komunikaci na dobu, kdy nejsme rozrušeni. Pokud se nás sdělení partnera dotkne, kontakt přerušme a zavolejme nějaké spřízněné duši. Když opadne první nápor emocí, pokračujme věcně a to, co jsme vnímali jako invektivu ignorujme, nechme to po sobě „sklouznout“. Často jde o neúmyslný zásah, o nešikovnou formulaci nebo o slova vyřčená v hněvu, za kterými si jejich autor nechce stát, když opadnou vášně. Pozorujme, co nám pomáhá nenechat se do konfliktu vtáhnout, a to cíleně používejme. Někomu funguje připomenout si, že s expartnerem zažíval i hezké chvíle nebo že má vlastnosti, za kterého si ho může vážit, někomu to, že si představuje, že jsou domluvě přítomné děti, že je držíme za ruku nebo že je za ruku drží druhý rodič.

To, že to máme těžké, nás nezbavuje odpovědnosti za to, jak s bývalým partnerem jednáme. Do základních pravidel rozvodové fair play patří to, že děti neuplácíme – o nákupech větší finanční hodnoty se domlouváme, že bývalého partnera slušně oslovujeme, používáme jeho jméno, a mezi společnými přáteli a před dětmi na něj nenasazujeme. To, že máme někoho, kdo je nám oporou, se liší od situace, kdy známým vyprávíme o poklescích svého bývalého partnera na potkání. Když v komunikaci uklouzneme, omluvíme se, vysvětlíme, že jsme byli pod vlivem emocí, a snažíme se podobná selhání minimalizovat. Dětem sdělujeme fakta formulovaná přiměřeně k věku, nezatěžujeme je vysvětleními. Mají se např. dozvědět, že jeden z rodičů má nového partnera a druhý, že je z toho smutný, ale nepotřebují vědět, jak se to stalo, kdo za co může, a co si o novém partnerovi myslíme.

Pečovat o sebe a svou schopnost domlouvat se, je výhodné i z důvodu, že se mění přístup soudů a kolizních opatrovníků oddělení/odborů sociálně právní ochrany dětí (dále OSPOD). Pro tento přístup se vžilo např. označení Cochemská praxe. O jejích principech pojednává např. článek https://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/cochem. Mnohé soudy již nezjišťují, kdo je „lepší rodič“, ale jak bude péče mezi oba rodiče rozdělena. Vychází z principu, že oba rodiče mají rodičovské schopnosti, které mohou být přechodně sníženy expartnerským konfliktem, a hledá se způsob, jak se oba mohou na péči o dítě podílet a na výchově dítěte spolupracovat.

Motivací pro změnu praxe rozhodování o dětech je skutečnost, že instituce neumí zajistit dětem jejich potřeby, a že žádné rozhodnutí soudu ani jiných orgánů nenahradí fungující rodičovský vztah. A tak nejsou-li jednání na OSPOD korunována návrhem dohody o péči, jsou rodiče odesláni do poradny, která jim při překonání překážek v domlouvání zkouší pomoci. Systém „soud – OSPOD – poradna“ vyvíjí na rodiče tlak, vede je k převzetí zodpovědnosti za osud jejich dětí. Schopnost domluvit se je při tomto způsobu řešení opatrovnických sporů ceněna a rodič, který umí dělat vstřícné kroky, je posuzován jako kompetentní.  

Přáním autorek je, aby lidé, kteří už nevidí jinou cestu, jak najít své osobní štěstí, než že se rozejdou/rozvedou, prošli po této cestě s co nejmenšími ztrátami. Doufáme, že náš článek může pomoci od zbytečných zranění a ztrát.


Zdroje

Kotková, M., & Lacinová, L. (2016). Rodičovský konflikt a adaptační potíže dětí: význam komunikace s dítětem po konfliktu. Československá Psychologie, 60(3), 290-303.

Lacinová, L. (2011). Konflikty mezi rodiči a děti: Současné teorie. Československá psychologie, 55, 435-450.

Matoušek, O. (2016). Děti a rodiče v rozvodu. Praha: Portál.

Teyber E. (2007). Děti a rozvod: Jak pomoci dětem vyrovnat se s rozvodem rodičů. Praha: Návrat domů.

Van Lawick, M.J. (2012). Děti a jejich bojující rozvedení rodiče. Systeemtherapie, 129-130.

Vondrášková, K. (2014). Rozpad vztahu rodičů a vývoj dítěte. [Bakalářská práce]. Univerzita Karlova.

Potřeby rozcházejících se rodin v ČR - výsledky dotazníkového šetření. Aperio [online]. Praha: Median, 2020 [cit. 2021-9-24]. Dostupné z: https://aperio.cz/wp-content/uploads/2020/08/Rozchody-rodiny-CR_vysledky-vyzkumu.pdf


Článek vznikl na základě zkušeností autorek s prací s dětmi v krizi a s rodiči, kterým byla účast na poradenských konzultacích doporučena OSPOD z důvodů vleklých porozvodových rodičovských sporů, s podporou projektu Inovativní postupy v přímé práci s dětským klientem, reg. číslo: CZ.03.2.X/0.0/0.0/17_076/0011514, který byl financován z Operačního programu Zaměstnanost.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu