Dodatečná odměna – o co se jedná a kdy na ni máte nárok

Dodatečná odměna je autorskoprávním institutem, který se v rámci rekodifikace soukromého práva dostal z textu autorského zákona do nového občanského zákoníku. Možná že právě to mělo za následek, že málokterý autor si je vůbec existence práva na dodatečnou odměnu vědom. V rámci celého NOZ je veškerá agenda týkající se dodatečné odměny shrnuta do jediného paragrafu, konkrétně ustanovení § 2374. Ve více jak třech tisících paragrafů tak může tento jeden poněkud zapadnout, ale každý autor, který o něm ví a umí jej použít ve svůj prospěch, této znalosti rozhodně nebude litovat.

Do NOZ inkorporováno spolu s licenčními smlouvami

Institut čistě autorského práva se do nejdůležitějšího soukromoprávního kodexu dostal spolu s úpravou licenčních smluv. U nich byl tento krok nanejvýš praktický, neboť došlo ke sjednocení úprav a nadále se nemusí zkoumat, zda dojde k použití licenční smlouvy, jak ji chápala úprava práva autorského, práva průmyslového nebo jakákoliv jiná relevantní. Při uzavření licenční smlouvy má pak autor, který licenci poskytl, v určitých případech právo na poskytnutí právě náhradní dodatečné odměny. Tohoto práva se autor nemůže vzdát. Právě ona nemožnost vzdát se práva na náhradní odměnu je novinkou, kterou NOZ přináší. Dříve teorie tuto nemožnost sice dovozovala, ale v praxi byli autoři často vychytralými nositeli licencí na svých právech kráceny a licenční smlouvy byly leckdy tak nevýhodně nastaveny, že právo autora na dodatečnou odměnu přímo vylučovaly. Těmto praktikám by úprava NOZ měla předejít. I kdyby sám autor se mermomocí chtěl svého práva na poskytnutí dodatečné odměny výslovně zříci, bude takové právní jednání pro rozpor se zákonem od počátku neplatné. Na druhou stranu, pokud autor o svém právu vůbec neví, tak jej o něj není ani nutno připravovat.

Kdy má autor nárok?

Neznalost vlastních práv je způsobena relativní izolovaností daného § 2374 v rámci NOZ, ale i v rámci samotné úpravy odměny z licenčních smluv. Dodatečná odměna je poněkud nesystematicky upravena spolu s obecnou úpravou smluvních odměn z uzavíraných licencí, ale stojí bokem v rámci pododdílu upravujícího zvláštní ustanovení pro licenci k předmětům chráněným autorským zákonem. Autor si tak přečte pasáž o licenčních odměnách a v domnění, že tím jsou jeho práva na odměnu vyčerpána, již dál ani v četbě nepokračuje. Odměna z licenční smlouvy sama o sobě musí být až na výjimky upravena v licenční smlouvě, nebo musí být alespoň stanoven dostatečně určitý způsob, jak bude určena. Může být stanovena jak fixní částkou, tak procenty z výnosů z licence. V druhém případě, když z licence profituje její držitel, úměrně profituje i autor.

Dodatečná odměna se pak uplatní v případě prvním, tedy v případě, kdy autor jednorázově licenci poskytne za pevně určenou částku a následné výnosy z licence jsou tak enormní, že jsou ve zjevném nepoměru s cenou, za kterou byla licence poskytnuta. Slovy zákona, není-li odměna za poskytnutí licence ujednána v závislosti na výnosech z využití licence a je-li tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence a k významu předmětu licence pro dosažení takového zisku, má autor právo na přiměřenou dodatečnou odměnu. Pro lepší pochopení si vše ukažme na případu. V prvé řadě je nutno vědět, že právo na vyplacení dodatečné odměny přechází na autorovy dědice. Příkladem tedy budiž poskytnutí licence na postavičku Krtečka do Číny. Očekávat lze milionové výnosy, a tak se dědicové Krtečkova autora jako osoby odlišné od osoby, která licenci v rámci oprávnění s ní disponovat poskytla, domáhají svého podílu na tomto zisku. A to právě prostřednictvím dodatečné odměny.

Jaká odměna je přiměřená?

Pochopitelně první otázka autora, který se dozvěděl, že v určitých případech má právo na poskytnutí dodatečné odměny, bude směřovat na výši této dodatečné odměny. Bohužel, dát jednoznačnou odpověď mu nelze. Výše dodatečné odměny je totiž vysoce individuální a odvíjí se od několika různých faktorů. Zákon moc vodítek nedává, když pouze stanoví, že výše odměny má být přiměřená. Co je to však přiměřenost a k čemu se vztahuje? Na tuto otázku obvykle každá ze zainteresovaných stran odpoví diametrálně odlišně tak, aby to bylo výhodné právě pro ni. Druhý odstavec § 2374 dává návod pro soudní určení výše odměny. Soud má při určování výše dodatečné odměny přihlédnout zejména k výši původní odměny, dosaženému zisku z využití licence, významu díla pro takový zisk a k obvyklé výši odměny ve srovnatelných případech, pokud je stanovena v závislosti na výnosech. Nejlogičtěji působí možnost určit odměnu podle srovnatelných odměn stanovených v závislosti na výnosech licence. Tento postup pak často ztroskotá na pestrosti autorského práva, kdy dojde k situaci, že žádný obdobný případ doposud neexistoval, a tudíž ho ani soud nemohl řešit. Potom není soudci příliš co závidět, neboť poměřování natolik neuchopitelných pojmů jako význam díla rozhodně není nic jednoduchého.

Zákon nevylučuje možnost mimosoudní dohody stran o výši dodatečné odměny. Jestliže není o její výši mezi stranami vážnějších sporů, bude právě toto nejsnazší cesta k jejímu určení. Pokud k dohodě nedojde, chtě nechtě bude muset rozhodovat soud. Možný výsledek lze v současné chvíli jen odhadovat, a pokud bude advokát svému klientovi s jistotou tvrdit, že soud mu přizná dodatečnou odměnu v konkrétní výši, pak je tento advokát nejspíše buď jasnovidcem, nebo svého klienta poněkud vodí za nos. Odhadovat, jak vlastně budou soudy o výši dodatečné odměny rozhodovat, je vařením z vody. Názory dvou soudců na danou problematiku se můžou lišit stejně diametrálně jako názory stran sporu, a není vyloučeno, že soudy prvního stupně napříč republikou budou k věci přistupovat odlišně. Než se spory dostanou před vyšší soudní instance, které je rozhodnou se závaznou sjednocovací platností, bude ještě pár let trvat. A jak již bylo řečeno výše, autorské právo je natolik široké, že samotný fakt, že k Nejvyššímu soudu dojde případ týkající se třeba již zmíněného Krtečka, ještě vůbec nemusí znamenat, že závěry tohoto rozhodnutí budou aplikovatelné například na dodatečnou odměnu náležící autorovi aplikace na mobilní telefon.

Jak dál?

Můžeme vidět, že institut dodatečné odměny je otázkou, která v současné chvíli spíše jen plodí další otázky. Největším problémem dodatečné odměny je, že je to institut aplikovatelný prakticky na cokoliv, co někdo vytvoří a někdo jiný použije. I přesto, že sama definice autorského díla je uvedena jak negativně tak pozitivně v zákoně, může se zdát, že je nejasná. Bude se právo na dodatečnou odměnu týkat jen určité konkrétní věci, ať už hmotné nebo nehmotné? Anebo bude možné právo na dodatečnou odměnu uplatnit i na soubor věcí, případně celoživotní dílo konkrétního autora jako celek? A co díla školní, zaměstnanecká a díla vzniklá z činnosti externích dodavatelů? Autor by se rozhodně neměl bát své právo uplatnit, ale měl by si zároveň být vědom, že se tak často bude pouštět do běhu na dlouhou trať, než se záležitost propracuje ke konečnému verdiktu. Lze jen doporučit se při určování dodatečných odměn co nejvíce snažit o mimosoudní dohodu, například za pomoci mediátora. A v případě, že věc svěříme soudu, obrnit se trpělivostí. Na dodatečnou odměnu máme každopádně nárok, nicméně ke konkrétní částce připsané na účet autora povede trnitá cesta, na níž se střetnou názory autora a nositele licence, jejich advokátů a soudců všech soudů, kteří o věci budou rozhodovat. Jisté je, že nemusí jít o zanedbatelné částky, což však vždy vyžaduje individuální posouzení.