Společným jmenovatelem těchto tří institutů je dvoustranný vztah dlužníka a věřitele, do kterého určitým způsobem vstupuje nebo zasahuje třetí subjekt, ať už na straně věřitele či na straně dlužníka.
Postoupení pohledávky
Postoupení pohledávky je upraveno v ustanoveních § 1879 a.n. občanského zákoníku a týká se změny v osobě věřitele, kdy věřitel (postupitel) postupuje celou pohledávku nebo její část smlouvou třetí osobě (postupníkovi), což může učinit i bez souhlasu dlužníka. Postupník se tak stává novým věřitelem pohledávky namísto postupitele. Postoupením pohledávky nabývá postupník vedle samotné pohledávky také její příslušenství a veškerá práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postupitel má povinnost vydat postupníkovi, jakožto novému věřiteli, všechny potřebné doklady o pohledávce a sdělit mu o ní vše, co je nezbytné k jejímu řádnému uplatnění.
Hlavním cílem postoupení pohledávky je změna v osobě věřitele, k níž dochází okamžikem účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Dokud ovšem postupitel dlužníka o postoupení pohledávky nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže (např. uzavřenou smlouvou), může se dlužník svého dluhu stále zprostit jeho splněním postupiteli. Postoupit lze podle zákona pouze takovou pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to nevylučuje samotné ujednání dlužníka a věřitele. Nelze ovšem postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil. Zákaz postoupení pohledávek může být rovněž upraven zvláštními právními předpisy, jak je tomu např. u osobních služebností (§ 1265 občanského zákoníku) nebo práva na důchod (§ 2704 občanského zákoníku), které postoupit na třetí osobu nelze.
K platnosti postupní smlouvy občanský zákoník nevyžaduje písemnou formu. Přesto by však strany neměly ztrácet ze zřetele, že z hlediska účinnosti postoupení pohledávky vůči dlužníkovi je zapotřebí, aby mu bylo postoupení nějakým způsobem oznámeno. Dochází-li k oznámení vůči dlužníkovi ze strany postupníka, je nezbytné, aby postupník dlužníkovi postoupení pohledávky patřičně prokázal, což by bez písemné smlouvy bylo vcelku obtížné. Byla-li současně pohledávka postoupena za úplatu, ručí postupitel postupníkovi za její dobytnost, a to až do výše přijaté úplaty s úroky. Uvedené ručení se neuplatní pouze za předpokladu, že postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná, popř. stala-li se pohledávka nedobytnou až po jejím postoupení buď náhodou, nebo nedopatřením postupníka.
Převzetí dluhu
Institut převzetí dluhu, upravený v ustanoveních § 1888 a.n. občanského zákoníku představuje, ve srovnání s postoupením pohledávky, změnu v osobě dlužníka a nikoliv věřitele. Z toho důvodu také zákon v tomto případě pro účinnost převzetí dluhu novým dlužníkem (přejímatelem dluhu) vyžaduje souhlas věřitele, bez něhož k převzetí dluhu nemůže platně dojít. Takováto právní úprava slouží zejména k ochraně věřitele před neočekávanými změnami v osobách dlužníků, které by mohly mít vliv na dobytnost jeho pohledávky. Pokud tedy věřitel odmítne poskytnout svůj souhlas s převzetím dluhu, vzniká pouze tzv. dohoda o převzetí plnění mezi dlužníkem a třetí osobou, na základě které má přejímatel dluhu vůči dlužníku povinnost zajistit, aby dlužník nemusel věřiteli plnit. Z právního hlediska v takovém případě dlužníkova povinnost vůči věřiteli sice nadále trvá, nicméně fakticky ji má za dlužníka povinnost splnit třetí osoba.
Obsah závazku se převzetím dluhu sice nijak nemění, avšak převzetí dluhu má vliv na jeho případné zajištění poskytnuté třetí osobou, které nadále trvá i po jeho převzetí pouze za předpokladu, že třetí osoba se změnou dlužníka souhlasí. K převzetí dluhu není zapotřebí, stejně jako v případě postoupení pohledávky, smlouva v písemné formě. Výjimku představují pouze případy, kdy dochází k převzetí dluhu vzniklého z právního jednání, pro které zákon či smlouva předepisuje zvláštní formu – jako např. právního jednání týkající se nemovitostí.
Přistoupení k dluhu
Dalším institutem upravujícím změnu na straně dlužníka je tzv. přistoupení k dluhu, které je upraveno v ustanovení § 1892 občanského zákoníku. Ve srovnání s převzetím dluhu nepředstavuje přistoupení k dluhu doslova „záměnu“ osoby dlužníka, nýbrž jde o jakési posílení pozice dlužníka přistoupením dlužníka dalšího, který se věřiteli zaváže, že za dlužníka jeho dluh splní. K přistoupení k dluhu tak dochází na základě smlouvy uzavřené mezi věřitelem a touto třetí osobou, nikoliv dlužníkem. Z toho důvodu není ani zákonem vyžadován souhlas dlužníka a přistoupení k dluhu tak může nastat i zcela bez ohledu na jeho vůli. Přistoupivší dlužník se stává novým dlužníkem (vedle dlužníka původního) a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně, tedy solidárně. Podobně jako u postoupení pohledávky a převzetí dluhu, ani pro přistoupení k dluhu není zákonem vyžadována písemná forma smlouvy.
Závěr
Právní instituty postoupení pohledávky, převzetí dluhu a přistoupení k dluhu jsou si samozřejmě v mnohém podobné, přestože jejich účel a smysl je ve své podstatě značně odlišný. Ve všech třech případech dochází k určité úpravě či změně „personálního obsazení“ závazku, a to buď na straně dlužníka, nebo na straně věřitele. Zvýšenou ochranu v rámci těchto změn však občanský zákoník poskytuje zejména věřiteli.
Diskuze k článku ()