ESLP: Toth a Crișan proti Rumunsku jako vodítko pro české spory o ochranu osobnosti na sociálních sítích

Spory o ochranu osobnosti na sociálních sítích dnes jen zřídka stojí výlučně na obsahu jednoho izolovaného příspěvku. Typickým scénářem je situace, kdy soukromá osoba zveřejní kritický post - často emotivní, někdy však věcně podložený - a skutečný reputační dopad se projeví až v následné diskusi dalších uživatelů, která může rychle sklouznout k urážkám či difamaci. Právě tento model byl předmětem posouzení v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 2. 2025 ve věci Toth a Crișan proti Rumunsku (stížnost č. 45430/19), v němž ESLP jednomyslně dospěl k závěru, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

Význam tohoto rozhodnutí přitom nespočívá pouze v jeho skutkových závěrech, ale zejména v tom, jakým způsobem strukturuje vyvažování práva na respektování soukromého života s právem na svobodu projevu v online prostředí. Pro českou praxi je podstatné i to, že rozsudek byl zařazen do Výběru rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro justiční praxi (č. 4/2025), připravovaného v úzké spolupráci soudců Nejvyššího soudu, vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP a pracovníků z oddělení analytiky a srovnávacího práva Nejvyššího soudu. Tím se rozsudek dostává z roviny „štrasburské judikatury“ přímo do každodenní argumentační praxe českých soudů, takže je možné očekávat, že na něj bude v obdobných případech odkazováno nejen Nejvyšším soudem.

Skutkový základ sporu: veřejná kritika policistů

Stěžovatelé byli obecní policisté, kteří v roce 2016 udělili pokutu paní C. T. a její matce za přestupek související s nakládáním s domovním odpadem. V den incidentu C. T. zveřejnila ve veřejné facebookové skupině příspěvek popisující zásah policistů jako nepřiměřený a zastrašující, k textu připojila fotografii obou policistů v uniformě pořízenou na veřejné ulici při výkonu služby (bez skrytých obličejů), k jednomu z komentářů připojila i konkrétní jméno jednoho z policistů. Pod příspěvkem se objevily desítky komentářů, z nichž některé byly výrazně urážlivé, a část diskutujících připojila i vlastní negativní zkušenosti s obecní policií.

Policisté se následně domáhali ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové újmy. Tvrdili, že jejich pověst byla poškozena nejen samotným příspěvkem, ale především reakcemi třetích osob, které podle jejich názoru autorka postu vyvolala a fakticky umožnila. Vnitrostátní soudy žalobu zamítly a jejich rozhodnutí potvrdil i ESLP.

Právní rámec: střet článku 8 a článku 10 Úmluvy

Soud vycházel z ustálené judikatury, podle níž čl. 8 Úmluvy, jenž chrání právo na respektování rodinného a soukromého života, nezakládá pouze negativní povinnost státu zdržet se svévolných zásahů ze strany veřejné moci, ale též pozitivní závazek přijmout opatření směřující k účinné ochraně soukromí i v horizontálních vztazích mezi jednotlivci. Současně však platí, že v případech zásahů do pověsti vyplývajících z výkonu svobody projevu je nezbytné plně zohlednit požadavky čl. 10 Úmluvy, který každému mj. zaručuje právo šířit informace a myšlenky, a to nejen ve vztahu k jejich obsahu, ale i k prostředkům jejich šíření, jakož i právo veřejnosti tyto informace přijímat. Obě tato práva si zásadně zasluhují stejnou míru ochrany a klíčovým úkolem soudů je v konkrétních okolnostech případu nalézt spravedlivou rovnováhu mezi nimi, přičemž stát má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení.

ESLP opětovně potvrdil, že pokud vnitrostátní soudy provedou vyvažování v souladu s kritérii vypracovanými v jeho judikatuře, zasáhne pouze výjimečně. Tento přístup je pro české prostředí důležitý i z hlediska standardu přezkumu: nejde o to, zda by ESLP rozhodl „lépe“, ale zda vnitrostátní soudy své úvahy opřely o relevantní kritéria a nepřekročily prostor pro uvážení.

Použitá kritéria a jejich aplikace

Soud nejprve aplikoval „klasická“ kritéria známá z judikatury ESLP, zejména z rozsudku Von Hannover (č. 2),[1] která slouží k vyvažování práva na respektování soukromého života a práva na svobodu projevu. Mezi tato kritéria patří přínos projevu k debatě ve veřejném zájmu, míra známosti dotčené osoby, její předchozí chování, okolnosti, za nichž byla fotografie pořízena, a obsah, forma a důsledky jejího zveřejnění.

Klíčové bylo, že příspěvek C. T. směřoval ke kritice výkonu veřejné moci. Chování policistů při výkonu služby, zejména pokud jde o tvrzení o zneužití pravomoci či nepřiměřeném jednání, je podle ESLP tématem vysokého veřejného zájmu. Prostor pro omezení svobody projevu je zde zúžen a veřejnost má právo být o takových skutečnostech informována.

Pokud jde o postavení stěžovatelů, Soud zdůraznil, že řadoví policisté nejsou veřejnými osobami v politickém smyslu slova. Současně však nejsou ani běžnými soukromníky: jako úřední osoby jednající v rámci své pravomoci musí strpět širší meze přijatelné kritiky. Tato nuance má význam i pro českou praxi, kde se v obdobných sporech někdy střídá přílišná ochrana úředních osob s opačným přístupem, který jejich osobnostní práva zohledňuje jen omezeně, obdobně jako u veřejných osob v politickém slova smyslu.

Zveřejnění fotografie nebylo shledáno nepřiměřeným zásahem do soukromí, neboť byla pořízena na veřejném místě, při výkonu služby, bez skrytých prostředků, a nikoliv za okolností zobrazující policisty v nepřiznivém světle a způsobem možným narušit postavení policistů na veřejnosti. Fotografie sloužila pouze jako ilustrace veřejně relevantní kritiky.

Odpovědnost za komentáře třetích osob

Nejvýznamnější část rozhodnutí se týká otázky odpovědnosti autora příspěvku za následné komentáře třetích osob. ESLP zde navázal na judikaturu Sanchez proti Francii[2], avšak jasně zdůraznil rozdíl mezi případem běžného uživatele sociální sítě a situací, kdy autorem příspěvku je politik či jiná veřejně vlivná osoba.

V projednávané věci nebylo prokázáno, že by C. T.:

• urážlivé komentáře podněcovala nebo schvalovala,
• měla faktickou možnost diskusi moderovat (např. jako správkyně skupiny),
• nebo jednala v roli osoby s významným veřejným vlivem.

Za těchto okolností by přenesení odpovědnosti za komentáře třetích osob na autorku původního příspěvku podle ESLP představovalo nepřiměřený zásah do svobody projevu a mohlo by mít odrazující účinek na soukromé osoby upozorňující na otázky veřejného zájmu. Tento závěr má pro českou praxi zásadní význam, neboť brání zkratkovité konstrukci odpovědnosti založené výhradně na tom, že se „komentáře objevily pod daným příspěvkem“.

Dopady do českého právního prostředí

Zařazení rozsudku do Výběru rozhodnutí ESLP pro justiční praxi podtrhuje jeho relevanci pro výklad českého práva, zejména § 81-86 občanského zákoníku a čl. 10 a 17 LZPS. Rozhodnutí nabízí českým soudům i právním zástupcům konkrétní metodologii, jak v obdobných sporech postupovat.

Lze jej vnímat jako indikaci budoucího rozhodovacího směru v ČR v případech, kde:

• kritika směřuje k výkonu veřejné moci,
• je založena na osobní zkušenosti a má faktický základ,
• neobsahuje samoúčelné osobní urážky,
• a reputační újma je tvrzena především v souvislosti s komentáři třetích osob.

Současně však rozsudek nelze chápat jako „generální licenci“ pro online útoky. Jakmile by se objevily prvky cílené kampaně, vědomého podněcování nenávisti, zveřejnění nepravdivých skutkových tvrzení či konkrétní závažné dopady do soukromého a rodinného života, mohou se závěry soudů přiklonit opačným směrem.

Závěr

Rozsudek ESLP ve věci Toth a Crișan proti Rumunsku představuje významné upřesnění hranic odpovědnosti za projevy na sociálních sítích, zejména v situacích, kdy legitimní kritika výkonu veřejné moci vyvolá následnou diskusi třetích osob. Jeho přínos spočívá především v odmítnutí automatického přenášení odpovědnosti za urážlivé či difamační komentáře na autora původního příspěvku, pokud tento autor k takovým projevům aktivně nepodněcuje, neschvaluje je a nemá faktickou možnost diskusi kontrolovat.

Pro českou praxi je zásadní potvrzení, že při střetu ochrany osobnosti a svobody projevu je nutné pečlivě zohledňovat kontext: roli kritizované osoby, veřejný zájem na kritice výkonu veřejné moci a skutečné dopady zásahu do pověsti. Úřední osoby, včetně policistů, sice požívají ochrany podle čl. 8 Úmluvy, avšak musejí strpět širší meze kritiky týkající se jejich profesního jednání.

Zařazení rozsudku do Výběru rozhodnutí ESLP pro justiční praxi posiluje jeho význam pro výklad § 81-86 občanského zákoníku i pro budoucí rozhodování českých soudů. Rozhodnutí tak nabízí metodologické vodítko pro vyvažování základních práv v online prostředí a současně působí jako brzda proti přehnaně restriktivnímu přístupu, který by mohl mít odrazující účinek na legitimní veřejnou kritiku.