Finanční záruka ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ČR - Okamžik vzniku práva dlužníka požadovat po věřiteli vrácení plnění, které na jeho úkor neoprávněně získal na základně finanční záruky

Finanční záruka je zajišťovacím institutem upraveným v ust. § 2029 - § 2039 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jehož úprava je do značné míry převzata z předchozí úpravy v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a to bankovní záruky dle ust. § 313 – § 322 obchodního zákoníku.

Michal Jakoubekprávní asistent, Šafra & partneři s.r.o., advokátní kancelář

Cílem tohoto článku je popsat následky, které má plnění z finanční záruky, aniž by na takové plnění měl beneficient vůči dlužníkovi právo, zejména vyložit, k jakému okamžiku vzniká dlužníkovi právo požadovat po věřiteli vrácení takového plnění.

Finanční záruka je nástrojem zajištění dluhu, jehož účelem, stejně jako jiných zajišťovacích institutů, je posílení postavení věřitele a snížení věřitelova rizika spočívajícího v nesplnění dluhu dlužníkem, a to tím způsobem, že věřiteli poskytuje možnost realizace zajištěné pohledávky z „náhradního zdroje“, a to konkrétně z majetku třetí osoby, odlišné od dlužníka, kterou je v tomto případě výstavce záruční listiny. Pro úplnost je nutno dodat, že občanský zákoník již, na rozdíl od obchodního zákoníku, neomezuje okruh možných výstavců toliko na finanční instituce, když výstavcem, tj. povinným z finanční záruky, již může být jakákoliv osoba. Bude-li však výstavcem některá z institucí vyjmenovaných v ust. § 2029 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, pak se bude, stejně jako dle předchozí právní úpravy, hovořit o bankovní záruce, aniž však toto mělo samo o sobě vliv na konkrétní práva a povinnosti vyplývající z finanční/bankovní záruky. 

Pro účely tohoto článku je nutno na úvod vymezit, že ve vztazích z finanční záruky je nutno rozlišovat několik na sobě nezávislých právních vztahů, a to:

  • vztah mezi výstavcem záruční listiny a věřitelem, který je založen záruční listinou a
  • vztah mezi výstavcem záruční listiny a dlužníkem, který je založen smlouvou mezi výstavcem a dlužníkem, pro kterou občanský zákoník nepředepisuje zvláštní náležitosti.

Nad rámec těchto samostatných právních vztahů bude v drtivé většině případů existovat právní vztah mezi věřitelem a dlužníkem, ze kterého bude vyplývat pohledávka zajišťovaná finanční zárukou, jakož i povinnost dlužníka zajistit svůj dluh finanční zárukou a podmínky, při jejichž splnění bude věřitel oprávněn požadovat plnění z finanční záruky, byť striktně vzato občanský zákoník nevyžaduje existenci zajišťovaného dluhu. 

Ze samotné záruční listiny pak bude vyplývat právo věřitele na plnění a povinnost výstavce plnění poskytnout, a to za podmínek uvedených toliko v záruční listině, aniž by byl zohledněn vztah mezi věřitelem a dlužníkem, ze kterého vyplývá zajišťovaná pohledávka. Občanský zákoník v tomto ohledu stanoví, že výstavce ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek uvedených v záruční listině, přičemž výstavce může věřiteli uplatnit pouze ty námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští. Právě abstraktní povaha finanční záruky je jejím charakteristickým znakem, odlišujícím ji (mimo jiného) od institutu ručení.

Jsou-li tedy splněny podmínky uvedené v záruční listině, je výstavce povinen splnit své povinnosti z finanční záruky, pokud jej k tomu věřitel vyzve v písemné formě, přičemž není oprávněn uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník, ledaže ze záruční listiny vyplývá něco jiného. 

Poskytne-li výstavce věřiteli plnění ze záruční listiny, vzniká mu vůči dlužníkovi právo na náhradu toho, co za dlužníka věřiteli plnil, přičemž však dlužník může výstavci namítat pouze ty námitky, které mohl namítat výstavce věřiteli, tedy dlužník nemůže vůči výstavci uplatnit námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, ledaže si dlužník s výstavcem ujednal, že si výstavce uplatnění takových námitek vůči věřiteli vyhradí v záruční listině.

Nabízí se tedy otázka, jaké dopady bude mít situace, pokud věřitel vyzve výstavce k plnění z finanční záruky, přičemž budou splněny podmínky záruční listiny, která je často vázána pouze na výzvu věřitele, popř. doložení určitých dokumentů (tzv. bezpodmínečná finanční záruka), nicméně věřitel nebude mít na takové plnění právo, neboť nebudou naplněny podmínky vyplývající ze vztahu věřitele a dlužníka (např. plnění dlužníka nebude vadné, dlužníkem nebude způsobena škoda nebo dlužník nebude v prodlení s plněním), neboť za těchto podmínek:

  • výstavce bude povinen z finanční záruky plnit a
  • dlužník bude povinen výstavci poskytnuté plnění nahradit,

aniž by kterýkoliv z těchto subjektů mohl namítat skutečnosti mající základ v právním vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Riziko neoprávněného čerpání finanční záruky věřitelem (za předpokladu, že výstavce dostál svým povinnostem a plnil v souladu s obsahem záruční listiny) tak spočívá výhradně na dlužníku, v jehož majetkové sféře se projeví stejným způsobem jako čerpání oprávněné.

Je jednoznačné, že dlužník je oprávněn požadovat po věřiteli vydání částky, odpovídající neoprávněnému čerpání finanční záruky, byť občanský zákoník již na rozdíl od obchodního zákoníku neobsahuje ustanovení, které by výslovně právo dlužníka zakládalo, jako dříve ust. § 321 odst. 4 obchodního zákoníku, dle kterého platilo, že věřitel, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou. V tomto ohledu však lze bezpochyby užít obecná ustanovení týkající se bezdůvodného obohacení, jakož i ustanovení týkající se náhrady škody.

Otázkou, kterou soudní praxe opakovaně řešila však je, v jakém okamžiku vzniká dlužníkovi právo požadovat po věřiteli vrácení plnění, které na jeho úkor neoprávněně získal na základě finanční záruky. Ve vztahu k této otázce Nejvyšší soud ještě donedávna zastával názor, že nejprve musí dlužník bance uhradit to, co banka plnila věřiteli na základě záruční listiny, a až následně může dlužník po věřiteli, který dosáhl na základě bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, žádat vrácení tohoto plnění[1].

Nejvyšší soud ČR při formulaci výše citovaného právního názoru vycházel z ust. § 321 odst. 2 a odst. 4 obchodního zákoníku, nicméně v žádném z předchozích rozhodnutí dostatečně neobjasnil, co jej k přijetí takového závěru vedlo. Negativní dopady takového výkladu se však přímo nabízejí, když zejména tento výklad váže vznik povinnosti věřitele vydat neoprávněný majetkový prospěch výhradně na solventnost dlužníka, tedy jeho schopnost uhradit výstavci co za něj věřiteli plnil, byť na takové plnění věřitel neměl právo, přičemž neschopnost dlužníka vrátit výstavci toto plnění způsobí nemožnost požadovat vydání majetkového prospěchu po věřiteli. Nehledě na to, že neschopnost dlužníka dostát svým závazkům ve vztahu k výstavci bude často vyplývat z právního vztahu mezi ním a věřitelem, kterýžto na úkor dlužníka dosáhl neoprávněného majetkového prospěchu, čehož následkem je právě vznik povinnosti dlužníka uhradit výstavci příslušnou částku, aniž by měl dlužník možnost vymoci tuto částku nejprve na věřiteli. O to závažnější dopady pak takovýto výklad má v situaci úpadku dlužníka, kdy tento není schopen, resp. ani nemá právní možnost uspokojit výstavce v celém rozsahu, což vede k zakonzervování protiprávního stavu způsobeného neoprávněným čerpáním finanční záruky a nemožnosti uspokojení výstavce i dlužníka vůči věřiteli. Možnost zneužitelnosti takového výkladu v případě úpadku dlužníka je pak zcela zjevná. 

Citovaný právní závěr byl předmětem přezkumu velkého senátu Nejvyššího soudu ČR v rozsudku ze dne 12. 9. 2018 věci sp. zn. 31 Cdo 3936/2016 ve které se soud zabýval toliko otázkou, zda povinnost věřitele vrátit dlužníkovi plnění neoprávněně získané na základně bankovní (finanční) záruky věřiteli vzniká bez dalšího již v důsledku takového neoprávněného čerpání nebo zda vznik této povinnosti předpokládá splnění závazku dlužníka ve vztahu k výstavci. Nutno předestřít, že Nejvyšší soud ČR rozhodoval daný případ za použití úpravy obchodního zákoníku, nicméně dle názoru autora není důvod, proč by Nejvyšším soudem vyslovený právní názor neměl být použitelný i na současnou právní úpravu, byť do této nebyla převzata úprava ust. § 321 odst. 4 obchodního zákoníku. Níže citovaný závěr Nejvyššího soudu je totiž zcela v souladu s obecnou úpravou bezdůvodného obohacení a náhrady škody v občanském zákoníku a je tak na ni zcela použitelný. 

Ohledně okamžiku vzniku povinnosti věřitele vrátit dlužníkovi plnění, které získal z finanční záruky a na které neměl ve vztahu k dlužníkovi nárok, Nejvyšší soud ČR konkrétně uvedl, že pokud dlužníku vznikl závazek zaplatit bance to, co plnila věřiteli (za podmínek obsažených v bankovní záruce) a současně bylo zjištěno, že věřitel získal v souladu s bankovní zárukou plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, lze za logický důsledek vzniku popsané situace považovat vznik povinnosti věřitele takové plnění dlužníkovi vrátit a nahradit mu škodu tím způsobenou, přičemž dle Nejvyššího soudu ČR nelze dospět k jinému závěru, než že jedinou podmínkou pro uplatnění práva dlužníka je zjištění, že věřitel získal na základě bankovní záruky plnění, na které neměl vůči dlužníkovi nárok.

Nejvyšší soud ČR v předmětném rozsudku upozornil na nezávislost právních vztahů a závazků týkajících se finanční záruky, zejména pokud jde o povinnosti z ní vyplývající, když uvedl, že splnění povinnosti dlužníka zaplatit výstavci to, co na základě finanční záruky plnil věřiteli a povinnost věřitele vrátit dlužníkovi plnění, které věřitel na základě finanční záruky získal, aniž by na něj vůči dlužníkovi měl nárok, se mohou dovolávat rozdílné subjekty, na základě odlišných právních titulů vzešlých z dvou rozdílných právních vztahů. Přestože věřiteli vznikají práva a povinnosti jak k výstavci, tak k dlužníkovi, tato práva a tyto povinnosti vyplývají z rozdílných právních vztahů a je tedy mezi nimi třeba důsledně rozlišovat. Na podporu tohoto názoru poukázal Nejvyšší soud ČR i na svou dřívější judikaturu[2] na základě čehož pak Nejvyšší soud ČR uzavřel, že právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem není právně závislý na právním vztahu mezi dlužníkem a bankou, paralelní existence těchto právních vztahů vyplývá z podstaty bankovní záruky jakožto abstraktního zajišťovacího prostředku[3].

Velký senát Nejvyššího soudu České republiky tak v předmětném rozsudku dospěl k závěru, že pro vznik oprávnění dlužníka požadovat po věřiteli vrácení plnění, které na jeho úkor neoprávněně získal na základě bankovní záruky, resp. pro vznik povinnosti věřitele takto získané plnění dlužníkovi vrátit, není podmínkou, aby dlužník nejprve uhradil bance to, co v souladu s bankovní zárukou plnila věřiteli. Nejvyšší soud ČR se tak zcela odklonil od své dosavadní judikatury. 

Byť tento závěr vychází z „předchozí“ právní úpravy je, jak již bylo výše poukázáno, použitelný i za právní úpravy současné. Vzhledem k rozebíranému rozsudku tak již lze v současné době považovat otázku okamžiku vzniku práva dlužníka požadovat po věřiteli vrácení plnění, které na jeho úkor neoprávněně získal na základně finanční záruky za judikatorně dostatečně vyjasněnou, ať už se bude dlužník domáhat vrácení takového plnění s přihlédnutím k přechodným ustanovením občanského zákoníku na základě obchodního zákoníku či na základně občanského zákoníku, tj. obecně prostřednictvím práva na vydání bezdůvodného obohacení a práva na náhradu škody, která v takové situaci bude velmi často vznikat.


[1] Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 32 Cdo 1745/2013.

[2] Viz např. rozsudek NS ve věci 32 Cdo 1730/2012: pro posouzení práva věřitele na plnění ze záruky nutno vycházet pouze z obsahu záruční listiny a ve vzájemném vztahu mezi věřitelem a dlužníkem ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkemči rozsudek NS ve věci sp. zn. 29 Cdo 2387/2007: při bankovní záruce vzniká v zásadě právně samostatný závazek banky, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku, jen když to vyplyne z obsahu záruční listiny.

[3] Viz rovněž dále argumentaci Nejvyššího soudu v tomto rozsudku: důvodem nároku banky na náhradu za vyplacenou záruku od dlužníka je smlouva uzavřená mezi bankou a dlužníkem. Pokud tedy banka plnila věřiteli v souladu se záruční listinou odpovídající takové smlouvě, musí dlužník bance takto poskytnuté plnění nahradit, i kdyby věřitel na plnění vůči dlužníku nárok neměl. Riziko neoprávněného čerpání věřitelem tak spočívá výhradně na dlužníku. Vyplatí-li banka věřiteli plnění v souladu s bankovní zárukou, vzniká jí tím pohledávka za dlužníkem odpovídající tomuto plnění a současně dlužníku závazek vůči bance ve stejné výši. Skutečnost, zda tento závazek dlužníka vůči bance byl splněn či nikoli, však není z hlediska povinnosti věřitele vrátit dlužníkovi neoprávněně získané plnění právně relevantní. Získal-li věřitel plnění, na které neměl nárok, musí jej vrátit tomu, na jehož úkor se tak stalo.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři