Různé koncepční přístupy uplatňované v jednotlivých evropských jurisdikcích se významně liší co do flexibility fundačních forem, respektive mohutnosti hranic mezi fundací a korporací. „Foundation governance“ je otevřený koncept. Český občanský zákoník se přiklání k velmi flexibilní, liberální koncepci. Ta na jednu stranu otevírá v zásadě nepřeberné množství možností, na druhé straně přenáší na zakladatele riziko nevhodné volby, která ve výsledku může vést též až k celkové nefunkčnosti zvolené struktury.
Občanský zákoník přinesl liberalizaci právní úpravy nadací a nadačních fondů, kterých lze nově využívat též pro soukromé, respektive i jiné než veřejně prospěšné účely. Zároveň rozšířil nabídku instrumentů určených ke správě majetku o další funkcionálně podobnou strukturu: svěřenský fond.
S odstupem více jak čtyř let lze konstatovat, že praxe již překonala stadium počátečního váhání a nejistoty. Především svěřenské a nadační fondy se stávají čím dál běžnějšími nástroji zajišťujícími správu rodinného majetku postupně se etablujících vyšších i středních společenských vrstev. Mnohdy slouží jako nástroje filantropických aktivit a napomáhají nejen k naplnění „přání“ svých zakladatelů, ale zásadním způsobem přispívají i k rozvoji občanské společnosti.
Právní praxe přirozeně konfrontuje teoretické principy, na nichž jsou tyto instrumenty vystavěny, s požadavkem maximální flexibility. Autoři článku majíce s touto situací praktické zkušenosti, považují za jednu z nejdůležitějších (a zároveň nejsložitějších) otázek, nakolik lze po vzniku svěřenského nebo nadačního fondu měnit jejich základní dokumenty (statut svěřenského fondu nebo zakladatelskou listinu fondu nadačního). Tato otázka jde zároveň ruku v ruce s ne zcela vyjasněnou pozicí zakladatelů těchto struktur. Není totiž zcela zřejmé, jaký vliv si může zakladatel vyhradit (ponechat) pro dobu trvání existence fundační struktury nebo svěřenského fondu a jaké následky jsou s takto vymezeným „spolupůsobením“ (či lépe „vlivem“) spojeny. Autoři si v předkládaném článku kladou za cíl analyzovat právě tyto otázky v širším kontextu koncepčního pojetí fundací a svěřenských fondů, a tím přispět do započaté diskuze o jejich povaze a optimální právní úpravě.
Koncepční východiska fundací a svěřenských fondů: the same but different?
Přes odlišnou právní povahu fundací, coby právnických osob, a svěřenských fondů, coby majetkových struktur bez právní osobnosti srovnatelných s konceptem trustu common law, jsou tyto instrumenty – z funkčního pohledu – srovnatelné.[1] Slouží k zajištění správy majetku vyčleněného za určitým účelem a jejich konstrukčními znaky jsou shodně „majetek“, „účel“ a jistá míra „organizace“.[2] Nelze však ani pomíjet, že vývoj nadací a trustů,[3] tedy základních historických konceptů, které se staly předobrazy naší současné právní úpravy fundací a svěřenských fondů, probíhal odděleně a že tyto původní koncepty se co do svých konkrétních implikací mnohdy výrazně odlišují.
Současně jsou průběžně přetavovány ve výhni recepcí a transformací různých právních řádů. Ukazuje se zároveň, že ani stanoviska doktríny, ani závěry aplikační praxe v jednotlivých zemích nejsou mezi různými jurisdikcemi jednoduše přenositelné. Ale právě proto je důležité vnímat tyto instituty ve vzájemných, mnohdy paradoxních, souvislostech a rozdílech. Začněme trustem.
Trust byl popsán jako „dar vyslaný na křídlech času, jež je po dobu jeho pouti potřeba spravovat“ („a gift projected on the plane of time and, meanwhile, in need of management„).[4] Toto vymezení zdůrazňuje, že trust vzniká projevem vůle (právním jednáním), jímž dochází k dispozici s vlastnickým právem k majetku, který je tak vyčleněn do trustu (tedy jednáním ve své podstatě translačním). Jeho důsledkem je zánik dosavadního (plného) vlastnictví zakladatele a jeho rozštěpení na formálněprávní vlastnický titul (legal title/ ownership) a beneficiální (ekvitní) vlastnictví (equitable title/ownership). Zakladatel, nezíská-li postavení správce nebo beneficienta trustu, zcela ztrácí jakýkoli titul k trustu.
Z povahy rozštěpení vlastnického práva vyplývá principiální požadavek common law, podle kterého v případě trustu musí vždy (s výjimkou charitativních trustů a případů několika výjimečných účelů) existovat osoba, v jejíž prospěch je majetek v trustu spravován. Jde o osobu, na níž by bylo možné po vzniku formálního vlastnického titulu svědčícího správci alokovat „jinak chybějící“ beneficiální složku vlastnického práva. Beneficientům po celou dobu jeho existence svědčí majetkové právo (proprietary entitlement) k majetku v trustu.
Jako ultimátní (koneční, ekonomičtí) vlastníci majetku v trustu jsou proto beneficienti oprávněni prolomit podmínky trustu stanovené jeho zakladatelem. Ačkoli nejsou oprávněni přímo udílet správci trustu pokyny, jsou oprávněni schválit jakékoli jeho jednání, které je jinak v rozporu se stanovenými pravidly trustu, a (jsou-li všichni plně svéprávní) mohou – v souladu s přelomovým rozhodnutím Saunders v Vautier z roku 1841 (respektive pro oblast USA v zásadě shodným rozhodnutím Clafin z roku 1886) – rozhodnout o ukončení trustu, byť by to bylo v rozporu s vůlí zakladatele.[5] Je zřejmé, že v případě střetu zájmů mezi osobami zúčastněnými v rámci organizace trustu převáží v konečném důsledku vždy zájmy beneficientů jako ultimátních vlastníků majetku v trustu.
Český svěřenský fond je oproti tomu konstruován poněkud odlišně.[6] Jakkoli i zde dochází při jeho vzniku k dispozici s vlastnickým právem, v jehož důsledku zakladatel pozbývá své vlastnické právo, výsledkem není jeho rozštěpení mezi správce a obmyšlené, ale vznik autonomního vlastnictví. Jde o zásadní rozdíl, protože právě tato autonomní povaha svěřenského fondu vylučuje jeho přiřazení jinému zájmu, než účelu vtělenému zakladatelem do „zakladatelského“ právního jednání, respektive statutu. Zatímco tedy trust common law představuje ve své podstatě jen časově odložený převod majetku beneficientům, svěřenský fond etabluje autonomní majetek jako svébytnou entitu vzdorující jednoznačné dynamice trustu. Tak například nijak neomezuje možnost zřídit svěřenský fond za jakýmkoli, byť neosobním, účelem. Obmyšlení svěřenských fondů nenabývají majetkové (věcné) právo k majetku ve svěřenském fondu, a mají proto podstatně odlišné postavení od beneficientů trustu v jeho typické podobě.
Québecká doktrína logicky odmítá aplikaci závěrů rozhodnutí Saunders v Vautier[7] ve vztahu k québecké fiducii/trustu, která byla předlohou naší právní úpravy svěřenského fondu. K jinému závěru nelze zjevně dospět ani v kontextu českého práva. Z tohoto pohledu je zřejmé, že québecká a konsekventně i česká právní úprava fiducie/trustu, respektive svěřenského fondu spočívá někde na cestě mezi trustem common law a konceptem nadací (fundací).[8]
Zásadní význam pro nadace a další fundační struktury, jež jsou z historického hlediska jejími deriváty, má jejich právní osobnost. Nadace – jako právnická osoba – se vyvíjela postupně a je určitou modifikací konceptu korporace, jako korporace zbavená svého personálního substrátu. Jeho místo vyplnil především účel, kterému má tato odosobněná korporace (respektive její majetek) sloužit.[9] Okamžikem vzniku nadace dochází k odloučení vyčleněného majetku od jeho původního vlastníka (zakladatele), přičemž se tento majetek (ve své abstrahované podobě) osamostatňuje a získává samostatnou právní osobnost (subjektivitu), aniž by měl vlastníka či společníky.[10] Současně dochází k osamostatnění účelu, za nímž je fundace ustavována, a tedy i k jeho odtržení od volní sféry zakladatele.[11] Beneficienti nadací vystupují zásadně jen jako její obligační věřitelé. Nadace tak vykazuje určité paradoxní rysy: její koncepční pojetí vědomě vytěsňuje zakladatele i beneficienty do role „mimo stojících osob“ a klade důraz na její autonomní povahu.[12] Jde však o poněkud zvláštní autonomii. Nadace nemá žádný nejvyšší orgán, který by mohl zcela autonomně rozhodovat o jejím osudu, jenž je závazně artikulován v zakladatelském právním jednání.
Teoretická konstrukce nadace tak funguje jako nástroj „mrtvé ruky“. Na rozdíl od trustu common law, nadace po dobu své existence nepreferuje (spádově) žádného „vítěze“, jehož aktuální zájem by nutně v případě napětí mezi zájmy zúčastněných osob převážil. Ponechává naopak prostor pro různé variace nadačního modelu vyvažující vliv historické vůle zakladatele a aktuálních zájmů zúčastněných aktérů, tvorby různých „systémů brzd a rovnováh“, respektive určité „foundation governance“[13] modely.
Zjednodušeně lze zřejmě konstatovat, že abstraktnímu modelu nadace je nejbližší právo německé, které jednak popírá možnost zakladatele a beneficientů zasahovat po vzniku nadace do jejích záležitostí, jednak neuznává autonomii vůle samotné nadace.[14] Je vystavěno na dvou základních principech, a to principu oddělenosti majetkových sfér (tzv. Trennungsprinzip) nadace a ostatních osob (zakladatele, beneficienta a taktéž na principu „zpodstatnění“ či „ustrnutí“ (tzv. Erstarrungsprinzip) ve prospěch zvoleného účelu v okamžiku vzniku.[15] Orgány německé nadace jsou zcela vázány vůlí zakladatele zakotvenou v zakladatelském právním jednání.[16]
Jiné právní řády (včetně těch, které jsou s německým konceptem spjaty „pupeční šňůrou“) nicméně vykazují větší flexibilitu ve vztahu k požadavkům nastolovaným v době fungování nadace. Jejich různorodé koncepty nadačního práva buď přímo přiznávají určitá práva zakladateli, nebo mu umožňují ustavit orgán oprávněný nadaci ovlivňovat i po jejím vzniku. Jde především o právo měnit podmínky stanovené v zakladatelském právním jednání, a to i včetně účelu nadace. Tato řešení se sice ve své podstatě odchylují od původní teoretické koncepce nadace,[17] reagují nicméně lépe na požadavky praktického života, a jsou proto v praxi – oproti německému modelu – podstatně lépe využitelné a více využívané,[18] zejména pro účely soukromě prospěšné.
České nadační, respektive fundační právo je mladé. Téměř nikdo z dnes aktivních členů české právnické obce se nesetkal s jakoukoli srovnatelnou českou fundační strukturou dříve jak v roce 1990. České právo se tak nemůže opřít, ale ani není zatíženo, vlastním tradiční foundation governance. Jakkoli nový občanský zákoník nezapře i v oblasti úpravy fundací tradiční kulturní gravitační sílu rakouského a německého práva,[19] nelze dovozovat, že by se explicitně přihlásil k některé z jejích výše naznačených koncepcí.[20] Ostatně tomu odpovídá souběžné zakotvení svěřenského fondu coby v kontextu středoevropské právní tradice koncepčně zcela avantgardní fundační/trustu podobné struktury. Úprava fundací i svěřenských fondů v novém občanském zákoníku se jeví být především pragmatická. Jejím cílem bylo uvést je v život s respektem v zásadě ke všem ověřeným funkčním řešením, což je pro nový občanský zákoník příznačné, s preferencí liberálních řešení na úkor dogmatické preciznosti. Podle názoru autorů tedy stojí dnes české právo stále na křižovatce cest, a bude záležet jen na něm, kterou cestou se vydá. Přitom je na místě kritický přístup.
Modelové přístupy ke změnám podmínek fundačních/trustových struktur po jejich vzniku
K vytvoření trustu, svěřenského fondu, nadace nebo nadačního fondu dochází v důsledku projevu vůle jejich zakladatele (jeho ustavovacího právního jednání[21]). Zakladatel, jako konstitutivní element fundační/trustové struktury, jím realizuje své subjektivní právo, které tradiční doktrína trust(u) common law pojímá jako projev svobody zakladatele disponovat se svým vlastnictvím za jím stanovených podmínek (freedom of disposition[22]), v kontextu kontinentálního práva (především v německy mluvících zemích) pak jako projev širší svobody ustavování (něm. Gestaltungsfreiheit), jako specifického jednostranného projevu autonomie vůle zakladatele.[23]
Tradiční doktrína common law považuje takové jednání zakladatele jako konzumované samotným vytvořením trustu. Jakmile zakladatel převede majetek správci, nemá k němu, na rozdíl od beneficientů trustu, jimž svědčí k majetku v trustu beneficiální vlastnické právo, žádné právo, a tedy mu není přiznáván ani locus standi vymáhat plnění práv a povinností z trustu.[24] Zakladatel stanoví podmínky trustu k okamžiku jeho vytvoření, následně však zásadně nemá žádný právní titul tyto podmínky měnit. Jakkoli je běžnou praxí, že zakladatelé trustů vyjadřují svá přání, jak má být trust spravován, poté co již byl trust zřízen formou tzv. listin přání (letter of wishes), nejsou takové listiny pro správce trustu závazné. Pro podmínky trustu je rozhodující výhradně původní historický úmysl zakladatele trustu, nikoli jeho následné upřesnění či reinterpretace. Na obsah této vůle zakladatele je nutné usuzovat s využitím klasických interpretačních metod.[25]
Odlišné je však postavení beneficientů trustu. Extenzí závěrů výše zmíněného rozhodnutí Saunders v Vautier přiznává common law právo beneficientům měnit společně v zásadě jakýmkoli způsobem podmínky trustu. Toto oprávnění však mají společně pouze všichni současní (i budoucí) beneficienti trustu. Souhlas některých skupin beneficientů, včetně dosud nenarozených, neurčených, či osob s pouhým očekáváním, že se stanou beneficienty, může nahradit soud. Proto ke změnám podmínek trustů může dojít pouze prostřednictvím soudního rozhodnutí vydaného v rámci zvláštního soudního řízení. [26] Jakkoli anglické soudy do určité míry respektují vůli zakladatelů trustů, větší důraz kladou na zájmy beneficientů s tím, že „věrnost záměru zakladatele končí tam, kde začíná beneficiální vlastnictví“ („fidelity to the settlor’s intention ends where equitable property begins“[27]).
Principiálně tak common law umožňuje změnit podmínky trustu i v přímém rozporu s vůlí zakladatele. Doktrína trustu je v tomto ohledu věrná konceptu trustu jako „odloženého daru“, tedy převodu vlastnictví ve prospěch beneficientů, který však materiálně spočívá již v samotném vytvoření trustu. Změna podmínek trustu však nesmí vést k tomu, že by tak došlo v podstatě k vytvoření zcela nového trustu (tzv. resettlement). O takový případ by šlo, pokud by došlo k podstatné změně účelu trustu.[28]
Také québecké právo ve vztahu ke své úpravě trustu/fiducie vychází z principu, podle kterého zakladatel nemá po založení fiducie/trustu ve vztahu k fiducii/trustu žádná přetrvávající práva, a tedy ani právo měnit její podmínky.[29] Zásadní rozdíl quebecké úpravy – vůči trustu common law – však přesto spočívá v zásadním posílení významu vůle zakladatele vůči zájmům beneficientů fiducie/trustu. Québecké právo předně umožňuje soudu rozhodnout o změně podmínek fiducie/trustu, pouze pokud se taková změna nedostane do rozporu s původním záměrem zakladatele[30].
Článek byl publikován v časopise Právník, č. 9, 2018. Pokračování článku dostupné zde.
[1] Srov. RONOVSKÁ, K. In: RONOVSKÁ, K. a kol. Metamorfózy nadačního práva v Evropě a České republice na počátku 21. století. Brno: Masarykova univerzita, 2015, s. 80.
[2] Viz blíže např. RAWERT, P. Der Stifutngsbegriff und seine Merkmale – Stiftungszweck, Stiftungsvermögen, Stiftungsorganisation. In: HOPT, J. K. – REUTER, D. (Hrsg.). Stiftungsrecht in Europea. Köln: Carl Heymans Verlag KG, 2001, s. 112, též JAKOB, D. Schutz der Stiftung. Die Stiftung und ihre Rechtsverhältnisse im Wiederstreit der Interessen. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006, a. 48 a mnozí další.
[3] Pro udržení potřebné míry konciznosti tohoto příspěvku se v něm autoři nevěnují postavení nesamostatných nadací (bez právní osobnosti), Treuhandu ani dalším podobným právním strukturám kontinentálního práva. Pozornost věnují zároveň pouze výslovným trustům (express trusts), nikoli ale již constructive trusts nebo informal trusts, které nelze považovat za funkcionální ekvivalent fundací.
[4] LAWSON, F. H. – RUDDEN, B. The Law of Property. 2. vydání. New York: Oxford University Press, 1982, s. 55, cit. dle MOFFAT, G. – BEAN, G. – PROBERT, R. Trusts Law: Text and Materials. 5. vydání. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 372.
[5] PEARCE, R. – STEVENS, J. – BARR, W. Trusts and Equitable Obligations. 6. vydání. New York: Oxford University Press, 2015, a. 40; NEWMAN, A. The Intention of the Settlor under the Uniform Trust Code: Whose property Is It, Anyway? Akron Law Review. 2005, č. 38, s. 651.
[6] Tato skutečnost není nicméně v české literatuře dosud dostatečně reflektována; někteří autoři spatřují ve svěřenském fondu angloamerický trust; nezřídka pak docházejí k těžko obhajitelným závěrům.
[7] CLAXTON, J. B. Studies on the Quebec Law of Trust. Toronto: Thomson, 2005, s. 615.
[8] Na tom nic nezmění ani původní „smluvní“ koncepce francouzské fiducie, neboť tento její rys je u svěřenských fondů potlačen, zejména nutností pořídit statut projevem vůle zakladatele jako jediné osoby.
[9] K tomu blíže srov. MEHR, R. Societas und universitas. Römischrechtliche Institute im Unternehmensgeselschatrecht vor 1800. Köln: Böhlau, 2008, s. 224 an.
[10] Někdy se o nadací hovoří jako o tzv. „sirotčích korporačních entitách“ (orphans corporate entities), právnické osoby bez „vlastníka“, které jsou využívány pro tuto vlastnost pro určité obchodní transakce, či jako špice holdingových struktur, viz PANICO, P. Private foundations and trusts: just the same but different? Trust and Trustees. 2016, Vol. 22, No. 1, s. 137.
[11] BAUER, D. Ch. Vermögensverwaltung mittels Privatstiftungen und anderer Strukturen. Baden-Baden: Nomos, 2011, s. 92.
[12] HOF, H. Die Entstehung der Stiftung. In: SEIFART, W. – VON CAMPENHAUSEN, A. F. (Hrgs.). Stiftungsrecht-Handbuch. 3. vydání. Mnichov: C. H. Beck, 2009, s. 99.
[13] JAKOB, D. Freiheit durch Governance. Die Zukunft der Stiftungsrechts aus rechtsvergleichender Perspektive. In: BUMKE, Ch. – RÖTHEL, A. (Hrsg.). Autonomie im Recht. Gegenwartsdebatten über einen rechtlichen Grundbegriff. Tübingen, 2017, s. 243.
[14] Srov. WEITEMEYER, B. Von der Stifterfreiheit zur Stiftungsautonomie. Weiteretwicklung oder Sackgasse. In: BUMKE, Ch. – RÖTHEL, A. (Hrsg.). Autonomie im Recht. Gegenwartsdebatten über einen rechtlichen Grundbegriff. Tübingen, 2017, s. 208.
[15] O těchto principech bude detailněji pojednáno níže.
[16] BAUER, D. Ch. Vermögensverwaltung mittels Privatstiftungen und anderer Strukturen, s. 101.
[17] Z okolních zemí lze zmínit právní řády švýcarský, rakouský či lichtenštejnský, které z pohledu právně teoretického ctí německý koncept i oba výše uvedené prinicipy. De lege lata však různou měrou posílily postavení zakladatele, kterého vybavily určitými právy. K otázce tzv. pronikání korporačních prvků do nadačního práva z komparativního pohledu srov. RONOVSKÁ, K. In: RONOVSKÁ, K. a kol. Metamorfózy nadačního práva v Evropě a České republice na počátku 21. století, s. 32 an.
[18] Srov. JAKOB, D. Schutz der Stiftung. Die Stiftung und ihre Rechtsverhältnisse im Widerstreit der Interessen. Tübingen: Mohr Siebeck, 2006, s. 2.
[19] O tomto aspektu autoři pojednají podrobněji níže.
[20] Srov. např. důvodovou zprávu k novému občanskému zákoníku, která ve vztahu k fundacím přiznává rovnou měrou inspiraci právními úpravami Rakouska, Německa, Itálie, Nizozemí, Québeku a Polska (k § 306 až 308).
[21] Pojmu zakladatelské právní jednání, jakkoli by se nabízel, nelze ve vztahu ke svěřenskému fondu použít, protože občanský zákoník, který tento pojem vyhrazuje založení právnické osoby (srov. § 122 o. z.). Pod pojmem ustavovací právní jednání autoři rozumí zakladatelské právní jednání fundací a statut svěřenského fondu.
[22] Např. DUKEMINIER, J. – SITKOFF, R. –WILLS, H. Trusts and Estates. 9. vydání. New York: Wolters Kluwer, 2013, s. 1 an.
[23] Srov. obecně ke konceptu „Gestaltungsfreiheit“ viz např. SCHMIDT, K. Gesellschaftsrecht. Karl Heymanns Verlag, 2002, úvodní kapitoly (Německo), KALSS, S. – NOWOTNY, Ch. – SCHAUER, M. Österreichisches Gesellschaftsrecht. Wien: Manz Verlag, 2008, a. 30 (Rakousko), RIEMER, H. M. Personenrecht des ZGB. Stämpfli Verlag, 2002, s. 262 (Švýcarsko), SCHURR, F. In: SCHURR, F. (eds). Handbuch des Vemögensschutzes für Lichntenstein, Österriech und die Schweiz. Manz Verlag, 2015, s. 3 an. Česky k tématu viz RONOVSKÁ, K. – HAVEL, B. Kogentnost úpravy právnických osob a její omezení autonomií vůle, nebo vice versa? Obchodněprávní revue. 2016, č. 2, s. 33 an.
[24] HANG, T. T. Reservation of Settlors Powers. Singapore Academy of Law Journal. 2009, č. 21, s. 517.
[25] Srov. FRANKE, F. – MOODY, A. K. The Terms of the Trust: Extrinsic Evidence of Settlor Intent. ACTEC Law Journal. 2014, č. 40, a. 2 an.
[26] Srov. především anglický Variation of Trusts Act z roku 1958.
[27] HARRIS, J. W. Variation of Trusts. London: Sweet & MaxweTall, 1975, s. 2, cit. dle WATT, G. Trusts and Equity. 8. vydání. New York: Oxford University Press, 2018, s. 320.
[28] Dle anglického soudního rozhodnutí ve věci Ball’s Settlement z roku 1968: „Pokud určitá změna zachovává podstatu (substratum) a pouze naplňuje účel trustu jinými prostředky, může na ní být nahlíženo jako na pouhou změnu původního trustu, přestože jsou tyto prostředky zcela odlišné a jejich forma se zcela změní.“, viz MARTIN, J. E. Modern Equity. 19. vydání. London: Sweet & Maxwell, 2012, s. 683.
[29] CLAXTON, J. B. Studies on the Quebec Law of Trust, s. 118 a 131.
[30] Srov. čl. 1294 québeckého občanského zákoníku.
Diskuze k článku ()