Cílem této práce je objasnit podmínky aktivace a použití generální klauzule obsažené v ustanovení § 1111 NOZ. S tím souvisí i otázka významu spojení „čin povahy úmyslného trestného činu“ a implikací vyplývajících z takového významu.
1 Aktivace generální klauzule
§ 1111 NOZ zní: ,,Získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.“
Podle Vaňka lze podmínky pro nabytí vlastnického práva v režimu generální klauzule shrnout takto:[1]
a) Nebude se jednat o případ (ne)nabytí vlastnického práva dle § 1109 a 1110 NOZ;
b) Předmětem nabytí bude movitá věc neevidovaná ve veřejném rejstříku (pokud by byla, nabyvatele by tato neznalost nemohla dle ustanovení § 980 odst. 1 NOZ omlouvat);
c) Nabyvatel prokáže svoji dobrou víru v oprávnění převodce;
d) Původní vlastník neprokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.
K tomu lze pak dodat, že se samozřejmě bude vyžadovat i platný nabývací titul nabyvatele. Logicky, pokud by bylo právní jednání způsobující převod vlastnického práva absolutně neplatné nebo zdánlivé, vlastnické právo by na nabyvatele nemohlo ani přejít. Ustanovení § 1113 NOZ pak ještě vyjímá určité případy z generální klauzule: nespadají tak do ní investiční nástroje, cenné papíry nebo listiny vystavené na doručitele, dále věci nabyté ve veřejné dražbě a v dražbě, kterou se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce a nakonec věci nabyté při obchodu na komoditní burze.
2 Způsob nabytí vlastnického práva
Aby se vůbec aktivovala generální klauzule, musí se jednat o případ, ve kterém došlo k nabytí vlastnického práva mimo případy uvedené v § 1109 a § 1110 NOZ.
Autor si dovoluje odhadnout, že v drtivé většině případů, při určení zdali se použije generální klauzule, se bude posuzovat, jestli daný případ nespadá pod ustanovení § 1109 písm. b) NOZ, tzn. zdali k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku nebo dle písm. c), tzn. zdali došlo k nabytí za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil. Případy v ustanoveních § 1009 písm. a), e) a f) NOZ jsou totiž pro generální klauzuli vyjmuty už § 1113 NOZ a písm. d) řeší specifický případ nabytí od neoprávněného dědice. A nakonec ustanovení § 1110 NOZ (podnikatelský prodej použitých movitých věcí) jen konkretizuje § 1109 písm. b) NOZ.
Aby tedy nebyla naplněna hypotéza § 1109 písm. b) NOZ, bude se muset jednat o nabytí např. od nepodnikatele nebo od podnikatele, ale mimo jeho podnikatelskou činnost nebo mimo rámec běžného obchodního styku. K písm. b): „Zde se má na mysli nabytí při výkonu skutečné provozní činnosti podnikatele, a nikoli při plnění nějakého jeho osobního (neprofesionálního) závazku.“[2] Hypotéza písmena b) tedy například nebude naplněna, pokud finanční poradce prodá svému klientu na schůzce pračku.
Hypotéza písmena c) je zahalena mnohem větším tajemstvím. Aby byla tato hypotéza naplněna, musí být splněny dvě podmínky. Tou první je skutečnost, že k nabytí od neoprávněného došlo za úplatu. Druhou podmínkou je, že vlastník neoprávněné osobě věc svěřil. Co vše se za pojmem svěření skrývá? Literatura uvádí[3], že svěřením se myslí volní (dobrovolné) přenechání věci jiné osobě. Samotné svěření může mít povahu jak právního jednání, tak reálného úkonu. Postačí tedy, pokud byla vyjádřena vůle věc vydat. Jako příklady svěření uvádí: odevzdání věci v rámci nájmu, pachtu, zástavního práva, výpůjčky, úschovy, i společenské úsluhy, smlouvy o dílo nebo kupní smlouvy. Obecně lze tak shrnout, že pokud mezi původním vlastníkem a neoprávněnou osobu vznikl smluvní vztah, na základě kterého došlo k předání věci, jedná se o svěření. To ale nevylučuje existenci svěření bez smluvního vztahu. Proto může dojít ke svěření, i pokud by nastala neplatnost smlouvy nebo došlo k jejímu odstoupení apod.[4]
Hypotéza písmena c) tedy nebude naplněna, pokud osoba neoprávněná bude převádět vlastnické právo bezúplatně. Pokud by přece jen převáděla úplatně, věc jí nesmí být vlastníkem svěřena. Takovým případem může být například situace, ve které se osoba neoprávněná, v důsledku svého omylu, ujme držby věci (která byla někde volně přístupna), o které má za to, že je její, a následně ji prodá. Takových případů ovšem nemůže být mnoho.
3 Čin povahy úmyslného trestného činu
Výše jsme si ukázali, za jakých podmínek se aktivuje generální klauzule, tedy kdy osoba (při prokázání dobré víry) může nabýt vlastnické právo od neoprávněného. Pokud ale původní vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou, nebo že věc pozbyl činem povahy úmyslného trestného činu, třetí osoba se stejně vlastníkem nestane. Autor této práce se zaměří na druhý uvedený případ.
Co se za spojením „čin povahy úmyslného trestného činu“ skrývá? Okruh činů, na které toto spojení dopadá, lze rozdělit do dvou velkých kategorií. První kategorií činů, které budou spadat do uvedeného spojení, je každý úmyslný trestný („TČ“). Čin povahy úmyslného TČ je totiž pojmem širším než pojem úmyslný TČ. Druhou kategorií činů, jsou pak činy, kterým chybí určitý znak úmyslného TČ, nebo u kterých nastanou okolnosti, které vylučují trestní odpovědnost nebo způsobují její zánik.
Aby čin byl činem trestným, zákon takový čin musí označit za trestný[5], musí být protiprávní a musí vykazovat určité obecné (věk, příčetnost, u mladistvých rozumová a mravní vyspělost) a typové (skutková podstata) znaky.[6] Proto se například bude o čin povahy úmyslného TČ jednat (a nikoliv o TČ samotný), pokud pachateli bude jen 14 let, nebo pokud pachatel svým konáním způsobí škodu, která svojí výši nenaplní danou skutkovou podstatu (např. TČ krádeže). Neexistuje racionální důvod, aby přestupky do generální klauzule taktéž nespadaly. Literatura k tomu uvádí:[7] „Míníme, že rozhodující by v těchto případech neměla být výše způsobené škody, nýbrž to, že věc byla vlastníkovi odňata v důsledku právem reprobovaného jednání.“ Naopak pokud by pachatel odňal věc v důsledku duševní poruchy, autor má za to, že takové jednání nebude činem povahy úmyslného TČ, a to z důvodu absence úmyslu. Dalšími příklady absence trestní odpovědnosti pachatele, při závěru že se čin povahy úmyslného TČ stal, jsou: promlčení, absence společenské škodlivosti, milost, apod.[8]
Ohledně znaku protiprávnosti: v případě jednání v krajní nouzi nebo nutné obrany, pokud byla věc odňata vlastníku pro odvrácení nebezpečí nebo útoku, se autor domnívá, že takové jednání nelze podřadit pod pojem čin povahy úmyslného TČ[9]. Úmyslem takové jednající osoby v konkrétní chvíli není odnětí věci, nýbrž jen zabránění vzniku škodlivého následku.
4 Civilní nebo trestní soud?
V řešené problematice vystává otázka, který soud a jaký vztah bude mezi soudem civilním a trestním. První věcí, kterou je nutné poznamenat, je to, že pokud trestní soud rozhodne o tom, že byl spáchán úmyslný TČ, civilní soud je takovým rozhodnutím vázán. Stejně tak je vázán i rozhodnutím správního orgánu o tom, že byl spáchán přestupek nebo správní delikt.[10] Nutno také dodat, že civilní soud nemá pravomoc rozhodovat o vině za spáchaný TČ. Z toho tedy plyne, že pokud tady bude existovat takové rozhodnutí příslušného soudu (orgánu), civilní soud ho musí respektovat a zohlednit v civilním řízení. Pokud zde ale nebude existovat takové rozhodnutí, nic nebrání tomu, aby civilní soud rozhodl, že se čin povahy úmyslného TČ stal, protože tento pojem je pojmem civilního nikoliv trestního práva.
Může nastat situace, ve které civilní soud rozhodne, že se čin povahy úmyslného TČ nestal a následně může trestní soud vydat rozsudek, ve kterém uzná pachatele vinným za úmyslný TČ. Taková situace by zřejmě mohla založit podmínky pro obnovu řízení dle občanského soudního řádu. Pokud by si byl civilní soud vědom, že zde existuje trestní řízení, nebo že se k němu schyluje, a zároveň by měl pocit, že se zde žádný čin nestal, bylo by od něj prozíravé, pokud by civilní řízení přerušil[11] do doby vynesení rozsudku trestním soudem.
5 Závěr
Případy spadající pod generální klauzuli jsou velmi omezeny případy obsaženými v ustanoveních § 1109 písm. b) a c) NOZ, jak jsme si výše ukázali. Autor proto došel k závěru, že by tuto klauzuli nenazýval generální ale spíše zbytkovou. Čin povahy úmyslného TČ pak bude představovat pro soudy výzvu, aby ty vytyčily jasné hranice, co takovým činem ještě je a co už není.
Článek se v rámci Akademie odborného psaní, pořádané mezinárodní advokátní kanceláří White & Case a odborným portálem Právní prostor.cz, umístil na třetím místě.
[1] VANĚK, Jakub. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2014, roč. 22, č. 2 s. 44
[2] Thöndel, A. in ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník - Komentář - Svazek III (absolutní majetková práva). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, § 1109
[3] TÉGL, Petr; ZAJÍC, Jaromír. Způsob, jakým věc opustila sféru vlivu vlastníka, jako kritérium důležité pro ochranu nabyvatele při nabývání od neoprávněného, Právní rozhledy. 2016, roč. 24, č. 4, s. 120
[4] TÉGL, 2016, op. cit.
[5] § 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
[6] TÉGL, 2016, op. cit.
[7] TÉGL, 2016, op. cit.
[8] TÉGL, 2016, op. cit.
[9] Shodný závěr Tégl, Zajíc
[10] § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Diskuze k článku ()