Hlavní důvody neplatnosti – II. Omyl

Docentka JUDr. Michaela Zuklínová, CSc., se v sérii příspěvků zabývá účinnou právní úpravou právního jednání, zakotvenou v ustanoveních § 545 až 599 zákona č. 89/2012 Sb., o. z.. V předchozím článku jsme se zaměřili na hlavní důvody neplatnosti právního jednání, k nimž dnes přidáváme ještě důvod další – omyl.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze

Omyl

§ 583

Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

I. Zatímco v § 571 se upravuje otázka tzv. vnějšího omylu, který vyvolávají vnější vlivy, § 583 n. upravují tzv. vnitřní omyl, totiž omyl ve vůli jednajícího, čili takový omyl v obsahu právního jednání, který vznikl s přispěním druhého jednajícího.

II. Zdejší ustanovení o omylu jsou psána se zřejmým úmyslem napodobit standard právních úprav tradičních kodexů soukromého práva. Proto také svou podrobností výrazně překračují právní § 49a obč. zák. Spíš by ale bylo vhodné říct, že jde o novou právní úpravu, dřívější málo podobnou.

III. Vedle nedostatku vůle svobodné a vůle vážné, je také přítomnost omylu v právním jednání právně relevantní závadou, která je sankcionována. Zatímco v případě náležitosti svobody, jejíž nedostatek má rozličné následky (od zdánlivosti - až po nulovou sankci) a vážnosti, jejíž nedostatek je standardně sankcionován zdánlivostí, je přítomnost omylu sankcionována vždy neplatností, a to neplatností relativní.

IV. Závada právního jednání v případě omylu spočívá v tom, že ten, kdo právně jednal, měl nesprávnou, nebo aspoň nikoli dostatečnou představu o právních následcích svého právního jednání, resp. právního jednání, na kterém jako smluvní strana participoval.

Ale omyl není rozhodný vždy: pro platnost právního jednání má význam jen tehdy, je-li splněno několik určitých podmínek. Rozlišuje se omyl týkající se rozhodující okolnosti, tzv. podstatný omyl, a omyl týkající se vedlejší okolnosti, tzv. omyl nepodstatný. Zdejší ustanovení se týká jen podstatného omylu, zatímco o nepodstatném omylu ustanovuje § 584. Dále se rozlišuje omyl vyvolaný druhou stranou, nicméně neúmyslně, a omyl vyvolaný druhou stranou úmyslně, tj. lstí. Zdejší ustanovení se týká omylu, který druhá strana vyvolala, byť neúmyslně. Vyvolání úmyslu třetí osobou zde není uvažováno.

V. Co je rozhodnou okolností, lze dovodit a contrario z ust. § 584 odst. 1, kde se mluví o omylu, který se týká „vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily za rozhodující“.

V této souvislosti je třeba připomenout pojem tzv. podstatné složky obsahu právního jednání. Takovými jsou takové součásti obsahu právního jednání, které jsou ex lege nezbytné, aby vůbec právní jednání jako jednání určitého druhu, resp. typu vzniklo, čili aby také vzápětí vyvolalo právní následky. Takovými jsou ve smlouvách především ujednání o tom, bez čeho by ta či ona pojmenovaná smlouva nevznikla (srov. vždy první ustanovení o tom kterém závazku), v jednostranných právních jednáních, tj. prohlášeních, to, co stanoví zákon (srov. ustanovení o nabídce, přijetí nabídky, závěti atd.). Dále lze za rozhodné (podstatné) označit i to, co je podle stanoviska stran nezbytné dohodnout, protože to jedna ze stran označila za podmínku uzavření smlouvy. Tak se může stát, že i opravdová drobnost – viděno zvnějšku – se stane rozhodující okolností (např. strana si vyhradí, že koupený předmět bude dodán zabalený do zeleného ručního papíru – pro balení nevhodného, převázaný bílou stuhou). Pak také omyl v takové drobnosti, o kterém druhá strana věděla (nevhodnost ruční papír pro zabalení nějaké věci), ale mlčela, se stává omylem podstatným.

Klasická civilistická teorie učí o čtyřech podstatných okolnostech, které, pokud se v nich jednající mýlí, mají za následek neplatnost právního jednání: omyl v právním důvodu (error in negotio), omyl v totožnosti předmětu (error in corpore), omyl v podstatné vlastnosti předmětu (error in qualitate) a omyl v totožnosti osoby (error in persona).

VI. Právní jednání je tedy neplatné, pokud jsou splněny všechny dále uvedené podmínky. Předně, omyl se musí týkat rozhodné okolnosti. Dále je třeba, aby platilo, že by k právnímu jednání (uzavření smlouvy) nebyl přistoupil ten, kdo se mýlí, pokud by byl býval o svém omylu věděl. Třetí podmínkou pak je, že druhá strana (ten, komu je projev vůle určen) jednajícího v omyl (sama) uvedla.

Ze zahraničí

Code civil zmiňuje omyl v souvislosti se smluvním konsenzem. Uvádí, že konsens nesmí být dotčen omylem, násilím ani podvodem, resp. lstí (čl. 1109 an). Zná také podstatný omyl (čímž není např. omyl v osobě).

BGB v § 119 stanoví, že kdo se při právním jednání mýlil v obsahu projevu vůle nebo svému projevu vůbec nehodlal takový obsah dát, může se dovolat neplatnosti právního jednání, je-li možné předpokládat, že by v případě, kdyby byl znal pravý stav věcí a věci rozuměl, nebyl by takové prohlášení učinil. (Jde o jednu z vad projevu vůle.) Podobnou situaci představuje napadení prohlášení vůle pro „nesprávné doručení“ – § 120: Projev vůle, který byl osobou nebo zařízením, které byly použity k přenesení informace, nesprávně doručen, může být napaden za stejných předpokladů jako v předchozím případě (i zde jde o námitku neplatnosti). Podle § 121 se lze takto neplatnosti dovolat neprodleně poté, kdy se ten, kdo je oprávněn námitku vznést, o důvodu možnosti vznesení námitky dozvěděl (lhůta je desetiletá). Podle § 122 má ten, kdo je oprávněn námitku vznést, právo na náhradu škody.

Podle § 123 BGB připadá vznesení námitky v úvahu rovněž v případě, kdy projev vůle byl dotčen lstí nebo bezprávnou výhrůžkou. Pro tento případ je dána jednoletá subjektivní a desetiletá objektivní lhůta (§ 124).

BWB ustanovuje o omylu v čl. 228 n. velmi podrobně. Rozlišuje jednotlivé druhy omylu obdobně jako je tomu u nás.

§ 584

odst. 1: Týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu.

odst. 2: Bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti.

I. V obsahu právního jednání je třeba rozlišovat složky podstatné a nepodstatné, resp. okolnosti rozhodující a okolnosti vedlejší. Podstatné složky právního jednání jsou takové jeho složky, které jsou podle zákona nezbytné, aby vůbec právní jednání jako jednání určitého druhu, resp. typu vzniklo, a aby následně vyvolalo právní následky. Co je okolností rozhodující, to jednak stanoví zákon, jednak ujednají, resp. určí strany.

Podstatnými složkami smlouvy jsou především ujednání o tom, bez čeho by ta či ona pojmenovaná smlouva ani nemohla existovat (standardně jsou podstatné složky uvedeny vždy v prvním ustanovení o tom kterém závazku), v jednostranných právních jednáních pak to, co stanoví zákon (srov. ustanovení o nabídce, přijetí nabídky (§1731 n.), závěti (§ 1494) atd.).

Pokud rozhodnou okolnost stanoví samy strany, je to, o čem se ujednaly, jako o nezbytném předpokladu uzavření smlouvy, také podstatnou složkou. Je nerozhodné, o jakou okolnost jde. Pokud strany prohlásí, že bez ujednání o takové okolnosti smlouva nevznikne, je tato obsahová složka podstatnou složkou. Trvá-li pak jedna strana na dohodě o určité okolnosti, a druhá strana s tím nesouhlasí, je zřejmé, že prvá strana nemá zájem smlouvu uzavřít.

II. Jedná-li se ale o vedlejší okolnost (tedy takovou, o níž ani zákon nestanoví ani strany neurčí, že dohoda o ní je nezbytná) a některá ze stran se právě v takové okolnosti mýlí, protože byla uvedena v omyl, nemá to pro validitu právního jednání žádný význam (srov. ale dále sub III.). Avšak ta strana, která byla v omyl uvedena, má vůči tomu, kdo omyl vyvolal (tj. vůči původci omylu), právo na přiměřenou náhradu. Původcem omylu nemusí být nutně druhá strana! (kdyby totiž měl zákonodárce na mysli právě druhou stranu, nebyl by použil zcela jiného a nového pojmu, totiž „původce omylu“[1], a mluvil by právě jen o „druhé straně“, nebo o „straně, která omyl vyvolala“). Čili na rozdíl od § 584, kde se mluví o „uvedení v omyl druhou stranou“, ve zdejším ustanovení se hovoří o „původci omylu“, a tím může být kdokoli, kterákoli osoba. Lze ale mít za to, že je vždy zapotřebí, aby druhá strana věděla (tj. alespoň věděla), že se jednající mýlí.

Újma, roz. majetková (ale v úvahu připadá i újma nemajetková), nemusí vzniknout vždy, ale je možné, že straně, která se mýlila, dotyčným právním jednáním nějaká újma vznikne. Taková újma může spočívat např. v tom, že mýlící se strana musí dodatečně vynaložit náklady na přepravu věci, s nimiž nepočítala, protože měla za to, že věc má druhá strana sama na nějaké místo dopravit. Vzniklé náklady hradí původce omylu v přiměřené výši (tj. náklad na přepravu kupř. hromadnou dopravou, nikoli nájemním vozem apod.).

III. Omyl je možné vyvolat nejen neúmyslně, byť vědomě (a skutečně jej vyvolat, ne toliko o omylu vědět), ale také úmyslně, čili lstivě. Terminus technicus označující úmyslné vyvolání omylu je lest.

Lstí se rozumí klamné (klamající) předstírání okolnosti, stavu, vlastnosti, která neexistuje, ale také klamné (klamavé) zastírání (zatajení) okolnosti, stavu, vlastnosti, která existuje.

Úmyslně vyvolat omyl, tj. lstivě jednat může jen smluvní strana (tj. původcem omylu zde může být jen smluvní strana, na rozdíl od § 585). Jde-li o jednání nějaké osoby nikoli v postavení smluvní strany, nemá takový lstí vyvolaný omyl následky podle zdejšího ustanovení, ale jen podle § 585 (srov. blíže u § 585).

IV. Pokud byl omyl jednajícího vyvolán úmyslně, čili pokud osoba právně jednala jsouc uvedena v omyl lstí, je právní jednání neplatné, a to bez ohledu na to, v jaké okolnosti se jednající mýlí, tj. čeho se omyl týká: tedy např. totožností druhé strany počínaje, a kupř. minutou, v níž má být plněno, konče.

Pokud se mýlící se strana, neplatnosti smlouvy dovolá, a bylo-li již plněno, musejí si strany plnění vrátit, protože jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991).

Úmyslné jednání smluvní strany, které způsobí neplatnost právního jednání, bude – za předpokladu, že se mýlící se strana neplatnosti dovolá (sic! vždy půjde jen o neplatnost relativní) – úmyslným protiprávním jednáním, které je jako takové důvodem k náhradě způsobené újmy (majetkové i nemajetkové), a to podle § 2910, půjde-li o porušení absolutního práva, eventuálně i podle § 2909.

§ 585

Vyvolala-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné. Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za původce omylu.

I. Jestliže se jednající mýlí, ale jeho omyl nevyvolala druhá smluvní strana, nemá omyl jednajícího na platnost jeho právního jednání žádný vliv. Pokud tedy omyl jednajícího vyvolala třetí osoba, platnost právního jednání omyl jednajícího nijak neovlivní, ať se týká jakékoli, byť té nejvýznamnější okolnosti. To ale neplatí o omylu zůstavitele, který pořizuje na případ smrti; pro tento případ je dána zvláštní úprava v § 1529 n.

II. Zákon ve druhé větě zdejšího ustanovení mluví o „osobě, s níž se právně jednalo“, a která měla mít podíl na tom činu třetí osoby, který vyvolal omyl toho, kdo právně jednal. Těmto slovům je třeba rozumět tak, že míří vždy na smluvní proces, na jednání jedné osoby s druhou, které mají v úmyslu stát se smluvními stranami, anebo aspoň jedna z nich má úmysl stát se smluvní stranou (jedná jako oferent), a přitom se druhá strana takového – dosud neuzavřeného – smluvního procesu podílí na činu třetí (jednání přímo nezúčastněné) osoby, který spočívá v uvedení, resp. uvádění (prvního) jednajícího v omyl. Důležité je, že omyl vyvolala třetí osoba, ale ten, s kým mýlící se jednal (druhá strana), se na jednání (činu) omyl vyvolávajícím sám také podílel. V takovém případě není právně významné, o jaký omyl se jedná, přesněji, čeho se takový omyl týká, zda okolnosti rozhodné, anebo vedlejší.

Osoba, s níž (anebo spíš: vůči níž) jednající jedná, s níž je ve smluvním procesu, která měla na činu oné třetí osoby podíl (tj. podílela se na takovém činu), se pak stejně jako ona třetí osoba, která omyl vyvolala (vyvolává), považuje za původce omylu. (Slovy „považuje se za“ je v o.z. vyjadřována fikce: původcovství spolujednající osoby je tedy fingováno.)

Vzhledem k tomu, co stanoví § 584 odst. 1je třeba dovodit, že také osoba, s níž ten, kdo se zmýlil (mýlí), jednal s úmyslem uzavřít smlouvu, a která se považuje za původce omylu, je povinna nahradit zmýlenému jednajícímu újmu, která mu v důsledku omylu vznikla (blíž viz komentář k § 584).

 


[1] Pokud jde o sám výraz „původce“, lze pochybovat o jeho správnosti. „Původce“ je výraz standardně užívaný v právu duševního vlastnictví.

Hodnocení článku
66%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.
Mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část II.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním
Dluh pohledávka vykonatelnost rozsudek vymožení

Vymožené plnění na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně zrušen dovoláním

V tomto článku se budu zabývat tím, jak se v praxi řeší situace úspěšného žalobce, který vymohl pohledávku za žalovaným (povinným) na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, a to především ve světle ustanovení § 96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „OSŘ“) a přezkumu ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem.

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu