Hlavní důvody neplatnosti právního jednání – I.

V sérii příspěvků se doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc., zabývá účinnou právní úpravou právního jednání, zakotvenou v ustanoveních § 545 až 599 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V dnešním a příštím příspěvku se podíváme na hlavní důvody neplatnosti právního jednání.

Katedra občanského práva Právnické fakulty UK v Praze

Pod rubrikou „Hlavní důvody neplatnosti“ jsou v občanském zákoníku uvedeny právě ty z důvodů neplatnosti, které zákonodárce považuje za nejvýznamnější. Zdejší ustanovení § 580 § 582 mají hodnotu zákonného pravidla, ale také hodnotu informativní. Vypovídají o názoru zákonodárce, a připomínají několik důvodů (právních vad), které zpravidla způsobí neplatnost právního jednání. Bude-li pak některé právní jednání tak vadné, že bude neplatné, bude vzápětí třeba rozhodnout, zda právní jednání je neplatné absolutně nebo relativně (srov. § 586§ 588).

Ze zahraničí

1. K otázce sankce vady právního jednání přistupují cizí civilní kodexy různě. Základní sankcí je neplatnost, s tím, že o rozdílu mezi absolutní a relativní se z textu zákona dozvíme zpravidla ještě méně, než z našeho o.z. Rozhodná pravidla je obvykle třeba hledat jednak v judikatuře, jednak v právní teorii. Všechny zahraniční právní úpravy ale mají společné, že jsou stanoveny rozličné lhůty, ve kterých je třeba relativní neplatnost uplatnit, ale i lhůty pro zahájení řízení o absolutní neplatnosti. Délku lhůt pro uplatnění relativní neplatnosti v tom kterém případě určuje vždy povaha případu (je velký rozdíl, jde-li o nevýznamné pochybení v nedůležité věci, a naproti tomu rozhodné pochybení ve věci chráněné veřejným pořádkem. Tyto lhůty jsou ale vesměs velmi krátké. Lhůta pro rozhodnutí o absolutní neplatnosti je sice delší, ale rovněž vždy jistá, omezená. Tudíž lze říct, že u nás zavedený a udržovaný zvyk jednotné lhůty u relativní neplatnosti a bezbřehost lhůty u absolutní neplatnosti, se stal doslova „bílou vránou“.

Pokud jde o konkrétní důvody neplatnosti ve vybraných zahraničních právních úpravách:

Code civil především v čl. 6 stanoví, že zákonná ustanovení daná v zájmu veřejného pořádku a/nebo dobrých mravů nelze změnit soukromým ujednáním, v čl. 1128 ustanovuje o tom, že předmětem smluv mohou být jen ty věci, které smějí být předmětem právních obchodů mezi soukromníky, podle čl. 1131 až 1133 platí, že závazky bez kauzy nebo s fiktivní kauzou, anebo nedovolenou kauzou nemají právní následky (kauza je nedovolená, je-li zakázána zákonem, nebo je v rozporu s veřejnou morálkou, anebo veřejným pořádkem).

BGB v § 134 stanoví, že právní jednání, které je v rozporu se zákonným zákazem, je neplatné, ledaže zákon stanoví jinak. Dále pak v § 138 ustanovuje, že neplatné je právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

BWB v čl. 40 stanoví neplatnost právního jednání, které je svým obsahem nebo smyslem v rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Stejně tak jsou neplatná právní jednání v rozporu s kogentními ustanoveními zákona; je-li ale ustanovení zákona dáno jen na ochranu jedné strany, lze neplatnost vyslovit jen k dovolání této strany.

Jen z těchto několika málo ukázek je zřejmé, kde jsou zdroje naší dnešní právní úpravy.

 

§ 580

odst. 1: Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

odst. 2: Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

I. Zdejší ustanovení představuje pendant k § 547 o.z.

Neplatnost právního jednání je již tradičně následkem toho právního jednání, které se příčí dobrým mravům, právního jednání, které odporuje zákonu, jen ovšem tehdy, pokud smysl a účel zákona (zákonného ustanovení, s nímž je právní jednání v rozporu) vyžaduje, aby právní jednání, které je s dotyčným právním ustanovením v rozporu, bylo sankcionováno neplatností, a konečně je následkem toho právního jednání, podle kterého (na základě kterého) má být plněno něco nemožného.

Dále se pak mezi hlavními důvody neplatnosti uvádí jednání osoby nedostatečně svéprávné, osoby sice svéprávné, ale takové, která jedná v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat (§ 581), nedostatek formy právního jednání (§ 582), a konečně také omyl (§ 583 a násl.).

II. Jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Co se rozumí dobrými mravy, to je konstantně dáno judikaturou obecných soudů i Ústavního soudu ČR, a souladným stanoviskem soudů právní teorie. Konkrétní formulace sice nepodstatně kolísá, ale zásadně lze říct, že „dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.“ Dodává se, že obsah pojmu dobré mravy se vyvíjí spolu s vývojem společnosti, přičemž konkrétní případ má být posuzován podle své povahy se zohledněním času, místa, souvislostí atd.[1]

III. Rozpor se zákonem. V ustanovení § 39 obč. zák. se pravilo, že neplatný je každý právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo zákon obchází. Toto ustanovení bylo vstřícně a hojně aplikováno justiční praxí (když navíc scházelo výslovné ustanovení obdobné tomu, které preferuje princip in favorem negotii) se všemi negativními konsekvencemi. V době účinnosti zmíněného kodexu byla totiž nastoupena praxe, která ctila soudní rozhodnutí, podle kterého jestliže je neplatné první jednání (úkon), jsou neplatná všechna jednání po něm následující týkající se téhož plnění, resp. téže věci. A to bez rozdílu, zda šlo o neplatnost smlouvy obligační nebo věcněprávní. To založilo jinde ve světě stěží pochopitelnou situaci, kdy např. zástavní věřitel bez dalšího přišel o zajištění své pohledávky atd., bez ohledu na to, že nejen on, ale i jeho právní předchůdci byli nepochybně v dobré víře!

Dnes občanský zákoník v ustanovení zde komentovaném mluví o právním jednání, které odporuje zákonu (o obcházení zákona se neustanovuje vůbec, nepochybně je ale zákaz obcházení zákona přítomen ve slovech o tom, že to „smysl a účel zákona“ vyžaduje). Ale ne vždy, je-li právní jednání v rozporu se zákonem, je nutně také neplatné. Je totiž třeba, aby v případě rozporu se zákonem bylo sankcionování právního jednání neplatností vyžadováno smyslem a účelem zákona (resp. dotyčného zákonného ustanovení). Takže jen tehdy, když smysl a účel zákona vyžaduje, aby právní jednání, které je s dotyčným právním ustanovením v rozporu, bylo sankcionováno neplatností, bude právní jednání neplatné.

Povinností soudu vždy nejprve bude zjišťovat smysl a účel zákona, resp. smysl a účel zákonného ustanovení, které je pro dotyčné právní jednání relevantní, a dovodit neplatnost právního jednání jenom v případě, že zjištěný obsah nebo účel zákona sankcionování neplatností vyžaduje. Pokud soud neshledá, že v dotyčném případě smysl a účel zákona sankci neplatnosti vyžaduje, je jeho povinností žalobu na neplatnost zamítnout, popř. ex offo zahájené řízení zastavit. (Řízení, resp. rozhodnutí týkající se toliko neplatnosti je ale výjimečné; obvykle bývá otázka neplatnosti řešena k námitce jako prejudiciální, a následně je rozhodnuto meritorně.)

A teprve pokud soud shledá, že právní jednání je neplatné, bude se zabývat otázkou, zda jde o neplatnost absolutní, anebo relativní.

IV. Tzv. počáteční nemožnost plnění je rovněž standardním důvodem neplatnosti (impossibium nulla est obligatio). Dokonce se zdá, že mnohem vhodnější by byla neexistence, zdánlivost takového jednání, jehož předmětem je dodat „modré z nebe“, živého mamuta ve standardní velikosti, nebo prsten s modrým jantarem. Počáteční nemožnost plnění se staví do kontrapozice k nemožnosti následné, dodatečné, která může představovat důvod zániku povinnosti plnit, a zároveň důvod vzniku nějaké povinnosti jiné, buď plnit náhradu, anebo nahradit škodu.

Rozlišuje se nemožnost právní a nemožnost faktická, skutková, fyzická. Právní nemožnost nelze zaměňovat s nezákonností: jde o existenci nějaké překážky uskutečnění dotyčného plnění, překážky, která spočívá v právu, resp. v nějakém právním momentu (např. právní povaha věci vylučuje, aby byla služebnost cesty zřízena k motorovému vozidlu).

§ 581

Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

I. Svéprávnost osob je rozdílně upravena pro lidi, osoby fyzické, a pro osoby právnické v hlavě II. Obecné části o. z.

Pokud jde o právnické osoby, spadá počátek a konec jejich svéprávnosti vjedno s jejich vznikem a zánikem, a rozsah jejich svéprávnosti může omezit zákon.

Člověk se stává plně svéprávným zásadně zletilostí, když zletilosti se nabývá, a to bezvýjimečně, dovršením osmnáctého roku věku (§ 30 odst. 1). Před nabytím zletilosti lze nabýt svéprávnost jednak přiznáním svéprávnosti (§ 37), jednak uzavřením manželství (§ 655 a násl.). Zatímco přiznanou svéprávnost lze zase ztratit (a contrario z dalšího[2]), svéprávnost nabytá uzavřením manželství se za žádných okolností neztrácí (§ 30 odst. 2).

Nezletilí, kteří plné svéprávnosti nenabyli (podle § 30 odst. 2), mají částečnou svéprávnost.[3] Podle § 31 se má za to, že jsou způsobilí k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jejich věku. Je namístě upozornit, že občanský zákoník zakotvil na místě zákonného pravidla (srov. obsahově jinak shodný § 9 obč. zák.) pouhou vyvratitelnou domněnku.

§ 32 až § 36 o.z. je svéprávnost nezletilých různými způsoby dále uvolněna.

Ustanovení § 32 o.z. umožňuje, aby zákonný zástupce udělil částečně svéprávnému nezletilému, pokud je to ve shodě se zvyklostmi soukromého života, souhlas k určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu, takže nezletilý pak po právu jedná sám. To vše platí, pokud zákon in concreto nevyslovuje zákaz. Takový souhlas zákonného zástupce může být následně omezen nebo vzat zpět.

Rozhodně z tohoto ustanovení není možné dovodit,[4] že jednání částečně svéprávného bez předcházejícího souhlasu – a tedy nutně absolutně neplatné, neboť nezletilý podléhá prvotřídní právní ochraně na úrovni ústavního pořádku – může být dodatečně schváleno zákonným zástupcem, a tak „zhojeno“. Pro dovození možného „zhojení“ se zcela nesprávně odkazuje na § 574 stanovící pravidlo „in favorem negotii“, a (ještě hůře!) také na § 65, kde je umožněno dodatečné schválení opatrovancova jednání opatrovníkem tam, kde opatrovanec právně jednat nemohl, a mohl jednat pouze prostřednictvím opatrovníka.[5] Částečná nesvéprávnost nezletilého a omezená svéprávnost opatrovance jsou dvě rozdílné, a nezaměnitelné kategorie.

II. Neplatné je také právní jednání člověka, který jedná v duševní poruše, která jej činí neschopným právně jednat.

Toto ustanovení se týká jak nezletilých částečně svéprávných, tak osob plně svéprávných, protože duševní porucha může postihnout každého. Zejména představíme-li si, co všechno může momentální, resp. svého druhu dočasnou duševní poruchu způsobit, pak rozhodně nelze částečně svéprávné nezletilé pustit ze zřetele.

Rozhodnutí o tom, zda člověk byl či nebyl pro duševní poruchu neschopný právně jednat, nelze učinit bez jednoznačných a přesvědčivých důkazů. Musí být prokázáno, že dotyčný člověk nebyl pro duševní poruchu, bez ohledu na to, čím byla způsobena (vyvolána), schopen posoudit následky svého jednání (tj. jaká práva či povinnosti z jeho jednání vzniknou, změní se nebo zaniknou), a/nebo nebyl schopen své jednání ovládnout.

Je třeba dodat, že tzv. světlé okamžiky, které jsou známým jevem u duševních poruch, nejsou relevantní u osoby omezené ve svéprávnosti, ale mohou mít význam u osob duševně nemocných, u kterých nedošlo k omezení svéprávnosti. Zde mají význam zejména pro právní jednání protiprávní, tj. pro deliktní způsobilost (odpovědnost za škodu).

III. Zvláštní ustanovení, pokud jde o uzavření manželství, popř. jeho neplatnost najdeme v části „Rodinné právo“ (srov. § 673§ 680, § 683). Na co ale ustanovení rodinněprávní nedopadají, to je právě momentální duševní porucha, a tady je třeba použít obecná ustanovení, tj. v prvé řadě  ust. § 580-581.

IV. Klade-li se otázka po druhu neplatnosti, která je následkem závady nedostatečné svéprávnosti při právním jednání, je třeba rozlišit jednotlivé případy, které byly výše zmíněny (sub I.)

V případech, kdy jedná nezletilý, který není plně svéprávný, přičemž sám jednat nemůže, a proto za něj má jednat zákonný zástupce, je třeba k posouzení platnosti, resp. neplatnosti právního jednání přistoupit velmi obezřetně a vzít v úvahu zejména dvě okolnosti. Předně je vždy třeba zohlednit zájem nezletilého. Nezletilý je chráněn ustanoveními ústavního pořádku (tj. zejména čl. 3 a 4 Úmluvy o právech dítěte, čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) i zdejším § 855 n. Na druhé straně je třeba přihlédnout k ustanovení § 574, které obsahuje maximu in favorem platnosti právního jednání. Vždy bude zapotřebí zohlednit konkrétní skutkovou situaci (mentální schopnosti nezletilého, spíš než jeho věk, charakter záležitosti, v níž nezletilý jednal, spíš než hodnotu předmětu právního jednání). Teprve pak bude možné rozhodnout, zda právní jednání nezletilého je absolutně neplatné, anebo relativně neplatné. V žádné případě zde nelze použít ustanovení § 65 o zhojení vadného právního jednání opatrovance, protože § 65 výslovně mluví o opatrovanci, zatímco v § 32, kde se ustanovuje o jednání nezletilého, se o žádném dodatečném schválení nemluví.

Naproti tomu, jde-li o závadu v zastoupení osob, jejichž svéprávnost byla omezena (tj. osob, kterým byl ustanoven opatrovník), tj. opatrovanců, je jejich právní jednání ve věcech, kde měl jednat opatrovník, neplatné jen v případech, kdy právní následky takového opatrovancova jednání působí opatrovanci újmu. Navíc i neplatné právní jednání opatrovance může konvalidovat dodatečným schválením (§ 65).

§ 582

odst. 1: Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.

odst. 2: Není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona.

I. Pokud právní jednání stran nemělo formu, kterou si spolu dříve ujednaly, nebo ve formě, kterou pro takové právní jednání stanoví zákon, je tato skutečnost sankcionována neplatností právního jednání. Tento následek je standardní, je obsažen ve všech civilistických právních úpravách.

Co standardní není, to je připuštění nápravy (konvalidace), a to jak pro případ, kdy určitou formu žádá ujednání stran, tak pro případ, kdy určitou formu vyžaduje ustanovení zákona (!).

Pokud určitou formu vyžaduje ujednání stran, klade se otázka, jak vlastně má dodatečné zhojení vypadat. Patrně si nelze představit, že si strany výslovně ujednají ústní formu – ta je přece předpokládána jako standardní zákonem. Ale mohou si ujednat, že budou právně jednat v písemné formě nebo ve formě úředního zápisu. Takto si např. ujednají, že kupní smlouvu, jíž má být převedeno vlastnické právo k 96 svazkům krásné literatury, bude mít písemnou formu. Smlouva byla uzavřena ústně, vlastnické právo přešlo na kupujícího uzavřením smlouvy. Prodávající náhle zemře, kupující se domáhá vydání knížek, předmětu svého vlastnictví, dědic prodávajícího věděl, a byl schopen to prokázat, že otec ujednal prodej knížek, ale až po uzavření smlouvy v písemné formě. Přitom dědic odmítne smlouvu danou v písemné formě podepsat. Jak může dojít k zhojení vady smlouvy? Taková smlouva bude relativně neplatná, dovolá-li se dědic její neplatnosti. Tím celá věc skončí.

Ještě obtížněji řešitelná situace nastává, pokud si strany ujednaly, že kupní smlouvu na garáž (která se neeviduje v katastru nemovitostí) uzavřou ve formě notářského zápisu!

V obou případech se lze ptát? I kdyby došlo ke „zhojení“ právního jednání, totiž sepsáním smlouvy v prosté či přísné formě, ke kterému dni nastanou právní následky? Vždyť o konvalidaci platí, že právní následky se vztahují zpět k okamžiku právního jednání, nikoli k okamžiku „provedení konvalidačního jednání“! Ke kterému okamžiku pak podle § 582 odst. 1 přechází vlastnické právo, a jak to bude s případnou odpovědností za škodu na věci? Atd. atp.

Pokud jde o ustanovení zákona, které vyžaduje určitou formu, je řešení o to složitější, že zákonná ustanovení o potřebné písemné formě, anebo dokonce o formě úředního zápisu jsou naprosto výjimečná, a považují se vždy za kogentní. Ale nejen to: právě proto, že jsou to ustanovení, která naprosto vždycky mají za úkol ochránit veřejný pořádek, totiž ten společenský (a posléze právní) řád, který podle obecného přesvědčení je třeba bezvýjimečně zachovat, nelze dost dobře soudit jinak, než že neplatnost je ve všech případech nedodržení formy stanovené zákonem absolutní. Tento závěr ale nelze z odstavce druhého zdejšího ustanovení dovodit (ani argumentem a contrario), protože toto ustanovení se týká jiné otázky.

Takto dospíváme k závěru: podle našeho názoru v případech, kdy určitou formu právního jednání stanoví zákon, může k nápravě nevyhovění zákonné formě dojít jen tak, že strany spolu budou znovu právně jednat, tentokrát v náležité formě. Jen tímto způsobem lze dostatečně ochránit především třetí osoby, pro které jsou ustanovení zákona o formě právního jednání dána především. Právní následky právního jednání nastávají až po té, co došlo k „opravnému“ právnímu jednání, totiž kdy projevu vůle stran byla dodána náležitá forma.

II. Jestliže nastane situace, kdy je několik právních jednání spojeno jednou společnou vůlí do jediného jednání, přičemž některé z nich vyžaduje určitou formu, a tato forma dodržena není, nepůsobí to neplatnost ostatních právních jednání. Zdejší ustanovení je tak obdobou ustanovení o částečné neplatnosti jen zčásti vadného právního jednání (§ 756), zde ale bez dovětku že musí být naplněn předpoklad o včasném rozpoznání neplatnosti. Avšak na tomto místě se zdá, že je přesto nutné dovodit obdobné řešení. Důvodem je předpoklad, že jednotlivá právní jednání, z nichž jedno nemá náležitou formu, nejsou na sobě nijak závislá.

III. Je logické, že namítat nedostatek formy právního jednání lze jen do doby, kdy dojde k plnění. To si lze dobře představit u věcí movitých, obtížněji u věcí nemovitých, které nejsou evidovány ve veřejném seznamu.

Ze zdejšího ustanovení lze dobře dovodit, že namítnout neplatnost (stejně jako dovolat se neplatnosti) pro nedostatek formy právního jednání v případě, že forma je stanovena zákonem, je možné vždy, totiž bez ohledu na to, zda již bylo nebo nebylo podle právního jednání plněno.

Naproti tomu, byla-li forma ujednána stranami a nebyla dodržena, nelze neplatnost namítnout. Toto pravidlo platí také tehdy, vyžadují-li určitou formu zákonná ustanovení části čtvrté občanského zákoníku věnovaná relativním, totiž závazkovým majetkovým právům.

IV. Pokud jde o nesplnění náležitost formy právního jednání, je pro rozhodnutí, zda sankce bude mít podobu neplatnosti absolutní nebo neplatnosti relativní, relevantní předně to, zda neplatnost je stanovena na ochranu zájmu jen některé strany, a dále to, jaký je smysl, anebo účel toho kterého stanovení určité formy. Ale to nestačí:

Stanoví-li určitou formu právního jednání zákon, bude sankce nedodržení zákonné formy rozdílná podle toho, zda zákon stanoví formu právního jednání v zájmu zachování veřejného pořádku: je-li nepochybné, že je forma stanovena jako pravidlo, na kterém je třeba bezvýhradně trvat, bude sankcí absolutní neplatnost. Pokud nepůjde o tento případ, bude sankcí relativní neplatnost právního jednání.

Jestliže si formu právního jednání ujednaly strany (totiž v zájmu právní jistoty), pak nesplnění ujednání, nevyhovění ujednané formě, bude sankcionováno (pouze) relativní neplatností. Srov. ale pravidlo o právu namítat neplatnost právního jednání, dokud nedošlo k plnění.

 


[1] Srov. II. ÚS 249/97.

[2] Je ale třeba konstatovat, že je možný i jiný výklad, vzhledem k tomu, že ust. § 37 neupravuje podmínky, za nichž by bylo možné jednou přiznanou svéprávnost zase odejmout, naproti tomu jediná podmínka druhého případu nabytí svéprávnosti, uzavření manželství, může přestat existovat s fikcí, že manželství nikdy neexistovalo.

[3] Svéprávnost nezletilých se někdy označuje jako omezená. Máme však za to, že mnohem vhodnější je používat (ostatně dříve běžně užívaného) výrazu „částečná“, a ponechat tak výraz „omezená“ pro situace, kdy plně svéprávná osoba, popř. i nezletilá osoba, je ve své svéprávnosti omezena pro duševní poruchu rozhodnutím soudu. Domyslíme-li dnes používanou dikci „omezená svéprávnost nezletilého“, pak v případě, že nezletilý, třeba čtrnáctiletý, bude pro duševní poruchu omezen ve své svéprávnosti rozhodnutím soudu, bude omezena omezená svéprávnost nezletilého. Taková formulace jistě není vhodná, ba ani správná.

[4]  S kterýmžto názorem se bohužel je možné setkat počátkem roku 2013!

[5] Sluší se důrazně upozornit na to, že není možné zaměňovat nezletilého a opatrovance, ani zákonného zástupce a opatrovníka.

Hodnocení článku
50%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část I.
Mimořádná stabilizační odměna v souvislosti s koronavirem

Ke konstrukci mimořádné stabilizační odměny za práci ve ztíženém pracovním prostředí s rizikem nákazy covid-19 - část I.

Započítávají se mimořádné odměny poskytnuté v dotačním schématu do průměrného výdělku, a tedy zvyšují průměrný výdělek na výpočet dovolené, příplatků za práci přesčas, v noci, v sobotu, v neděli a ve svátek, jakož i placených překážek v práci, či nikoliv?

Kolektiv autorů
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu