Jak udržet majetek pohromadě? (možnosti správy majetku nejen pro případ smrti)

Úvod

Rozličné životní situace mohou člověka dovést k úvahám nad volbou vhodné formy správy svého majetku pro případ, kdy tento majetek nebude sám schopen spravovat či si bude přát, aby z něj po jeho smrti těžili nejen potomci, ale i následná pokolení či další členové rodiny. Aby byla zachována výnosnost majetku, je často účelné udržet ho v celku. Lze volit z několika variant, které soukromé právo nabízí, z nichž se článek průřezově věnuje těm nejvhodnějším. V úvahách, který z nástrojů zvolit, je třeba zohlednit jak objem dotčeného majetku, tak případný účel, k němuž má tento majetek v budoucnu sloužit. V potaz je ale třeba brát i náklady, které s sebou jednotlivé varianty nesou, jak zpočátku, tak v průběhu správy majetku.

Svěřenský fond jako nejvhodnější varianta

Prvním a pravděpodobně nejvhodnějším instrumentem je svěřenský fond, jehož obliba od přijetí nového občanského zákoníku s každým rokem narůstá (i vzhledem k jeho mediální popularitě). Smyslem je dle ust. § 1448 zák. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále “Občanský zákoník”), vyčlenit majetek z vlastnictví zakladatele a svěřit jej správci za účelem veřejného či soukromého prospěchu, což lze učinit buď smluvně, kdy takto založený svěřenský fond vznikne zápisem do evidence svěřenských fondů, nebo pořízením pro případ smrti, v jehož případě vzniká svěřenský fond smrtí zůstavitele (a do evidence se zapisuje až po svém vzniku). Mimo toto základní rozdělení zakotvené zákonem lze sledovat též quebeckou právní praxí[1] definované typy fondů, z nichž lze zmínit například testamentární či rodinný.

Společným rysem těchto typů svěřenských fondů je úprava pravidel správy (zejména rozsáhlejšího) majetku, k němuž si lze i po smrti zachovat značný vliv, v čemž spočívá hlavní přednost tohoto nástroje. Vhodnou úpravou vztahů a účelu fondu v jeho statutu, jemuž je třeba věnovat značnou pozornost, lze totiž docílit jeho dlouhého trvání, které tak může i po několik generací naplňovat záměr jeho zakladatele. Zákonem poskytnutá flexibilita při sepisování statutu umožňuje zakladateli například určit okruh, z něhož mohou být v budoucnosti vybíráni svěřenští správci – těmi mohou být například profesionální správci pečující o vyčleněný majetek a jeho rozšiřování, a to buď profesionální fyzické osoby nebo právnické osoby[2], ale i osoby fyzické znající poměry v rodině, což je výhodné zejména v situacích, kdy má být ze svěřenského fondu plněno obmyšleným, kteří nežili za života zakladatele. V každém případě lze doporučit vybrat za osobu svěřenského správce osobu, v níž má zakladatel důvěru, resp. důkladně promyslet a ve statutu uvést způsob, jak bude taková osoba v budoucnu vybrána. Svěřenský správce totiž o svěřeném majetku do značné míry rozhoduje (v souladu se statutem). V úvahu připadá i zřízení kontrolního orgánu (např. tzv. protektor / rada protektorů), který bude zejména po smrti zakladatele vykonávat dohled nad plněním statutu svěřenského fondu svěřenským správcem.

Je též třeba poukázat na úskalí, s nímž se lze ve stále ještě nové, a v českém právním řádu ne zcela ustálené, problematice svěřenského fondu setkat. Jde o otázky týkající se jmenování obmyšlených a svěřenského fondu jako součásti dědického řízení. Mezi odbornou veřejností na toto téma dosud panují rozepře. V případě, že svěřenský fond založený pro případ smrti (mortis causa) vzniká v okamžiku smrti zůstavitele, a to i ve chvíli, kdy se zamýšlený svěřenský správce správy neujme, není pak možné, aby byl ze své podstaty takto oddělený a nezávislý majetek součástí řízení, jehož smyslem je určení vlastnictví[3]. Oponující komentářová literatura[4] však uvádí, že za předpokladu, že by svěřenský fond součástí dědického řízení nebyl, došlo by tím k popření smyslu „pořízení pro případ smrti jako právního jednání, jímž se zásadně zůstavuje právo na pozůstalost nebo právo na odkaz.”[5] Rovněž by tak došlo k rozporu s vyloučením možnosti zkrátit povinný díl nepominutelného dědice ve smyslu ust. § 1492 Občanského zákoníku, a fakticky by takový výklad vedl k možnosti bez dalšího vydědit nepominutelné dědice a ignorovat tak náležitosti, které k řádnému vydědění Občanský zákoník vyžaduje[6]. Na tuto otázku judikatura ještě nedokázala poskytnout jasnou odpověď a zároveň tato problematika nebyla vyřešena ani dosavadní novelizací Občanského zákoníku.

Obecně lze však říci, že svěřenský fond poskytuje zakladateli poměrně vysokou míru jistoty zejména v tom ohledu, že bude s jeho majetkem nakládáno i po jeho smrti přesně dle jeho vůle, která může spočívat například ve snaze zabezpečit své blízké po své smrti, podporovat své vnuky a pravnuky při studiu, pomáhat svým bližním v nemoci, či jen zajistit, aby došlo k bezpečnému přechodu za života získaného jmění k dalším generacím.

Za výhodu svěřenského fondu lze považovat i možnost jeho založení již za života, kdy má zakladatel možnost ověřit si svou důvěru v osobu svěřenského správce (sám zakladatel, případně obmyšlený, může svěřenským správcem taktéž být, je-li zároveň svěřenským správcem i třetí osoba s tím, že správci jednají společně). Zároveň je ale tímto způsobem možno ošetřit i situaci, kdy zakladatel za svého života pozbude schopnost majetek spravovat.

Ohledně trvání svěřenského fondu je pak třeba poznamenat, že plnit obmyšleným svěřenského fondu založeného za soukromým účelem je možné po maximální dobu 100 let (resp. v případě obmyšleného fyzické osoby i po uplynutí této doby až do smrti obmyšleného, resp. za určitých podmínek i jeho nástupce), čímž se zákonodárce zřejmě snažil předejít trvalému vyloučení svěřeného majetku z režimu běžného vlastnictví[7].

V neposlední řadě je nutno podotknout, že aby svěřenský fond skutečně sloužil svému účelu, je třeba důkladně promyslet a správně a důsledně naformulovat pravidla jeho fungování ve statutu svěřenského fondu a smlouvě se svěřenským správcem, což s sebou též nese odpovídající náklady pohybující se řádově ve vyšších desítkách tisíc korun, v závislosti na objemu vyčleněného majetku a složitost vnitřní struktury.

Nadační fond

Díky úpravě Občanského zákoníku, se stal i nadační fond jako jeden z druhů fundace značně dostupným a flexibilním instrumentem, který lze k vyčlenění souboru majetku využít a k jehož založení není třeba veřejné listiny (zákon vyžaduje pouze písemnou formu, pro zajištění právní jistoty lze však založení veřejnou listinou, tj. notářským zápisem, spíše doporučit). Vůli zakladatele tak zákon ponechává značně široký prostor, což lze sledovat hned v několika úrovních.

První z nich je vymezení samotného účelu nadačního fondu, kdy jedinými nároky, který by měl dle zákona naplňovat, je užitek hospodářský či společenský. Na rozdíl od nadace nadační fond rovněž nemusí zřizovat nadační jistinu (která je jen obtížně zcizitelná), resp. do nadačního rejstříku zapisovat nadační kapitál (ten je peněžním vyjádřením nadační jistiny). Majetek nadačního fondu tvořený vklady a dary by však měl sloužit k naplňování účelu fondu. Z majetku fondu lze dle kritérií stanovených v zakladatelském právním jednání (případně ve statutu) poskytovat příspěvky zamýšleným osobám. Samotný majetek nadačního fondu ale není možné jinak zcizit, pokud by to odporovalo účelu fondu a nelze jej využít ani k zajištění dluhu či jej zastavit. Na rozdíl od nadace[8] však nepeněžitý majetek nadačního fondu nemusí vykazovat předpoklad trvalého výnosu a taktéž může být plně spotřebován.

Jednou z náležitostí nadačního fondu je také nutnost zřídit správní a dozorčí radu (případně také revizora), jejichž členy je třeba zapsat do nadačního rejstříku – veřejného rejstříku, kam se nadační fondy povinně zapisují. V tomto ohledu lze spatřovat pro mnohé tu nejzásadnější nevýhodu nadačního fondu, totiž značnou transparentnost, kterou lze vnímat jako pozůstatek původní právní úpravy[9], která s nadačními fondy pro soukromé využití nepočítala.

V případě založení nadačního fondu mortis causa však nemusí zůstavitel obligatorně dodržet v pořízení pro případ smrti veškeré náležitosti, které Občanský zákoník jinak vyžaduje, konkrétně nemusí být nutně provedeno jmenování prvních členů jednotlivých orgánů. Pokud zakladatel totiž nestanoví alespoň způsob jejich určení, může přenést tuto odpovědnost na vykonavatele závěti[10]. V nejzazším případě mohou být členové orgánů fondu jmenováni soudem na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem. Takto založený nadační fond se pak stane jedním z účastníků dědického řízení, a to za předpokladu, že vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele[11].

Pokud tedy pomineme značnou transparentnost, která je se založením nadačního fondu spojena, můžeme konstatovat, že jde o jeden z uživatelsky nejpřívětivějších prostředků správy majetku, což se projevuje jak v nákladech, tak samotné složitosti procesu jeho založení. Ve srovnání s diskrétnějším svěřenským fondem je však nadační fond náročnější na obsazení jeho orgánů (byť zákonem není určen minimální počet členů správní rady a dozorčí rady nadačního fondu, ani není explicitně stanovena neslučitelnost funkcí členů těchto orgánů – tu je však možno dovozovat z charakteru nadačního fondu). 

Trvání nadačního fondu je pak limitováno možností plnění jeho účelu, jelikož nadační fond zaniká v případě, že již nemůže naplňovat svůj účel (např. došlo-li ke spotřebování veškerého jeho majetku).

Vedle nadačního fondu upravuje Občanský zákoník rovněž druhý fundační institut – nadaci, o jejímž využití ke správě rodinného majetku a jeho distribuci potomkům lze taktéž uvažovat. Jak již bylo krátce zmíněno u jednotlivých aspektů nadačního fondu, právní úprava nadace však zdaleka není tak flexibilní. Rigiditu úpravy nadace lze spatřovat například v povinném vytváření nadační jistiny, resp. zápisu nadačního kapitálu do nadačního rejstříku, nutnosti trvalé výnosnosti nepeněžitých vkladů do nadace, ale i zákazu poskytování příspěvků osobám, které jsou členy orgánů nadace, jejími zaměstnanci či osobami jim blízkými. U nadace je rovněž ještě posílen prvek transparentnosti, jelikož nadace je povinna vyhotovovat a zveřejňovat (alespoň v jejím sídle, není-li nadace zřízena jako veřejně prospěšná) výroční zprávu, která povinně obsahuje mj. informace o stavu majetku a závazcích nadace, ale i výši jednotlivých darů do nadace i s uvedením identifikace osoby dárce, přičemž každý je oprávněn do výroční zprávy nahlížet a pořizovat z ní opisy a výpisy či kopie.

Zahraniční nástroje

Úskalí české právní úpravy (ať už výrazná transparentnost nadačního fondu nebo nedostatečná ustálenost svěřenského fondu) mohou přimět zakladatele poohlížet se také po zahraničních variantách správy majetku. V našem prostředí se v souvislosti s politikou Evropské unie směřující proti praní peněz nabízí využít zejména nástroje okolních zemí. Mezi ty můžeme řadit například německou nesamostatnou nadaci (treuhändische Stiftungen), která se vyznačuje, podobně jako je tomu u české úpravy svěřenského fondu, absencí právní osobnosti, rakouskou soukromou nadaci, která se v reakci na předchozí úpravy vyznačuje značnou flexibilitou, či lichtenštejnský Treuhänderschaft (obdoba anglo-amerického trustu).

Byť se tyto zahraniční nástroje mohou zdát poměrně atraktivní s ohledem na jejich právní úpravu a již ustálenou pozici v příslušném právním řádu, je u těchto nástrojů cizího práva vždy třeba mít na paměti možné obtíže při jejich aplikaci na majetek nacházející se v tuzemsku, ale i poměrně vysoké náklady na přípravu zakládací dokumentace advokátem či notářem z příslušné země.

A co dobročinnost?

Pokud rodinné poměry neumožňují vyčlenit majetek k podpoře rodinných příslušníků, je možné poohlížet se i po variantách směřujících k veřejnému prospěchu, jehož smyslem je přispívání k obecnému blahu či k podpoře určité skupiny osob (např. handicapovaných, sirotků apod.). Za předpokladu, že má dotyčný k dispozici značný obnos peněz, je vhodné uvažovat o založení již výše zmiňované nadace, vyznačující se předpokladem dlouhého trvání, při němž naplňuje účel, který je mimo zakladatelské právní jednání (v němž je uveden obligatorně) možné uvést i v názvu samotné nadace. K naplňování tohoto účelu slouží nadační kapitál (resp. nadační jistina), jehož minimální výši zákon stanoví na 500.000 Kč. Nepeněžitý vklad do nadace musí splňovat kritérium trvalé výnosnosti a musí být oceněn znalcem. Zisky nadace je pak možné užít pouze k podpoře jejího účelu. V případě nadace založené za veřejně prospěšným účelem lze pak její výše popsanou transparentnost spatřovat spíše jako výhodu, jelikož je zajištěna i veřejná kontrola naplňování účelu nadace. 

Nadace pak trvá, dokud zamýšlený účel není naplněn, k čemuž při vhodné úpravě v zakladatelském právním jednání nemusí dojít prakticky nikdy.

Veřejně prospěšnému či dobročinnému účelu však vedle nadace mohou sloužit jak svěřenský, tak i nadační fond. Dobročinným účelům navíc může být určena pouze určitá část svěřeného majetku.

Závěr

Udržení celistvosti (rodinného) majetku pro případ smrti, zajištění jeho řádné správy ve prospěch budoucích generací, jakož i zajištění hladkého předání tohoto majetku potomkům, není jednoduchou záležitostí. Existuje však celá řada právních nástrojů k dosažení uvedených cílů, navíc i umožňujících majetek nebo jeho část vyčlenit pro dobročinné účely.

Volbu toho správného nástroje a jeho struktury, i s ohledem na případné daňové dopady jednotlivých řešení (zejména v případě obchodního majetku), je třeba předem důkladně promyslet a zkonzultovat s odborníky (zejména daňovým poradcem a advokátem), kteří pomohou i s přípravou zakládací dokumentace. 

V každém případě se vyplatí neotálet a způsob naložení s majetkem vyřešit už v momentě, kdy na to má člověk dostatek sil a zdraví.