Jak vybrat licenci k software – manuál pro právníky Zdroj: Fotolia

Jak vybrat licenci k software – manuál pro právníky

V oblasti IT se právník dříve či později setká s požadavkem na přípravu licenčních podmínek k vznikajícímu softwaru. Takový požadavek nemusí nutně znamenat, že se od Vás očekává z rukávu vysypat License Terms and Conditions obdobného rozměru, jako má Google nebo Microsoft. Ve skutečnosti mohou vhodná licenční ujednání obsahovat jen několik málo písmen (např. GPL, MPL nebo CC BY). Nejobtížnější úkol spočívá ve stanovení, o jakou licenci se má jednat, jaké jsou potřeby našeho klienta a jaký je jeho záměr. Najít pojítko mezi potřebou IT a právními možnostmi může pomoci tento článek.

Mgr. Bc. Petra Rybníčková LL.M.

Mgr. Bc. Petra Rybníčková, LL.M.

podniková právnička

Mgr. Bc. Petra Rybníčková, LL.M.

podniková právnička

V prvé řadě je třeba definovat si několik základních pojmů.

Pojem Licence SW bývá vnímán v zásadě v trojím pojetí: jedná se o

  1. oprávnění užívat software určitým způsobem,
  2. návrh na uzavření licenční smlouvy,
  3. podmínky pro legální užívání SW.

Zjednodušeně řečeno, licence je zplnomocněním k užívání autorského díla[1], zároveň pro toto užívání stanovuje přesné podmínky a rozsah oprávnění a v neposlední řadě, je-li v podobě zaškrtávacího okna při stahování nebo instalaci SW, představuje návrh na uzavření smlouvy.

Jak bylo řečeno výše, licence je oprávněním, souhlasem autora s užíváním. V prvé řadě je tedy potřeba s klientem vyjasnit, jak jsou řešena autorská práva. V zásadě se setkáváme se třemi případy:

  • klient je sám, osobně, autorem. V takovém případě náleží veškerá osobnostní i majetková práva jemu a není třeba nic speciálně upravovat.
  • klient je zaměstnavatelem a jeho zaměstnanec vytvořil autorské dílo. V takovém případě se jedná o zaměstnanecké dílo podle § 58 autorského zákona a zaměstnavatel je oprávněn vykonávat autorova majetková práva, není-li sjednáno jinak, osobnostní práva zůstávají nedotčena.
  • dílo bylo pro klienta vytvořeno na objednávku nebo kolektivně. Takové dílo je považováno literou zákona za kolektivní dílo. Na kolektivní dílo se použijí ustanovení o zaměstnaneckém díle.

Jak je patrné z výše uvedeného, autorská práva, jsou-li správně ošetřena a majetkové vztahy vyjasněny, nejsou příliš velkým problémem a je tedy možné přistoupit ke stanovení, o jaký druh licence se bude jednat.

Dělení mohou být různá, dle mého názoru základní vodítko pro právníky tvoří tato trojice:

  • otevřená licence – licence free software a open source. Pouze pro úplnost krátké shrnutí:

o   free software je software, jehož licence se řídí pravidly GNU a umožňuje se jeho svobodné používání, zkoumání a redistribuce.

o   open source je software s otevřeným přístupem ke zdrojovému kódu, tedy otevřený software v pravém slova smyslu. Zahrnuje možnost volného šíření, vytváření odvozených softwarů na základě zpřístupněného zdrojového kódu, zakazuje diskriminaci osob či účelu použití a přikazuje zachování licence. Podle míry svobod rozlišujeme copyfree a copyleft licence.

  • proprietární licence je opakem k open source, má tedy uzavřený zdrojový kód.
  • jiné licence – tato kategorie zahrnuje licence, které nejsou definovány podle otevřenosti zdrojového kódu, ale jiných parametrů (např. komerční licence, shareware apod.).[2]

GNU rozlišuje licence svobodného softwaru kompatibilní s GPL nebo nekompatibilní s GPL a licence nesvobodného softwaru.

V dalším dělení lze rozlišovat soukromé softwary, které jsou vyvíjeny na zakázku pro naplnění určitých potřeb zákazníka a nebudou dále šířeny, a komerční software, který je vyvíjen jako součást podnikatelské aktivity (core business aktivity).

Z výše uvedeného vyplývá, že primárně je nutné podle typu softwaru a záměrů, které s ním klient má, rozhodnout, zda se bude jednat o svobodný či nesvobodný software. K tomu nám může pomoci stanovení odpovědí na tři základní otázky:

  1. Chceme umožnit šíření?
  2. Chceme umožnit úpravu?
  3. Chceme umožnit změnu licence (tj. že někdo z uživatelů změní rozsah oprávnění a licence tak nebude zachována)?

Pokud je odpověď alespoň na jednu z uvedených otázek NE, nebude se zpravidla jednat o svobodný software a licenčními podmínkami takových licencí se lze jen inspirovat.

Pokud chceme umožnit nakládání podle uvedených otázek, bude se jednat o svobodný software a můžeme vybírat ze standardizovaných licencí přesně podle našich potřeb. Nejjednodušší jsou z mého pohledu licence Creative Commons, které umožňují podle kombinace základních licenčních prvků vybrat jednu z šesti variant licence. Aktuálně je k dispozici verze 4.0, ta ale není portována (tedy přizpůsobena národním požadavkům právních řádů), je tedy na zvážení, zda nevyužít předchozí, portované, verze 3.0. Na www.creativecommons.cz je pak možné vyhledat licenční ustanovení pro konkrétní zvolenou variantu licence CC.

Běžně užívané jsou rovněž licence GPL (General Public License) nebo pro knihovny modifikovaná LGPL (Lesser General Public License, dříve Library General Public License). Tyto licence pochází z dílny projektu GNU a patří mezi nejrozšířenější copyleftové licence. LGPL umožňuje slinkování s jiným programem libovolné licence, GPL vyžaduje zachování licence a používání kompatibilních licencí[3]. Pokud nechceme zachovávat licenci, je vhodnější zvolit spíše licenci BSD (resp. její modifikovanou verzi, která oproti předchozí verzi nezahrnuje v praxi problematicky využitelný dodatek o reklamě). Tato totiž při zachování informací o autorovi a zřeknutí se odpovědnosti umožňuje zcela volné nakládání. Kompromisem mezi GPL a BSD je licence MPL (Mozilla Public License). Ta říká, že pokud zahrneme do softwaru část pod licencí MPL, je třeba tuto část zachovat pod licencí MPL, ostatní části ale mohou být šířeny pod libovolnou licencí. Dalšími dvěma nejčastěji používanými open-source[4] licencemi jsou Apache (požaduje zachování autorství a zřeknutí se odpovědnosti) a MIT (tato licence umožňuje při zachování textu podmínek použití s GPL licencovaným softwarem nebo i v softwaru proprietárním).

Tyto licence tvoří úplný základ pro výběr. Je ale třeba brát v úvahu řadu dalších aspektů, například programovací jazyk, ve kterém je software psán. Některé jazyky mají totiž své licence (například poměrně oblíbený Python, dále Perl, PHP nebo Ada).

Domníváme-li se, že se nebude jednat o otevřenou licenci, je vhodné vyjasnit si následující:

Otázka Odpověď (ano/ne/varianta)
Co je to za SW? Jedná se o knihovnu?
Licence výhradní/nevýhradní?
Má být omezen územní rozsah?
Časové omezení (rok/trvalá licence) 
Jednorázový, měsíční, roční poplatek, poplatek za upgrade, výnosové licenční poplatky
Licence na uživatelskou stanici/multilicence (afilační – propojeným osobám)
Nárok na upgrade?
Možnost šířit, převádět?
Možnost upravit?
Povinnost uvést autora?
Povinnost zachovat licenci – pro celé, pro část/možnost slinkování s jinou licencí
Povinnost neužívat komerčně?
Neodvolatelné (pokud nedojde k porušení podmínek, automaticky skončením doby)?
Rozhodné právo?
Zřeknutí se odpovědnosti?
Licenční smlouva/distanční lic. smlouva (wrapy)?
Programovací jazyk (Python, Perl, PHP, ADA mají své licence?

S následným výběrem konkrétní vzorové licence může pomoci portál tldrlegal.com/licenses/browse, kde po nastavení oprávnění, zákazů a povinností uživatele (can, cannot, must), server navrhne několik možných typů licencí. Vždy je ale třeba dbát na konkrétní požadavky a okolnosti daného případu, licence, která je vhodná pro jeden software, nemusí být nutně nejlepší pro jiný, ale to jistě není ani třeba připomínat.

Na závěr si dovolím ještě poznámku. Dle ustanovení § 66 odst. 6 zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), je základním právním důvodem užívání softwaru licenční smlouva. Licenční smlouvu nelze zaměňovat s licencí, o níž pojednával tento článek. Licenční smlouva typicky obsahuje licenci, avšak licence nemusí být dvoustranným projevem vůle a nemusí se tedy jednat nutně o smlouvu. V určitých případech lze jistě sepsání dvoustranného právního úkonu (v případě licenční smlouvy je písemná forma více než vhodná a v případech výhradní licence nebo zápisu do veřejného seznamu dokonce nezbytná[5]) doporučit – strany si sjednají jasné vzájemné podmínky. V některých případech (typicky u click-wrapů) je ale písemná smlouva s podpisy nepraktická, problematicky uzavíratelná nebo nadbytečná.[6]

Ať tak či tak, je třeba si ujasnit, jaký má být rozsah oprávnění (k čemuž může sloužit výše uvedená tabulka), zda pak budou tyto podmínky v „odklikávací“ formě licenčních ujednání nebo ve smlouvě – to už je ale často spíše předmětem obchodního posouzení.


[1] Počítačový program je autorským dílem podle § 2 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).

[2] Volně převzato z ŠTĚDROŇ, Bohumír. Ochrana a licencování počítačového programu. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. Právní monografie (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-555-7, str. 69.

[3] www.gnu.org/copyleft

[4] Podrobnosti o výsledcích výzkumu zde http://www.root.cz/clanky/vyvojari-preferuji-licenci-gnu-gpl-ale-firmy-se-ji-obavaji/.

[5] Viz § 2358 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

[6] Zde si představme například licence od Microsoft nebo Google, kde nemá zpravidla zákazník dobrou vyjednávací pozici a možnost ovlivnit znění a písemná smlouva je tak pouhou formalitou.  

licence IT právo autorský zákon software

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články