Exkurs
Již výše byl zmíněn výraz „negociace“. OZ 2012 přináší obecnou úpravu předsmluvních jednání, včetně odpovědnostních důsledků (§ 1728 až § 1730).
Každému je dovoleno svobodně negociovat (tj. umlouvat se s cílem uzavřít smlouvu, připravovat uzavření smlouvy). Není přitom odpovědný za to, že ji neuzavře. Jestliže ale začne jednat a pokračuje v jednání, jakoby chtěl smlouvu uzavřít, ale ve skutečnosti takový úmysl nemá, je odpovědný za veškerou újmu, kterou druhé straně takovým chováním případně způsobí. To je samozřejmě důležité ve chvíli, kdy strana, která opravdu chce smlouvu uzavřít, sdělí druhé straně vše, čeho je zapotřebí, aby došlo k uzavření smlouvy, ale také všechno o tom, co nutně vede druhou stranu k přesvědčení o vážném úmyslu první strany (a naopak).
Jestliže pak kontrahenti při negociacích dojdou až tak daleko, že se jeví jako vysoce pravděpodobné, že smlouvu uzavřou, shledává zákon ustoupení jedné ze stran bez spravedlivého důvodu, a to přes důvodné očekávání druhé strany, nepoctivým. Chování nepoctivé strany sankcionuje zákon povinností nahradit vzniklou škodu, ne však ve větším rozsahu, než kolik činí škoda obvykle.
Konec exkursu
Nabídku, ani takovou, která je odvolatelná, není možné odvolat ve lhůtě (oferentem) určené pro přijetí nabídky, ledaže oferent si v nabídce vyhradí, že ji může odvolat i v této lhůtě (§ 1738 odst. 1 věta první).
Oferent, který je oprávněn nabídku odvolat, musí ale splnit ještě další podmínku: odvolání nabídky musí dojít adresátovi dřív, než ten odešle svůj volní projev, totiž projeví (jeho odesláním a v okamžiku odeslání) svou vůli přijmout nabídku.
Nabídku je možné také zrušit, a to přes to, že je neodvolatelná. Zrušovací projev vůle ale musí adresátovi nabídky dojít ještě dříve než odvolání nabídky, totiž ještě před doručením nabídky nebo alespoň současně s ním (§ 1737).
Zemře-li některá ze stran nebo ztratí-li způsobilost právně jednat, smluvní proces to nijak neovlivní, k zániku nabídky (ani později její akceptace) nedojde. To, co bylo právně vykonáno, resp. výsledky onoho jednání, přecházejí na právní nástupce. Výjimkou jsou případy, kdy přímo na osobu smluvní strany nebo na její svéprávnost je vázáno plnění ze smlouvy. Očekává se, že taková vazba či podmíněnost je zřejmá z nabídky, nebo z povahy a účelu navrhované smlouvy (§ 1739).
Lhůtu k přijetí oferty obvykle uvede oferent v nabídce. Lhůtu určuje zásadně oferent. Jestliže oferent lhůtu pro přijetí nabídky v nabídce sám neurčí, stanoví se v § 1734 a § 1735 subsidiárně délka lhůty pro přijetí nabídky.
Nabídka, která byla učiněna ústně, musí být přijata bezodkladně. To neplatí, jestliže z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla nabídka učiněna, plyne, že bezodkladně být přijata nemusí. „Bezodkladně“ se rozumí bez nepřiměřeného odkladu, v podstatě ihned.
Byla-li nabídka vůči nepřítomnému adresátovi učiněna v písemné formě, má být přijata nejpozději v době, která je přiměřená povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, které oferent použil k zaslání nabídky. Povahou navrhované smlouvy se zpravidla rozumí míra její složitosti, komplikovanosti, míra rozsáhlosti jejího předmětu, míra finanční náročnosti. Se vzrůstající mírou se prodlužuje doba, kterou adresát potřebuje k rozvážení, zda hodlá s nabídkou vyslovit souhlas. Obdobně, čím pomalejší přepravní prostředek oferent použije, tím delší bude doba přepravy, tím delší bude také doba, kdy oferent může eventuálně očekávat souhlasný volní projev druhé strany.
Lhůta k přijetí oferty (akceptační lhůta) běží od okamžiku dojití oferty adresátovi (tj. do sféry jeho dispozice).
Zánik nabídky je spojen jednak s marným uplynutím lhůty určené oferentem nebo stanovené zákonem k přijetí, jednak s jejím odmítnutím. Osoba, které je oferta adresována a byla doručena, není povinna se jakkoli k ofertě vyjadřovat, může ji nechat být. Výjimku může stanovit zákon, anebo dřívější ujednání mezi oferentem a oblátem, které obláta zavazuje k aktivnímu jednání; výjimku může založit i prohlášení obláta.
Chce-li adresát nabídky nabídku přijmout, musí s ní včas projevit souhlas, a to vůči oferentovi (§ 1740 odst. 1), tj. projev vůle, jímž adresát nabídky vyjadřuje svůj souhlas s nabídkou, musí být adresován nazpět, učiněn vůči oferentovi. Souhlasem ve vlastním slova smyslu se rozumí buď pouhé ano, nebo zopakování (popř. i jinými slovy, čili potvrzení) nabídky.
Adresát, který k nabídce připojí dodatky, učiní v ní výhrady, omezení nebo ji jinak změní, nabídku, kterou učinil oferent, tím samým odmítá, a jeho volní projev vůči dřívějšímu oferentovi se tím samým stává ofertou, z akceptanta je nyní oferent a z dřívějšího oferenta adresát (oblát), § 1740 odst. 2.
Jestliže však adresát pozmění (původní) obsah nabídky jen nepodstatně nebo připojí něco nepodstatného, jde o přijetí nabídky za předpokladu, že oferent takové přijetí bez zbytečného odkladu neodmítne. „Bez zbytečného odkladu“ je výraz zásadně shodný s výrazem „bezodkladně“ (srov. výše).
Jestliže adresát nabídku „přijme“ po uplynutí určené nebo stanovené lhůty, jde o nevčasné přijetí. Pokud má toto nevčasné přijetí náležitosti oferty, může být ofertou vůči dřívějšímu oferentovi.
Z tohoto pravidla existují dvě výjimky. Pokud přijetí nabídky nebylo včasné, bylo pozdní, má účinky včasného přijetí (jen) v případě, že oferent bez zbytečného odkladu alespoň ústně adresátovi své nabídky sdělí, že přijetí považuje za včasné, anebo namísto sdělení začne jednat podle nabídky. Mluví se o subjektivní fikci včasnosti.
Jestliže z přijetí nabídky, které má písemnou formu, plyne zřejmě, že bylo odesláno za takových okolností, že by bylo oferentovi došlo včas, kdyby přeprava probíhala jako obvykle, má pozdní přijetí právní následky (účinky) včasného přijetí; to neplatí, jestliže oferent bez zbytečného odkladu alespoň ústně adresátovi své nabídky sdělí, že svou nabídku považuje z důvodu nevčasnosti přijetí za zaniklou (§ 1743). Mluví se o objektivní fikci včasnosti.
Přijetí nabídky – na rozdíl od oferty – nemusí být výslovné. Odpovídá- li to obsahu nabídky, nebo je-li taková praxe mezi stranami běžná, anebo pokud je to obecně obvyklé, lze akceptovat i konkludentním jednáním, zachováním se podle obsahu oferty. Taková reakce adresáta nabídky je obvyklá, má-li podle nabídky akceptant poskytnout nebo přijmout nějaké plnění (§ 1744): „adresát oferty, který má plnit, akceptuje plněním podle oferty“.
Souhlasný projev vůle přijímacího se stává akceptací ve vlastním slova smyslu v okamžiku, kdy dojde do dispoziční sféry oferenta. Je totiž stejně jako oferta adresovaným projevem vůle. Stane se perfektním dojitím adresátovi.
Okamžik perfekce akceptačního projevu vůle je zároveň okamžikem vzniku, čili uzavření smlouvy (§ 1745). A pokud se strany nedohodly jinak, nebo pokud zákon nepožaduje ještě splnění nějaké další náležitosti, je uzavřená smlouva také účinná, tj. vyvolá očekávané právní následky.
Byl-li ale projev vůle, jímž byla nabídka přijata, nevýslovný, konkludentní (např. bylo akceptováno zasláním plnění), je smlouva uzavřena v okamžiku, kdy se relevantní jednání – nabídce odpovídající – akceptanta uskutečnilo (§ 1744 posl. věta; jde o výjimku z pravidla, protože o tom, že akceptant jedná, oferent ještě – zpravidla – neví; přes jistou nejednoznačnost tohoto výkladu je mu patrně třeba dát přednost, neboť jiný výklad by vedl k absurdním důsledkům).
Je-li nabídka adresována více osobám, stává se perfektní v okamžiku, kdy dojde poslední z nich. Pokud hodlají akceptovat všichni adresáti, musejí všichni projevit svou souhlasnou akceptační vůli včas vůči oferentovi, přičemž dojitím projevu vůle až posledního akceptanta je smlouva uzavřena (§ 1741).
Nejen projev vůle oferenta, ale i projev vůle adresáta oferty, jenž se má stát akceptací (za předpokladu, že byl učiněn výslovně), lze zrušit, nejpozději ale současně s dojitím tohoto projevu vůle oferentovi (§ 1742).
Přestože občanský zákoník předpokládá, že všechny smlouvy budou uzavřeny podle pravidel smluvního procesu (§ 1731 až § 1745), přece upravuje tři zvláštní případy, kdy jsou stanovena pravidla zvláštní, a ta prve uvedená mohou platit jen tehdy, pokud sám OZ nestanoví pravidla zvláštní, anebo pokud si strany neurčily jiná pravidla (§ 1770 a násl.). Jsou jimi dražba (§ 1770), veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku (§ 1772 a násl.), a veřejná nabídka (§1733).
Mluvíme-li o obsahu smlouvy, zpravidla tím rozumíme to, o čem se strany ujednaly. Z tohoto zřetele jsou významné tzv. podstatné složky, tedy takové, o nichž se kontrahenti musejí dohodnout, aby smlouva vůbec vznikla, mohla se stát perfektní. U smluv pojme-novaných, nominátních, tedy takových, které jsou upraveny ve zvláštní části obligačního práva, jsou takovými složkami ty, které jsou uvedeny v prvním ustanovení o tom kterém závazku. U smluv nepojmenovaných, innominátních, atypických, je podstatnou složkou to, o čem strany dají najevo, že bez dohody o nich nejsou ochotny být smlouvou zavázány. Bez nichž smlouva nemůže vzniknout.
Pro bezúplatné smlouvy se předpokládá, že ten, kdo má povinnost plnit, tj. dlužník, se chtěl zavázat spíš méně než více (§ 1747).
Kontrahenti mohou ponechat dojednání části obsahu smlouvy na obsahu obchodních podmínek, pokud na ně výslovně odkážou. Obchodní podmínky mají být přiloženy již k nabídce, ledaže jsou stranám při uzavření smlouvy známy; výjimku z tohoto pravidla zakládá prohlášení akceptanta, že podmínky zná (§ 1751).
Není-li smlouva uzavřena slovy (je uzavřena konkludentním právním jednáním; někdy se mluví o fakticky uzavřených smlouvách), je zapotřebí, aby z okolností uzavření smlouvy byla zřejmá vůle stran ujednat obsah smlouvy, tedy alespoň její podstatné náležitosti. Zřetel je třeba vzít nejen na chování stran, ale i na případné ceníky, veřejné nabídky a jiné objektivní skutečnosti písemné povahy (§ 1756). Při tomto způsobu kontrahování si strany také mohou písemně potvrdit obsah smlouvy. Při obchodech uskutečňovaných mezi jinými osobami než pouze mezi nepodnikateli hraje roli dobrá víra (§ 1757).
Dohoda kontrahentů o určité formě zakládá vyvratitelnou domněnku o tom, že nechtějí být vázány, když tato forma nebude dodržena (§ 1758).
Smlouvy lze rozlišovat podle různých kritérií na jednotlivé druhy. Tak se rozlišují smlouvy pojmenované a nepojmenované, konsenzuální a reálné, synallagmatické a asynallagmatické, smlouvy adhézní, smlouvy s plněním jednorázovým, opakujícím se a trvajícím, hlavní a vedlejší (akcesorické), úplatné a bezplatné atd.
Zvláštním druhem smlouvy je smlouva o uzavření budoucí smlouvy, pactum de contrahendo, předběžná, čili přípravná smlouva (§ 1785 a násl.). Touto smlouvou se alespoň jedna strana zavazuje, že na výzvu druhé strany, kterou učiní v ujednané lhůtě, a není-li lhůta ujednána, po vyzvání učiněném nejdéle do jednoho roku (prekluzivní lhůta) od uzavření této smlouvy, uzavře budoucí smlouvu, a to bez zbytečného odkladu po takové výzvě. Pro tuto smlouvu je charakteristické, že – z povahy věci – je uzavírána za podmínky, že okolnosti, za nichž byla uzavřena, budou v době, kdy má dojít k uzavření budoucí smlouvy, zásadně shodné (cum clausula rebus sic stantibus).
Občanský zákoník i právní teorie rozlišují mezi „obsahem smlouvy“ a „obsahem právního jednání“. Smlouva je ovšem právním jednáním, a proto má jako všechna ostatní právní jednání vedle obsahu, který je vlastní smlouvě, také obsah, který je vlastní právnímu jednání vůbec.
Určitý nesoulad, ba pochybnosti z hlediska pojmů „obsahu“ vznikly tím, že zatímco právní teorie již tradičně a jednoznačně mluví o „obsahu právního jednání“, zákonodárce OZ 2012 nově vřadil mezi normy občanského zákoníku ustanovení dosud známá jen z obchodního zákoníku.
Nicméně, obsahem právního jednání se také někdy rozumí určení práv a povinností, jejichž vznik, změnu nebo zánik představuje právní následek právního jednání.
Ať tak či onak: mluví-li se o tzv. složkách právního jednání (totiž „obsahu právního jednání podle OZ 2012), rozumí se tím složky podstatné, pravidelné a nahodilé (essentialia, naturalia, accidentalia negotii).
O podstatných srov. již výše. Pravidelné jsou takové složky, které se v právním jednání zpravidla objevují, nejsou-li ale určeny, nemá to na právní jednání negativní vliv, ujednání o nich nahradí zákon. Jde zejména o dohodu o času a místě plnění. A nakonec nahodilé (označované také jako vedlejší) pak jsou takové složky, které jsou v právním jednání obsaženy jen tu a tam, občas, tedy nahodile. Mezi ně patří podmínky či výminky, čas – říkáme „stanovení doby“ nebo „doložení času“, a konečně příkaz (srov. § 1569 n., § 2064 a § 2430 n.).
Příkaz v závěti (§ 1569 a násl.) se posoudí jako rozvazovací podmínka: zůstavení práva (např. práva vlastnického) je zmařeno, nezachová-li se dědic podle příkazu; tento negativní následek může vyloučit jen výslovná (jiná) vůle zůstavitele. Zvláštní situace nastává, spočívá-li zůstavitelův příkaz v zákazu zcizení (pozbytí vlastnictví věci) nebo zatížení (např. hypotékou): možnost tohoto zákazu je velmi omezená, takže pokud zůstavitel omezení překročil, může soud o zákazu rozhodnout, že není a nebyl dán („nepřihlíží se k němu“).
Není-li možné splnit příkaz, pak předně má být splněn alespoň tak, jak je to možné, a není-li možné ani to, pak se k takovému příkazu rovněž nepřihlíží, ledaže zůstavitel projevil jinou vůli (§ 1570). Právo vymáhat splnění příkazu, má kromě obmyšlené osoby také vykonavatel závěti nebo jiná k tomu v závěti povolaná osoba. Pokud jde o veřejný prospěch a prospěch právnické osoby, platí i zvláštní pravidla (§ 1572).
O příkazu v darovací smlouvě se ustanovuje (cit. § 2064), že dárce může požadovat splnění příkazu jen tehdy, pokud již sám splnil (převedl vlastnictví věci). O příkazu ve veřejném zájmu platí zvláštní pravidlo (odst. 2).
Ze zahraničí
V civilních kodexech najdeme definici či vymezení pojmu právní jednání, anebo smlouva, zcela výjimečně. Ponechává se teorii, popř. judikatuře. Pro každodenní život, pro existenci a činnost osob je takové vymezení bez významu. (To ovšem platí o mnohých dalších ustanoveních i pojmech uvedených v OZ 2012.)
Právní teorie o právním jednání učí zpravidla v typických úvodech do právní teorie, popř. i do teorie soukromého práva, event. v rámci uvažování o svobodě člověka, a v souvislosti se subjektivním právem jako výrazem svobody se pak také věnuje otázce, odkud subjektivní právo pramení, popř. co je důvodem jeho vzniku, změny a/nebo zániku. A dospívá k závěru, že takovým důvodem je zpravidla lidské chování, jímž člověk (osoba) projevuje svou vůli. A pokud svou vůli projevuje podle nějakých zákonných pravidel, popř. v rozporu s nimi, jedná se o právní (anebo protiprávní) jednání.
Dále se pak zpravidla teorie zabývá tím, jak lze jednat, jak jednání vyložit, jaké jsou druhy jednání, jeho náležitosti atd. atd., až po otázku jeho neplatnosti (srov. u jednotlivých ustanovení).
[1] Za restituční předpisy se označují zejm. zák. č. 87/1991 Sb., a zák. č. 229/1991 Sb.
Diskuze k článku ()